Madeira 2016

Úvod - úvahy cestovatelovy

Jednoho pozdně podzimního dne kamarádi - říkejme jemu O. a jí E. - jen tak nadhodili, že (spolu s dalšími 2 kamarády - organizátory) uvažují o Madeiře, jestli se nechceme přidat. Pak bylo pár měsíců ticho. Koncem února jsem se pozeptal, jak to tedy vypadá. Odpověď zněla, že organizátoři neorganizují a asi to padlo. Řekl jsem tedy „Proč to nezkusíme sami?“ „Vy byste s námi do toho šli?“. Říkám „Samozřejmě“ (Madeira byl jeden z mých snů) a hned navrhuji to zkusit bez cestovky neb ty jsou drahé. Tím pádem je jasné, že organizace spadá výhradně na mne. Orientační zadání zní někdy konec dubna až začátek června, na víc než týden. Začínám se poohlížet po letenkách. Překvapivě jsou docela drahé, jen v určitých vymezených termínech (a ještě vůbec ne vhodných) se dají pořídit něco pod 9tis. Jinak hrubě přes 10 tis. K tomu ještě cena za přiměřené ubytování plus přeprava - celkově to tedy nevychází nijak výhodně. Vzdávám to. Je konec března.

Nedá mi to, ještě cvičně mrknu na stránky agentury nabízející zájezdy německých cestovek. A ejhle - vyskočí tu na mne ubytování v hotýlku v centru Funchalu s dobrými recenzemi na 12 dnů a s odletem z Vídně za necelých 12 tis. Termín přelom dubna a května. Okamžitě to odmailuji. Hned ten večer zájezd kupujeme.

Madeira je o turistice, to vím, ale to je téměř tak vše. Je tedy nutno sehnat potřebné materiály, popisy, mapy a naplánovat si turisticko-poznávací harmonogram celého pobytu. Jaksi přirozeně (čím to?) to všichni nechali na mě. Sice jsem potěšen, nicméně, kdo to někdy dělal, má šajn jaká je s tím spojena práce. A přitom ještě aby se zachoval všem! Nakonec je to sice úmorná, přesto i radostná činnost, při které poznávám Madeiru mnohem důvěrněji. Finálně ještě po probrání mnoha recenzí, nabídek a mailování zamlouvám za docela přijatelnou cenu auto na většinu pobytu. Ukecám půjčovnu, že nechtějí předem ani žádnou zálohu. Uf! Hotovo, naplánováno, domluveno.


1.den - jsme zde, Funchal

V inkriminovaný den vyrážíme ve čtyři ráno na vídeňské letiště. Dorážíme s dost velkým předstihem. Jelikož jsme u gatu vlastně úplně první, dáváme si koňáček (v duty free zakoupený) na zdárný začátek dovolené. A zároveň na rozptýlení lehkých obav z madeirského letiště, kde snad přistávají jen licencovaní kaskadéři. Po pětihodinovém letu je to tu. Náš kaskadér dělá ze směru, z kterého přilétáme několik klesavých obratů, takže vidíme pod námi vyprahlý poloostrov Sao-Lourenco a část pobřeží u Funchalu. Posléze přímo z prudkého obratu podél pobřeží dosedáme na dráhu. Přežili jsme.

Po výstupu z letiště marně hledáme zástupce německé cestovky, který by nás nasměroval k přepravnímu prostředku na hotel. Chvíli s O. pobíháme před letištěm a pak zase vevnitř. Po drahné době nalézáme dvě už postarší paní nenápadně postávající u východu z celní zóny s příslušnou cedulkou. Nasměrují nás do našeho mikrobusu s docela mladou řidičkou. Ta s námi posléze trhá asfalt a rychlostní rekordy cestou do Funchalu.

Vyplivne nás kousek od hotelu. Je růžový, trošku už postarší, nicméně pokoje jsou prostorné a přiměřeně vybavené. Součástí výbavy pokoje je sice i několik (dost) mravenců, ale bereme to tak, že oni jsou zde doma. Docela jsme jim vděční, že nás tu trpí a moc nám nezasahují do života.

Vpodvečer vyrážíme na první obhlídku Funchalu. Slunce svítí, jdeme podél nábřeží a přístavu , obdivujeme repliku Kolumbovy lodě, nasáváme atmosféru. I na pivko dojde. Zabloudíme až na kraj staré části Fuchalu, ta nás zatím moc nezaujala. Objevujeme jedno z muzeí madeirského vína (rodiny Blandy´s). Je pozdě, návštěva se zatím odkládá. Kousíček odtud nás zaujme jedna z malých restaurací. Tady zapadneme na večeři. Byla výborná.


