Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 1
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Malorka 2007-3.den

Booking.com
Autor:
Zařazeno:
Španělsko
Napsáno:
27.10.07 18:03
Fotografií:
36
Přečteno:
4746
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 04:00
15 °C
Oblačno
SSZ, 3.1 m/s
PONDĚLÍ, 18.6.2007 - cesta do sa Colobry, Lluck, Valldemosa Puig De Randa
------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes vyjíždíme v 7:40 hod., poté, co jsme se v klidu nasnídali. Přestože je snídaně až od 7:30, jako správní češi jsme se dobývali do jídelny už v 7 hod. a podařilo se. Večer jsme si všimli, že snídaně je nachystané už večer, kromě pečiva. Tak proč toho nevyužít. Přesvědčili jsme se, že pokud chceme podnikat výlety po ostrově, je opravdu lepší bydlet v aparmánech či studiích bez jídla, než se vázat na časy jídle v hotelu. Mít večeři v 18:30-20:00 je opravdu hodně brzo a krátce.

Ale vraťme se k ránu. Za Manacorem odbočujeme směr Petra a Sineu. Slunce se ale vytrácí úplně a projíždíme mlhou, nebo spíše asi mračny. Viditelnost s bídou 50m. Kouknu vedle cesty do polí a vidím, že se valí mraky, protože na mlhu to nevypadá, jsou skoro u země. Odhadem tak 30-40m. To jsem ještě neviděla. Zajímavé.
Opět míjíme nějaké ty větrné mlýny, projíždíme Sineu, jehož dominantou je opět kostel na kopečku. Pak už je to jen pár minut do Inky. Začínám vyhlížet koleje a vlak, co jezdí z Palmy. Máme štěstí. Opravdu ho potkáváme nalevo od silnice.

Přijíždíme do Inky, a zase přes “rondly”. Tentokrát je zde kovový košík a pak vidlička.
V městě Selva nás opět vítá z dálky kostel. Cesta se zvedá do kopce a před námi je cesta přes hory “a doly”. U Caimari se v prudkých svazích objevují zajímavé terasy – kamenné zídky, ale ve větším vydání – na kterých rostou olivovníky. Zastavujeme na malé vyhlídce a rozhlížíme se do údolí. Je zde i informační tabule, na kterých jsou vyznačené turistické stezky a cíle vč. zajímavých míst. Mimochodem, tyto tabule najdeme na mnoha místech.
Jedeme z kopce a do kopce, zatáčka v pravo, zatáčka v levo. Když jsme zastavili, předjely nás 2 auta. Jak to Jirka viděl, honem spěchal dál. Ty dvě auta raději dohnal a hned předjel, takže cestu máme volnou.

V 9 hod. už míjíme odbočku ke klášteru Lluc a já začínám měřit vzdálenost a čas. Asi za 15 min. jsme už u odbočky z hlavní silnice dolů na sa Colobru. U cesty je stánek a 2 modré autobusy vyčkávající na turisty. Čeká nás 12 km sjezd. V pravo se otevírá údolí.
Jedeme po svahu , zatím ve stejné nadm. Výšce a objíždíme horu. Otáčíme se, a vidíme v dálce ty 2 modré autobusy, u kterých jsme před okamžiky byli. Kameru i foťák mám připravený a představuji si jen to nejhorší. Vzpomínám na naši první jízdu po Korfu, kde jsme ve vnitrozemí od Acharavi sjížděli přes vrchol do Kerkiry, to byla jízda, to byly “střeva”. To si Jirka užil.

