Francie

Francie 2006
Naše cesta trvala 15 dní a najeli jsme naším autem Opel Astra, rok výroby 1994, zhruba asi 5400 km. Dovolená nás vyšla na cca 1.200,00 ? pro čtyři dospělé osoby. Aby se do něj vešlo kempové vybavení, jídlo, osobní věci i my, zvětšili jsme úložný prostor o střešní autobox. Toto je zhruba naše trasa:

Itinerář:
1.den - Rozvadov, Mülhouse, Besançon, Arbois, Châtillon (Franche-Comté)
2.den - Châtillon, Tournus, Lyon, Montpellier, Beziers, le Barcares, Sainte Marie la Mer
3.den - Sainte Marie la Mer (Languedoc-Roussillon)
4.den - Kanál du Midi, pevnost Salses
5.den - Andorra
6.den - volný den
7.den - přesun k Luz St. Sauveur (Midi Pyrénées)
8.den - Pic du Midi de Bigore, Lourdes
9.den - Gavarnie
10.den - přesun na ostrov Oleron (Poitou-Charentes)
11.den - maják Chasiron, pevnost Boyard
12.den - La Rochelle
13.den - volný den
14.den - přesun do Rochefortu (Franche-Comté)
15.den - cesta domů přes Besançon, Mülhouse, Rozvadov

Den prvý - 1.7. - sobota

Dlouhá cesta
Jsou 3 hodiny ráno a my konečně vyrážíme na dovolenou do Francie. Letos s malou změnou. Konečně jsme přemluvili jednoho z našich známých, a tak se naše rodina rozrostla o Míru. Jo, ještě jsem neřekla, kdo jsme my. Jára zvaný Čéba ? živitel rodiny a skvělý řidič, Ája ? naše osmnáctiletá dcera a já zvaná historie ? zuřivý kameraman a plánovač cesty a zábavy. Trochu máme strach, že mineme nájezd na dálnici u Nového Města, ale obavy jsou liché. Doma jsme dobří navigátoři. Nemůžu si zvyknout, že sedím vzadu a více méně se nepodílím na kontrolování trasy. Rozhodla jsem se totiž, že tím pověřím Míru. Chci, aby se zapojil do společného života. Jsem ale pěkně nervózní a neustále kontroluji, zda jsme se neodchýlili od směru. Prostě zvyk je železná košile a nikdo mi nemůže mít za zlé, že do všeho tak trochu kecám. Vdyť celé manželství sedím na místě spolujezdce a musím navigovat! (Posléze mi bylo řečeno, že někdy jsem byla opravdu nesnesitelná) A tak až na jedno malé bloudění v Německu ? pozdě jsme odbočili na Nürnberg - cesta probíhá poklidně a rychle. Zaplatíme za první úsek z Mülhouse k Besançonu a sjedeme z dálnice směrem na Arbois. Chci Mírovi ukázat krásné město a půvabnou krajinu Francouzské Jury. Arbois proslulo zejména pro tuto oblast charakteristickým vin de jaune (žlutým vínem). V severním koutu městečka stojí Mason de Pasteur, zcela zachovaný dům a laboratoř velkého vědce Louise Pasteura, který jako první testoval na lidech vakcíny. Povedlo se mi to myslím dokonale. Opět zapracuje paní náhoda. Když hledáme parkování, zjistíme, že je v městečku zrovna nějaká slavnost. Míra - zuřivý doubravický dobrovolný hasič - uchvácený architekturou, výzdobou a hlavně slavnostním pochodem místních hasičů i přehlídky jejich techniky - doslova vyběhne lovit snímky do svého digiťáku. Bohužel se nemůžeme déle zdržet, protože do místa ubytování to ještě pár kilometrů je. V kempu Jura v půvabné vesničce Châtillon jsme byli i vloni a moc se nám tu líbilo. Teplá voda je v ceně stejně jako zaplavání si v krásném a velikém bazénu s průzračně modrou vodou. Opět tam čeká jenom na nás. Po rychlé večeři ? řízky a chléb z domova - se brzy zachumláme do spacáků a po dlouhé 1121 km dlouhé cestě slastně usínáme.