2.den - Monte, levada Dos Tornos

Dnes ještě nemáme auto. Tudíž itinerář praví - „výlet busem na Monte a pak levada dos Tornos“. Vyrážíme na chaotické stanoviště najít tu správnou zastávku busu č.20 či 21, které jedou na Monte. Po chvíli přijíždí žlutá krabice. Vevnitř platíme jízdné (1,40€) a vzhůru do kopců. Uličky jsou úzké, neskutečně strmé. Tandem řidič-autobus to však bravurně zvládá. Nahoře na Monte panuje na úzké cestě zácpa a chaos aut. Posléze se nicméně náš řidič prodere na jedinou zastávku zde a my vystupujeme.

Navštěvujeme kostel Nossa Senhora do Monte s hrobem posledního rakouského císaře Karla I. Ze schodiště před kostelem je nádherný výhled dolů na Funchal. Dole pod schodištěm je nástupní místo na známou místní „sáňkařskou“ atrakci pro turisty. Řada saní, modrobílí carreiros, plno turistů. Zaplatit, sednout, jet, zaplatit, sednou, jet…. Pásová výroba á la průmyslník Ford. Tak tohle nemusím.

Pokračujeme kolem tropické zahrady - zde znalecky prohlašuji, že nestojí za to a kupodivu nikdo ze souputníků neprotestuje. Dále kolem horní stanice lanovky z Funchalu až k horní stanici druhé lanovky z Botanické zahrady. Tady začíná stezka, která by nás měla přivést k levadě dos Tornos. Z netu vím, že se přijde rozcestí ve tvaru Y a pak se jde doleva do kopce. Přicházíme na rozcestí, doleva vede polní stezička v bujné vegetaci. Snad to je ono. Začínáme se prodírat nahoru. Stezka je skutečně neskutečně zarubaná . Dereme se křovím, přelézáme popadané stromy. Po asi 10 min. hlodá pochybnost, zda jdeme správně. Zaženu ji a prosekáváme se dál.

Následuje dalších 10 min. nejistoty, když tu hle - z nízkého tunelu ve skále vytéká levada . Hurá, trefa! Je to naše první levada, nadšeně ji fotíme . Následuje poměrně snadná procházka krásnou krajinou a vegetací podél levady . Užíváme si to. V jednom místě se musí projít brankou přes soukromý resort Choupana Hills. Po asi dvou a půl hodinách levadového putování a kochání se dorážíme k Hortensia Tea House. Je to čajovna ukrytá v překrásné zahradě. Hodina pokročila, rozhodujeme se dále nepokračovat a vrátit se autobusem tady odtud. Od místní paní se lámanou angličtinou dovídáme, že dnes je sice pondělí, ale že je svátek a autobusy moc nejezdí. Jediný a dnes poslední by měl jet asi za hodinu. Máme tedy dost času. Dáváme si vynikající čaj s mlékem.

V příslušnou dobu se odebereme na zastávku. Přijíždí taxi a výřečný řidič se ptá, jestli chceme do Funchalu. Ano chceme, ale autobusem. Říká, že dnes je svátek (to víme), že dole ve městě je sláva, centrum je uzavřené a autobusy už nejezdí. Sice mu až tak moc nevěřím, je to však skvělý obchodník. Samozřejmě otevírá dveře a kufr na naši bagáž, za svezení chce 20€. Jo, ukecal nás. Krkolomnou jízdou plnou marketingových nabídek na své další služby nás vyklopí přímo před hotelem (výhoda - autobusem bychom museli ještě 1,5-2 km městem pěšky).

Na pokoji se dáme trochu dohromady a v podvečer vyrážíme na slávu do města. Mj. je zde i přehlídka starých aut. Podél celého uzavřeného nábřeží stojí staří krasavci rozsortovaní podle jednotlivých značek - vyšperkovaní VW brouci, starší Peugeoty, Fiaty, MG , Jaguáry, obrovský Cadillac i miniaturní Mini, úžasný starý Rolls-Royce z 20-tých let. Nádherné. Na večeři zapadneme do jedné pizzerie (tedy žádný zázrak).


3.den - den tří levád

Ráno napjatě čekáme, zda nám přivezou objednané auto. Přesně v 9 hod. se dostavuje sympatický mladík a předává nám fiátka Puntíka. Super. Protože se v okolí hotelu nedá parkovat, platíme si ještě podzemní hotelovou garáž (pokud se tedy ten miniaturní prostor dá takto nazvat). Recepčnímu jsme asi sympatičtí, o své vůli nám dává zhruba 50% slevu, takže nakonec to je za pakatel.

Balíme se. Vyrážíme do Ribeiro Frio - výchozí místo na vyhlídku Balcoes. Při výjezdu z Funchalu je pod mrakem. Jak stoupáme stále výš, mraky prorážíme, najednou jsme nad nimi. Zastavujeme na vyhlídce - nad námi modrá obloha, dole bílé moře mraků .

