Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 5
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Itálie 2012: Toskánsko, Elba, Cinque Terre. 1.ČÁST

Booking.com
Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
28.08.13 04:04
Fotografií:
0
Přečteno:
2355
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
17 °C
Jasno
SV, 3.1 m/s
==== Itálie 2012: Toskánsko (Costa Degli Etruschi, Elba), Cinque Terre - 1. ČÁST====

Naše loňská cesta na Sicílii nám ukázala vztyčený prst a dokázala, že některé věci člověk nemůže ani sebelepší přípravou ovlivnit. Ano, mluvím o našich peripetiích s autem, které nás postihly na cestě tam (uhlíky alternátoru KO), i zpět (těsnění olejové vany KO). Třebaže mi bylo jasné, že taková věc se může stát kdykoliv a kdekoliv, rozdíl ve vzdálenosti 10, 1000 nebo 2000km od domova je dost markantní. Už při zpáteční cestě domů jsme probírali různé varianty a když jsme si klestili cestu mezi toskánskými kopci, obsypanými vinicemi, došlo mi to. Mám tu svého favorita, kterého jsem ale za poslední roky při plánování dovolených už dvakrát upozadil na úkor uhrančivého jihu Itálie – je to Elba. A teď přišel asi ten správný a dostatečně silný impuls. Je na čase dát si malý oddech od dlouhých poutí a poznat další část italské boty.

Původní plán, který počítal se dvěma týdny na Elbě vzal poměrně rychle za své, protože představa dvoutýdenní svázanosti na, ač krásném, relativně malém ostrově, mi nebyla moc po vůli. Alternativa rozdělení pobytu na dvě poloviny se sama přímo nabízela a jelikož ostrov Elba patří do regionu Toskánska, nemohla být volba druhé štace snadnější. Rozhodl jsem se pro oblast Costa Degli Etruschi (pobřeží Etrusků), pás pobřeží sahající od Livorna až po vstupní bránu k Elbě – přístav Piombino, který nabízí široký rádius využitelnosti. Čas můžete trávit na dlouhých plážích, poznávat klenoty Toskánska, které jsou v rozumně dosažitelných vzdálenostech (Florencie, Pisa, Siena), procestovat jednu z mnoha strade del vino – vinařských stezek, nebo se jen tak toulat krajinou a poznávat autenticitu starobylých vesniček vystavěných na vršcích kopců. Elba naproti tomu nabízí pitoreskní a rozmanité pláže a profily krajiny doplněné unikátním mikroklimatem a samozřejmě všudy přítomný odkaz na jejího nejslavnějšího i když ne na příliš dlouho usídleného obyvatele – Napoleona Bonaparte.

Postupem času mi začalo docházet, že mi to dlouhé cestování vlastně bude chybět a že 11 hodinový přesun pro mně bude postrádat to správné kouzlo, které pro mě mají časná rána někde v půli cesty, snídaně v neznámých vesničkách a jízda s ranním sluncem v zádech. Vím, že mně většina lidí asi těžko pochopí, ale na to jsem už zvykl. Někdo se holt jen přemisťuje z bodu A do bodu B. Ale pro mně toto nikdy nebyla ztráta času, jako právě naopak způsob jak čas příjemně trávit a díky němu si dovolenou prodloužit o další dny, strávené na cestě. Abychom si tuto ztrátu dostatečně vykompenzovali a také proto, že v září budeme slavit desáté výročí našeho seznámení, napadlo nás navštívit po čtrnáctidenním pobytu ještě jednu lokalitu, a to ne jen tak ledajakou. Ligurie samotná mně láká už nějakou dobu, ale než dozraje čas na nějaký dlouhodobější pobyt, „spokojíme se“ se třemi dny v největším klenotu tohoto regionu. Cinque Terre - je pobřežní skalnatý výběžek téměř na samotné hranici Ligurie s Toskánskem, na kterém je nalepených pět malých, starobylých rybářských vesniček, které jsou společně s celou touto oblastí součástí světového dědictví UNESCO.

Začal tedy již klasický kolotoč samostudia, nekonečného surfování a pročítání internetových stránek a průvodců, z kterého postupně krystalizovaly možnosti ubytování. První týden, strávený na toskánském pobřeží je určitě nejlepší strávit v některém Castellu – rozlehlé starobylé a honosné nemovitosti obklopené vinicemi někde ve vnitrozemí. Tak movití ale nejsme, takže po pár poslintaných klávesnicích nad fotkami dokonale vysoustruženého rustikálního stylu těchto rezidencí bylo nutné myslet zase racionálně. Z výběru několika apartmánů v blízkosti moře nakonec jako vítěz vzešlo Agroturismo I Cinque Lecci - malá farma na kopci Montenero nad Livornem s širokým výhledem na moře, nabízející bio produkty ať už své, nebo spřízněné lokální produkce a to vše doplněno přilehlou restaurací s autentickou toskánskou kuchyní. V případě Elby byla volba poměrně rychlá. Vzhledem k tomu, že jsem již několikrát s možností trávit zde dovolenou koketoval, měl jsem už poměrně solidní „background“ a to i co se týče možností a cen ubytování, které nejsou zrovna nízké ani mimo sezonu. Nicméně několik variant jsem měl vyhlédnutých už tehdy a z nich vždy vedla Rezidence Rio Albano, nacházející se na západním pobřeží ostrova na půli cesty mezi přístavy Cavo a Rio Marina. Bývalá ubytovna pro vězně pracující v místních dolech na železnou rudu byla postavena již v druhé polovině 19. století na útesu přímo nad mořem. Noví majitelé budovu kompletně zrenovovali a přestavěli tak na rezidenci se 12 apartmány s bezprostředním výhledem na moře v naprosto klidné lokalitě, ale s dojezdovou vzdálenosti sotva pár minut do městeček Cavo či Rio Marina. Vybrali jsme si jedno pokojový apartmán v přízemí, který oproti apartmánům o patro výš nabízel prostornou venkovní terasu s posezením a výhledem na moře.

