Tenerife v lednu 2009

Tenerife v lednu 2009.
Tak padlo rozhodnutí – letíme se trošku ohřát na kanárský ostrov Tenerife. Byli jsme tady sice už před desíti lety, ale kdo ví, jak se to tam změnilo…a zase si toho člověk v pokročilejším věku tolik nepamatuje, takže je třeba vzpomínky oživovat.
Cesta začala poměrně divoce, a to tím, že jsem zajistila ubytování v Praze, abychom mohli do Prahy přijet o den dříve, setkat se s přáteli a aby to nebylo tak na honem. Navíc 5 hodin jízdy autem od nás z Moravy a pak 5 hodin letu, to není nic moc. Jak říkám, ubytování jsem zajistila přes net za vcelku výhodnou cenu a 10 minut jízdy od letiště. Paráda! Než jsme tam dojeli. Našli jsme to poměrně brzy, penzion vypadal přívětivě, avšak dveře mi otevřel člověk tak ve věku asi 80-ti let, v károvaných bačkorách, vytahaném svetru, na hlavě čepici s logem penziónu, no asi jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pozval mě dál. Manžel se synem čekali v autě. Lidi ten blázinec, co tam byl, jsem v životě neviděla! Hned se ptal, odkud že jsme a když jsem odvětila že ze Vsetína, jen se pousmál a s typickým pražským přízvukem povídá :“ Jo z Čunkova, jo?“ Ihned jsem žádala, že bych ráda viděla pokoj. Na to odvětil:“..a je to nutný?“ Bylo. Pokojíček jak z červené knihovny, popisovat raději nebudu, můj muž vybuchl smíchy, když to viděl, ale co se dalo dělat. Byl už večer, tak se mě jen suše zeptal, zda nemáme s sebou své povlečení. Pak si do mě jen uštěpačně rýpl, kdo ví, kolik lidí tu před námi v tom povlečení spalo. Nebudu pokračovat.
Následovala návštěva restaurace, kde jsme se setkali s přáteli a skoro na „úžasné“ ubytování zapomněli. Bylo to i částečně zapříčiněno konzumací piva. Přespali jsme téměř oblečení ve svých věcech, jestli se tomu dá říct spaní, místnost byla zatuchlá a jako by se tam kouřilo tak 14 dní v kuse. Byli jsme rádi, když jsme ráno vypadli na letiště.
Rozloučili jsme se s pražským „dervišem“ – tak přesně totiž ten pán vypadal a já ihned mazala i číslo telefonu z mobilu, protože vím, že tam už NIKDY!
Přijeli jsme na letiště, CK co zajišťovala i parkování auta už byla na letišti, takže si opsali stav km, stav nádrže a my auto odevzdali. Letadlo vzlétlo téměř bez zpoždění a přistálo až na Fuerteventuře, kde jsme měli mezipřistání. No a pak jsme už viděli z okýnka letadla vrcholek Teide se svou typickou bílou čepicí, jak si majestátně hoví v mracích. Nádherný pohled. Přistáli jsme. Okamžitě shodili ze sebe bundy a svetry a nadýchli se z hluboka mořského vzduchu! Bylo to úžasné zase po několika měsících cítit vůni moře, ryb a vidět rozzářené slunce. Bylo to jako v ráji. Odjeli jsme do hotelu. Ten byl naprosto úžasný. Přímo u moře a v severovýchodní části ostrova v Las Caletillas, což byl účel, jelikož jsme chtěli hodně cestovat po ostrově a hodně toho vidět. Volba byla správná. Ráno nás budilo sluníčko vycházející z moře a svítilo nám přímo do postele. Božský pocit. Po snídani jsme šli zrekognoskovat terén a půjčili si auto na celý týden. Vyjeli jsme. Nejprve na sever ostrova, k vesničce Taganana, kam jsme se před lety nedostali a měli tam tudíž resty. Byli jsme odměněni nádhernými scenériemi moře, ohromných vln, narážejících na skály, těžké mraky se hrnuly nad vnitrozemí, ale u moře bylo nebe jako vymetené. Na vyhlídce „Mirrador“ jsem si dali tolik očekávané brambory vařené v mořské vodě, s omáčkou mojo rojo a s rybkou. Nemělo to chybu. To asi není třeba dál popisovat.
Malý syn už pro změnu kňoural, že chce k moři, tak další cesta směřovala k pláži Las Terasitas na severovýchodě ostrova, kde byl navezen saharský písek, takže pláž jak stvořená k povalování a lenošení na slunci. Aspoň chvíli byl klid a malý se ráchal v moři. Já si užívala sluneční lázeň a taky podle toho po návratu vypadám. – ráno mě zastavil místní cikán a ptal se mě, jestli jsem Romka? No takže s opalováním příště střídmě!