Den druhý ? 2.7. ? neděle

Dlouhá cesta pokračuje
Ráno jsme byli donuceni vstát po sedmé hodině ranní a vykročit do trávy mokré a studené od rosy. Jsou tu hory a tak je tu chladněji. To bylo probuzení! Po snídani jsme se rychle sbalili a vyjeli směrem na jih, k moři do osvědčeného kempu v Sainte Marie la Mer s beruškovou pláží. Když jsme se totiž loni povalovali u moře, byli jsme obsypáni milióny sluníček sedmitečných. Asi měla rojení, jinak si to neumíme vysvětlit. Proto jsme to tam překřtili na beruškovou pláž. Protože s Járou víme, že Mírovi se líbí spíše příroda nebo technika, vymyslela jsem trasu napříč vnitrozemím až na neplacenou dálnici mezi Clermont-Ferrand a Beziers, po které pojedeme přes jedinečný most v Millau. Když jsme se ale ploužili po státovce skoro tři hodiny a ubylo nám pouhých 100 kilometrů, vzdala jsem to. Snad někdy příště? U města Tournus jsme se napojili na placenou dálnici na Lyon a uháněli o sto šest. Vzhledem k časové ztrátě jsme sice s krvácející peněženkou (zaplatili jsme za mýtné celkem 39,30 ?) sjeli z dálnice až u le Barcares, ale protože teplota stoupala až na čtyřicet stupňů Celsia, až tak špatné rozhodnutí to nebylo. Takhle jsme byli na místě ve čtyři hodiny odpoledne, ubytovali jsme se v našem známém kempu le Florida, navečeřeli se a ještě jsme stihli podvečerní koupání v moři. Večer jsme poseděli a popili růžového vína ze stáčírny, která je přímo v kempu. Po těch 670 kilometrech jsme si to zasloužili. Proto jsem na zítra vyhlásila volný den. Jednu zkušenost však máme ? jako všechny silnice u nás vedou do Prahy, tak i ve Francii všechny dálnice vedou do Paříže. Pokud potřebujete jet napříč, čeká vás časově náročná cesta přes nespočet vesnic a městeček.

Den třetí ? 3.7. ? pondělí

Volný den
Ze stanu nás vyhnalo až vedro. Po snídani jsme se přesunuli na pláž, kde jsme marně hledali berušky. Letos jsme neviděli ani jedinou. Ovšem, když se přesun k moři po lehkém obědě a po poledním žáru opět opakoval, už jsem to nemohla vydržet a navrhla jsem, že bychom po večeři mohli jít prozkoumat město. Ulevilo se mi, když všichni souhlasili. Navečer jsme uhnuli z naučené cesty na pláž a po místní promenádě, která zela prázdnotou stejně jako okolní restaurace, jsme prošli nově postavenou apartmánovou čtvrtí Sainte Marie la Mer. Dlouhou příjezdovou silnicí jsme se dostali ke kruhové křižovatce, která dělí městečko na novou a starou část. Po větším úsilí se mi podařilo pány přesvědčit, že stojí za to zhlédnout typické francouzské osídlení, a proto jsme pokračovali dál. Šli jsme přímo přes křižovatku ? z automobilu jste nic neviděli, protože cesta vedla podchodem pod silnicí a zařezávala se do mohutného zelení osázeného kruhového objezdu ? okolo místního stadionu opět dlouhou silnicí k zástavbě, která se rýsovala až na obzoru. Asi po dvou kilometrech jsme se zamotali mezi typická francouzská obydlí. Kamenné domky naskládané cik cak, takže mezi nimi vedou uzoučké křivolaké uličky pouze pro jedno auto (proto tam jsou samé jednosměrky) a absolutně žádné chodníky. Všude jako po vymření, museli jsme tam s foťáky a kamerou vzbuzovat dosti exotický dojem. Prošli jsme se po náměstí , a protože se už začalo stmívat, namířili jsme si to směrem ke kempu. U stanu mi naši mírně vytkli, že jsem sice vyhlásila volný den, ale našlapali jsme minimálně deset kilometrů jenom na prohlídce města. Z remcání jsem si nic nedělala, jsem už na to po těch letech zvyklá.

