Bavorsko

Cestopis z Německa 2006

Naše cesta trvala 8 dní. Jeli jsme autem Opel Astra, rok výroby 1994. Celkem jsme urazili zhruba 2000 km. Dovolená nás vyšla na cca 500 ? pro tři dospělé osoby: Járu (hlava rodiny a řidič), Lenku (kameraman a plánovač) a Hanču (starší dcera). Na obrázku je naše trasa. Tam, kde je na mapě vyznačeno "X", jsme kempovali. V kempech jsme se bez problémů domluvili anglicky.


Itinerář:
1. den: Osterreinen, Füssen
2. den: Neuschwanstein, jezero Plansee, Linderhof
3. den: jezero Plansee, Linderhof, jezero Eibsee, Garmisch-Partenkirchen, Ettal
4. den: Bergen, Hochfelln
5. den: Berchtesgaden, jezero Königsee, Jenner, Salzburg
6. den: volný den
7. den: jezero Chiemsee, Amerang, Kampenwand
8. den: cesta domů

Den prvý ? 12. 8. ? sobota

Dlouhá cesta
Letos jsme na druhou dovolenou vyjeli za hranice všedních dnů, do Německa. Měli jsme vybrané dvě lokality. Alpy v Bavorsku nebo pohoří Eifell s údolím řeky Mosely. Ještě za hranicemi jsme se dohadovali, kterým směrem vyrazíme. Nakonec Hanča rozhodla, že se vydáme do Alp.
Cesta utíkala rychle, jenom to počasí bylo všelijaké. Těžké dešťové mraky, ze kterých občas padaly kapky, jen vzácně uvolňovaly místo sluníčku. A o srpnových vedrech se nám mohlo jenom zdát ? 12 až 15 stupňů k nim mělo hodně daleko. Bravurně jsme zvládli objet obávaný Mnichov a už jsme uháněli směrem k jezeru Forgensee. Podle mapy jsme tam měli najít tři kempy. Z Francie jsme byli zvyklí, že kde je jeden kemp namalován na mapě, bude ještě minimálně jeden. Toto však v Německu neplatí. Zde, co je psánoNa první vyhlídce se nám otevřel pohled na zámek Hohenschwangau postavený na protějším o hodně nižším kopci. to je skutečnost.
Jakmile jsme se přiblížili k jezeru, na protější straně už na nás vykukoval bělostný zámek Neuschwanstein. Pohled na něj nás provázel po celou okružní jízdu kolem jezera. Prohlédli jsme si všechny tři kempy a vybrali si druhý u vesnice Osterreinen. Tam se nám to zdálo nejhezčí. Klid, rušná silnice daleko, svažitý terén, hodně zeleně a málo lidí. Jediná nevýhoda byla, že stan stál na vyhrazené louce a auto bylo až za zábradlím o kus dál. Pokud máte sklerózu, hodně se nachodíte.
Jen jsme náš plátěný příbytek postavili, začalo zase pršet. Nevypadalo to optimisticky, ale svatý Petr se nad námi slitoval a zhruba za hoďku černé mraky poslal pryč. Šli jsme se znovu pokochat pohledem na zámek, který stál na protějším břehu jezera, projít se okolo vody a ohřát se na sluníčku. Kemp byl malý, a proto jsme za chvíli byli zpět u stanu. Zatím to vypadalo, že těžké dešťové mraky zůstanou nad horami, které se vypínaly z roviny a čněly nad bílým zámkem jako černá hradba. Nasedli jsme proto do auta a jeli do zhruba 15 km vzdáleného lázeňského městečka Füssenu.
Bez potíží jsme zdarma zaparkovali ve vedlejší ulici kousek od informační kanceláře. Opět změna, v Německu jsou o víkendech informačky zavřené, přístupné jsou pouze jakési přístřešky s pár prospekty. Odměnou za zklamání byl ale pohled na zajímavě řešenou fontánu a malované fasády domů. Pozorovali jsme průvod okrojovaných měšťanů, kteří směřovali na městský zámek a do kroku jim hrála středověká hudba. Konaly se tu totiž královské slavnosti. Městečko bylo velmi hezké, upravené, spousta zeleně, ale také spousta turistů. Tady už nebylo vzácností zaslechnout v davu češtinu. Protože začalo opět krápat a den se nachýlil k večeru, vrátili jsme se do auta a jeli zpět do kempu. Opět jsme našli rozdíl oproti Francii. V Německu si musíte navíc kupovat žetony do sprch, většinou 5 minut teplé vody za půl eura.