Při příjezdu k Ribeiro Frio panuje chaos. Úzká cesta je ucpaná mořem autobusů a oceánem lidí. Nějak tím vším proplujeme, dokonce i místečko k zaparkování nalezneme. Vzhůru na 1,5km cestu k prvnímu bodu „must see“ - vyhlídku Balcoes. Máme štěstí, zrovna nikdo nejde. Po půlhodině pohodové chůze dorážíme na Balcoes. Zde je momentálně také jen pár lidí. Fantastický výhled na okolní vrcholky a dolů do údolí . V klidu si to vychutnávám. Nezbytné foto. A už přichází další turisté. Odcházíme. Z několika protijdoucích turistů se po chvíli stává řeka vesměs důchodců nejrůznějších národností. Chvíli plaveme proti proudu, ten už pak naštěstí slábne. Snad pod tím náporem Balcoes vydrželo.

Dalším bodem itineráře je pobřežní stezka Calhau - Cais (č.26). Dorážíme údolím k úžasnému pobřeží v Calhau . Z jedné stany modré moře a nad ním sytě zelené skály . Zde je původní dlážděná cca 400 let stará stezka. Začíná v ruinách Calhau. Vyrážíme po ní. Stezka vede po útesech - vlevo tyčící se barevné skály, vpravo dole bouřící modré moře. Jdeme tou nádherou asi 20 minut. Pojednou se objevuje cedule zákaz vstupu a za ní jsou ve stěně vytesané úzké příkré schody dolů načež následuje dřevěná lávka levitující na konzolách na kolmém útesu nad mořem . Mozek říká stůj, nohy však pokračují (asi bychom neměli, odolat se však nedá). Jdeme. Do krve se vyplavuje dávka adrenalinu. Na konci je malá plošinka a stezka zde končí. Pokocháme se, stejnou cestou pak s lehkým chvěním zpět. Po návratu do Calhau nás vítá na pobřeží kamenná tůň do které se vlévá potok před svým splynutím s mořem. Noříme unavené nohy do osvěžující (čti studené) vody.

Nakonec zregenerujeme natolik, že se rozhodujeme ještě pro jednu levadu, tentokrát neplánovanou. Po severním pobřeží jedeme do Cruz. Tady čeká levada Do Casteljo (č.24). Chvíli ji hledáme. Zpočátku vede vesnicí, pak za vesnicí odbočuje do údolí, které se stále zužuje, otevírají se neskutečné výhledy . V levadě teče hodně vody a místy se i přelévá . Po asi 4,5 km kousek před koncem už proti nám místo levady teče široký potok rozlité vody. Obejít to není jak, obracíme se tedy zpět. Trvalo to celkem asi 3 hodiny.

Je šest večer - kam na večeři. Hluboko dole pod námi je Porto da Cruz. Zkusíme to tam. Parkujeme někde bokem, noříme se do uliček a na pobřežní promenádu tohoto malého, momentálně ospalého městečka. Z nábřeží ještě ukazuji dobře viditelnou stezku zařízlou hodně vysoko do kolmého útesu nad mořem, řka, že ta je také v našem (mnou) plánovaném itineráři na následující dny. Kupodivu se to nesetkává vůbec s kladným ohlasem. Nevděčníci….

Teď vpodvečer je v Porto da Cruz minimum lidí. Vybíráme si jednu z nemnoha restaurací. Padne návrh, že bychom si mohli dát ryby. Ptáme se číšníka, co by nám doporučil. Říká nám pár nepříliš srozumitelných návrhů. Vybíráme nějakou specialitu (žádná láce) pro dva, kterou vychvaluje. Uznale na nás pokyvuje hlavou (asi nás to mělo varovat). Po nekonečných 40 min přípravy se z toho vyklubou dva obrovské kameninové hrnce s rybím rizotem a krevetami. I když padáme hlady, nedá se to sníst a po pravdě to žádná mana není. Už téměř za tmy se vracíme do Funchalu. Dnes jsme ujeli 80 km.


4.den - černou levadou Nova

Vstáváme do nádherného rána. Dnes z itineráře vybíráme levadu Nova a s ní spojenou levadu Moinho (č.7). Nalákal mne sem i obrázek vodopádu z průvodce. Ne-turistka M. zůstává doma, že se projde po Funchalu. Jedeme tedy s O. a E. sami. Dle instrukcí z průvodce dojíždíme ke kostelu v Lombada da Ponta do Sol. Po menším doptávání místních (rukama-nohama) se nakonec došplháme do kopce k nástupu na levadu Nova. Po asi 300m to O. vzdává, že se mu točí hlava. Levada je totiž označena jako černá - nejnebezpečnější a nezajištěná, průvodce doslova praví, že „předpokládá se absolutní odolnost proti závratím“.

