Cupra Marittima - Řím

Rok se s rokem sešel a my se začali chystat na Palmovou Riviéru. Protože u nás nic nemůže jít normálně, preventivně jsme dali auto do servisu, aby bylo v pořádku. Dva týdny před odjezdem našim přátelům zkolabovala osmdesátiletá maminka, takže nemohli odjet. Začali jsme vymýšlet, koho sebou místo nich, protože jet na dovolenou sami se nám nechtělo. Nakonec jsme ukecali manželova bráchu se švagrovou a v pátek ráno 5. září jsme vyrazili.
Měli jsme naplánováno, že se zas po létech podíváme na Grossglockner. Trasu jsme měli vyjetou jak z Googlu , tak z Mapy cz, takže dvojí jištění. Stejně jsme dvakrát zabloudili. Ale jen lehce. Jeli jsme na Rozvadov, Mnichov, to ještě šlo, ale pak jsme se nějakou záhadou ocitli až v Innsbrucku, kam jsme tedy nechtěli. Když jsme se konečně dostali do Kitzbulu, už bylo jasné, že jedem dobře. Konečně parkoviště před mýtnicí na Hohenalpenstrasse. Jako vždy jsme se na něj nemohli trefit. Těšila jsem se na vynikající lazagně v místní hospůdce, ale přehlasovali mě, že se jede dál. Tady dole bylo ještě docela teplo. Zaplatili jsme 28 eur za vjezd a začali jsme stoupat. A hned nás obklopil nezaměnitelný pach pálených pneumatik a brzdového obložení. Tam už to k tomu nějak patří. Na těch pár kilometrech je veliké stoupání a pak zase klesání. Ale je to nádhera, viditelnost byla perfektní.
A když si člověk představí, že tudy kdysi dávno táhl Hanibal se slony, je to neuvěřitelné. Po průjezdu tunelem první zastávka u brány Hochtor 2576 m nad mořem. A první zklamání. Tady vždycky byl sníh, a letos nic. A my se tak těšili, jak se budem koulovat !!! Tak nic, pokračovali jsme na vyhlídku Franze Josefa.(2369 m). A tam nás přivítal sám císařpán Franz Josef se Sissi. A že jim to slušelo. Akorát jim musela být strašná zima, Sissi měla kapičku u nosu. Místo jeho pomníku, který tam kdysi býval, je tam nějaká loď – prý ještě před 100 lety ledovec Pasterzee sahal až do těchto míst. Teď je zhruba 150 m pod vyhlídkou a jezdí se k němu dolů lanovkou. Na to byla moc zima, tak jsme ho zkontrolovali jen shora. Zase se o několik desítek metrů zmenšil, ale těch 10 km snad ještě má. Pokochali jsme se v té strašlivé zimě pohledem na bílý Grossglockner (3798 m) a zapadli do teploučka místní hospůdky na poslední velké kafe s hustou smetanou a s vysokohorskou přirážkou. Pak jsme začali sjíždět na druhou stranu. Protože už to známe, tak pomalu, brzdit motorem a kochat se okolními velikány a alpskou florou a faunou. Kromě svišťů a kozorohů jsme viděli spoustu krav, co se tam pásly, ale fakt zase žádná nebyla fialová.
Podle naší naplánované trasy nás to vedlo z E66 na 110 přes Passo d. Croce do Itálie na Tolmezzo. Mně se to nějak nezdálo, raděj bych jela po E66 až do Villachu a pak na Udine, ale pánové rozhodli že jedem tudy. Jejich problém, oni řídili. Cesta byla slušná, trochu užší, ale dobře udržovaná. Pak začala stoupat. Prudce. Samé serpentýny. Na necelých 20 km jsme se dostali do 1200m, a pak zase dolů. Už byla tma. Najednou konec civilizace, jen tma, hory a my. A pořád neskutečné stoupání, pak zase klesání, a znovu. Připadalo nám to, že jedem Grossglockner znovu. Ale tak vysoko to nebylo, protože tam byl pořád les. Hustý. Strašidelný. Vypadalo to děsivě. Už jsme jen čekali, kdy vyběhnou nějací loupežníci a oberou nás. Tak jsme jeli cca 2 hodiny, než se objevila první světýlka. To bylo radosti !!!