Den čtvrtý ? 4.7. ? úterý

Výlet po okolí
Naplánovali jsme menší výlet ke kanálu du Midi. Ten se vine v délce 240 km mezi platany, vinohrady a ospalými vesničkami ze Sète do Toulouse. Složitý systém zdymadel, akvaduktů a mostů je pozoruhodným stavitelským počinem. Průplav nechal vybudovat bézierský ?král daní ze soli? ? Paul Riquet. Po dokončení roku 1681 se obchod v Languedoku vzchopil a průplav se stal rušnou obchodní trasou mezi atlantickým pobřežím a Středozemním mořem. Dnes jej křižují výletní čluny. Vloni nás zcela uchvátil. Stále nás s Járou láká, abychom si jednou pronajali loď a sjeli si ho od Carcassonu k Beziers. No snad nám to někdy vyjde. Letos jsme si asi uprostřed této trasy vybrali město Homps. Měl by to být jeden z největších říčních přístavů a půjčoven lodí na tomto kanále. V místním ?I? office jsme získali informaci, kde že to najdeme tu řadu zdymadel za sebou, kterou jsme uviděli na pohlednici. Nacházely se nedaleko, u města Beziers. Samozřejmě jsme tam hned vyrazili. Zaparkovali jsme (zdarma) dole pod zdymadly a pokochali se pohledem na město s jeho dominantní katedrálou. Udělali jsme pár snímků a potom už jsme spěchali k divu techniky. Z mohutných železných vrat oddělujících 6 plavebních komor za sebou na nás zavanul dech minulých století. Měli jsme štěstí, zrovna přijížděla malá jachta. Postupovali jsme s ní komoru po komoře a já natáčela a natáčela. Vypadalo to jednoduše, ale neumím si sama sebe představit, jak bravurně kormidluji tuto poměrně velkou loď mezi stěnami zdymadla. Když už loď zmizela v dáli a žhnoucí slunce nás nutilo hledat stále vzácnější stín, vrátili jsme se do kempu. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u pevnosti Salses, asi 16 kilometrů od Perpignanu. Je to mohutná vojenská pevnost ze šestnáctého století vybudovaná Španěly na obranu proti Francouzům. A tady mě naši naštvali. Odmítli jít dovnitř, jenom se prošli okolo a že toho vedra mají dost a že se chtějí najíst a zaplavat si v moři. Zařekla jsem se, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem podlehla a nešla sama na prohlídku. Naštěstí jsem toto dilema už nikdy nemusela absolvovat.

Den pátý ? 5.7. ? středa

Výlet do Andorry
Už v Čechách jsem Áje slíbila, že podnikneme výlet do tohoto malého státečku v Pyrenejích. Přivstali jsme si a vyjeli za příjemného počasí, kdy se sluníčko občas schovalo za mraky. Zahlédli jsme vyhlášený le petit train jaune ? malý žlutý výletní vláček, který vyjíždí z Villefranche-de-Conflent po úzkokolejné trati přes vysoké viadukty a hluboké rokle a míří nahoru do Cerdagne. Silnice stále mírně stoupala a my se začali přibližovat horám. Zastavovali jsme skoro při každé příležitosti a fotili a točili. Počasí se stále vylepšovalo, obloha jasněla a zhruba po stovce kilometrů jsme se dostali tak vysoko, že mraky zůstaly pod námi a jen zlehka vykukovaly z protějšího údolí. Čím výše jsme stoupali, tím více přibývalo na silnici zatáček. Sice jsme si řekli, že budeme točit a fotografovat až na zpáteční cestě, ale stejně nám to nedalo a každou chvilku jsme zastavovali na odpočívadlech. Když jsme se přehoupli přes průsmyk s nadmořskou výškou 2408 m ? port d´Envalíra- trvalo už jen chvilku, než jsme dorazili do hlavního města Andorry ? La Vella. Po počátečních zmatcích se zaparkováním jsme umístili astřičku na městském parkovišti a dali si rozchod. Pánové spolu a já s Ájou. Začalo putování po obchodech. Andorra je malinký státeček, který žije z turistiky. Výletníky láká na velmi přijatelné ceny zejména cigaret, alkoholu a elektroniky. Místní totiž neplatí žádné přímé daně a DPH je ve výši pouhých 4%. Po necelé půlhodině mi zavolal Jára, že už mají nakoupeno a čekají na nábřeží na lavičce ve stínu. My ještě do uzavírací hodiny (blížila se polední přestávka) procházely butiky. Ája si konečně koupila kabelu a mohly jsme se vrátit. Zvědavě jsme se zeptaly, co to pánové nakoupili. No hádejte, litrové lahve whisky za neuvěřitelně nízkou cenu. Každý dvě. Všichni byli spokojeni, a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Hodně jsem točila až do okamžiku, než naše autíčko vjelo do hustých bílých mraků. Bylo vidět tak na čtyři vozidla dopředu a po pár metrech jsme zůstali stát nadobro. Hodinu jsme postrkovali auto tak 100 m (bylo to z kopce), než jsme se dopátrali příčiny. Blížili jsme se k celnici a Francouzi důkladně prohlíželi každé auto. Zrada, naše lahve s whisky byly v ohrožení! Jako jediní Češi v této koloně jsme okamžitě vzbudili daleko větší pozornost než bychom chtěli. Třikrát se nás celníci na něco zeptali, a my pokaždé pochopili, že se ptají na alkohol a cigarety. Svorně jsme kroutili hlavami, že cigareten ne, ale spustili jsme tím příval dalších nesrozumitelných francouzských slov. Míra to psychicky nevydržel a chtěl vylézt z vozu a otevřít kufr. Zapříčinil tím ještě větší zmatek. Celníci začali něco důrazně říkat, kroutili hlavami že ne a nacpali ho zpět do auta dřív, než vystrčil obě nohy. Zabouchli za ním dveře a ukázali, že máme jet. Tak jsme jeli. Hluboce jsme si oddychli a až do kempu bylo v autě veselo. ?Alkohol, cigareten?? ?Cigareten nein? znělo neustále za výbuchu smíchu.