Já s E. pokračujeme statečně dále. Balancujeme na kraji levady, avšak nejexponovanější místa jsou opatřena (zřejmě nově) zábradlím , takže to zas tak dobrodružné není. Postupujeme vysoko nad údolím, do kterého se otevírají úžasné výhledny . Po asi hodince přicházíme k tunelu. Je asi 200m dlouhý. Nasazujeme čelovky a vyrážíme. Ke konci je pojednou slyšet dunění vodopádu. Když vystoupíme z tunelu, rozevře se před námi půlkruhový skalní kotel, do kterého s mohutným duněním padá voda . Zdá se, že levada vede přímo pod vodopádem ve vytesané skále. Navlíkáme na sebe tedy nepromokavé bundy a s obavami vyrážíme vstříc mokrému živlu. Vodopádem k našemu překvapení nakonec procházíme docela suší. Levada totiž vede ve vytesaném tunelu za vodopádem. Zastavujeme se na druhé straně a dlouho obdivujeme tu působivou scenérii a řev.

Po chvíli docházíme na konec (či spíše na samý začátek) levady. Kocháme se údolím klesajícím před námi z vysokých hor, pod nohami nám teče řeka, nádhera. Chvíli pobudeme, pak se vracíme kousek zpět. Narážíme na schody, kterými se sestoupá cca 50 výškových metrů dolů na levadu Moinho. Cesta podél ní se spíše podobá procházce rozkvetlou loukou. Je docela zarostlá, ale i tak skýtá pěkné výhledy . Zvláště pak ke konci, kdy se vine podél skal zarostlých mechem a kapradím. Stékají z nich řetězce vody a padají na levadu - a tudíž i na nás.

Po celkem asi 2,5 hodinách docházíme zpátky ke kostelu, kde parkujeme. O. nás už čeká. Převlíkáme se do suchého a vyrážíme domů. Po cestě ještě odbočujeme na Cabo Girao. Je odpoledne, kupodivu na této atrakci (údajně nejvyšší útes v Evropě) je minimum lidí. Jdeme na skleněnou plošinu nad útesem, hluboko 580m pod námi dole moře a miniaturní zelená políčka na pobřeží . Nalevo je nádherný výhled na slunečný Funchal , napravo jsou husté mraky. Předěl tvoří právě Cabo Girao.

Když se dostatečně vynadíváme, vracíme se do Funchalu. Já s O. jdeme zkusit bazén na střeše našeho hotýlku, holky popíjí na pokoji. Posléze se dáváme do gala a vyrážíme do víru večerního Funchalu. Postupně navštěvujeme katedrálu Sé, tržnici Lavradores a zapadneme do muzea madeirského vína Blandy´s. Muzeum na nás dýchá svou starobylou atmosférou a krásou. Na prohlídku je už pozdě (a ani to nemáme v plánu), zato na ochutnávku je čas vždy. Vybíráme ochutnávku „pack“ 4 druhů 3-letých vín od suchého po sladké (za 5€/pack) . Nejvíce nám chutná „Duke of Cumberland“. Líbí se nám tady.

Na večeři se vypravujeme do staré čtvrti. Ta má v podvečer mnohem větší kouzlo než přes den. Úzké uličky zaplněné kavárničkami a občerstvovnami. Známá ulička s řadou krásně malovaných dveří . Prodíráme se mezi stolky v ulici. Vybíráme jednu restauraci, která nabízí tradiční menu za 9,50€ (polévka, ryba, kafe) . Dáváme si 3x espadu a jednoho tuňáka - M., která dnes viděla černou espadu v tržnici na pultě si ji odmítá dát. Já musím říct, že byla vynikající.

Za tmy se šouráme osvětleným a zářícím Funchalem zpět. U hotelu Ritz ještě posedíme na lavičce a posloucháme venkovní „koncert“ populárních melodií nějakého asi řeckého baviče. Dnes jsme ujeli 68 km a byl to nádherný den.


5. den - kolem ostrova

Ráno je zamračeno. Dnes jsme se rozhodli pro okružní cestu ostrovem. Nejprve přijíždíme do Camara de Lobos. Tady přistál v 15. století objevitel Madeiry Zarco. Líbila se mu podkovovitá zátoka. Nám se také líbí. Teď je v ní přístav . Kousek vedle je kaple Nossa Senhora se zlaceným oltářem. Bloumáme městečkem, obdivujeme divoké pobřeží s útesy. Nacházíme další kostel San Sebastiao s krásným oltářem. Vracíme se podél pobřeží do přístavu. Ještě shlédneme místní starou kupolovou pec na vápno a nesmíme vynechat Churchillovu vyhlídku, ze které sir Winston maloval místní krajinu.

Pak pokračujeme podél pobřeží a u Ribeira Brava odbočujeme do vnitrozemí do sedla Encumeada. Jedeme hlubokým údolím, zastavujeme v Serra Agua. Zdejší výhledy do údolí a na čarokrásné hory nelze než v klidu vychutnat . Když se nabažíme, stoupáme prudkými serpentinami do sedla. Tady už se válí mraky. Přehoupneme se přes sedlo a jedeme dolů k Sao Vincente. Cestou ještě zastavujeme, nabíráme do plic úžasně čistý a voňavý vzduch a k tomu nádavkem výhled zase na druhou stranu ostrova .