Na řadu přišlo Cinque Terre. Ze všech městeček je podle mého názoru nejkrásnější Vernazza, která disponuje i vlastní malou plážičkou a přístavištěm. Když jsem začal sondovat možnosti ubytování a ceny, které jsou podobně jako třeba na Amalfském pobřeží vysoké, začal jsem narážet na nedostupnost mnohých pokojů i webových stránek. Až po několika takto neúspěšných hledáních jsem si všiml malého banneru s nápisem „Vernazza Flood“ (povodeň ve Vernazze), který se na téměř všech stránkách nacházel. Banner odkazoval na webové stránky www.savevernazza.com, kde mi rychle začalo docházet, co se děje, respektive co se stalo… 25. Října 2011 zdevastovala Vernazzu a částečně i sousední Monterosso přívalová bouře, která udeřila nad strmými kopci, pod nimiž jsou všechny vesničky Cinque Terre postaveny. V rozmezí od 12 do 16 hod spadlo 500 milimetru srážek (10 cm za hodinu), které uvolnily enormní množství půdy a s ní následně stromy, kamení, suť a nakonec i třeba zaparkovaná auta (celkem 1,5- 2 miliony krychlovým metrů) a strhly je údolím dolů do ulic Vernazzy. To vše vyrezultovalo v totální devastaci. Ulice byly zaplněny troskami až do výšky 4 metrů, přízemí všech obydlí Vernazzy okolo hlavní ulice pod těmito nánosy zmizela. Výsledkem této tragédie byly škody ve výši 108 milionu Euro a 3 mrtví, jejichž těla byla vyplavena až u francouzského Saint Tropez.

Byl jsem v naprostém šoku. Při dalším pročítání jsem ale začínal postupně zjišťovat s jakou vervou a obětavostí se místní obyvatelé i mnoho dobrovolníků, včetně Američanů, kteří patří k nejpočetnějším návštěvníkům, pustili do odklízecích prací a rekonstrukcí. Ještě do zimy se podařilo těžkou technikou a odstranit největší část naplavenin, aby se obyvatelé byli schopni dostat do přízemí svých domů, ve kterých v drtivé většině sídlily jejich obchůdky, restaurace, kavárny, pekárny atd. Postupem času jsem na webu sledoval, jak se Vernazze neskutečnou rychlostí vrací její krása a kouzlo. Už začátkem jara mi bylo jasné, že nejlepší službu Vernazze prokážeme tím, že ji navštívíme. Po kratším hledání mezi B&B a pokoji, které nebyly povodní zasaženy, nebo již byly schopny přijímat rezervace jsme vybrali Camere La Torre. Pokoje jsou postaveny okolo skály s historickou věží, která se vypíná nad historickým centrem Vernazzy a poskytuje velkolepý výhled na Vernazzu a nedaleké Monterosso.

Suma sumárum, ubytování zajištěno, itinerář hotový, seznam regionálních specialit a zajímavostí dokončený, my i auto připraveni a kalendář ukazuje poslední srpnový den. Na co ještě čekáme? Jedeme!

===== 1. Den: Uplakaná cesta =====

Končí letní prázdniny a v Česku už pár dní prší a teploty příliš nekorespondují s tím, na co jsme v létě zvyklí. Odjezd za doprovodu zakaboněné oblohy máme naplánovaný na 19:00, abychom do Livorna přijeli někdy ráno. Balíme poslední maličkosti, do lahve dělám několik espres do zásoby, zamykáme dveře a spěcháme před deštěm do auta. Rychle odtud pryč.

Počasí se ale ani s ubývajícími kilometry nemění. Spíše se zhoršuje a za Vídní už na dálnici panuje mokré peklo. Na asfaltu leží souvislá vrstva vody, viditelnost je tragická a k tomu nás tu a tam k bdělosti nabádají zrádné kaluže hrozící aquaplaningem. Takto jsem si cestu za sluncem nepředstavoval. Neustálá koncentrace poměrně vyčerpává, ale věříme, že za Alpami v Itálii bude líp..

===== 2. Den: Příjezd =====

Ani se nenadějeme a je po půlnoci. Za vytrvalého deště vjíždíme do tajemného temna Alp a překračujeme hranice Itálie. Před třetí hodinou ranní spatříme do tmy svítící piktogram Autogrillu. To je jasný signál k zastávce a teplému espressu. Bilancujeme dosavadní průběh, který má díky katastrofálnímu počasí do ideálu daleko.

Jak jsme ale předvídali, tak se postupně děje to, že čím více se vzdalujeme od Alp, tím se nad námi více protrhává noční obloha. Když se před šestou ranní blížíme k Boloni, už je sucho. Za Boloňou se vůbec poprvé vydáváme po dálnici dál na Florencii a ne k Ceseně, jako obvykle. Mluvit o dálnici mi ale přijde poměrně nadnesené. Silnice není v dobrém stavu a svými ostrými zatáčkami silně připomíná úsek bezplatné dálnice od Salerna na jih. Sice se tu nesetkáte s dopravními omezeními, za to ale můžete počítat s poměrně živým provozem a to i v sobotu 6 hodin ráno. Pro placené italské autostrády jsem měl téměř vždy jen slova chvály, ale po zkušenosti úseku Boloňa – Florencie jsem tento názor změnil a jen se utvrdil v tom, že pro cesty na jih budu nadále volit E45 z Ceseny.