Den šestý ? 6.7. ? čtvrtek

Volný den
Po včerejším náročném cestování a před zítřejší dlouhou cestou do Pyrenejí, jsme se celé dopoledne a odpoledne váleli na pláži, užívali si Středozemního moře a navečer sledovali společně s Francouzi mistrovství světa ve fotbale. Samozřejmě jsme spolu s nimi fandili jejich národnímu mužstvu. U stanu jsme potom jejich vítězství oslavili pivem a vínem a zahráli si karty. Míra se už stával přeborníkem v kanastě.

Den sedmý ? 7.7. ? pátek

Přesun do Pyrenejí
Při odjezdu asi v devět hodin jsme zaplatili kemp, nasoukali se do auta a vyrazili. Cesta se stala takovou malou exkurzí po vnitrozemí Francie. Projeli jsme města Perpignan, Foix, Tarbes, Lourdes. Asi 2 km před lázeňským městečkem Luz St. Souveur jsme narazili na krásný a hlavně zelený kemp s velikým bazénem. Domluvila jsem ubytování ? francouzsky! ? na tři noci (neptala jsem se a prodloužila pobyt o den oproti plánu), rychle jsem ukuchtila večeři a všichni jsme se ponořili do příjemných modrých vod bazénu. Večer ještě nastalo dilema, kam zítra na výlet. Inspirovala jsem se letáky nabranými v recepci. Na mapce národního parku mě upoutalo, že asi 20 km od kempu je namalována lanovka a nahoře na kopci hvězdárna. Tak jsem zaimprovizovala, zavrhla svoji původně plánovanou túru do sousedního údolí a dala v plen nový návrh na výlet. Když mi to naši schválili, bylo rozhodnuto. To jsem ještě netušila, že paní náhoda opět zapracovala, protože zítřejší den se měl stát vrcholem naší dovolené.