Den druhý 13.8. ? neděle

Pohádkové zámky
Noc byla krušná. Byla taková zima, že jsme na péřové spacáky navrstvili vše, co bylo při ruce ? deky, vaťáky, svetry. Sice jsme se pod tuto hromadu zachumlali co nejvíc to šlo, ale zima se k nám stejně vkradla. Ještě v osm hodin ráno bylo pouhých pět stupňů nad nulou.
Dnes byla plánovaná prohlídka zámků Ludvíka II. Bavorského. Přijeli jsme k Neuschwansteinu, zaparkovali na jednom z parkovišť (4,- ?) a vydali se podle směrovek do mírného kopce. Zanedlouho nás zarazila dlouhatánská fronta. Zjistili jsme, že si všichni chtějí koupit vstupenky na zámek Neuschwanstein. Pokud bychom chtěli na prohlídku zámku Hohenschwangau, který stojí hned naproti Neuschwansteinu, měli bychom vstupenky bez fronty. My jsme se ale nedali zastrašit čekáním. Protože bylo otevřeno pět pokladen, sunul se had lidí poměrně rychle a my měli možnost studovat národnosti. Jednoznačně vedli asiaté. Tolik pohromadě jsem jich neviděla ani v Praze. Mile nás překvapilo, že Němci nabízeli i prohlídku v češtině, kterou jsme poslouchali v zapůjčeném přístroji podobném telefonu. (tři vstupenky 26,- ?).
Do začátku prohlídky nám zbývaly ještě dvě hodiny. Mohli jsme si vybrat, zda ty tři kilometry k zámku pojedeme nahoru autobusem, kočárem taženým koňmi nebo půjdeme pěšky. Samozřejmě jsme si jako správní turisté vybrali poslední možnost. Po asfaltové silnici příkře stoupající do kopce jsme šlapali mezi stovkami ostatních dychtivých návštěvníků a uhýbali se pomalu jedoucím kočárům. Na první vyhlídce se nám otevřel pohled na zámek Hohenschwangau postavený na protějším, o hodně nižším kopci. Za ním se nad tyrkysovou vodou řeky Lech a blízkých jezer zdvihaly Alpy. To už mezi stromy probleskovala bělostná fasáda zámku. Ale u cíle jsme ještě zdaleka nebyli.
Asfaltová cesta vedla do ještě příkřejšího kopce a končila u mostku přes hluboké údolí s říčkou. Z mírně se houpající lávky se nabízel úchvatný pohled. Pod námi vodopád, před námi pohádkový zámek. Protlačili jsme se zpět přes davy lidí a sestoupili dolů k říčce. Vodopád jsme teď měli před sebou a uviděli tu výšku, ve které se nachází lávka. Po schodech jsme se vrátili zpět na asfaltku, která nás už zavedla na nádvoří zámku
Opět jsme zaznamenali jednu novinku. Dovnitř vás pustili pouze přes turnikety, tady byly čtyři. Bylo zábavné sledovat, jak se lidé všech národností perou s technikou, zvlášť, když je nechce pustit dovnitř. V 99 % případů podlezli závoru, protože přece drželi platnou vstupenku v ruce. Tady totiž platilo, že můžete jít na prohlídku pouze v čase vyznačeném na vstupence. Pokud to nestihnete, máte smůlu a lístek propadá. Jen jedna jediná rodina, myslím že z anglicky mluvící země, se po nezdaru začala shánět po odborné pomoci a nepokusila se podlézt.
Zlehka začalo opět poprchávat. Úpěnlivě jsme sledovali ručičky hodin, zda se už můžeme zařadit k turniketům. Stihli jsme to ještě před tím, než začalo hustě pršet. Uvnitř jsme na recepci dostali telefonek a pokračovali dál dle pokynů ve sluchátku. Prohlídka byla nesmírně zajímavá; pokud do těchto končin zavítáte, určitě se zastavte. Tolik zlata a nádherných maleb jsme ještě neviděli. Zhruba po hodině jsme vyšli ven, už nepršelo, ale mraky na obloze byly hodně nízko. Vrátili jsme se do Füssenu a přes Rakousko okolo nádherného tyrkysového jezera Plansee jsme dojeli zpět do Německa k zámku Linderhof. Zaplatili jsme 2,5 ? za parkovné, a než jsme stačili dojít k pokladnám, docela hodně se rozpršelo. Zakoupili jsme si vstupenky (20,- ?), tady bez fronty, a došli k zámku. To už lilo jako z konve. Ještě že se dalo schovat v butiku se suvenýry, kde jsme si mohli dokonce i sednout a počkat zhruba hodinu do začátku prohlídky.
I zde se muselo přes turnikety a v přesně vymezený čas. Telefonky tu neměli, dostali jsme do ruky česky psaný text. Zámek byl opět nádherný, odlišný od Neuschwansteinu, určitě doporučuji návštěvu. Po prohlídce nás venku čekalo "překvapení". Stále lilo jako z konve. Doběhli jsme k autu a stejnou cestou jsme se vraceli do kempu. V Rakousku jsme načepovali do astřičky benzín, protože litr zde stál pouze 1,224 ?. V Něměcku stál litr naturalu 1,420 ?. Proto bylo na rakouských čerpacích stanicích tolik Němců. Od Füssenu už svítilo sluníčko a bylo teplo.