Dalším cílem jsou jeskyně u Sao Vincente. Zde se prochází podzemními jeskynními tunely vytvořenými tekoucí lávou. Druhou část prohlídky pak tvoří návštěva vulkanologického centra, kde je ukázán postupný vznik a formování Madeiry, model sopky, ukázka zemětřesení v uzavřeném prostoru atd. Je vidět obrovská snaha ukázat turistům maximum a zaujmout je. Libí se mi to.

Dojíždíme dolů k moři do Sao Vincente. Zde stojí u ústí místní řeky do moře kaplička z r.1692. Jinak je zde moře turistů. Pokračujeme dále po pobřeží směr Porto Moniz. Vede zde nová cesta tunely. Bohužel stará pobřežní vyhlídková cestička je už zavřená a neprůjezdná. Tak alespoň zastavujeme na vyhlídkách u vodopádů a útesů. Severní pobřeží je krásně divoké, sytě zelené, útesy prudce spadají k moři. Srdce plesá ze vší té nádhery.

Dojíždíme do Porto Moniz na samém severozápadě ostrova. Zde jsou v moři známé lávové bazény . Dnes fouká chladný vítr, na koupání to pro nás není. Zůstáváme necelou hodinku a pozorujeme otužilce všech věkových kategorií ve vodě. Pak sedáme do auta a šplháme po neuvěřitelných serpentinách nahoru nad Porto Moniz. Zde je v jednom místě obrovské parkoviště. Samozřejmě zastavujeme. Čeká nás fantaskně-pohádková vyhlídka shora na Porto Moniz a pobřeží hluboko dole .

Domů se chceme vrátit přes planinu Paul da Sera, ale nahoře vjíždíme do mraků. Rozhodujeme se tedy pro cestu podél západního a jižního pobřeží. Netušíme, že nás čekají nekonečné zástupy serpentin, mlha a sem tam déšť. Do Funchalu dorážíme po únavné cestě až po šesté večer.

Od známých víme, že někde jsou obchodní centra, kde dávají jídlo za jednotnou cenu na váhu. Na netu nacházím, že jedno takové je kousek od nás. Ona občerstvovna (spojená se supermarketem) se systémem jídla na váhu se jmenuje Pingo Doce. Jdeme. Výběr přebohatý, jídlo vynikající, cena 10.50€ za kg.

Cestou zpět se ještě s O. pokoušíme najít zkratku do našeho hotelu. Pro nás, co jsme absolvovali vojnu a řadu branně orientačních cvičení to nemůže být problém. Logicky dle mapy to samozřejmě mělo jít, ale jsme na Madeiře. Takže nakonec přicházíme do silničního tunelu, vysoko nad kterým vede kýžená cesta, kam jsme se původně měli dostat. Baby brblají a mluví něco o neschopných tupcích, ale nakonec se po oklikách za pomoci GPS v mobilu dostáváme asi 4x delší cestou do hotelu. Vynikající místní víno na balkóně nás pak zase usmiřuje. Dnes jsme ujeli 134 km.


6.den - levada Furado

Ráno je zataženo. Váháme, co vybrat z itineráře. Na plošině Paul da Serra bude asi mlha. Rozhodujeme se pro klasiku Ribeiro Frio - Portela (levada do Furado, č.19). Nejdříve je nutno bojácné řidičce M. ukázat, kde nás má autem čekat. Jedeme tedy oklikou přes Camacho. Čím výše stoupáme, tím více houstne mlha. Dorážíme do Ribeiro Frio. Dnes je zde klidněji než před třemi dny. První úsek trasy vede širokým kamenitým chodníkem podél levady . M. jde tyto asi 2 km s námi, pak se vrací, aby přemístila Puntíka do cíle - Portely. Levada do Furado je hluboká, teče v ní průzračná voda. V další části se cesta zužuje, místy se jde po úzké hraně levady. Vše je však zabezpečeno zábradlím. Zpestřením jsou i krátké tunely . Škoda, že jsou dole v údolí mraky, určitě by byly po trase pěkné výhledy. V jednom místě na nás přesto v dálce vykoukne Orlí skála a Porto da Cruz.

Po asi 3 hodinách přicházíme k vodárně Lamaceiros . Tady se levada opouští a pokračuje se z poměrně prudkého kopce dolů do Portely. Tam dorážíme asi za 40 minut. M. už zde netrpělivě čeká. Mraky se rozplynuly. Z Portely se kocháme výhledem na Orlí skálu a Porto da Cruz pod ní . Následně se přes vesničky a jejich úzké uličky (kde se mírně zamotáme za neustálého nadávání řidičky) vracíme do Funchalu.

V pozdním odpoledni ostatní odpočívají. Já vyrážím na další obhlídku Funchalu. Navštěvuji postupně kostel Sv.Pavla, kde absolvuji část bohoslužby, konvent klarisek, z kterého mě slušně vykáží, že zavírají a naproti je dům objevitele Zarca, bohužel otevřený jen do 17:30. Probloumám se tedy uličkami zpět do hotelu.