Pak se cesta stočí doleva a začíná sjezd dolů. Říkám si: “začíná jízda smrti” a zatlačuju pravou nohu instinkivně do podlahy KAčka. Filmuji směrem do soutěsky dolů. Kupodivu je cesta dost široká, hezká asfaltová, s perfektním vodorovným dopravním značením, a vnitřky zatáček v kritických místech jsou také navíc vylity asfaltem. To asi musí, když tudy projede denně několik desítek BUSů nahoru a dolů. Po chvíli se otevře krajina vlevo, opět do údolí směrem k Sa Colobře, ale i v pravo. Vidíme ten slavný “kravatový uzel” Opět sešlapuju podlahu. Jedeme jako by po hřebenu. A víte, co to ten uzel je ?? Přirovnala bych to k jedné z drah minigolfu. Já jí říkám hrad. Míček udělá takovou kličku. Poloměr zatáčení není nijak velký, auto jede naprosto bezpečně. Podjíždíme most a to je vše. Jsme stále vysoko nad mořem. Tato slavná kravata je hned v počátku cesty asi po 3,5 km. Nyní začíná ten pravý sjezd klikyháky. Je to jízda, Řidič se drží volantu, ale já , jako spolujezdec a s kamerou v ruce lítám z prava do leva. Klesáme níž a níž. Zatím jsme nepotkali žádné auto. Zastavujeme na přehledném místě a koukáme do okolí, do rokle pod náma a hledáme cíl. Ten je zatím v nedohlednu.
Další příjemností jsou kamenné zídky ve vnějších zatáčkách, které plní funkci svodidel. Po chvíli už vykukuje moře. Blížíme se k cíli. Opět je před náma další zajímavé místo. Cesta je jakoby vytesané do hory a před námi se objevuje štěrbina ve skále. Okukujeme skalní strop a představujeme si, zda se tu vejde autobus. No, musí se vejít. (a já si zase vybavuju projížďku Toledem, kdy se BUS na jeden zátah vsoukával do brány v městských hradbách. Od sklopeného zrcátka měl řidič 3-5cm na každou stranu, to byl zážitek a koncert řidičského umění). Tady to až tak kritické není, ale i tak to vypadá zajímavě. Sjíždíme dosa Colobry. Vše je ještě ospalé, nikde nikdo. Na velkoplošném parkovišti taky žádný hlídač, Hledáme volné místo k parkování u krajnice, ale vše je obsazené. Nezbývá, než vjet na parking se závorou. Chvíli vyčkáváme, zda někdo nepřiběhne, a nic. Je 9:40 hod. Takže sjezd dolů trval asi 25min. i se zastávkama. Bereme jen batoh s osobníma věcma a scházíme dolů k moři. Některé restaurace jsou ještě zavřené, a ty otevřené se začínají chystat na nápor turistů.

Stezka do "RÁJE"
----------------------
Dole vlevo od cesty je malinkatá pláž a malé přístavní molo. Pokračujeme dál směrem k ústí soutěsky. Cesta je pěkně dlážděná zámkovou dlažbou, jsou zde lavičky, koše a .... na sloupech osvětlení popelníky k típání cigaret. Na konci je otočka a pak už jen pěšinka, zase vytesaná ve skále a vylitá betonem. Otevřela se před námi malebné zátoka s temým modrým mořem. Na protější skále rozpoznáváme “obličej E.T.ho”. Procházíme prvním tunelem. Je v něm i okno k moři a osvětlení. Kámen je hladký a v sandálích to i klouže. Jirka zkouší kvalitu ozvěny. Před námi se objeví značka “Zákaz vjezdu”. Marně uvažuju, kudy a co tady do těchto míst dokáže vjet po kolech, jo, možné právě kolo. Ale cyklista ani chodec ve značce nejsou nakreslení. Jako správný čech tento zákaz porušuju a scházím dolů. Jsou zde betonové schůdky, které vedou do moře. Možná je využívají loďky, pokud zde někdy kotví. Vracím se a procházíme druhým tunelem. Před námi se otevírá prostor. Jsme v ústí kaňonu Torrent de Pareis. Cítíme dusno, teplo, vnímáme klid. Je to nádhera. Idylku trochu kazí zdejší popelnice umístěné hned u tunelu podél skály. Ale na druhé straně je dobře, že se o takové místo starají,
Scházíme z betonové cesty na přírodní kameny. Třešinkou na dortu je, že jsme zde sami. Tedy nejsme. Když nás slyšel a viděl zdejší adamita odpočívající na oblázkové pláži, raději se zvedl a odešel. Nyní jsme tu opravdu sami. Soutěskou asi teče potok, který nyní v červnu už do moře nedoteče. Tvoří malé zelené jezírka. Jirka zkouší házet žabky a daří se mu to. Při pohledu na moře se před námi otevře zátoka. Zouvám se a vcházím do moře. Voda je teplá a příjemná, což by nás ani ve snu nenapadlo. Lituju, že nemám plavky, nebo spíše ručník, do kterého bych se pak utřela. To je velká chyba. Kocháme se přírodou, fgotíme a filmujeme, co nás zaujme. Jirka ale kouká na hodinky a začíná být nervózní.
Čas nám tady “v ráji” utíká, už jsme tady 45 min. Vracíme se stejnou cestou a já stále dokola opakuju, že jsme se měli vykoupat. Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší účastnit se okruhu do Sa Colobry vč. jízdy Pomerančovým expresem. Ale nyní si říkám, že než jízda vláčkem kolem pomerančovníku a přeplněná zdejší pláž, je lepší sólo jízda zapůjčeným autem.