Po sedmé hodině už za ranního slunce objíždíme Florencii a u její městské části Scandicci opouštíme dálnici a pokračujeme po rychlostní komunikaci SGC Fi-Pi-Li, tedy spojnici 3 toskánských měst Florencie – Pisa – Livorno. Krátce na to tankujeme a snídáme. Před námi je slabá hodina cesty do naší destinace. Před půl devátou dorážíme do Livorna a jelikož je ještě brzy, venku je konečně zase pěkně a my jsme s vyčerpávající cesty unaveni, mažeme nejkratší cestou k moři na pláž. Livorno je jeden velký přístav, takže pláž naleznete až za hranicemi města. Třeba ve frakci Calambrone, kam se dostanete snadno přímo z Fi-Pi-Li. Bereme pár potřebných věcí a kráčíme vstříc neopakovatelné vůni moře. O pár kroků dál už zouváme boty a stoupáme na ranní, sluncem ještě nerozpálený písek. Na kochání není moc čas ani nálada – probdělá noc se projevuje čím dál silněji. Uleháme tedy na deku a odpočíváme. Spíše v polospánku a s čím dál více hřejícím sluncem vydržíme na pláži do 11 hodin. Už bychom si zasloužili kvalitní odpočinek a aspoň pár hodin spánku. Vyrážíme tedy do kopců nad Livornem a po půl hodince vjíždíme bránou k Agroturismu Cinque Lecci. Vítá nás bláznivé stěně Velššpringeršpaněla a taky dědeček, otec majitele Massima. Zatím co čekáme na příjezd majordoma, kocháme se z výšky širokým výhledem na Tyrhénské pobřeží a taky nedalekou Elbu. Po pár minutách přijíždí sám Massimo, anglicky nás vítá a po pár prohozených obligátních větách ohledně cesty a počasí nám ukazuje náš apartmán. Massimovi jsem dovezl pár našich piv a hle, vyklubal se z něj pivní nadšenec. Malý dárek mu udělal velkou radost. Po vyřízení nezbytných formalit nataháme dovnitř věci a bez dalších průtahů padáme do postele.

Budíme se před 17. Hodinou a už konečně jakš takš odpočatí a svěží si začínáme uvědomovat, že naše dovolená právě začíná. U moře už jsme dnes byli, navíc během odpoledne sprchlo, ale jednu nezbytnost jsme si ještě neodbyli. Je čas na pořádný nákup. Vyrážíme tedy do nákupního centra v Livornu. Nakupujeme všechny k pobytu důležité nezbytnosti, ale taky první toskánské delikatesy a vyrážíme na zpáteční cestu k apartmánu. Naše již legendární navigace si s námi opět hodlá pohrát, takže na kopec Montenero nás nevede po hlavních, ale po těch nejzapadlejších silničkách se strmými úhly stoupání a ostrými lomy v zatáčkách. V jedné takové tenoučké uličce vidím v zatáčce před námi manévrovat Nissan Quashkai. Zastavuju tedy v půlce kopce a čekám, co se bude dít. Auto začíná couvat dolů. V dobré víře, abych řidiči usnadnil sjezd uzoučkou, z obou stran zdmi lemovanou uličkou, uhýbám s autem až na samotný kraj silnice, sotva půl metru od kamenné zdi. Nissan pomalu projíždí, osádka děkuje a za pár vteřin mizí za rohem. Můj dobrý skutek však má být za malý okamžik po zásluze potrestán. Nevšiml jsem si totiž že pravými zadním kolem stojím na hraně asfaltu a mělkého odvodňovacího kanálku. Při pokusu se rozjet do prudkého kopce přes ruční brzdu, s trakcí jen jedné poloviny šířky kola a ještě k tomu na mokrém asfaltu se mi tak zadní kolo protočilo a s koly vytočenými doleva, se auto sklouzlo právě do kanálku. Tím pádem škrtlo přední pravou částí o kamennou zeď a bylo vymalováno. Za dobrotu na žebrotu. Vystupujeme a jdeme zhodnotit škody. Před půl rokem lakovaný přední blatník a nárazník (konečně opravený vůz po loňské anabázi s úřady a viníkem tehdejší červencové nehody) je poškrábaný a blatník má menší promáčklinu. První den dovolené se nám mění ve špatný vtip. Dojíždím do apartmánu za ustavičného proklínání sama sebe a naši prehistorické náladové navigace.

Odpolední příhoda samozřejmě poznamenala večerní náladu. Snažím se to hodit za hlavu a nenechat si tím zkazit úvod dovolené, ale v hlavě mám pořád brouka. Mezi tím konečně vybalujeme věci a zabydlujeme se v našem novém 7denním domově. Večer navštěvujeme Massimovu malou restauraci, která se nachází ve vedlejší části budovy agroturisma. V menu je na výběr z celé řady výhradně regionálních specialit. V antipastech nechybí produkty z divočáka, v prvních chodech najdete např. typickou toskánskou polévku ribolitta či těstoviny s lanýži, v druhých chodech nemůže chybět bistecca fiorentina a další produkty z chráněného chovu skotu Chianina. K pití si objednáváme lokální červené víno a k jídlu, pro mně Trottole al farro di Suvereto con sugo di chianina o di cinghiale (Pasta Trottole vyrobená ze speciální, tradiční pšenice Farro s omáčkou z hovězího chianina nebo divočáka), pro Lucku pak Francesina - typický zástupce starobylé Livornské cuciny povery. Jde o jakousi velmi hustou polévku ze zbytků vařeného hovězího chianina a do měkka uvařenou cibulí a rajčaty. Po skvělém jídle a víně stoupla i nálada a na nové šrámy na autě už si ani nevzpomenu. V dobrém rozmaru tak slavíme šťastný příjezd a zahájení dovolené až do pozdních hodin. Bohužel ale jen uvnitř apartmánu. Obloha se opět zatáhla, teplota poklesla a na zem dopadají občasné srážky.