Další den jsme se rozhodli navštívit po letech nedaleký Loro Park, kde je lachtaní, delfíní, papouščí šou a také šou s kosatkami. Manžel nás tu vysadil a prý si pojede sám vyčistit hlavu, jelikož neustálé otázky syna typu:“ a ploč?“ mu zjevně lezly na nervy. Domluvili jsme se, že si za dvě hodiny napíšeme sms, jak to vypadá. Nakonec jsem byla s Jakubem v Loroparku plných pět hodin a pořád jsme neměli dost. V pavilónu tučňáků jsme dokonce byli třikrát, byla to úžasná podívaná. Vešli jsme dovnitř a na jezdícím pásu typu eskalátoru, jsme se pohybovali do kruhu a za sklem byla voda, ledové kry, sníh, plavající a ráchající se tučňáci, někteří pro změnu jen postávali jako drbny v hloučku, no zkrátka, bylo na co koukat. I malý syn, který jindy nedokáže být potichu déle než jednu minutu, tu stál s otevřenou a oněmělou pusou! A to bylo co říct!  U lachtanů a delfínů naopak neustále vykřikoval“Jééééééé dívej!“ I já jsem z této návštěvy přes vcelku vysoké vstupné, měla dobrý pocit. Táta už čekal nedočkavě před parkem a sděloval své zážitky při své procházce Puertem santa Cruz.
Následující den bylo rozhodnuto už ráno. Jedeme na Teide! Pico de Teide je téměř vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší hora celého Španělska a se svou výškou 3 718 m.n.m se hrdě pyšní nad mraky. Majestátní hora. Chtěli jsme již před lety vyjet nahoru lanovkou, ale byla tam stále tak velká fronta lidí, že k tomu nakonec nedošlo. Navíc v té době naši dva synové měli vcelku jiné zájmy, jako je aqua park apod., takže na Teide nedošlo. O to více jsme se těšili. Přijeli jsme k úpatí hory, odkud vyjíždí lanovka. Pár lidí tam sice bylo, ale sluníčko bylo moc vysoko, tak jsme se rozhodli kvůli točení na kameru a focení počkat na poslední lanovku, která vyjížděla ve čtyři hodiny. Jeli jsme tedy na opačnou stranu, než z jaké jsme přijeli a ve výšce přibližně 2 500 m.n.m jsme zaparkovali autko a lehli si na místečko zalité sluníčkem a dopočívali po dobrém obědě. Jakub naháněl místní ještěrky, které se ale nechtěly dát nechat chytit, takže byl aspoň chvíli zase klid. Málem jsme hodinu „h“ prošvihli a probrali se z lenošení ve třičtvrtě na čtyři! Úprkem jsme naskočili do auta a mířili zpět Teide. V lanovce nás jelo už jen pět. Rozdíl teploty byl asi 15 stupňů, což se dalo vydržet. Horší bylo tak rychlé převýšení a já měla pocit, jako bych vypila minimálně pět piv na ex!  Vyjeli jsme totiž asi do výšky 3 500 m.n.m, zbytek se dal zdolat sice pěšky, ale jen na místní povolení a i když jsme si ho mohli zajistit, s malým klukem by to byl zřejmě problém. Tak jsme nad tím ani neuvažovali. Byly sice lehce vidět obrysy Gran Canarie, sousedního ostrova, kousek Gomery a částečně samotná Tenerife, ale ten pocit sám o sobě byl úžasný. Po pár minutách a s pár kamínky v kapse jsme sjeli zpátky dolů. Nutno podotknout, že Teide a borovicové lesy okolo, nám natolik učarovaly, že jsme tady byli celkem asi pětkrát. Ne sice lanovkou nahoře, ale v okolí Teide jsme se potulovali, lovili záběry různě nasvícených skal a samotné hory, sbírali borovicové šišky, zkrátka jsme si to užívali. Nastal večer. Jako každý den jsme se vřítili na večeři, kde byly různé pochoutky od rybek a různých masíček, po omáčky mojo rojo, brambory pappas arugadas, salátky, ovoce, no prostě paráda. Do restaurace vkráčeli také ruku v ruce dva mladíci asi ve věku třiceti let, jeden drobný, opálený a chůzí připomínajcí kačenu, druhý vážný, s brýlemi, zjevně dominujcí v této dvojici. Byli jasní. Ani bych si jich nevšimla, i když ono to nešlo si jich nevšimnout, ale u bufetového stolu, když si ten drobnější nabíral docela hodně krájené cibule, mu ten druhý začal zřejmě brblat, že to si nebude moc vhodné. Neumím španělsky, ale z rozhovoru to bylo zcela patrné, jelikož ten drobnější okamžitě začal cibuli vracet zpět.  Vždy mě rozesmáli svým sladkým „olá“ když nás zdravili při setkání kdekoliv v hotelu.