Den osmý ? 8.7. ? sobota

Výlet na Pic du Midi de Bigore a do Lourdes
Sluníčko v kempu vycházelo až v devět hodin, a tak jsme si mohli trochu pospat. Okolní hory jsou totiž vysoké cca 1600 až 1800 m, a tak chvíli trvá, než se nad ně naše mateřská hvězda vyšplná. V klidu jsme se nasnídali a vydali se na cestu. Už po dvou kilometrech silnice začala ostře stoupat. Okolní stráně byly zajímavě zelené a holé. Prostě úplně jiné, než jsme zatím viděli. Stoupání bylo stále strmější, zatáček víc a víc a houstl provoz ? pravda, převážně se skládal z cyklistů. Po stráních i po silnici postávaly krávy, kozy, ovce, všude samé lejno a smrad. Ale toto všechno vyvážily nádherné pohledy do přírody. Tak jsme se za nadšených výkřiků přehoupli přes horské sedlo Col du Tourmalet s nadmořskou výškou 2115 m a sjížděli do údolí do městečka La Mongie, kde měla začínat lanovka. Se zaparkováním nebyly vůbec žádné starosti. Přímo u stanice lanovky bylo velké prostranství plné automobilů a po něm se procházeli asi tři osli. Jakmile zahlédli, že zastavilo auto, u kterého se otvíral kufr, hned byli u něj a strkali hlavu dovnitř za vidinou nějakých pamlsků. Lanovka jela každých 10 minut, což nás mile překvapilo. Měli jsme totiž špatné zkušenosti z Tater, z Lomnického štítu. Cesta vzhůru ubíhala rychle, lanovka se ani nezhoupla, připadali jsme si jako ve vrtulníku. Pod námi plachtili místní opeřenci, posléze jsem se dočetla, že by to mohli být supi nebo orlosupi. Než jsme se rozkoukali, byli jsme ve výšce 2877 m. Na vyhlídkové plošině hned naši skupinu z lanovky odchytla průvodkyně a začala vysvětlovat historii vzniku hvězdárny. Protože francouzsky nikdo z nás neumí, po prvních slovech jsme se vzdálili lovit nádherné záběry do fotoaparátů i do kamery. Nevěděli jsme, na co se dřív dívat, hory byly úplně jiném než jsme zatím viděli.
Tehdy jsem se do Pyrenejí zamilovala. Od obzoru k obzoru jenom hory, skály, sníh. Sluníčko svítilo, byla nádherná viditelnost a teplo ? chodili jsme v krátkých rukávech. Když už jsme začali mít unavené oči od těchto překrásných pohledů, vešli jsme dovnitř. Výtahem jsme vyjeli dvě patra, kde byla expozice o stavbě hvězdárny. Ale nebyla to klasická jízda výtahem. Když se za námi zavřely dveře, zhasla světla a na stropě za hudebního doprovodu s komentářem nám byly promítány záběry vesmíru. Byl to překrásný zážitek. Však Francouzi jsou na tuto observatoř, vysoko v Pyrenejích, patřičně hrdí. Doposud zde byly vytvořeny nejčistší snímky Venuše a ostatních planet sluneční soustavy pořízené z povrchu Země. Obrovský 3,2 metrový dalekohled zmapoval povrch Měsíce pro mise Apolla. Všechno krásné ale jednou skončí a i my se vydali na zpáteční jízdu dolů do údolí. Oslové na parkovišti nám už dali pokoj, a tak jsme v klidu nasedli a jeli zpět na Col du Tourmalet. Zde bylo překolováno, ale prohlédnout si místo, které bývá součástí Tour de France, jsme museli.
V kempu jsme se rychle najedli a po mírném odpočinku jsme pokračovali do Lourdes. Lurdy se řadí k nejvýznačnějším moderním poutním místům v Evropě. A proč je to poutní místo? Chudé dívce Bernadettě Soubirousové se roku 1858 v Grotte Massabielle blízko města osmnáctkrát zjevila Panna Maria. Přestože jí matka i místní radní zakázali chodit k jeskyni, Panna Maria ji dovedla k prameni se zázračnými léčebnými účinky. Církev zázraky uznala v 60. letech 19. století a od té doby mnoho lidí tvrdí, že je voda uzdravila. Kolem pramene postupně vyrostlo rozlehlé Náboženské městečko plné chrámů, kostelů a útulků. Ročně toto místo navštíví okolo čtyř miliónů lidí, kteří zde hledají zázračné vyléčení. Mile mě překvapilo, že za naší přítomnosti jsme nenarazili na žádné zástupy. To, co jsem viděla v televizi, na pohlednicích nebo četla v průvodcích, nás naštěstí nepotkalo. Proto jsme si v klidu prohlédli kostel i jeskyni. Ve městě bylo opět velké vedro, a tak jsme po prohlídce jeli zpět do kempu, kde jsme si zaplavali v příjemné vodě bazénu a zahráli si kanastu.