Pak už Udine a konečně dálnice. Na prvním odpočívadle jsme zastavili, dali něco k jídlu a kafe. My se švagrovou pořádného paňáka, na vzpamatování z té hrůzy.
Dál cesta bez problémů, zastávka na spaní a ráno nejprve do San Benedeta do Agencii Petra, odtud nás poslali do Cupra Marittima do rezidence Delfini, a ti nás konečně nasměrovali na Stellu Marinu. Malá, nově zrenovovaná rezidence, vypadalo to moc hezky. Paní domácí uměla perfektně italsky, a to bylo všechno. Nakonec jsme se rukama nohama domluvily, vzala si telefon, že za hodinu zavolá.
Tak jsme se šli celí nedočkaví podívat na pláž, v očekávání azurově modré čisté vody. Ani náhodou, voda zkalená tak, že když jsme tam vlezli po kotníky, nebylo vidět prsty u nohou. Velké zklamání, ale byla krásně teploučká. Navzájem jsme se ubezpečovali, že to je tím jemným pískem. V jedné plážové restauraci jsme dali kafe a konečně grappu, samozřejmě teplou, ale vychutnali jsme si ji. Paní domácí nevolala, tak jsme se vydali zpět. Po několikahodinovém čekání nás konečně ubytovala. Apartmánek prostorný, velice příjemný. Akorát že z našeho prvního patra na moře přes vzrostlou zeleň nebylo vidět. Škoda.
Vybalili jsme plavky a hurá do moře.
Již poučeni z loňska, že na tom jemném písku na pláži se v našem věku opravdu ležet nedá, pídili jsme se po správci slunečníkolehátkového ráje. Našli jsme ho v plážovém baru, a ejhle, cena více než příjemná. Za celý týden 14 eur.
Večer jsme se usadili na balkonku směrem k moři a vychutnávali si vůni a šumění moře - když už jsme na něj neviděli – a samozřejmě české řízky a italské víno.
Přímo naproti nám byl plážový bar, který si oblíbili místní opilci, a bylo tam velmi rušno. Do čtyř do rána. Ale byli jsme po cestě tak znaveni, že nám to ani nevadilo, a spali jsme při otevřených dveřích.
Ráno se probudím – sním či bdím – slyším vánoční koledy. Česky a krásně. Říkám si, babo to už to máš za sebou, buď jsi mrtvá, nebo ti z toho horka hrabe. Vstávám, ruce a nohy mě bolí, takže žiju ! A koledy pořád ! Uvnitř, na balkóně, televize vypnutá, i vydala jsem se na průzkum. A ve sklepě domu pilně cvičil pěvecký sbor. Bydleli s námi v domě. Pak jsme měli každý den krásný koncert, a zadarmo.
Jenže jsem si jaksi na ten průzkum zapomněla vzít klíče, a nemohla jsem se dostat do apartmánu. Sice tam byl zvonek, ale neslyšeli mě. Tak jsem se usadila pod okny do toho baru, už měli otevřeno, a při kávě a grappě jsem čekala, až někdo vyleze na balkón.
Dovedete si představit zděšení mého drahého chotě, když – taktéž probuzen za zpěvu vánočních koled – vyleze celý rozespalý na balkón, a naproti z baru na něj huláká baba, aby vzal klíče a peníze a přišel dolů, že nemá na útratu. Jednu chvíli to vypadalo, že už se svých pětašedesátin ani nedožije. Ale rozchodil to a rozplaval, a bylo zas dobře. Večer, když jsme se vraceli z večeře, jsme objevili přímo pod námi v přízemí domu další noční bar, a to dobře utajený – nikde ani cedulka - zato hojně navštěvovaný.
Vidina klidné tiché dovolené ta tam – a to nám ještě za domem přesně v úrovni našeho patra jezdil vlak. O tom jsme věděli. Naše cestovky o něm sice taktně pomlčely, ale na italských serverech jsem to našla.
Klimatizace fungovala, jakmile se zavřely balkónové dveře, tak poučeni z předchozí noci jsme vše zavřeli a odebrali se spát. V noci nás probudila strašlivá zima. Tak mě napadlo podívat se na klimošku, a ona byla na 17 stupňů. Dala jsem ji na 21 a už to bylo v pohodě. Jenže švagříci, netušíc, že se to dá nastavovat, drkotali v té zimě až do rána, pak je teprve napadlo otevřít na balkón a tím to vypnout.
