Alpami do Chamonix

Cesta po Švýcarsku 2002

Rozhodli jsme se rychle,od soboty jsem měl dovolenou a v neděli jsme vyrazili „Nach Schweiz“.Měl jsem to propočteno asi na 7500 kč a 10 dní,ale počítal jsem to podle zkušeností se stodvacítkou,která se pohybuje 80 až 100 km za hodinu a má co dělat.Felicie však byla rychlejší a pohodlnější.A tak jsme vyjeli asi v půl šesté ráno,a přesně v poledne už jsme byli u Bodamského jezera v Bregenzu.Přesně jak ukazovali pár dní před tím v pořadu „Svět 2002“ na Primě,létala tam vzducholoď Zeppelin na vyhlídkové jízdy v přepočtu za 11000 kč za vstupenku.Chvíli jsme se koukali jak zrovna přistává,byla to paráda.Po cestě jsme někde u Memmingenu projeli kolem výrobce,firmy Zeppelin.
Na hranicích s Lichtenštejnskem nám potíže nedělali,jen se smáli,jestli nechceme dálniční známku,protože stojí na rok 250 Sfr.,což jsme odmítli a pokračovali jsme po Lichtenštejnu,což je opravdu příjemná zemička,samý kruhový objezd,jako i nadále po celém Švýcarsku.Jsou to země kruhových objezdů,vsadili na bezpečnost a zřejmě jim to vychází.Zastavili jsme v Bludenz a udělali si výšlap na nějaký místní hrad,všude na úbočích se pěstuje vinná réva.V podhradí stál rodný dům Guttenberga,vynálezce knihtisku.
Potom jsme se přesunuli do Švýcar a pokračovali údolím Churu a dále až k soutoku předního a zadního Rýna do Reichenau,kde jsme se asi na 2 hodiny zastavili a koupali se v Předním Rýnu jako všichni ostatní kolem.Voda byla sice studená,ledovcová,ale při těch asi 35 stupních to přišlo jako úžasné osvěžení a lezl jsem tam tedy opakovaně pořád.Syna to moc nebavilo,tak tam koukal ve velké hale na jízdy motokár.Po vyvolání fotografií ocenily ostatní děti mé koupací foto z Rýna jako „mrtvola pro patologii“,protože jsem byl hubenej,bělejší zimou než ta ledovcová voda,zkrátka ohodnocená vizáž skoro odpovídala fotografii.Jinak tam bylo spousty vodáků a vodáckých dobrovolníků i menších dětí,kteří měli takové zvláštní malé boubelaté eskymácké kajaky,které skákaly na tý rozbouřený vodě jako špunty a přitom bezvadně držely na vodě,nebylo skoro možné je převrátit,zkrátka jako korkový špunt.Když se někdo převrátil,hned se zas vykulil zpět všichni z toho měli srandu a vybírali si ty největší kotle a muldy,kde by se ten nejodvážnější plavec bez kajaku utopil.Všichni měli helmy tak jim to nevadilo a bylo to zdánlivě zcela bezpečný ačkoli jsem to odhadoval tak na divokou vodu „WW3“,zkrátka paráda.Hned vedle Reichenau je nějaký Domat,kde sídlí firma EMS,která nám dodává plastické granuláty a lidi mě tam znají.Protože byla však zrovna neděle,tak tam nikdo nebyl,tak jsem neměl ani možnost zajít na kafe a pokračovali jsme dál.Světlo bylo až do deseti,takže nakonec se jelo nejlépe někdy od sedmi do devíti a zrovna tak horské túry se daly v tu dobu v pohodě ještě podnikat.
Byli jsme odpočatí,vůbec jsme se necítili unaveni,tak jsme jeli dál a začli jsme stoupat do prvního pasu nazvaného „Oberalppass“,samozřejmě ve výšce přes
2000 m.Paráda,ale škodovka tak velká paráda už nebyla,dopadli jsme jako se stodvacítkou v Tyrolech,začalo se to přehřívat a museli jsme chladit.A nebyli jsme sami.Jinak strže,rozhledy,vzduch,vodopády a krajina,neskutečné.Když jsme to nahoře vychladili,začali jsme sjíždět na druhé straně do údolí.Mimochodem nahoře ledovcové jezírko,nic moc.Dole nás čekalo pravé alpské městečko,většinu roku odtržené od světa sněhem,ukryté v údolí mezi čtyřmi pasy.,nazvané Andermatt.