Cestou k autu si Jirka všimne BUSů parkujících dole na parkovišti. Mají totálně, ale totálně, sjeté gumy. To by bylo u nás na zabavení TP. Když si představím, jak je BUS plný lidí, jaké zatáčky absolvuje... , snad za deště nejezdí.
Když příjdeme k autu, závora je dole a zase nikde nikdo. Jako slušní Češi chvíli vyčkáváme, troubíme, ale nic. Jirka je trochu nervóznější, protože už přijždí nějaké ty vozy. Taky chtějí zaparkovat, ale nemohou se dostat na parking. Radím, ať to zkrátka objede po chodníku. Na šíři se vejdeme, ale je tu dost vysoký obrubník, tak máme strach, ať něco nepoškodíme na autě. Nakonec se to podaří, protože Jirka je šikulka. Hned po nás dělají ostatní 3 auta totéž, na parkoviště vjedou po chodníku. Jedeme bez placení a je nám to fuk. Jizde do kopce je už v pohodě. Míjíme v protisměru několik aut, ale nemusíme se ani vyhýbat. Taky mě překvapuje, kolik potkáváme pěších turistů. Sejít to dolů, to je taky makačka, Nohy musí bolet od tvrdého asfaltu. Nahoru už asi pojedou BUSem, nebo třeba lodí, ale i tak.nahoru už to jde rychleji. Nikade nestojíme, cestu známe, ztakže jsme na rozcestí asi za 10min.

Vzhledem k tomu, že už je dost čilý provoz, cesta do kláštěra Lluc trvá 25min. V našem směru to ještě jde ale od Lucku k Sa Colobře je to husté, dost husté, auta, BUSy linkové i od cestovek, do toho cyklisti.
V 11:05 parkujeme u kláštera. Už je zde rušno. Za vstupní bránou se rozprostírá hezká udržovaná zahrada. Procházíme další bránou a jsme na malém nádvoří, ne-li dvorku. Opět zahrádka se zajímavými stromy, které určitě neznáme. Plod vypadá to, jako maruňka, další zase má bílé velké květy, jakoby květ byly listy stromů. Následuje klášterní kaple. V klášteře je v postranní kapli obraz Černé Madony. Vstupujeme těžkými vraty dovnitř. Máme nezvyklé štěstí, právě probíhá nějaké mše. Chvíli stojíme, rozhlížíme se a poslouchámě kněze. Marně se však snažím rozeznat řeč. Nezní to ani janko španělština, ani jako latina. Občas zaslechnu francouzský přízvuk, ale jsem nějak zmatená. Jakoby to byla směs všeho. V klášteře je i muzeum, vcelku njak zajímavé. 3Euro se nám platit za nic zajímavého nechce, takže pomalu klášter opouštíme. U východu je klasický obchůdek se suvenýry. Dokonce nám nabízí i hračky, oblečení a další kýče. Ještě “skáčeme na WC”. Když to přeženu, musím říst, že návštěva WC byl opět vrcholný zážitek. WC je ve sklepení. Silné zdi, stropní starobylé klenby, malinké okna se snoubí s novodobou dlažbou, obklady na stěnách a závěsným záchodem se vším komfotrem, vybavením a hlavně ČISTOTOU. Jsem tu sama, takže se nestydím si zdejší prostor nafilmovat.
U východu visí na stěně plánek kláštera a taky okolní turistické stezky. Na parkovišti postává policistka, které na slunci není zrovna moc příjemně. Zatím na práci moc nemá, spíše se snaží schovat do stínu stromů.