===== 3. Den: Magická Volterra a San Gimignano =====

Po prohýřené noci vstáváme až v 11 hodin. Děje se ale věc nevídaná, a sice, že Lucka budí mně, ne já ji, jak tomu bývá obvykle. Bohužel venku je zataženo a z našeho výhledu od apartmánu můžeme vidět, že v dáli poměrně vydatně prší. Začíná se asi projevovat severnější destinace naší dovolené, než na jakou jsme byli v posledních letech zvyklí. Nicméně, jsme v Toskánsku, regionu neskutečně bohatém na památky a zajímavá místa. Moře je tady až na druhém místě. Po krátké poradě padá volba, jak strávit dnešní den na celodenní výlet do dvou perel Toskánska - starobylých měst Volterra a San Gimignano. Po vydatné dovolenkové snídani sedáme do auta a nezvykle s nataženou střechou vyjíždíme po 13. Hodině směr Volterra. Toto, pro Toskánsko typické, opevněné městečko vystavěné na kopci Etrusky vzniklo již ve 4. století př.n l. Později se stalo součástí Toskánského velkovévodství vybudovaného rodem Medičejských. Dnes je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Toskánsku hlavně díky svému středověkému rázu a taky kvůli výrobkům z alabastru, který město taktéž proslavil.

Po cestě projíždíme malebným toskánským vnitrozemím posetým cypřiši lemujícími silnice i příjezdové cesty k vilám na kopečcích a třebaže je pochmurno, krajina má i tak své jedinečné kouzlo. Cestou také míjíme několik poutačů na Museo Della Tortura ve Volteře, a tak se rozhodneme, že jej navštívíme. O půl třetí parkujeme na přeplněném parkovišti před historickými hradbami města ,bereme deštník, zrcadlovku a jednou ze vstupních bran vcházíme do tohoto magického místa.

Hned po pár krocích nalevo míjíme mohutnou medičejskou pevnost, kam míří i další návštěvníci. V současné době ale tato pevnost neslouží turistům, ale různým delikventům, co by věznice. Stejně jako tisíce lidí před námi tak uděláme čelem vzad a vracíme se na hlavní ulici. Architektura města je úchvatná a člověk se ocitá o několik století zpět, v úplně jiném světě. Kromě pevnosti, paláců, kostelů, katedrál a nespočtu krásných historických domů, zde najdete také například baptiserium a dokonce i antickou památku v podobě amfiteátru z 1. st. př.n.l. Centrum městečka je i v nevlídném počasí plné turistů. Nějakou autenticitu toskánského lidu zde ale budete hledat marně. Přízemí domů v hlavních ulicích byla přestavěna na kavárny, bary, restaurace, butiky a obchůdky se suvenýry, které pro obyvatele představují hlavní zdroj obživy v turistické sezoně. Stejně tak ale najdete, i když už mnohem řídčeji, malá pekařství či řemeslné dílny a dílničky. A když uhnete z cest, kterými prochází hlavní proud turistů a zabloudíte dál do uzoučkých uliček, kam sotva dosáhne denní světlo, najednou se ocitnete na poklidných a ospalých místech, kde tu a tam najdete malé tratorie, kam se chodí najíst ti, kteří toskánské kuchyni rozumí nejvíce – místní obyvatelé, Toskánci.

Procházíme nekonečnými uličkami a obdivujeme jak si pyšní obyvatelé umí vyhrát s výzdobou svých oken, dekoracemi, ozdobnými lampami či starobyle působícími poutači restaurací. Vše je vkusně umístěno, vyzdobeno a vyrobeno s maximální pozorností k detailu. Žádné nevkusné reklamy nebo přehnané reklamy, které hyzdí jiná evropská historická centra měst. Z jednoho konce hradeb na druhý přejdeme na půl hodinku a Etruskou branou vyjdeme u rozlehlého amfiteátru, který si můžete poměrně dobře prohlédnout zespodu i seshora z ochozu pod hradbami. Za poplatek pak můžete navštívit celý areál vykopávek a vše si prohlédnout z ještě větší blízkosti.

Tak jsem konečně po nezdarech v Taormině, Segestě či Eracla Minoa viděl v Itálii amfiteátr  Etruskou branou se vracíme zpět za hradby do centra. Po cestě navštěvujeme expozici působivých soch a jiných výrobků z alabastru. Na jednom z hlavních náměstí si bereme v turistickém centru mapku města a už se pomalu navigujeme směrem v muzeu mučení. V mapě máme ale trochu zmatek, a tak chvíli bloudíme sem a tam. To ale není na škodu, aspoň se podíváme do jiných míst. Nakonec nacházíme Museo della tortura kousek od místa, kudy jsme do Volterry vstoupili po našem příjezdu. V blízkém obchůdku si kupujeme na sváču dvě focaccie a pak už spěcháme na expozici do muzea. Bohudík jsou popisky mučících nástrojů kromě italštiny také v dalších světových jazycích včetně angličtiny. Můžeme si tak přečíst podrobné informace k čemu jednotlivé trýznící předměty, stroje a sestavy sloužily. Postupem času už z toho člověku začne být šoufl, a tak jsme docela rádi, když se dostaneme na konec výstavy. Zážitek určitě silný, ale že bych si to chtěl v blízké době zopakovat, to zase ne.

S návštěvou muzea pro nás končí i návštěva překrásné Volterry. Je okolo 18. hod a my nasedáme do auta a v mírném dešti se posouváme o 30km na severovýchod do dalšího středověkého, Unescem chráněného městečka San Gimignano. Podobně jako Volterra bylo San Gimignano založeno Etrusky ve 4. st.př.n.l. a je postaveno na strmém kopci. Proslulé je především celkem čtrnácti věžemi (z původních 72!), které stavěly ve 13. a 14. století jednotlivé rody na důkaz svého bohatství a nadřazenosti. Z této rivality nakonec vznikaly věže vysoké až 70 metrů až nakonec bylo koncilem nařízeno, že žádná věž nesmí byt vyšší než Palazzo Comunale.

San Gimignano, které je asi 2x menší než Volterra na nás dýchlo více uvolněným dojmem. Je tu o poznání méně turistů, na náměstíčcích vysedávají a baví se i místní obyvatelé. Dokonce přestalo poprchávat. Procházíme podobnými historickými uličkami až se dostaneme na malebné náměstí Piazza Duomo, na kterém se nachází hned 7 pověstných věží. V jedné z uliček navštěvujeme v břečťany porostlém dvoře kavárnu z vinotékou. Už je půl osmé, když upíjíme z šálků espresso a vychutnáváme si jeho chuť a také atmosféru tohoto místa. Pomalu je čas na večeři a žaludky se také samy hlásí, že už by něco dobrého uvítaly. Restaurací je v San Gimignanu, podobně jako ve Volteře, nepřeberné množství.