Ten Andermatt je zvláštní městečko,třičtvrtě roku skryté mezi horskými pasy,v zimě zřejmě přístup jen s vrtulníkem.Všechny ulice jsou vydlážděny ohlazenými žulovými balvany,samozřejmě perfektní vybavení krámky se suvenýry,šperky a podobně.Spousty turistů korzuje a nakukuje do krámků.No projeli jsme to a začali stoupat do dalšího pasu nazvaného Furkapass.Byl ještě vyšší než Oberalp a Felície se zase začala zdatně přehřívat.Nahoře to byla však opět paráda,spousty pramenů a vodopádků,jeden z nich zřejmě Rhona,padající do údolí směrem k Francii.Nahoře pěkné hotely,vyhlídky,vše celkově zajímavější.Zase jsme se vydali do údolí do vesnice zvané Gletch.Odtamtud už jsme pomalu klesali až jsme dojeli do místa zvaného Oberwald s širokou travní plochou a lučním letištěm,podobně jako letiště sportovních letadel u nás.Tam jsme rozbili tábor.Uvařili jsme si polívku,nějaké chleby s paštikou,čaj a podobně.Připravili se na přespání v autě a usnuli tvrdým spánkem zabaleni do spacáků.K ránu kolem čtvrté hodiny nás zřejmě kontrolovala místní policie,jen jsme zaslechli tlumené hlasy,jak na nás „vejrali“ přes zamlžené okénka,vlezli zase do auta,zabouchli a právě odjížděli.Zřejmě se podivovali nad turisty z východu.Zaslechl jsem jenom „Hmm,due scuote“ a bouchnutí dvířek policejního auta.
Ráno jsme posnídali,zabalili,počasí bylo pěkné,v rádiu však hlásili,že budou v poledne bouřky a déšť,bylo právě sv.Jana,slunovrat a úplněk,dalo se to předpokládat.No zabalili jsme,vyjeli a pokračovali zemí kruhových objezdů až po odbočku do tunelu na jih,směr Zermatt a Itálie.Projeli jsme tunelem a nějak přehlídli značku a až po dlouhém stoupání do hor jsme zjistili,že místo do Zermattu jsme dojeli do nějakého italského údolí „Val Cristalina“,opravdu velmi krásného.Udělali jsme pár fotek a vrátili jsme se zpět,našli odbočku a zamířili do Zermattu.Dojeli jsme do městečka Täsch,kde končil volný pohyb aut,protože dále je to bráno jako národní park.Všude velký parkoviště na odstavení vozů od 5 do 8 Sfr.za den.Samozřejmě jsme si vybrali to nejlevnější a vydali se po pěší stezce směr Zermatt.Vzdálenost
6 km,údaje na značkách asi 1 a půl hodiny chůze.Prošlápli jsme to po úbočí zdejšího údolí či rokle,celkem pěkná nenáročná túra pro důchodce.také jsme cestou potkávali samé americké páry i samotáře ve věku kolem osmdesátky,kteří na nás vesele pokřikovali „Haj“.Přišli jsme do Zermattu v důvěře,že spatříme nejslavnější vrchol Metternhorn,nad Matternhornem však byly mraky a dalo se do deště.Procházeli jsme zkomercionalizovaným Zermattem v dešti asi hodinu,chvíli se schovali v kostele Sv.Petra a nakonec jsme usoudili,že dáme radši zpátečku.Sotva jsme vylezli z Zermattu,déšť přestal a bylo zase polojasno až chvílemi jasno,no už jsme se nevraceli a pochodovali zase zpět.Jako dvanáctikilometrová túra to stačilo,výhledy byly pěkné,tak jsme sebrali auto,zakotvili kus za Täschem v modřínovém lese s lavičkami a udělali jsme oběd.Po obědě jsme vyrazili dále,tedy syn,já jsem zpět do údolí spal,protože na mne přišel odpolední poobědovej šlofík.Dojeli jsme na hlavní a pokračovali údolím Walliských Alp směrem na Sion a Martigny.
Přejeli jsme do francouzského kantonu a rázem jsme ztratili komunikační jistoty, protože tam s náma nikdo nemluvil jinak než francouzsky a to my neumíme.
Z Martiny jsme se vydali směrem do Francie přes další pas za kterým nás čekalo již Chamomix,světoznámé horské středisko zimních sportů i horolezení.Výstup byl pro naši Felicii zase namáhavý,výhledy kolem však nádherné.Asi v polovině jsme potkali jinou Felicii ze značkou Frýdku-Místku.Taky vařili a chladili na parkovišti,kapotu otevřenou.Asi proto,že byli čtyři.Nakonec jsme dojeli na vrchol do pasu nazvaného „Col du Forclaz“ a bylo už zase asi 18 hodin.Nechali jsme Feldu vydechnout a vydali jsme se po krásné stezce nazvané „Promenádě du chalet du glacier du Bisse Trient“
směrem k avizovanému ledovci,vzdálenost dle značky asi hodinu a padesát minut.