Na Malorce vůbec, narozdíl od řeckých ostrovů, je policie na každém kroku. Služebny jsou u hlavních tahů, na každé fasádě visí národní vlajka. Před každou budovou 1-5 aut. Ty jsou vesele pomalovaná. Žlutý základ má odstupńovanou červenou a modrou. Zpočátku nám to připadalo jako cirkusové auto, ale výhodou barevnosti bylo, že auto šlo rychle postřehnout.
V Llucku jsme strávili asi 35 min. Děsíme se, jaká bude cesta zpět k odbočce na Sa Colobru . A oprávněně, to, co jsme ráno jeli 10min, trvá skoro ½ hod.

Cesta ce stáčí k jinu a my objíždíme nejvyšší horu Malorky – Puig Major o výšce 1448m n.m. Vrchol moc vidět není, zato je nezký výhled na dvě ostrovní přehrady s pitnou vodou, které zásobují i Palmu. První je Embalse de Gorg Blau a druhá, větší Embals de Cure. Vedle Cube je opět vojenský prostor. Ohlížíme se k vrcholu Puig Major. Vidíme klasickou bílou kopuli. To bude asi vrchol hory.

Blížíme se k Solleru. Je 12:30hod. A my zastavujeme na další vyhlídce: Mirador ses Barques. V údolí už pozorujeme město Soller, které je obklopeno kopci ze všech stran. V levo vidíme svahy hory Alfabia (1067mnm). Říkám si, jestli neuvidím v hledáčku kamery Pomerančový expres, ale neznám jízdní řád a nic nevidím. Škoda.
Na mapě mám zaznačenou Pevnost Fornalutx, ale odbočku ani směrovbku jsme neviděli. Není to až tak podstatné, zajímá nás Port Soller.
Cestou od Solleru do Portu máme štěstí na tramvaj, pendlující mezi oběma městy. Dokonce na dvě. Jeden z vozů mi připomíná naši ostravskou Barborku, která občas vozí děti po městě. Tato má ale hnědou barvu a dva vozy navíc. Je otevřená, takže na zastávce vidíme, jak někteří pasažéři naskakují po rozjezdu.
Cesta nás navede do samého centra Portu Soller, což je ve všech přímořských městech přístav s promenádou a množstvím restaurací, obchůdků a apartmánů. A opět je to jednosměrka tam podél pobřeří a jednosměrka zpět ve druhé línii. Děláme si čestné kolečko, ale nic zajímavého pro nás zde není. Prkování je jen v placeném parkovišti, což pro naše minutové zastávky není. Rádi bychom se dostali k majáku vlevo od přístavu, který se tyčí nad sollerským zálivem. Přemýšlíme kudy, ale už je nám jasné, že vjet před Portem do tunelu znamená vjet do města. Podjíždíme hlavní silnici a přes tramvajové koleje. Cedule hlásí, že k majáku je to 3km. Po chvíli stoupání se před námi rozprostřel úžasný pohled na Sollerský záliv s přístavem. Stoupáme dál.
Ve 13:25 jsme u cíle – majáku. Chceme zaparkovat, Ale místní mini parking je plný. Asfaltka vede ještě kousek nahoru k restauraci, ale je tu řetěz. Uvažujeme kam s Kačkem. Je malé, ale přesto je to někdy komplikované, najít pro něj místo. Naštěstí jedna auto odjíždí a taky po nás pokukuje obsluha restaurace. Všímám si, že auta jsou tu zaparkovaná tak, že spolujezdec musí vystoupit, a rozestup je jen pro řidiče. Perfektní. Kdyby tak parkovali i lidi na sídlištích, to by bylo u nás parkovacích míst navíc. Jirka zasouká auto do řady a jdeme nahoru. V tu chvíli přijíždí další vůz. Číšník běží a odstraňuje řetěz. Vypadá to, že když se zaplní parkoviště veřejné, příjde na řadu soukromé.
Už se budu opakovat, ale opět se nám naskytá báječný pohled na Sollerský záliv. Je to opravduu podívaná. Slunce je hodně vysoko, žádný opar. Vpravo vidíme přístav plný jachet a loděk místních rybářů. Před námi dole další majáček, na malém molu, který stráží vjezd do přístavu. Naproti na skále zase vidíme další z bývalýách strážních věží Malorky. Taky vidíme vyplouvat jewdnu z lodí, které vozí turisty do Sa Colobry. Je plná poznání chtivých lidiček. Hezký požitek nám kazí jen vysoká teplota vzduchu. Schováváme se do stínu stromů a jen tak studujeme nabídku zdejší restaurace. Vracíme se a máme v plánu přes malebné městečko DEIA dojet do Valldemossy.