Nakonec se zastavujeme na Piazza della Cisterna - hlavním, trojúhelníkovém náměstí s kašnou uprostřed. Usedáme na venkovní zahrádku hotelu La Cisterna přímo na náměstí, jen pár metrů od kašny. Se svíčkami na stolech a pomalu padajícím soumrakem se město stává více a více romantičtějším. Menu se opět chlubí regionální kuchyní a jejími specialitami, mezi které patří kromě hovězího Chianina především divočák (cinghiale) a také toskánské bílé fazole Cannelini. Sliny se nám sbíhají už jen při čtení jídelního lístku. Nakonec si vybírám právě ragú z divočáka s fazolemi. Lucku nakonec nejvíce zaujala salsiccia z masa stejného původu a k ní omáčku z rajčat a, jak jinak, fazolí cannelini. Během čekání na jídlo si nerušeně užíváme romantického večera a nasáváme magickou atmosféru večerního San Gimignana.

Po dalším výtečném jídle se pomalu odebíráme zpět k autu a o půl desáté si klestíme cestu nocí (a taky mezi přebíhajícími divočáky) z vnitrozemí zpět na pobřeží. Unavení pak posedáváme u lahve Frizzantina a plní zážitků se odebíráme ke spánku.

===== 4. Den: Slunce i mračna nad Spiagge Bianche =====

Se zatemněnými okny po probuzení zjišťujeme, že už je po poledni. Po otevření okenic do apartmánu proniknou ostré paprsky slunce. No paráda! Konečně je pěkně. Jakmile se slunce prodralo haldami mraků, začalo okamžitě hřát tak, jak to máme rádi. Po snídaně-obědu konečně shazujeme střechu a frčíme k moři na populární bílé pláže – Spiagge Bianche.

Tento asi 5 kilometrů dlouhý pás pobřeží se táhne mezi městečky Vada a Rosignano Solvay. Svůj název Spiagge Bianche získaly díky unikátnímu bělostnému písku který v kontrastu s azurovým mořem připomíná pláže v Karibiku. Pláž je pak ohraničena jakousi dunou, která dojem exotičnosti ještě zesiluje. Přesto, že pláž několikrát získala ocenění Blue Flag, je třeba mít na paměti, že původ jedinečnosti této pláže není vůbec přirozený. A první pochyby se dostaví hned po vstupu na pláž. Jen asi kilometr od pobřeží totiž spatříte obrovskou chemickou továrnu na výrobu sody. Ano, bílé zbarvení písku je ve skutečnosti způsobeno vypouštěním uhličitanu vápenatého z továrny a ty divoké duny jsou ve skutečnosti výsledkem navážky výrobního odpadu. K tomu se do moře ještě relativně nedávno vypouštěla například i rtuť. Její eliminace z vody a půdy pak trvala 10 let. Z velkého lákadla ke koupání se tak podle některých studií rázem stává dokonce jedno z patnácti nejznečištěnějších pobřeží ve Středozemním moři. Místo, které je plné lidí i na začátku září. Těžko budete po Livornem hledat podobně atraktivní kus pobřeží. Je těžké nepodlehnout tomu oku lahodícímu barevnému kontrastu a musím říct, že když se člověk nebude moc často ohlížet za sebe k vysokým komínům továrny, bude si skutečně připadat, jako v Karibiku, Řecku, nebo na samotném jihu Itálie. K pláži přijíždíme až o půl čtvrté odpoledne a litujeme toho, že jsme prospali pěkných pár hodin slunečného dne. Pláž vypadá na vzdory veškeré kontroverzi skutečně úžasně a i obsazenost je v pozdních odpoledních hodinách solidní. Tyrkysově modrý, široký pás moře se u břehu kalí s pískem. Písek je bílý jako křída a velice jemný, jako mouka…nebo usazenina z továrny? Nacházíme si místo na položení deky a dalších věcí. V ledničce máme pár vychlazených třetinek Moretti. Sedáme na deku a necháváme se ohřívat horkými slunečními paprsky. Chci udělat pár fotek zrcadlem, ale když foťák vytahuju, neuvědomím si, že fouká vítr od moře a vzduchem létají, zvláště u země, miniaturní částečky písku. Svůj omyl si uvědomuju o pár chvilek později, když se přestane vracet zrcátko a není možné fotit. To přece není možné, abych měl po odřeném autě o dva dny později rozbitý i foťák! Rychle mi došlo, v čem velice pravděpodobně tkví problém, takže v polních podmínkách, zabalený v dece sundávám z těla fotoaparátu objektiv a bez ofukovacího balónku, prostě ústy, vyfoukávám z útrob zrcadlovky naváté nečistoty. Jupí. Zabralo to. Odteď už si budu u moře vždy dávat velký pozor na to, kde a jak foťák vytahuju.

Po kratším osvěžení v moři a odpočinku se jdeme projít podél pláže. Je skoro 18 hodin a z kopců za továrnou se začínají blížit zlověstně vyhlížející černá mračna. Obracíme se a jdeme si sbalit věci. V jeden moment se mračna dostanou na hranici pláže a vzniká tak neobyčejně kontrastní obraz. Na levé polovině bílá pláž s tyrkysovým mořem a vymetenou modrou oblohou nad ním. Od středu doprava pak tmavě zelené keře a jiné porosty, které rostou na „duně“ a nad nimi těžké, černé mraky, které zcela pohltily oblohu. Tak ještě fotku a pak už raději do auta, než nás zastihne nějaký slejvák.