Velmi krásná vycházka,dole strž v hloubce půl kilometru,podél tekl neustále regulovaný potůček.Došli jsme k ledovci a chatě,zároveň k řece Bisse Trient.Ledovec byl celý modrý,zvláštní nádhera.Vraceli jsme se zpět,zvládli jsme to asi do 20.00.
Pak jsme sjeli dolů do údolí,což trvalo velmi dlouho,takže jsme začali po cestě hledat nocleh.Syn zahlédl odbočku do propasti po pravé straně.Sice jsem se trochu bál,ale nakonec jsme se tam vydali,projeli nějakým starým telekomunikačním tunelem na místní cestu směřující v serpentinách dolů do vesnice v údolí.Byl tam klid,dosti místa, na úbočí palouk,tak jsme zase rozbili tábor,povečeřeli,zalehli a spali v klidu do rána.
Ráno jsme se vzbudili do pěkného rána.Bylo teplo,ale jak jsme sjeli do údolí,byla tam mírná mlha,spíše mlžný opar a pokračoval až do Chamomix.Na hranicích žádná kontrola,průjezd volný.Přijeli jsme do rozespalého Chamomix,děti už pomalu chodily do školy,francozi si dávali v rohových kavárničkách svou ranní kávu při čtení ranního „matinu“ a klábosení o fotbale.Zaparkovali jsme poblíž „Place du Mont Blanc“,syn ještě chvíli zalehl na parkovišti a já se vydal na obhlídku a zakoupení chleba nebo spíše „baguette“.Taková dlouhá veka asi metrová,dnes už u nás dobře známá,stála 0,67 EUR,což nebylo drahé.Později jsme zjistili,že tam přeci jen draho je.
V samoobsluze nazvané „Petit casino“ byli sem-tam i nějací češi,každý si koupil po mohutném přebírání nějaké sušenky za euro a zase šel.Syn si koupil jednu pěknou sametovou broskvi,cena 1 EUR,neboli tehdy 30 kč,u nás jich v té době bylo za tu cenu kilo.Jinak je tam ale příjemná atmosféra,samí horolezci a také zájezdy malých japonců,kteří blejskají foťákama na všechny strany,na vše co je k vidění.
Mlha nad vrcholy pomalu stoupala,ze strany Mont Blancu se vyjasnilo nad mohutnými ledovci a sněhovými poli,na protější straně se mlha u vrcholů držela až do poledne.Napsal jsem pár pohlednic,navštívil poštu,pak jsme vyjeli směrem k lanovce na první z vyhlídkových bodů,nazvaný Plan Praz.Lanovka stála 8 EUR,zpáteční 12 EUR,pokračování z Plan Praz na Brévent obdobně.Byli tam dva čeští kulturisté s rodinami a nabídli nám spolujízdu až nahoru za rodinou zpáteční jízdenku v hodnotě 14,5 euro.Přemýšleli jsme chvíli o tom a nakonec jsme to odmítli a udělali jsme dobře,protože jak jsme stoupali nahoru pěšky,mlha stoupala také a my jsme šli v pohodě za jasného počasí.Fotografovali jsme jako japonci,nakonec jsme se došplhali na Plan Praz.Dolů po stezce jezdili nadšenci na horských kolech v maskách a chráničích na lokty a kolena,neboť to bylo tzv. „o hubu“.Na plošině Plan Praz byli filmaři,připravovali záběr pro nějaký film.Pořád jim tam nosil vrtulník zezdola nějaké kabely a jiné pitomosti,nakonec dokonce sbalené koberečky trávy,které rozprostřeli kolem chaty,vytrhali neurvale několik rododendronů,postavili lavičku, udělali pár záběrů milenců,nějakého novodobého Delona s partnerkou a jeli zase pryč.My jsme pokračovali pěšky na Brévent po kamenitých úbočích porostlých rododendrony,hořci a nějakými žlutými květinami.Došli jsme asi do půlky a bylo to už dost nebezpečné,při špatném šlápnutí ke zřícení po svahu,tak jsme vzali otočku zpět a vrátili se do Plan Praz.Odtamtud jsme sjeli lanovkou dolů do Chamomix zdarma.
Šéfík,nějaký španěl,se jen smál,posadil nás dovnitř a ještě nám zamával.