Den třetí - 14.8. ? pondělí

Zámek i krásná příroda
Ráno nás ze stanu vyhnalo vedro. Ano, čtete dobře. Počasí se úplně změnilo, bylo hezky, slunce svítilo a hřálo. Rozhodli jsme se, že si musíme zopakovat výlet k zámku Linderhof, protože jsme neviděli jeho krásnou zahradu. Ve Füssenu jsme se zastavili u vodopádu na řece Lech. Bylo strhující pozorovat bílou vodu řítící se úzkou soutěskou. Jarda se samozřejmě naparoval, že na raftu by to sjel raz dva, ale chtěla bych to vidět. Známe dobře ty jeho řečičky.
Protože tentokrát svítilo sluníčko, více jsme si prohlíželi jezero Plansee a zkoumali cenu kempů v Rakousku (byla prakticky stejná jako v Německu). U Linderhofu jsme opět zaplatili 2,50 ? za parkovné a šli na procházku do nádherného zámeckého parku s budoáry, jezírky a květinovými záhony. Zdrželi jsme se tu dobré dvě hodiny. Potom jsme pokračovali ke Garmisch-Partenkirchenu.
Mysleli jsme si, že se podíváme na Zugspitze ? nejvyšší horu Německa. Když jsme ale u dolní stanice lanovky zjistili cenu (45,- ? za jednoho) a uviděli, že zasněžený vrchol hory je stále zahalen v mracích, vzdali jsme to a šli se projít k jezeru Eibsee (parkovné 2,00 ?). Jezero mezi horskými velikány bylo obklopené lesy. Jenže na protější straně se na nás přes vrcholky hor valila černá mračna slibující pořádnou bouři a déšť. Rychle jsme udělali pár fotek a rychlým krokem spěchali do auta. Z delší procházky nic nebylo.
Rozhodli jsme se, že tedy pojedeme do Ga-Pa a prohlédneme si město. Zaparkovali jsme (0,50 ?) a vydali se na procházku městem. Garmisch-Partenkirchen je typické alpské městečko s malovanými fasádami, čistými ulicemi a spoustou turistů. Bouře nás dostihla a my jsme se museli schovat do knihkupectví, kde jsme si, než přestalo pršet, půl hodiny prohlíželi mapy a průvodce. Koukali jsme, že takových zoufalců nás tam bylo víc. Na zpáteční cestě, tentokrát pouze Německem, jsme se zastavili u baziliky v Ettalu.