Den devátý ? 9.7. ? neděle

Túra v cirque de Gavarnie
Dnes jsme se podle původního plánu chtěli vydat na pěší túru do údolí Gavarnie. Knižní průvodce o tomto přírodním úkazu říká, že Cirque de Gavarnie je Lurdami francouzských Pyrenejí. Kdysi to byla zastávka pro poutníky na cestě do Santiaga de Compostela. Údolí je obklopeno jedenácti třítisícovými vrcholky a do hloubky 240 m se řítí v kaskádách nejdelší vodopád v Evropě. Poslechla jsem moudrou knihu a vydali jsme se po trochu náročnější, ale turisty nepřeplněné horské cestě. V průvodci se píše:?Stoupáme vzhůru svahem po široké, kamenité cestě. Louky překypující květinami provázejí dlouhý, ale velmi příjemný výstup serpentinami, kudy dojdeme až k malé kotlince ve svahu s rozcestím.? Ten velmi příjemný výstup vypadal asi takto. Zhruba 500 metrů převýšení jsme zdolávali asi hodinu a půl. Stoupali jsme opravdu loukami, na kterých kvetly modré kosatce, nikde ani živáčka, prostě nádhera. Cesta procházela mírným sklonem krásným smíšeným lesem a měnila se ve vyhlídkovou horskou cestu vysoko nad údolním dnem. Občas procházela pod převislými skalami, potom opět na úpatí působivých příkrých stěn, většinou byla pozvolná nebo jen mírně klesala do údolí, přecházela různé strmé žleby a vedla těsně u šikmých svahů. Potkali jsme na ní minimum turistů. Na konci prudce sestoupila vstříc údolní kotlině a skončila u Hôtellerie du Cirque, kde jsme se již napojili na turistickou dálnici, po které jdou milióny lidí a jezdí po ní i na koních. Ještě jednou jsme věnovali pohled nádhernému údolí a spěchali zpět k autu, abychom byli co nejdříve pryč z tohoto lidského mumraje. Večer jsme s majitelkou kempu a pár hosty sledovali v recepci finále mistrovství světa ve fotbale a upřímně litovali, že Francouzi nevyhráli. Třeba bychom zažili podobné oslavy vítězství jako v Chorvatsku, když Ivaniševič vyhrál Wimbledon. Tentokrát to nevyšlo.

Den desátý ? 10.7. ? pondělí

Přesun na ostrov Oleron
Nedalo se nic dělat, museli jsme jet dál. Bylo tu krásně, klidně bychom si ještě vyšlápli na další túru, ale Atlantik lákal. Cesta probíhala bez problémů, krajina okolo Bordeaux nám připomínala Čechy. Francie nás opět překvapila různorodostí své přírody. Za Royanem jsme se začali poohlížet po nějakém kempu. Což o to, bylo jich tu přehršel, ale stejně jsme si nevybrali. Všude milióny lidí, v bazénech hlava na hlavě, v kempu, kde jsme si chtěli prohlédnout místo ke stanování, by nás k němu museli dovézt nějakým přibližovadlem. V sousedství kolotoče, zoo, zábavní průmysl pro turisty, komerce. Hrůza! Okamžitě jsem z toho dostala osypky. Pryč od tohoto mumraje! Vytáhla jsem mapu a mazali jsme dál. Doufala jsem, že najdeme klidné ubytování někde uprostřed přírody. Na výběr toho moc nebylo, stále stejný obrázek a nezkušený Míra už začal být nervózní. Nakonec padlo rozhodnutí, že to zkusíme na Oleronu, druhém největším francouzském ostrově po Korsice. Abychom se na něj dostali, museli jsme jet po skoro tři kilometry dlouhém mostě, pod námi Atlantik . Zahnuli jsme do prvního kempu, který byl mimo vesnice či města. Po troše úsilí jsme našli naše místo ke stanování. Kemp byl zajímavě řešen. Většinou tu byly dvě místa a teprve potom nějaký porost, který je vymezoval. Náhoda chtěla, že jsme za sousedy měli německou rodinu i s krásným psem. Míra se po počátečních pokusech (wir habe urlaub) přece jenom rozmluvil, a tak jsme se stali ? doufám ? příjemnými sousedy. Po zabydlení jsme si šli zaplavat do moře. Zase nás čekal šok. Přišli jsme na pobřeží a moře v dáli. Vůbec poprvé jsme viděli tak velký odliv. Došli jsme na pláž, kde se už skoro nikdo nekoupal, ale my se přece jenom smočili. Všude příjemný písek, pláž se mírně svažovala, jenom ta voda byla daleko. Nazpět jsem zkusila jít po vyšlapané stezce místním porostem, který se na mapě jmenoval forêt Do našeho lesa to však mělo daleko. Připadalo mi, že v zimě tu musí dout pořádné vichry, když stromy a keře mají tento vzhled. Cesta ve stínu byla ale určitě příjemnější, než se ploužit po pobřeží pískem.