Cestou z pláže nakupujeme v Rosignanu Solvay dobroty, jako třeba závitky ze sušených rajčat plněné sýrem Pecorino Sardo, Mozzarellu di Bufala a taky lahev Chianti Classico. Na večeři vyrážíme do Livorna. Po několika neúspěšných pokusech o nalezení otevřené restaurace, parkujeme u pobřežní promenády a v pobřežní restauraci večeříme jako předkrm klasickou bruschettu s rajčátky, bazalkou a olivovým oleje. Za hlavní chod si vybírám Risotto alla Marinara, Lucka má taky chuť na mořské plody, a tak sáhne po Spaghetti ai Frutti di Mare. Po jídle se vracíme do pohodlí apartmánu k odpočinku a konzumaci v podvečer zakoupených delikates.

===== 5. Den: Opět zamračeno. Bibbona, Bolgheri a Rosignano Marittimo =====

Když ráno otevíráme oči, počasí vypadá optimisticky. Svítí slunce a je polojasno. Po hodině se ale přiženou mraky a s nimi i občasné dešťové spršky. Z plánovaného koupání jsme tedy nuceni upustit. Zajedeme alespoň okouknout druhou stranu Spiagge Bianche u městečka Vada. Při parkování pár desítek metrů od pláže objevíme velice zajímavý opuštěný dům obehnaný plotem (43.361349,10.443296). Domek je přízemní a má členitý a nepravidelný půdorys. Může v něm být dobrých 5, možná i více místností. Nejlepší je ale fakt, že celá střecha slouží jako rozlehlá terasa, navíc s malým přístavkem uprostřed, který by se perfektně hodil jako malá kuchyňka při pořádání grilovaček a jiných party. Už jsme se viděli jak si v přízemí zřizujeme malý bar pro turisty a po večerech naplno využíváme mega terasy. Leč bohužel. Dům má zabedněná okna i dveře, sprejem pomalované zdi a pomalu začíná chátrat. Škoda takto zahodit velký potenciál velmi pěkného domku. Pravý důvod jeho neobydlenosti se asi nedozvíme.

Po průzkumu a krátkém setrvání na pláži vyrážíme od pobřeží pár kilometrů do kopců do městečka Bibbona. I toto místo bylo již dávno před Kristem obýváno bájnými Etrusky. Nachází se necelých 10km od svého pobřežního sourozence – Mariny di Bibbona a nikterak nevybočuje z nespočetné řady středověkých ospalých městeček Toskánska. Najdete zde spoustu domů, staveb a zákoutí chlubících se svou patinou a na rozdíl od turisticky proslavených měst, se nebudete muset prodírat davy turistů a míjet jeden kiosek se suvenýry za druhým. Pokud sem zavítáte na večer, najdete tady pár malých rodinných tratorií, kde vás bude čekat něco málo pořádné toskánské domácí kuchyně. Návštěva Bibbony se pohodlně vešla do jedné hodinky. Blíží se druhá hodina odpolední, zvedáme kotvy a přesunujeme se pouhých 6 kilometrů na jih do Bolgheri.

Opevněná starobylá vesnička spojená s pobřežím malebnou 4 kilometrovou zvlněnou cestou lemovanou cypřiši (Viale dei Cipressi), si mimo svou poměrně divokou dávnou historii, žila v poklidu a anonymitě. Obyvatelé na svazích pěstovali svá červená a bílá vína. Jedním z nich byl i jistý markýz Mario Incisa della Rocchetta (mimo jiné byl spolumajitelem jednoho z nejlepších závodních koní na světe - Ribota), který začal pěstovat vína Cabernet Sauvignon a víno produkoval pouze pro potřebu své rodiny. Až v roce 1968 markýze přesvědčil jeho syn se synovcem a víno se začalo vyrábět i pro komerční účely. V roce 1971 tak byl na trh uveden ročník 1968. To víno dostalo jméno Sassicaia. V roce 1978 pak získalo ocenění prestižního vinařského časopisu Decanter jako nejlepší šestileté Bordeaux víno. Vznikla tak legenda a jedno z nejlepších Super Tuscan (super-toskánských) vín. V roce 1994 pak Sassicaia získala ochranou známku DOC. Ruku v ruce s úspěchem vína si do vinařství začali hledat cestu lidé z celého světa a dnes se jedná o lokalitu podobného významu jako region Chianti. Z téměř zapomenutého místa se tak stalo centrum víno-turistiky. Populace 157 obyvatel dnes provozuje svá vinařství a malé obchůdky, vinné sklípky a restaurace, které najdete v každém z asi 20 obydlí která se okolo Castello di Boglheri nachází.

Okolo 14 hodiny parkujeme na parkovišti pár set metrů od vstupní brány Castella, kterou se dostáváme do této pitoreskní malé vesničky. Na každém kroku nás k návštěvě lákají jednotlivé obchůdky s místními víny a dalšími specialitami. Vzhledem k malé rozloze vesničky můžeme v klidu projít všechny krámky a vinotéky. Výběr vín je opravdu široký, stejně jako jejich cenové rozpětí a každý si tu najde to své. Od lehkých bílých vín až po archivní DOC vína. Jelikož jsme, co se pití vína týče, zelenáči, kupujeme místní suché bílé víno s etiketou vinotéky La Piccola Dispenza za necelých 5 Euro. Ještě bychom ale chtělo něco z hromady dobrot, ze kterých si ani nejde vybrat. Už ani nepočítám co vše tady mají z divočáka, salámy Cacciatorini di Cinghiale, mini párečky Confetti di Cinghiale, Salsiccia di Cinghiale, Salame Spianato di Cinghiale, Prosciutto di Cinghiale… je toho moc a všechno je skvělé. Nakonec mně ale zaujalo něco úplně jiného, a to lanýžový olivový olej. Tedy rozumějte, olivový olej, ve kterém leží jeden tenký plátek lanýže. Cena za 100 ml lahvičku je 10 Euro, ale ta vůně. Je neuvěřitelné, co s olejem udělá zdánlivě mizivé množství tohoto pokladu přírody. S malým nákupem se vracíme zpět k autu. Ještě na pár minut zastavujeme na kraji Viale dei Cipressi, kterou si prostě musíte vyfotit, ať prší, nebo svítí slunce, a vyrážíme na zpáteční cestu do apartmánu.