Dole jsme si dali oběd formou skromného nákupu a hlavně pití,posadili se do stínu na lavičky a pozorovali cvrkot.Odpoledne jsme vyrazili směrem k ženevskému jezeru.
Vymotali jsme se z hor a než jsme se pořádně zorientovali,byli jsme na dálkové výpadovce označené „péage“,ze které se nedalo sjet.Na konci jsme chtě-nechtě museli zaplatit za použití 1 euro 50.Nabrali jsme plnou nádrž a vyrazili do Ženevy.
Ženeva je přelidněná ale pěkná,má své kouzlo,ochlazovaná vánkem od jezera.
Projeli jsme v pohodě v dopravní špičce okolo jezera a pokračovali po pobřeží.
Asi po 20 kilometrech jsme zastavili, v nějaké privátní zahradě u jezera jsme si udělali večeři,vykoupali jsme se a zajeli bokem do nějaké vesnice na posečené pole u lesíka,kde jsme v klidu přespali.Ráno jsme pokračovali kolem jezera do Vevey,bývalého bydliště Ch.Chaplina.Vybral si dobře,je to tam klidnější.Odtamtud jsme nabrali směr do vrchů a pomalu se propracovali na tzv.Jaunpass,tam jsme zastavili,prošli jsme se po okolních stezkách,nabrali pitnou vodu z pramenů a začali sjíždět dolů již do německého kantonu.
Projížděli jsme okolo všelijakých jezírek a pastvin,až jsme dojeli k Thunersee,což je velké jezero značně čistčí než ženevské.U jezera jsme se taky vykoupali,ale protože přístup zde byl zprivatizován pod pokutami 30 až 60 Sfr.,tak jsme se tam dlouho nezdržovali,jenom na večeři,vykoupání a chvíli oddychu.Dojeli jsme do Interlakenu,
kde jsme odbočili pod známý masiv trojhor Eiger,Mönch a Jungfrau,kde se cesty dělí.
Jedna jde na Grindelwald a dále na Kleine Scheideg pod Nigerem,ta druhá jde do údolí Leuterbrunnenu a Trümmelbachu.Tam jsme zajeli a navštívili největší atrakci vodopádů v Evropě,jak se vyjadřovali na billboardech,tzv.Trümmelbašské vodopády,
které odvodňují výše zmíněné hory průtokem 20.000 lt.vody za vteřinu.Je to deset kaskád vodopádů umístěných nad sebou v soutěsce,propojených stupačkami a cestičkami se zábradlím.Je to fascinující podívaná,ovšem za 10 Sfr. na osobu.
Obětovali jsme to a nelitovali jsme.Celkem tam bylo nabito.Spadnout tam,tak je po pár vteřinách konec.
Po návštěvě jsme se vydali zpět do Intelakenu okolo krásného vodopádu v Lauterbrunnenu a dále okolo horního okraje druhého jezera tzv.Brienzersee
pokračovali dále.Než jsme dojeli do Brienzu,zastavili jsme se a asi hodinu se koupali a odpočívali na parkovišti u jezera.Z Brienzu jsme se vydali již do nižšího, pastvinářského Švýcarska,kde je vše jak vymalované ale také zprivatizované, soukromé a uzavřené.Každá cestička a pastvina se zákazem nebo drátem,není možno se někam upíchnout,tak jsme jen velice těžce hledali nocleh.Nakonec jsme se vyspali na parkovišti nějaké hasičárny v jedné horské vísce.Ráno po běžné údržbě a snídani jsme se vydali přes Luzern a St.Galén/léčiva směrem zpátečním k jezeru Bodamskému,přes rakouský Bregenz,tunelem pod vyhlídkovou horou Pfänder do SRN a po dálnicích do Mnichova.Po objetí Mnichova po okruhu jsme zakotvili na přespání u mé osmdesátileté tety,kde jsme trochu popovídali a relaxovali před další cestou zpět přes Šumavu až na hranice.Tam byla velká fronta,svítila červená a pouštěli auta asi po dvaceti každou čtvrthodinu.Strávili jsme tam asi hodinu čekáním,
na naší straně jsme si dali bohatou večeři v pravé české hospodě,samozřejmě vepřo-knedlo-zélo,a v poklidu dojeli domů.Barevný film skončil,ještě dva dny se nám promítaly v mysli různé záběry z cest.Za 3 dni byly fotky,které sice nejsou špatné,ale neukážou už hloubku roklí,vůni květin,svěžest vzduch proloženého horskou vůní pastvin a kravinců.Zkrátka zůstanou jen vzpomínky.

(k cestopisu není digitální foto)