Ale bylo krásně, až moc teplo, tak se rychle ohřáli. Užívali jsme si válení na pláži, večer jsme prozkoumávali místní pamětihodnosti a hospůdky.
V úterý byl zájezd do Říma. Pořád jsme zvažovali, jestli v tom vedru jet, ale pak jsme si řekli, že uvidíme, co ještě vydržíme. Když už jsme tak blízko ! Předpověď byla „jen“ 34 ve stínu. Švagříci to vzdali, tak jsme jeli sami.
Instrukce od cestovky zněly: Odjezd v pět hodin, jídlo a pití sebou, tam nebude na občerstvení čas. V ceně zájezdu jsou všechny vstupy a místní doprava. Vtipné, chodili jsme pěšky a navštívili pouze ty pamětihodnosti, kde se vstup neplatil.
Průvodkyně v autobusu nás upozornila, ať jídlo sebou neberem, že se tam nikde nesmí jíst. Vysypali nás u Kolosea, dostali jsme vysílačky a sluchátka do uší. Průvodkyně, která nás provázela Římem – měla zelený práporek, abychom ji mohli sledovat – nám vysvětlila, že kdo se ztratí, sraz je ve čtyři odpoledne ve Vatikánu pod obeliskem.
Představila nám Koloseum, nějaké ty sloupy a vítězné oblouky kolem a šli jsme dál. Fórum Románum, tam jsme se chvíli v davu kochali a poslouchali, jak tam zapíchli Caesara – i ty Brutte – pak dál až na Kapitol. Římská radnice, jedno z muzeí a u něho krásný stinný parčíček. S kamennými lavicemi, kde se dalo posedět a kochat se pohledem na Řím kolem dokola. Paní průvodkyně nám při každé zastávce jako první hlásila, kde jsou použitelné záchodky – za chichotání omladiny ze zájezdu – a kde jsou fontánky s pitnou vodou. Takže jsme za účelem použití navštívili Římskou radnici. To byl zážitek !
Pak jsme se davem a mezi jedoucími auty prodírali dál. Už vím, proč v Římě jsou jen dva druhy chodců - rychlí a mrtví. Byli jsme rychlí. Palatinum, tam jsme byli i uvnitř. Nádherný chrám, jen kdyby tam nebylo tolik lidí. V kopuli díra, pod ní v podlaze důmyslný systém okamžitého odvodu dešťové vody. Tam by se měli chodit učit dnešní stavitelé !
Další prodírání davem, kolem památníku Vittorio Emanuele II. a fontána di Trevi.
To malé náměstíčko s tou obrovskou fontánou působilo v tom vedru neskutečně svěže. A půl hodinová přestávka. Záchodky tentokrát v cukrárně, už jsme tam zůstali. Káva a dva kopce úžasné zmrzliny nás zas na chvíli postavily na nohy.
Do fontány jsem přes pravé rameno vhodila pár mincí s přáním, aby se babička našich přátel brzy uzdravila. Koupili jsme jí růženec, nějakou cetku s papežem, ona je velmi pobožná, manželovým rodičům na hrob krásnou kachli s Pietou a šli jsme zas o kus dál. Konečně Tibera, most k Andělskému hradu. Ten jsme jen obešli a hurá do Vatikánu. Podél cesty několik krásných kavárniček ve stínu a s větráky, jak jsem těm lidem záviděla. Když jsme konečně dorazili na Svatopetrské náměstí a viděli jsme tu úžasnou frontu v té sluneční výhni, můj organismus řekl dost. Průvodkyně se snažila překřičet příšerný randál, zrovna tam pískovali tu svatou fontánu, a hlaholila je to dobré, fronta není moc velká.
Jak pro koho ! V nohách šest kilometrů, nehodlala jsem svůj už dost dlouhý a pohnutý život ukončit v Římě ve frontě do nejsvatějšího chrámu. Papež by mě na kafe stejně nepozval, i kdybych to náhodou přežila.
Manžel část prohlídky absolvoval, něco mi nafotil. Jen mě mrzí, že jsem ty krásné, mladé a urostlé Švejcary připravila o celoživotní zážitek, totiž o setkání se mnou ! Nebudou mít o čem vyprávět dětem, ale zas na druhou stranu – nebudou se jim zdát strašidelné sny !