„Doma“ si chvilku odpočineme, převlékneme se a v pozdním odpoledni se rozhodujeme pro ještě jeden výlet, do nedalekého Rosignana Marittimo, které se rozprostírá ve výšce 147 metrů nad přímořskými městečky Castiglioncello a Rosignano Solvay. Bereme do ledničky jedno velké pivko Moretti a za 20 minut parkujeme nedaleko centra. Po pár krocích se dostáváme na velkou vyhlídkovou terasu. Obloha se pořád mračí ale alespoň už nepoprchává a v dáli nad mořem se mraky dokonce protrhávají a sluneční paprsky dopadají na mořskou hladinu. Usedáme na kamenné lavičky na kraji terasy, otvíráme pivo a hledíme na pobřeží a moře před námi. Jen škoda, že pohled na levou, jižní stranu hyzdí komíny fabriky Rosignano Solvay. Na terase sedíme půl hoďky, než dopijeme našeho „myslivečka“ Morettiho a pokračujeme v procházce směrem do centra, až dojdeme ke starobylému kostelu (Oratorio di San Giovanni Battista e Sant'Ilario di Poitiers) sousedícího s dominantou a nejvýše položenou stavbou města – Castellem di Rosignano Marittimo s vysokými hradbami a ochozem. Kupodivu nepřipomíná normanské stavby, tak jak je v Itálii zvykem, ale když tento komplex staveb obejdete ze všech stran, na jižní straně nakonec jeden zbytek normanské věže přeci jen najdete. Po výšlapu a procházce okolo hradu, sestupujeme druhou cestičkou zpět do centra města. Čas na kávičku.

Usedáme na zahrádce kavárny uprostřed náměstíčka a za několik málo minut už nám na stolku přistávají dvě caffé macchiata. Mezitím sledujeme, čím se baví místní pánové a dědoušci. Je to zábava vskutku jednoduchá, nicméně asi stále velmi populární. Hlavní cesta vede středem náměstí rovně směrem ke Castellu. Ve změti cedulí a vlajek ale řidiči snadno přehlédnou značku zákazu vjezdu (jedná se o jednosměrku). No a pánové sedí přímo na rohu této křižovatky na lavičkách a čekají na své oběti, aby po nich pak mohli volat, že jedou špatně a potutelně se chechtat  Za necelou půl hodinu, kterou jsme strávili na zahrádce, se jim „poštěstilo“ snad 10x. No, lepší, než se nudit doma, ne?

Blíží se 19. hodina, tak se odebíráme zpět k autu. Když míjíme turistické centrum, zaujme nás obsah jejich vývěsky, jejíž obsah tvoří vytisknutý týdenní výhled počasí z Ilmeteo.it. A výhled konečně vypadá tak, jak jsem potřebovali. Od zítřka dál by se počasí mělo už jen lepšit. Na večeři se nám dnes po dlouhém výletování nechce, takže u pobřeží před Livornem kupujeme pizzu a další den pomalu končí.

===== 6. Den: Chianti a Vinci =====

Předpověď se vyplnila, venku už od rána svítí a pálí slunce. S ohledem na to, že zítra by mělo být ještě tepleji, se rozhodujeme, že si uděláme celodenní výlet do dalšího vinařského ráje, 110km vzdáleného regionu Chianti a po cestě navštívíme městečko Vinci. Rodiště nikoho menšího než právě Leonarda z Vinci - Leonarda da Vinci.

Vyjíždíme okolo 13. hodiny a po necelé hodince svižné jízdy po Fi-Pi-Li sjíždíme u Empoli směrem k Vinci. Pokud byste chtěli najít rodný dům tohoto velikána, přímo ve Vinci byste hledali marně. Musíte se vydat klikatou uzoučkou silničkou necelé 3km z Vinci na sever do frakce Anchiano, kde jej najdete. Dům stojí na malém kopečku v krásné krajině kde kromě několika roztroušených domů v okolí vidíte jen olivové háje, vinice, všudypřítomné cypřiše a tím vším spojený klasický malebný obrázek toskánské krajiny. Jedná se o klasické středověké stavení s několika přístavky postavené z kamenů s několika malými okny. Celý dům i s přidruženými přístavky prošel nedávno rozsáhlou a pečlivou rekonstrukcí a znovuotevřen pro veřejnost byl v červnu. Uvnitř najdete menší expozici (větší expozici najdete ve Vinci v Museo Leonardiano) a taky informační centrum, kde si můžete uzmout brožurky, popřípadě zakoupit lístek na vnitřní expozici. Po celém venkovním prostoru se můžete volně pohybovat. Dům je velmi citlivě zrestaurován, vypadá jako by takto stál celou dobu, a tak je zážitek z návštěvy rodiště Leonarda da Vinci velmi silný.

Po půl hodině sjíždíme zpět do Vinci. I toto městečko určitě stojí za návštěvu. Kromě již obvyklé až kýčovitě hezké, romantické podoby se středověkou architekturou, břečťany obrostlými zdmi, rozkvetlými květinami v oknech a okolní krajinou, zde můžete navštívit muzeum věnované neskonale bohaté výtvarné, vědecké, hudební a bůhví jaké činnosti a životu Leonarda da Vinci. Dominantou a odkazem na slavného rodáka je Monumento all'uomo Vitruviano (dřevěné trojrozměrné ztvárnění slavného proporčního schématu Vitruvianského muže), které najdete na náměstí. Po procházce uličkami krásného Vinci vyrážíme za hlavním bodem dnešního dne – Chianti.