Večeříme opět v Pingo Doce (chutná to tu), kde také kupujeme pár lahví výborného vína na večerní disputace. Jsme unaveni, brzy jdeme spát. Ujeli jsme 96 km.


7. den - rozdělujeme se

V noci mě přepadla horečka. Volím raději odpočinkový den s krátkou procházkou po parku ve Funchalu. M. je solidární se mnou. O. s E. berou Puntíka a jedou na východ na polostrov Sao Lourenco. Vrací se po 6 hodinách zcela vyfučení. Z fotek, které ukazují, to ale muselo být krásné a zcela jiné než zbytek Madeiry . Najeli 77km.


8.den - pokus o planinu Paul da Serra

Dle předpovědi by dnes mělo být pěkně. Zkusíme zajet na plošinu Paul da Serra. Dole ve Funchalu je teplo a svítí slunce. Avšak jak přijíždíme do sedla Encumeada, zatahuje se, fičí ledový vítr. Dokonce nám jde pára od úst. No nic, zkusíme něco kratšího. Volba padá na levadu Norte v oblasti Folhadal (č. 39). Navlíkáme na sebe všechny věci.

Nástup na levadu je přímo ze sedla Encumeada. Levada je mohutná, teče v ní hodně vody . Po asi 15 minutách přicházíme na rozcestí. Doleva pokračuje levada Rabacal, naše levada Nova mizí v tunelu v hoře. Vstupní tmavá díra není z nejrozměrnějších , konec v nedohlednu. Jeden člen výpravy na to civí - „Do toho že mám vlézt?“ Dost řečí, jsme přeci z kraje horníků. Nasazujeme čelovky a noříme se do chřtánu hory. Zpočátku je tunel nepříjemně úzký a nízký. Přitisknuti ke stěně se snažíme nespadnout do levady tekoucí vpravo dole. Pak se prostor již mírně rozšiřuje a v dáli se objevuje malá bílá tečička - ano pověstné to světlo na konci tunelu. Tunelem protahuje vlezlý studený průvan, nicméně po 600m jsme zdárně opět na světle božím.

Levada, věrně nás provázející celým tunelem, tady pokračuje pohádkově zeleným čarem . Betonové koryto, balvany, mostky, prostě vše je obrostlé mechem, všude kolem kapradí a další bujná flóra, bohužel mně neznámá . Je to jako z pohádky. Ještě kdyby tak vysvitlo slunce…. Po zhruba půlhodině přicházíme k vodopádu a dalším dvěma tunelům. V jednom z nich levada opět mizí. Je mokrý a bahnitý. Průvodce radí se tady obrátit zpět. Poslechneme ho tedy. K autu se vracíme docela promrzlí.

Když už jsme tady, zkusíme navštívit planinu Paul da Serra. Na Madeiře se nikdy neví, co kdyby tam bylo pěkně. Avšak jak stoupáme stále výš, vlevo k moři svítí slunce, vpravo na planině je hustá mlha. Planina tvoří jasně ohraničený předěl. Nemá to dnes smysl tady bloudit. Pokoušíme se ještě o levadu do Paul od kaple Fátima k Christo Rei . Venku však studeně fučí, zatímco dole na pobřeží svítí slunce. Jsme zmrzlí, teplo vítězí - vzdáváme to, jedeme za sluncem do Funchalu.

Tady se dáváme dohromady. Je brzké odpoledne, rozhodujeme se ještě pro návštěvu Botanické zahrady . Vstupné je 5,50€. Zahrada leží ve svahu, obsahuje stovky druhů nejrůznějších rostlin, zvlášť mě zaujal sektor kaktusů . Víc ze mě, jako antibotanika nedostanete. Jo, ještě jsou odtud krásné výhledy na Funchal. Strávíme zde hodinu a půl. Dokonce i mě se tu líbí, přestože oddělení papoušků, na které jsem se těšil, je zavřené. Slyšet byl jen jejich vřískot.

Večeře v tradičním Pingo Doce. Ujeli jsme 144 km.


9. den - Paul da Serra, pokus poslední

Probouzíme se do nádherného dne. O. se dnes necítí, zůstává na hotelu. My tři ostatní se rozhodujeme ještě jednou risknout planinu Paul da Serra. Dnes to přece musí vyjít. Nicméně když přijíždíme do sedla Encumeada, valí se zde opět bílé mraky a fučí. Rozhodně je však podstatně lépe než včera. Volíme druhou variantu včerejší túry - levadu Rabacal.

Přicházíme ke známému tunelu a dáváme se před ním doleva. Na této straně údolí je jasno a nefouká tu. Pokračujeme po chodníčku podél levady. Vine se vysoko nad údolím, na které jsou dechberoucí výhledy, vpravo a před námi zase skály až bizarních tvarů . Kontrasty blankytně modré oblohy, zeleného údolí, různorodost skalních objektů , slunečná pohoda - zemský to ráj a balzám na duši . Nechám holky daleko před sebou, ať si blábolí svoje nesmysly a nerušeně si to vychutnávám.