Den čtvrtý - 15.8. ? úterý

Přesun do Bergenu
Dopoledne jsme zaplatili za kemp 64,20 ? a vyjeli. Měla jsem naplánováno, že další kemp najdeme někde na břehu jezera Chiemsee. Sice jsme si šli dva z nich prohlédnout, ale raději jsme jeli dál. Úzký břeh mezi rušnou silnicí a neustále šplouchající špinavou vodou sotva stačil na dvě řady stanů a úzkou cestu mezi nimi. Zkusili jsme to tedy na druhou stranu, přes dálnici.
Zalíbilo se nám v městečku Bergen. Poloprázdný kemp stál na okraji města, daleko od dálnice i rušné silnice, hned vedle bylo koupaliště. Přímo v městečku začínala lanovka na Hochfelln, 1674 m vysokou horu. Samozřejmě jsme neodolali. Jen jsme se vybalili a najedli, vyrazili jsme na túru.
V pět večer už lanovka nejezdila. Naštěstí u pokladen měli mezi prospekty mapku, na které byly vyznačeny různě dlouhé trasy, po kterých jsme mohli prošněrovat celou horu. Jednu časově přijatelnou a nakreslenou přibližně po vrstevnici jsme si vybrali. Ve skutečnosti ale cesta vedla dost příkře do kopce. Nebyla to žádná horská stezička, šlo se po široké štěrkové cestě bez jakýchkoli výmolů či kamenů.
Tato autostráda končila u usedlosti, kde jak jsme zjistili, se rozdvojovaly cesty. Jedna vedla opět dolů na druhou stranu hory a druhá pokračovala dále nahoru. Tu k vrcholu bychom ale bez pomoci odpočívajícího německého cyklisty těžko hledali. Zajímavě jsme se s ním domlouvali. Zvědavý pán se vyptával, povídal a povídal (pouze německy), my odpovídali česky nebo anglicky, ruce nohy pomohly, až jsme směr úspěšně našli. Muselo se totiž kousek jít přes louku, na které se pásly krávy, otevřít si nenápadnou branku v oplocení, přejít zase kus pastviny, znovu otevřít branku v plotě, a teprve potom jsme se napojili na úzkou lesní stezku kroutící se mezi stromy a příkře stoupající do stráně. Ta nás nakonec zavedla k mezistanici lanovky, odkud bylo vidět na vrchol hory. Protože už bylo půl sedmé večer, pokochali jsme se pohledy na krásné alpské louky osvícené zapadajícím sluncem, a vrátili se stejnou cestou zpět. Příjemně unaveni jsme brzy zalehli do spacáků a slastně usnuli.

Den pátý - 16.8. ? středa

Výlet do Berchtesgadenu a do Salzburgu
Náš kemp byl moc hezký, ale přece jenom daleko od jezera Königsee. Museli jsme překonat dobrých 70 km, než jsme tam dojeli. S potížemi jsme našli místo na parkovišti (3,- ?) a vmísili se do davu turistů, který nás donesl až na břeh jezera Königsee. Před třemi pokladnami na lodní lístky stály strašně dlouhé fronty lidí. Po krátkém zkoumání nabízených tras jsme se do jedné z front zařadili a trpělivě se posouvali vpřed. Paní u okénka sice trochu anglicky mluvila, ale vůbec nás nepotěšila. Po hodinovém čekání jsme se dozvěděli, že trasu, kterou jsme si vybrali, momentálně nejezdí. Zdravě naštvaní jsme se sebrali a šli vymýšlet, co dál. Opět pomohla mapka, kterou jsme našli u pokladny lanovky na Jenner (28,80 ?). Vyjedeme k mezistanici a nazpátek půjdeme pěšky. Horší variantu jsme si nemohli vybrat!
Nastoupili jsme prakticky okamžitě do kabinkové lanovky a ujížděli výš a výš.Během deseti minut jsme vystoupili vysoko nad jezero a pustili se širokou cestou podobnou té, kterou jsme znali již ze včerejška. Tato dálnice plná turistů se vinula po vrstevnici napříč loukami a jehličnatým lesem. Otvíraly se z ní nádherné pohledy na okolní horské velikány a hluboká údolí národního parku Berchtesgaden. Mohli jsme kochat pohledem na vrcholky Grossglockneru (3798 m), Watzmanngeru (2713 m) či Schönfeldspitze (2653 m).Příjemná procházka brzy skončila u rozcestníku. Dále naše cesta začala prudce sestupovat lesem, občas se otevřel výhled na jezero Königsee modrající se hluboko v údolí. Lodě plující po jeho hladině vypadaly jako dětské hračky.
Až teď nám svitlo, že se budeme muset dopravit až tam dolů! Brzy se začaly ozývat nohy ? kolena a holeně. A konec prudkého spádu byl v nedohlednu. Šlapali jsme takto dobrých šest kilometrů, než jsme vyšli z lesa opět u dolní stanice lanovky. Výlet byl krásný, jenom kdyby ten kopec nebyl tak prudký.
Do večera byla fůra času, proto jsme ještě naplánovali výlet do nedalekého Salzburgu. Na parkovišti (4,00 ?) jsme se převlékli do čistých a slušnějších šatů a vyšli do ulic města. Nohy si přece jenom za tu krátkou jízdu autem odpočinuly. Salzburg nás uchvátil. Vyšlapali jsme po schodech nahoru na hradby a prohlíželi si město z výšky. Otevřel se nám pohled na věže kostelů, okolních hor, spoustu zelených parků a červených střech domů. Tím vším se klikatila řeka. Svorně jsme si slíbili, že se sem určitě ještě vrátíme na delší čas.