Zbývalo vyjet na jih. Museli jsme konstatovat, že ostrov za ta léta ještě více zezelenal a působil úžasně svěže! Kousek od Los Cristainos jsme objevili zcela nový zoopark s názvem Jungle park. Ani táta tomu neunikl a musel s námi. Zpočátku moc nadšený nebyl, ale když zjistil, kolik je tam objektů k točení na jeho novou kameru, byl rád. Nejlepší bylo asi šou s dravci. Zažili jsme něco podobného i na Gran Canarii, ale srovnat se to nedalo. Tak vypustili jednoho orla a pak sokola byl a konec. Tady vběhlo do arény pět cvičitelů této zvěře a nejednou vypustili k nebi snad dvacet různých dravců a předváděli s nimi kousky až se tajil dech. Pomíjím to, že mi sem tam jako i ostatním lidem přeletěl nějaký těsně nad hlavou, dokonce vás i lehce šmírnul svými křídly! Manžel nestíhal ani točit, jak byla šou dynamická, rychlá a úžasně zorganizovaná. Opravdu jsme zírali.
Pak jsme se vydali na nejjižnější část ostrova, kde nás vítala cedule na cestě, směřující k majáku, se zákazem vjezdu a nebezpečí padání kamení. Polovička rozhodla:“jedem,ne?“ Tak jsme jeli. Já trnula, kdy nás zastaví místní policie, nebo kdy nám nějaký šutr přistane na autě. Dorazili jsme až k majáku. Na větším plácku parkovalo dalších asi 20 aut. Pohoda. Ale stálo to za to, protože pohled na sklály Los Gigantos v zapadajícím sluníčku a bouřící moře neměl chybu. Při cestě zpátky jsme opravdu policii v protisměru potkali, takže ti, co tam zůstali o chvilku déle, měli asi smůlu. Dokonce tam vyráželi i další a další a někteří vtipálci než vyjeli směrem ke skalám, se s zakazující cedulí dokonce fotili a na zákaz ještě ukazovali! To muselo být překvapení na konci. !!!Mám na mysli číhající policisty.
Další dny probíhaly v pohodě, táta se smířil s užvaněností svého syna i drahé manželky a rezignoval. Ještě několikrát jsme se vrátili jak jsem se zmínila k Teide, na sever ostrova, na pláž las Terasitas a do hlavního města Santa Cruz. Na Tenerife je toho opravdu co k vidění, a to hlavně v této době. Dozrávaly pomeranče, banány a kvetly mandlovníky!  ostrov celý zářil zelenou barvou a různými barvami ibyšků, ty před domy kvetly jako plevel. Nastal poslední den před návratem. Stále jsem sháněla známky na pohledy, které jsem chtěla poslat přátelům a rodině. Jako by se po známkách zem slehla. Prostě nebyly. Jeli jsme se ještě podívat před večeří do nedaleké Candelarie a tam – světe zboř se, jsem známky sehnala na prvním rohu. Pohledy byly ihned i poslány a já s vítězným výrazem v obličeji vyrazila i se zbytkem do místní cafeterie na caffe con leche a manžel si vyžádal „grand cerveza“. Měl co dělat. Donesli mu opravdu pivo velké, obsah asi 2,5 litru! Tentokrát jsme vybuchla smíchy pro změnu zase já! Jen se ušklíbl a bylo mu jasné, že má co dělat.
Poslední den jsme dopoledne sbalili kufry, šišky a kamínky zvlášť, větvičku borovice i s kořeny pořádně zabalit, aby cestu vydržela a mohla si ji nasadit do své zahrádky, a pak už jen pocházka po pobřeží a odjezd na letiště. Měla jsem smutek v očích při pohledu nezapadající sluníčko, oslňující místní letiště. Pak jsme se vznesli a já jen tiše přes okýnko, nakloněná tak, aby nebyly vidět na mém obličeji kutálející se slzy, zašeptala: „ Tak addios úžasná Tenerife, addios moříčko, sluníčko a nezapomenutelná Teide! Nikdy na vás nezapomenu a pokud zdraví dá, jistě se ještě vrátím!“