Den jedenáctý ? 11.7. ? úterý

Výlet k majáku a okolo pevnosti Boyard
Další den jsme se chtěli opět podívat k moři, ale co čert nechtěl, moře nám zase uteklo. To už jsme začali lovit v paměti a vzpomínali jsme, jak že to je s odlivem a přílivem. Musím říct, že se stydím, ale moc jsme si toho nepamatovali. Proto Míra nažhavil telefon a zaúkoloval Šárku (jeho žena, která dělá v knihovně), aby nám to zjistila. Já se pokusila zeptat Hanči (naše starší dcera, která studuje geoinformatiku). Informace, které jsme dostali, byly ale více méně protichůdné a matoucí a zase jsme byli na začátku. Až když u kafíčka Míra prohlížel letáky a mapky nabrané v informačce, vydedukoval, že na plánku ostrova jsou krásně přehledně do sloupečků uvedeny časy přílivů i odlivů na celé prázdniny. Šikulka! My jsme zase měli ten pech, že jsme k vodě přišli vždycky, když byl největší odliv. Tehdy jsme také poznali, že prakticky okamžitě, jak začne voda ustupovat, Francouzi berou do rukou dětské kyblíčky a lopatičky a vyrazí mezi obnažené kameny a písek a šťourají a hrabají, dokud něco nevyloví. Co? Mrňavounké krabíky nebo škeble a jásají jak si pochutnají. Do sběru se zapojují od nejmenších po nejstarší a seberou všechno, co se hýbe.
První výlet na ostrově jsme věnovali pevnosti Boyard. Zakoupili jsme si lístky na výletní loď, ale protože jsme měli přes dvě hodiny čas ? byl zrovna odliv a lodě nejezdily ? namířili jsme si to až na nejzažší cíp ostrova, na maják Phare de Chassiron. Za ním už byl jen Atlantik. Pohled z výšky na pobřeží za odlivu byl úchvatný. Při cestě zpět jsme měli možnost prohlédnout si za jízdy místní krajinu. U pobřeží nespočet vyhloubených nádrží, ve kterých se pěstují ústřice. Tyto vodní plochy jsou občas přerušeny souvislejším pásem pevniny, na kterém stojí místní usedlost. Jedeme dál, a opět nádrže. Musí být spojeny s mořem, protože i na nich se projevuje odliv a příliv. Čas nás tlačil, a proto jsme se dále nezdržovali a vrátili se do Boyardvillu, odkud jsme měli odjet lodí. Už bylo znát, že voda stoupá, také se u přístavního můstku začala tvořit fronta lidí. Konečně jsme naši lodičku uviděli. Vypadala docela důvěryhodně. Já se samozřejmě hnala dopředu na palubu, abych získala exkluzivní záběry. Pánové byli chytřejší. Všimli si podezřele mokrého předního okna a přemístili se okamžitě dovnitř. Nejdříve jsem si říkala, že to bude pohodička, loď se ani moc nehoupala a rychle ujížděla směrem k volnému moři. Až tam však začala ta pravá zábava pro pasažéry. Jak loď rozrážela vlny vzdouvající se prudkým větrem, mořská voda stříkala na palubu a smáčela vše v dosahu. Také jsem chytla spršku. Okamžitě jsem se dopotácela po kymácející se palubě dovnitř k našim a snažila se osušit kameru. Sklidila jsem bouři smíchu, protože jsem vypadala jako zmoklý vrabčák. Další záběry jsem chytala už z bezpečí kabiny. Konečně jsme dorazili ke známé pevnosti. Zblízka vypadala ještě impozantněji, než jsme si ji představovali podle záběrů v televizi. Dovnitř jsme nešli. Stále máme před očima pevnost na ostrově If. Takovou komerci bych už nechtěla zažít. Zkazilo by mi to romantické představy. Výlet byl nádherný, projížďka zajímavá a natolik dlouhá, že jsem i uschla. Odpoledne jsme ještě stihli dojít na pláž a zaplavat si v moři.