Den šestý ? 17.8. ? čtvrtek

Volný den
Konečně začalo léto. Od rána pálilo sluníčko a nikde ani mráček. Řekli jsme si, že musíme vyzkoušet koupaliště, které se nacházelo hned vedle kempu. Hanča odmítla a raději si u stanu lehla na deku do stínu břízy a začetla se do knížky. Zaplatili jsme vstup (5,0 ?) a z letáků vylepených na pokladně pochopili, že pokud bychom zde kempovali delší čas, mohli bychom si zakoupit jakési permanentky za výhodnější cenu.
Vstoupili jsme dovnitř. Obešli jsme klasický betonový bazén s modrou vodou a pokračovali k vedlejšímu velkému přírodnímu koupališti. Rozložili jsme si deku na trávě a hrnuli se do vody. Jak rychle jsme měli nakročeno, že se zchladíme, tak rychle jsme zabrzdili. Jára syknul a byl zpátky na dece. Voda byla jako žiletky ? pouhých 17°C. Dělala jsem hrdinku a opatrně se posouvala po betonovém svažitém chodníčku do hloubky. Vydržela jsem to! Obeplavala jsem celý poměrně velký oválný bazén a rychle se vrátila na deku. Zahřívala jsem na slunci svou zimou zčervenalou kůži.
Přírodní koupaliště bylo zajímavě řešené. Velký ovál, kde bylo tak po pás vody, měl v sobě vyhlouben menší, asi tak třetinový, s dvoumetrovou hloubkou. Celý mělčí okraj byl vysypán valounky. Nejen že to hezky vypadalo, ale bylo to i účelné. Protože vodu ohřívalo pouze slunce, menší vrstva vody se prohřála rychleji. Špičkovala jsem Járu, že je srabík, tak dlouho, až to nevydržel a statečně přeplaval na druhou stranu. Protože zase takoví otužilci nejsme, koupali jsme se potom už jenom v betonovém bazénu, kde byla příjemně teplá vodička.
Po večeři jsme si šli prohlédnout Bergen. Je to krásné městečko v podhůří Alp. Zaujalo nás, že skoro každý rodinný dům má na střeše sluneční kolektory. Později jsme zjistili, že je to v této oblasti tak častý jev, že už jsme se tomu přestali divit. Zřejmě kvůli životnímu prostředí dostávají lidé na tento způsob vytápění od státu dotace. Jára se okamžitě začal zajímat o podrobnosti a jak ho znám, začalo mu to hlodat v hlavě. Určitě přemýšlel, zda by nemohl tento způsob vytápění realizovat na našem domečku. Ještě jsem zapomněla na jednu zajímavost. V celém kraji vedly podél silnic stezky pro pěší a cyklisty. Od vesnice k vesnici, od města k městu. Na rušných silnicích jste prakticky nemohli potkat cyklistu, protože všichni jezdili po stezkách. To by se mi u nás také líbilo. Nakoupili jsme zásoby v místním obchodním domě. Mile nás potěšilo, že ceny potravin jsou prakticky stejné jako u nás. To se s Francií nedalo srovnat. Večer jsme si zahráli karty a šli brzy spát.