Po hodině přicházíme k prvnímu tunelu. Mé souputnice nejeví žádné nadšení. Spíše jaksi naopak. Beru čelovku a vstupuji dovnitř, že to prozkoumám. Prší tu voda a je bahnitý. Asi ve třetině to vzdávám. Otáčíme se tedy zpět. Ale není čeho litovat. Dnes je tu opravdu nádherně a i zpáteční cesta odkrývá nečekané výhledy po celé trase .

Kolem jedné dorážíme k autu zaparkovaném v sedle. Na druhé straně se v údolí valí bílé mraky. Je ještě poměrně brzy. Říkáme si, že když už jsme tady, dáme ještě úplně poslední šanci planině Paul da Serra. Co kdyby… Šplháme autem nahoru. A vida - meteobůh existuje a smiloval se! Nad planinou je jasná modrá obloha, po mracích ani stopa. Oproti včerejšku nebetyčný rozdíl.

Přijíždíme k parkovišti Rabacal. Je docela plné. Odtud se vychází na známé profláklé trasy k vodopádu Risco a k 25 pramenům. Tohle absolvovat nemám v plánu. Navrhuji zkusit levadu Ribeira Grande (č.44). Holkám se moc nechce. Bezmračná obloha, moje osobní kouzlo a drobná lest, že to je jen kousek, je nakonec přesvědčí.

Nastupujeme na levadu, která se vine hustým porostem tvořícím jakýsi přírodní tunel . V levadě plavou pstruzi, místy se otevírají fantastické výhledy. Zase něco úplně jiného. V jednom místě levada prudce padá shora dolů, musí se vystoupat po kamenných schodech vedle ní . Po asi 3km docházíme na konec. Je zde malá tůňka s průzračnou pstruží vodou a vodopád. Chvíli pobudeme a nastupujeme zpáteční cestu. Do Funchalu se vracíme kolem šesté vpodvečer. Dnes jsme ujeli 63 km.


10. den - Caldeirao Verde

Na dnešek zbyla klasika - cesta do „Zeleného kotle“ - Caldeirao Verde (č.27). Vím, že je to turisticky velmi exponovaná trasa a parkoviště v Queimadas je malé, nutím tedy všechny vstávat ještě za tmy (ponuré to ráno bez patřičného nadšení souputníků). Za rozbřesku vyrážíme kolem letiště do Santany. Zde se snažíme najít správnou odbočku (kolem Parku Tematico a pak malá šipečka Casa das Queimadas).

Z netu vím, že nás čeká prudké stoupání - někdo popisoval, že mu auto při výjezdu na tuto „střechu“ málem přepadávalo dozadu (to jsem bral s rezervou). Zabočíme a najednou zíráme na prudký krpál s neuvěřitelným sklonem. Omlouvám se neznámému autorovi - skutečně nelhal. Puntík to nakonec se skřípěním tak tak vyjel. Dále pokračuje úzká silnička s nemenším sklonem. Po nějakých 15 minutách trápení Puntíka na jedničku jsme nahoře na parkovišťátku Queimadas. Přestože je poměrně brzy, je již značně plné.

Bez otálení vyrážíme. M.jde kousek s námi. Cesta je zprvu široká, v první třetině se zužuje, až nakonec zbývá jen hrana levady. Vpravo dolů sráz, vlevo hned skála. Vše je však jištěno zábradlím, spadnout tudíž není možno . Cesta vede nádhernou levadou vinoucí se po úbočí kopce . Dorážíme k prvnímu tunelu. Před námi jde francouzská výprava důchodců, čekáme tedy, ať nevznikne zácpa. Tunel se postupně snižuje, musím jít v předklonu. Hned za ním následuje další tunel. Je obdobně dlouhý a snižuje se ještě více. S čelovkou si připadám jak horník v nízké sloji. Za tunelem cesta pokračuje výhradně po úzké hraně stejně úzké levady. Naštěstí vše jištěno zábradlím.

Dorážíme k cíli, který ohlašuje šipka Caldeirao Verde 100m. Šplháme po kamenitém svahu do kopce a pak se to objevuje. Vysoký zelený kotel s kolmými stěnami. Shora padá asi stometrový vodopád do jezírka na dně kotle . Nádherné mystické místo. Naštěstí je zde zatím jen minimum lidí. Patřičně si v klidu vychutnávám tajemnou atmosféru tohoto místa.