Já jsem se pěkně vrátila do předem vyhlédnuté kavárničky, a tam ve stínu u dobré kávy a dobrého pití jsem si vychutnala poslední dvě hodiny svého pobytu v Římě. K absolutní spokojenosti a pohodě mi tam pod stolem scházel pouze lavor se studenou vodou na mé totálně zdevastované nožky.
Když jsme večer dojeli do Cupry, byli jsme tak ucaprtaní a rozlámaní, že zneuctěná žebračka proti nám musela být hotová čiperka.
Ale mořská voda je léčivá, zvlášť ta jadranská. A v kombinaci s italskou grappou a českým fernetem jsme druhý den do večera byli jako rybičky. A ještě nějakým zázrakem se moře umoudřilo a konečně ta voda byla čistá a krásně azurová.
Nad Cuprou na dost vysokém kopci na nás pořád jukala nějaká zřícenina.
Vzpomněla jsem si na chytré knihy. Cupra – etruská bohyně – její chrám přestavěný Hadriánem – staré románské město – v 9. století vypleněné barbary a pak Saracény – nebo opačně – hrad a kostel z 13. století – a my se pořád válíme na pláži a po barech.
A tak ve čtvrtek odpoledne, když se trochu zatáhlo a foukal svěží větřík, vyrazili jsme na kopec. Byl podstatně vyšší, než ty římské pahorky. Vyfuněli jsme nahoru, a údiv střídal překvapení. Nádherný výhled na celé pobřeží, a z toho, co zdola vypadalo jako zřícenina, se vyklubalo celé staré město. Pilně tam opravují a renovují. Jsou tam úplně nově vydlážděné uličky, objevili jsme dvě stylové restaurace – už zavřené – několik krásně upravených zahrad a květinových zákoutí. A co nás překvapilo nejvíc, bydlí se tam. Na návštěvu nás nikdo nepozval, ale obyvatelé vypadali vcelku spokojeně.
Ještě tam mělo být přírodní divadlo, ale to jsme nenašli. Asi bylo za některými zamčenými vraty. Mimo nás tam chodily ještě dvě dámy a potkali jsme pár místních obyvatel. To byla nádhera, ta úžasná atmosféra, to se nedá popsat. To byla procházka historií. Mrazení v zádech při představě lítých bojů, které se tam po staletí sváděly. Plenění, drancování, pak zas chvíle míru a opravy a zvelebování města. Tady člověk ty kráčející dějiny vstřebával, a ne jako v Římě, tam tak nějak zmizely v davech. Velká škoda, že k tomu nebyl nějaký průvodce, takhle jsme se pouze dohadovali, co by to mohlo být. Zub času tam asi hlodal dlouho a usilovně, ale snaží se to celkem citlivě opravovat. Dokonce tam jsou v jednom renovovaném domě apartmány na prodej. Ale běhat k moři z té výšky, to by pro nás nebylo. Tak jsme si z té ptačí perspektivy alespoň vyhlédli několik polorozpadlých domů dole, které bychom si eventuelně koupili, kdybychom na to měli. Bylo by hezké užívat si tady důchodu, ale asi ne toho českého !
Ale konec snění, zpět do reality.
Sobota, naložili jsme auto, poslední vykoupání v moři a hurá domů. V deset dopoledne už bylo 33 stupňů. Po třech hodinách jízdy jsme zastavili někde u Bologni na kafe, au, tam už byla pěkná kosa. V Rakousku pršelo, a samozřejmě na tom dvakrát zaplaceném úseku - dálniční známka + 9,5 euro mýtné – se začala štosovat kolona a za hodinu jsme ujeli celých osm km. Mysleli jsme, že je tam nějaká havárka, jenže pak jsme objevili značky na štosování, takže je to tam asi normální. A když jsme po 15 hodinách jízdy dorazili domů, přivítaly nás v jednu v noci celé tři nad nulou. To byl šok !
No, užili jsme si tepla, moře, historie i vánočních koled, tak co bychom si mohli přát víc ? Prostě zas jedna klidná, úžasná dovolená. A napřesrok ? Co třeba Řecko ? Tam jsme ještě nebyli.