Den sedmý ? 18.8. ? pátek

Amerang, Kampenwand
Dohodli jsme se, že se budeme vracet už v sobotu. Proto jsme měli na dnešní poslední den naplánován výlet lodí po jezeře Chiemsee spojený s návštěvou zámku Herrenchiemsee. Ve čtvrtek léto v plném proudu, v pátek od rána krápalo a přes nedaleké vrcholky hor na nás prudký a studený vítr hnal tmavě šedivé dešťové mraky. Nyní se ukázalo, jak se užitečné navštěvovat informační kanceláře a nabírat prospekty s místními zajímavostmi. Když jsme se tedy probírali jejich haldou, narazili jsme na zajímavou nabídku. V Amerangu zvali do automobilového muzea. Protože počasí přímo vybízelo k návštěvám muzeí a výstav, bylo rozhodnuto. Jára sice propagoval expozici mamutů a prehistorického osídlení, ale byl přehlasován.
Město leželo naším původně naplánovaným směrem, jen ještě o pár kilometrů dál směrem do rovinatého vnitrozemí Německa. Zabezpečili jsme stan proti proniknutí vody (natáhli jsme přes něj plachtu a pořádně ji ukotvili) a vyjeli. Po jezeře Chiemsee by za hezkého dne musela být krásná projížďka. Dnes ale bylo ošklivě šedivé a větrem rozbouřená hladina hnala proti břehu velké vlny. Stejně jsme neodolali a pár fotek si udělali. Zaujal mě zoufalý windsurfista, který se snažil udržet na prkně, zvednout z vln plachtu a vydat se směrem od břehu. Zřejmě zabloudil někam, kde původně vůbec nechtěl být. Doufám, že nebyl až z protějšího břehu. Po pár nezdařených pokusech se konečně rozjel a my mohli zanechat fandění a jet dál.
Muzeum jsme v Amerangu našli velmi lehce, protože po celém městě k němu návadějí ukazatele. Uvítala nás nízká bílá moderní budova spojená s prosklennými halami. Zaplatili jsme vstupné (19,50 ?) a zvědavě se vydali ve směru šipek. Muzeum předčilo naše očekávání. Bylo v něm shromážděno nespočet vozů všech německých výrobců včetně amerického fordu, od luxusních vozů až po zajímavé výstřelky vyráběné během dlouhé historie automobilového průmyslu. V suterénu byla výstava modelů vláčků i celých jízdních souprav a hlavně obrovský funkční model železnice včetně veškerého zázemí. Bohužel jsme se s naší smůlou opět strefili do dlouhé polední pauzy. Sice žádné mašinky nejezdily, ale i tak v nás tento model zanechal velký dojem. Když jsme se po návratu vyptávali, zda někdo o tomto muzeu slyšel, dostávali jsme pouze záporné odpovědi, a to je myslím velká škoda.
Zdrželi jsme se tu minimálně tři hodiny. Vyšli jsme ven a nevěřili vlastním očím. Počasí se nad námi přece jenom slitovalo, rozehnalo dešťové mraky a poslalo za námi sluníčko. Ve městě byly téměř na každém rohu vylepené plakáty zvoucí na rytířské slavnosti na nedalekém amerangském hradě. Samozřejmě že jsme tam jeli. Tyto slavnosti se sestávaly ze středověkého tržiště rozloženého u zámecké brány. Stánkaři zatím vybalovali zboží a stavěli krámky, takže jsme se pouze prošli tímto mumrajem a vrátili se k autu. Měli jsme štěstí, protože těsně za námi již postavili pokladnu, na které byla napsána cena vstupného (7,50 ? za jednu osobu).
Bylo čím dál tím tepleji a slunečněji. Samozřejmě jsme se chtěli s Německem rozloučit alespoň menší túrou. Vyhlédli jsme si městečko Aschau, ze kterého vedla lanovka na vrchol Kampenwand, 1664 m nad mořem. U lanovky (51,- ?) nebyla žádná fronta, nasedli jsme během pár minut a jeli nahoru.
Tam se nám otevřel nádherný výhled. Na jedné straně se tyčily vrcholky Alp, koupající se ve slunečním paprscích, na straně druhé rovina s modře probleskujícími jezery. Po široké turisty a cyklisty zaplněné stezce jsme se začali šplhat směrem k vrcholku. Stoupání netrvalo dlouho, stala se z něj celkem pohodlná procházka po vrstevnici po úbočí alpských luk. Cesta nás dovedla až k Bergkreuzu, velkému kříži na okraji strmého srázu, od kterého se otvíral nádherný pohled do krajiny. Zde spousta turistů končila svou pouť a vracela se zpět. My ovšem pokračovali dál.
Šli jsme přes svažující se louku, která začínala právě pod obnaženým vrcholkem skalnatého Kampenwandu a končila někde hluboko dole v údolí. Široká a pohodlná cesta končila u hostince, od kterého vedla přímo na vrchol, na kterém se vypínal kříž, uzounká stezka klikatící se mezi balvany. Nikdo tam se mnou nechtěl jít. Sama jsem si netroufla, protože jsem na takový výstup neměla ani obuv ani turistickou hůlku. A proto jsme se jenom pokochali krásnými výhledy do hor i do roviny a vrátili se poslušně k lanovce a jeli dolů. Zakončení dovolené se přece jenom povedlo.

Den osmý ? 19.8. ? sobota

Cesta domů
Dopoledne jsme se sbalili, zaplatili kemp (98,90 ?) a rozjeli se směrem domů. Zase jsme se těšili, že si dáme dobré české jídlo. Máme vytipovanou hospůdku v Rokycanech. Vaří tam velmi chutně, jsou velké porce a hlavně nízká cena. Někdo si dal pito (samozřejmě řidič) a někdo pořádné české pivo.
Cesta ubíhala po dálnici bez zvláštních příhod. Doma jsme byli co by dup.