V Deii má údajně jedno ze svých obyslí Michael Dougles. Rozhlížím se na všechny strany, ale jediný luxus nad luxusem je jachta kotvící dole v Cala de Deia. Možná je právě Michaela. Projíždíme kolem další strážní talaie. Zamýšlíme zastavit někde na kávu, ale cesta ubíhá tak rychle, že zanedlouho už jsme ve Valdemose, ani o tom nevíme.
Buď jsme přehlédli nebo celdule chyběla. Znenadání se kolem nás objevily davy lidí, přeplněné parkoviště a nezan fotografii kláštera, ani nevím, že jsme u cíle.
Zaparkovat co nejblíž je nemožné. Je 14:30hod. Máme ale štěstí a nacházíme na okraji placené zóny, kousek po školou místečko ve stínu stromů. Opět se přesvědčujeme, že se takové hleání vyplatí. Jirka je tak unavený, že dáváme přednost kávě a usedáme do proutěných křesílen kavárny na náměstí. Po 15 hod. se vydáváme po stopách Frederika Schoppina a jeho milenky. Máme však smůlu. Nějak jsem přehlídka, že v neděli je jen do 15 hod. Procházíme se malou zahradou, čichám k hezkým barevným rozkvetlým růžím a s popcitem, že už vlastně nikam nespěcháme, si propcházku užíváme. Jediné, co je otevřené, je zdejší galérie, ve které toho stejně moc není k vidění. Nakukujeme do obchůdku a pomalu se loudáme k autu.

Máme načaté odpoledne, takže operativně rozhoduju, že pojedeme na Palmu a omrkneme místa mezi palmou a Manacorem.
Kolem Palmy projíždíme za pár minut. Cesta je příjemná, bez komplikací. Míjíme zásobníky na naftu poblíž letiště, nákupní centra a po obchvatu míříme na východ.

Nejbližší zajímavostí je PUIG de RANDA. Jodbočujeme na Algaidu a dále směrem na tzv. Stolovou horu. Nahoře je rovina, a na ní kromě vysílače Poustevna. Ty mají být celem tři, ale odbočka či šipka žádná. Zničeho nic jsme na urcholu. Je to prostorné parkoviště.

Vstupné po nás nikdo nechce. Za vstupní bránou je příjemná skromná zahrada, malá kaple, za sklem betlém, a obchod se suvenýry s náboženskou i kýčovitou tématikou. Obchůdek nás rozesměje. Prodává v něm mnich, a má zde moderní výbavu, PC, tiskárnu a televizi, ve které sleduje sportovní přenos. Další branou vstupujeme na rozlehlé nádvoří. Je tu výstavka zemědělské techniky a nářadí. Komplex se dá obejít dokola, takže je výhlad do všech stran, na celou rovinatou část až k moři, k Alcudii, Siera Levante a na jih k salinám. Ty jsou trošku rozeznatelné. Je ale nepčíjemný opar. Kdyby nebyl, byla by vidět Palma i Tramuntana docela jasně. V restauraci se živě baví nějaká společnost přátel. Cestou zpět zastavujeme ještě u vysílače a fotíme východní stranu.

Sjíždíme zase serpentýnami dolů a vydáváme se směr Montori a Villafrancu. Ermitu San Miguel míjíme. Přeci jen je vše podobné a stále dokola. Pokud není člověk věřící, nic konkrétního mu to neříká.

Večer po návratu si děláme idylku na balkóně hotel a fotíme západ slunce, jeho postupné ukládání se "ke spánku" za Sierra Tramuntana


Děkuji za radu /katalánština/ a upozornění a za případné překlepy se omlovám.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
05.11.07 09:02 KaCaTB
Ten jazyk s "francouzskym" prizvukem, co jsi slysela, byla nejspis katalanstina, vedle spanelstiny druhy ofic. jazyk Balearu - v gramatice je spise podobny spanelstine, ve vyslovnosti francouzstine.
31.10.07 11:29 katy1
Krásné záběry z krásné Mallorcy...jen drobnost, klášter není Cuba, ale Cura :))
29.10.07 09:35 KaCaTB
Nadhera, uplne me mrazi, kdyz to vidim! Mallorca je moje velika laska!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
sp5x5
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝nareta˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy4
Diskuze0
 
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací