Tenerife a Gomera

Jak jsem naznačila již v předešlých cestopisech, jsme tak trošku magnetem na průsery. S odstupem času nám ale naše příhody z cest vyvolají alespoň úsměv na tváři a zase je na co vzpomínat.
Jelikož jako první jsme navštívili v roce 1998 Gran Canarii, o rok později padlo rozhodnutí na právě ostrov Tenerife. Vypravili jsem se tam v půlce srpna, což byl náš první velký omyl, jelikož lidí bylo všude až nad hlavu a my máme raději méně lidí a klid. Ale stalo se. Přívitala nás těsně před přistáním svým bílým vrcholkem Pico de Teide, nejvyšší hora celého Španělska. Úchvatný pohled. Samozřejmě jsme si opět půjčili na celou dobu našeho pobytu auto, takže hned další ráno jsme vyrazili. Tenerife je neuvěřitelně zalesněná, většinou obrovskými piniemi, cesty vedou ve výšce 2 km v mracích, vnirozemí vede okolo Pico de Teide, údolím, kde se točil film "planeta opic", Teide vás zkrátka sleduje ze všech stran. Pláže jsou zde černé, ale písečné, sem tam je nějaká zlatavá, hlavně na severovýchodě. Hlavní město Santa cruz de Tenerife se nachází na severu ostrova a skýtá kromě zajímavých zákoutí i dost známý Loro Park, který stojí jistě za návštěvu a to nejen, když tento ostrov navštívíte s dětmi. Je zde papouščí a delfíní šou, nádherná zoologická zahrada s lijánami a jinými vzácnými rostlinami, zkrátka si to tam můžete užít podobně jako my. Mělo to jednu vadu na kráse, jedoduše na severu je hodně srážek a nám celý tento výlet prostě propršel, přestože na jihu ostrova se - jak se lidově říká - bili psi o stínek.
Na západě je úžasná soutěska jménem Masca a můj muž se jednoho dne rozhodl, že se tam prostě vydá na pěší tůru. Vydal. Vyhodili jsem ho na začátku trasy, vzal si s sebou malou láhev vody a pro jistou dvě piva v plechu a šel. Samozřejmě mu nedošlo, že do něj bude prát celý den slunce o sto šest a po cestě byly snad nějaké dvě částečně vyschlé tůně, na povrchu lehký zelenavý nádech. Brrr. My se jeli zatím s klukama koupat, na zmrzlinku a tak a čekali na zavolání našeho šerifa, kdy že ho máme opět vyzvednout. No zkrátím to: trvalo to docela dost dlouho a nakonec jsme mu šli i kousek naproti, samo že bez vody a ten se chudák skoro už plazil, žízní ani nemluvil.
Dny ubíhaly, my postupně poznávali Tenerife ze všech stran a tak padlo i rozhodnutí jet na výlet na nedaleký ostrov Gomera. Od hotelu nás vyzvedli naši budoucí průvodci a usadili do džípu s německou rodinkou, tak našeho věku. Andreas byl docela hromotluk, ujal se řízení, Heike subtilní typická východní němka s brýlkami na očích, dcerka ve věku našeho staršího syna, takže asi 15-ti let a malý klučina Tom, stejně starý jako náš tehdy mladší syn Tomáš. Ti dva byli úžasní už od začátku, jelikož ani jeden neuměli jakoukoliv cizí řeč, taky co chcete v pěti letech, dokázali spolu doslova "prokecat" celou cestu. K této rodince nás nepřiřadili náhodou, ptali se mě, jakým jazykem se chceme dorozumívat a já v té době anglicky uměla snad tak "sorry", takže moje osmileté studium němčiny my přišlo vhod. Mimo nás se nalodilo dalších asi 10 džípů s posádkami, převážně angličané, němci a francouzi. Češi jsme byli jediní. Ale co, jsme přece světáci,ne? Vyrazili jsme, cesta lodí ubíhala a už jsme viděli břehy Gomery. Výlet byl naplánovaný jako okruh po ostrově s přestávkou na oběd a v místním pralese. Banánovníky byli všude, cesta na džípu jistě zážitek, jezdili s náma úmylsně terénem a bylo to opravdu zábavné, tedy až do chvíle, kdy jsme dorazili na oběd. Zavedli nás do místnosti, kde byl velká tabule do písmene "U", všechny nás usadili a nás zase k němcům. Nevadilo nám to a já po sleničce vína jsem usoudila, že bych mohla našim novým německým přátelům vyzdradit, cože nám to začali nosit na stůl. Byly to samozřejmě kanárské brambory pappas arugadas a místní omáčky. O těch bude ještě řeč. Svou "krásnou" němčinou jsem jim vysvětlila, že to je místní specialita a že se jedí ty brambory pouze samotné s tou danou omáčkou. Všichni pokývali hlavami na důkaz pochopení celé situace a pustili se do brambor. Bohužel k mému zděšní - ale po chvíli, kdy už na mísách nebyla jedinná brambora - začali ti pomalí číšníci servírovat maso! no trapas... Co teď? Svým nejoblíbenějším jazykem - gestikulací - jsem začala číšníkům vysvětlovat, aby neváhali a donesli další brambory, červená jak rak a můj muž to psychicky neunesl a lil do sebe jeden džbánek vína za druhým...Zase jsme byli za blbce. Nakonec vše dopadlo dobře a s německými přáteli si dopisujeme a navštěvujeme dodnes.
Ještě k těm kýženým omáčkám - jsou to samozřejmě omáčky mojo rojo a mojo verde. Ta první jmenovaná je hlavně z chilli papriček a má červenou barvu, ta druhá jmenovaná je zelené barvy a je převážně z čeneku. Vydala jsem se do místní sámošky na omáčky, abych dovezla ochutnat domů známým a rodičům. propátrala jsem snad celou sámošku a nic. Šla jsem tedy za paní pokladní a vysvětlila jí, že chci, - tak jak to píšu - mojo rojo a mojo verde. Nic. Nechápavě kroutila hlavou. Zkusila jsem to znovu. Nic. Nepochopená a ztrápená jsem se vrhla znovu projet ještě všechny regály a hurá co jsem našla - omáčky! Vítězně jsem je vytáhla z regálu a běžela k pokladně. Paní pokladní se usmála, (už jen stačilo, aby si poklepala na čelo) a s lehkým nadhledem a krásnou španělštinou řekla : " Mocho rocho?" ( Ve španělštině se "j" čte jako "ch", což neznalá já jako valaška jsem tenkrát prostě nevěděla.
Nachýlil se čas odletu. Omáčky a víno jsem měla, cesta na letiště ubíhala, říkala jsem si, už nás přece nic nemůže překvapit. Překvapil nás pouze velmi udivený pohled celníka, který nám rentgenem kontoloval naše batožiny, jelikož jeden docela dost velký batoh byl až k prasknutí naditý piniovými šiškami nebývalých rozměrů ,které jsme vezli - jak jinak než známým jako present. Divím se, že nás nevrátil, ale byl z toho tak konsternován, že k tomu naštěstí nedošlo. Takže teď se mi v obýváku na poličce tyčí ta největší šiška a připohledu na ní, si vzpomenu na úžasný ostrov Tenerife.