Den dvanáctý ? 12.7. ? středa

Výlet do La Rochelle
Ája mě stále prosila, abychom se ještě podívali někam, kde by mohla utratit zbylé kapesné. Naplánovala jsem tedy výlet do blízkého La Rochelle. Město si v minulosti hodně protrpělo kvůli neblahé snaze podporovat nesprávnou stranu ? Angličany a kalvinisty. To vedlo k tomu, že roku 1628 se ocitlo v obležení vojsk kardinála Richelieu, při kterém zahynulo hlady 23 000 obyvatel. Hradby byly zničeny a město zbaveno svých privilegií. Dojeli jsme do něj bez problémů a bloudění, zaparkovali prakticky ve středu města v podzemních garážích, a vydali se na okružní cestu okolo starého přístavu, chlouby města obklopeném vznešenými budovami. U jeho vjezdu nás samozřejmě upoutaly známé vstupní věže. Kdysi býval mezi nimi natažený obrovský řetěz, který měl bránit vpádu nepřátel z moře. Přímo u nich měl přístaviště bus mer ? městský mořský autobus. Jára neustále zkoumal, jak ty kolektory vydrží dlouho zásobovat baterie, ale nepřišel na to. Busík nás zaujal natolik, že jsme ho museli vyzkoušet. Nechali jsme se tedy převézt na druhou stranu přístavu. Prošli jsme se potom okolo muzea jachet, velkého akvária a vnořili se do křivolakých uliček plných butiků. Zdrželi jsme se prolézáním krámků poměrně dlouhou dobu. Ája ožila, penízky se rozkutálely, zato pánové si s trpělivostí hrábli až na dno svých sil. Muž a nakupování nejde dohromady. Odpoledne jsme ale opět šli k moři, prostě nás suchozemce ta masa vody láká. Sousedi Němci nám nabídli, že nám půjčí prkno na klouzání po vlnách. Míra se rád povozil a předal ho Járovi. To neměl dělat. Jaroušek na něj naskočil a křup. Prkno bylo vejpůl. Co teď? Nenápadně jsme došli ke stanu, honem nasedli do auta a jeli shánět náhradu. Ještě že v nedalekém intermarche jich měli velký výběr. Navečer jsme se velmi omlouvali, snažili se říct, že Jára je demolition man, ale nevím, zda nám porozuměli. Každopádně na klučinovi, kterému prkno zřejmě patřilo, bylo vidět, že je rád, že má nové a s modernějším obrázkem. Opět jsme utužili mezinárodní vztahy.

Den třináctý ? 13.7. ? čtvrtek

Volný den
Poslední den před odjezdem, poslední koupání v moři. To nás čekalo tento den. Věnovali jsme ho pouze relaxaci, vodě, sluníčku a vstřebávání posledních zážitků z Francie.

Den čtrnáctý ? 14.7. ? pátek

Přesun blíž k hranicím do Rochefortu u Besançonu
A je to tu, vydali jsme se na zpáteční cestu. V balení stanu a všech ostatních věcí jsme už byli přeborníci. Plánovaná trasa vedla přes Saintes, Angoulême, Limoges, Montluçon, Moulins, Digoin, Halon-S-Saône, Dole do Rochefort-s-Nenon. Jediné zaváhání bylo mezi Saintes a Angoulême. Nějak jsme se zamotali na obchvatu města a ujížděli místo na východ na sever. Za chvíli jsme uhnuli na okresku, která už vedla naším směrem, a asi po třiceti kilometrech se opět napojila na původní trasu. Vlastně to bylo docela milé zpestření, projížděli jsme francouzskými vesničkami a mohli si prohlédnou zblízka, jak život mimo turistické trasy vypadá. Cílový kemp byl krásný a levný. Po pár dnech u moře, kde je všude vyprahlá tráva a písek, nám příjemná zeleň pohladila unavené oči.

Den patnáctý ? 15.7. ? sobota

Cesta domů
Vidina návratu domů nás vybičovala natolik, že rituál sbalení všech věcí proběhl v rekordním čase. Naposledy jsme si nechali pohladit tváře teplým francouzským sluníčkem, ovanul nás vlahý větřík a vyrazili jsme. Zvesela, jede se přece domů. A po čtrnácti dnech jsme se už opravdu těšili, že uslyšíme češtinu a dáme si v restauraci pořádný smažený řízek. Je to tak, za celý pobyt jsme si nepopovídali s krajany. Sice jsme nějaké mladé Pražáky zahlédli u majáku na Oleronu, ale než jsme je mohli kontaktovat, zmizeli v davu. I když cestovní kanceláře nabízí už velkou škálu zájezdů do této krásné země, tam, kam jezdíme my, zřejmě mnoho českých turistů nezavítá. Au revoir France, doufám, že příští rok se opět uvidíme.

Sepsala Lenka, zvaná historie.