Zhruba po čtvrthodince je idyle konec. Nastala doba organizovaných výprav. Z levady se rojí desítky a desítky dalších turistů. Převážně hlaholí francouzsky (překřtíme si to na francouzský den). Začíná zde být těsno. Jíme svačinku a dohadujeme se, kolik že to výprav ještě přijde, abychom mohli vyrazit zpět. Když se nám zdá, že proud přicházejících lidí opadá, odvážně se vrháme na zpáteční cestu na hranu levady . Cestou sice potkáváme ještě pár opozdilých výprav, ale nějak to vždy vybalancujeme a protáhneme se. Když se o vás otírá při míjení a balancování nad vodou mladá holka, tak to není k zahození. Bohužel důchodci silně převažovali.

Po asi 5 hodinách dorážíme zpět k autu. M. nás radostně vítá. Převlečeme se a doslova padáme i s autem z kolmého kopce dolů do Santany. Tady ještě zastavujeme v místním „skanzenu“ typických minidomečků se slaměnými střechami. Pěkné, ale vyloženě nakašírované pro turisty. U letiště odbočujme na vyhlídku na polostrov Sao Lorenco, který jsme s M. museli předevčírem vynechat. Je krásný, úplně pustý s divokými barevnými skalami a bouřícím mořem. Nádhera, snad někdy příště….

Večer na nás padá velká únava, sotva se dovlečeme na večeři (hádejte kam asi?).


11.den - už jen autem

Ráno prší. Všude jsou těžké mraky. Jsme tak utahaní (alespoň tedy já), že už žádný „pochod“ neplánujeme. Máme poslední den auto. Ještě jsme neviděli Curral das Freiras - údolí jeptišek. Co si pamatuji záběry, je to úžasné místo, které je nutno vidět.

Po snídani tedy vyrážíme do mraků do hor na vyhlídku Eira do Serado. Po zhruba hodince sem dojíždíme. Parkuje tu několik aut a rovněž výletní autobus. Naštěstí už se chystá k odjezdu. Vyhlídku tím pádem máme prakticky sami pro sebe. A je na co se dívat! Hluboko dole v údolí uzavřeném kolem dokola prstencem tyčících se skal jsou jako perly na šňůře klikatící se cesty naskládány jednotlivé vesničky . Vpravo na kolmé skále vysekaná stará příjezdová cesta . Neskutečně nádherný pohled. I těžké mraky se zvedly až nad úroveň okolních hor. Trošku smutně koukám na sestupovou cestičku na konci údolí vedoucí z Boca dos Namorados do Lombo Chão. Ta byla také zahrnuta v mém širokém (a samozřejmě nesplnitelném) itineráři. Tak opět - někdy příště…. Vydržíme se zde kochat asi půl hodiny, pak prcháme před další přicházející várkou turistů.

Je ještě dost brzy, rozhodneme se podniknout výjezd na nejvyšší vrcholy ostrova na Pico do Arieiro. Je sice mlha, avšak zde člověk nikdy neví, jak je o pár set metrů výš. Před tunelem do Curral das Freiras odbočujeme na úzkou prudkou cestu do hor. Puntík statečně supí na jedničku (na to už jsme zvyklí) nahoru do hustých mraků. Sem tam se mlha trochu rozestupuje a před námi se otevírají pohledy na zelenou horskou krajinu s nízkým porostem. Nádherné, škoda té mlhy…

Dosupíme nahoru až na Pico de Arieiro (1810 m.n.m). Bohužel mraky jsou stále kolem nás, nic není vidět. Chvilkově se malinko rozestoupí a dávají nám vytušit, jak to zde musí být úžasné za slunka . Znova - někdy příště….

Vracíme se dolů do Funchalu. Cestou vjíždíme do husté tmavé mlhy. Není vidět na krok a prší. Když sestoupáme ještě kousek níže, vyjíždíme z mraků, dole před námi se zjevuje Funchal jako na dlani v celé své kráse. Poslední „letecký“ pohled a už jsme na hotelu. Puntíka, který nám věrně sloužil, zanecháváme dole v garáži, klíčky dáváme na recepci. Někdo si ho přijde vyzvednout.

My zatím vyrážíme na poslední večeři. Na té se nebude šetřit. Jdeme do starého města. Opět uličkou s obdivovanými malovanými dveřmi. Prodíraje se mezi venkovními stoly jednotlivých restaurací v úzkých uličkách nacházíme jednu, která nabízí menu s espetadou. To je druhá z místních specialit, jež se musí ochutnat. Jedná se o hovězí špíz s různým kořením. Prohlašuji, že byl výborný.

Cestou zpět se ještě stavujeme v obchodě Blandy´s, kde si jako připomínku domů kupujeme pravé madeirské víno, které nám tak šmakovalo na ochutnávce před týdnem.


12.den - sbohem

Dopoledne balíme, projdeme se ještě naposled na rozloučenou Funchalskými parky. Pak už nás vyzvedává mikrobus a tryskem s tryskáčem necháváme Madeiru dole za námi. Sbohem, nebo lépe Na shledanou příště…

………

P.S.: zmiňovaná čísla tras pochází z průvodce Rolfa Goetze: Madeira, 50 vybraných tras a procházek po levadách. Vřele doporučuji.