Tento region ležící jižně od Florencie se rozkládá mezi městečky Greve, Castellina, Radda a Gaiole s přívlastkem „in Chianti“. Víno se zde produkovalo již ve 13. století a i přes epidemii mšičky révokazu v 19. století se zde produkuje dodnes. Díky experimentátorství, invenci a tvrdošíjnosti místních vinařů, kteří se vzbouřili regulím DOC a začali vyrábět vína, která byla dle jejich názoru vyšší kvality, vznikla vína známá jako Super Tuscans. Někteří víno produkovali výhradně z hroznů odrůdy Sangiovese, jiní experimentovali a míchali Sangiovese s francouzskými odrůdami Cabernet Sauvignon nebo Merlot. Obrovský úspěch super-toskánských vín nakonec vedl k přehodnocení regulí DOC a některé sub-regiony dokonce získaly označení DOCG. Dnes tak existují přísné podmínky pro konkrétní typy vína Chianti od obyčejného přes oblíbené Classico, Montalbano až po archivní Superiore.

Cestu do tohoto kraje nám ale začalo otravovat neustále nepříjemné skřípání od pravého předního blatníku, který jsem v první den pobytu bouchnul o zeď. Jelikož mám na tyto pazvuky mimořádně citlivý sluch, začala pro mně a poté už i pro Lucku být cesta velmi iritující. Tak si říkám: „Takový krásný den, pojedeme krásnou přírodou a já si to chci užít, ne se nervovat s pitomým skřípáním“. Takže jsem se hecnul, pár kilometrů za Vinci zastavil v neznámém městečku na krytém stání u benzínky. Aspoň bude mít obsluha pumpy a další lidi zábavu. Auto parkuju co nejvíce ve stínu, z kufru vytahuju vercajk a … no přece jdu sundat blatník  Po asi 20 minutách a několika zvědavých pohledech obsluhy a kolemjdoucích, mám blatník demontovaný. Jeden z úchytů je po ráně od zdi ohnutý a velmi pravděpodobně je to taky původcem těch strašných zvuků. Pro jistotu kontrolu všechny možné plochy a místa, kde se může blatník dostat do kontaktu s šasi a po dalších 30 minutách mám blatník zpět na autě. Rychle umýt špinavé ruce a šup šup do Chianti. Ztráta možná hodinová, ale za tu pohodu k nezaplacení. Blatník už si prostě nevrzl.

Před 17. hodinou už se konečně přehupujeme přes první kopečky tohoto vinicemi posetého kraje. Zastavujeme u jedné z nich pár kilometrů před Greve in Chianti a kocháme se fantastickými panoramaty. Potom si všímáme, že pár rostlin vína se uchytilo i mimo vinici mezi ostružiním. A jelikož je tento kraj tak úrodný, rostliny jsou obsypány hrozny Sangiovese. Není nic lepšího, než spočinout, koukat do krajiny a k tomu baštit čerstvě utrhnuté hrozno. Po krátkém odpočinku a nezbytném focení pokračujeme ke Greve. Zničehonic se těsně před městečkem obloha zatáhne a začne prudce pršet. Naštěstí mám už za ta léta takový grif, že střechu máme nahoře během sotva 3 vteřin. Když parkujeme kousek od centra, už je po přeháňce, Nic tedy nebrání procházce po „hlavním městě“ Chianti.

Greve in Chianti je dobře prosperující městečko, žijící z turistiky a samozřejmě produkce nejznámějšího italského vína. Pěkné, opravené a udržované centrum je plné vinoték, obchůdky s lokálními specialitami, restaurací, kaváren a najdete tu taky bruchetterii, kam po prohlídce centra zamířily i naše kroky. Na výběr bylo z mnoha možných i nemožných druhů. Vzhledem k poměrně velkým rozměrům jsme se rozhodli objednat jen jednu pro oba jako malou sváču. Po krátké debatě jsme si vybrali jednu z klasických – s rajčaty, olivovým olejem a ančovičkami. Mezi tím jsme si vypili caffe con panna (espresso s opravdovou šlehačkou) a pak už nám na stole přistála jemně opečená bruschetta velikosti letajícího talíře. A ta tedy byla. V Livornu jsem měl dobrou bruschettu, ale tahle nás vystřelila na měsíc. Šťavnatá rajčata, bruschetta decentně nasáklá olivovým olejem a do toho pronikavá výrazná chuť ančoviček. Tři ingredience – dokonalá chuť. Po občerstvení procházíme dlouhým podloubím náměstí a zastavujeme u malého, ale jídlem přecpaného řeznického krámku. A co že tam všechno prodávají? No, před provozovnou stojí vycpaný divočák a nad ním velký plakát „Salumi di Greve in Chianti“ s vyobrazenou asi dvacítkou produktů z divočáka. Lucka chce jít dovnitř něco si koupit, ale já bych raději ještě pokračoval do menších městeček v Chianti a koupil něco dobrého z divočáka tam. Nakonec se tedy jen fotíme se štětináčem a odjíždíme. To se nakonec ukázalo jako chyba.

Do Raddy se vydáváme schválně po vedlejších silnicích, které spojují jednotlivá vinařství. Úzké, klikáté, stoupající a klesající cestičky doplněné jedinečnou okolní krajinou patří k řidičským zážitkům, které by si měl každý nadšený šofér dopřát. A s nebem nad hlavami je to požitek o to silnější. Po cestě často zastavujeme na vyhlídkách k focení a sledujeme jak se slunce blíží k obzoru. Do městečka Radda in Chianti přijíždíme o půl osmé večer. Parkujeme na silnici, která lemuje historické centrum, z ledničky taháme pivo a jdeme si sednout na nedalekou vyhlídku. Nějaký ochotný Ital se nám nabízí, že nás vyfotí a nataženou rukou prstem v žertu ukazuje na nedalekou honosnou rezidenci s bazénem, že prý patří jemu. Po osvěžení se jdeme porozhlédnout po městečku. Je tu povážlivě méně rušno, než v Greve. Téměř lidu prázdno, dalo by se říct. Není tu ani moc otevřených obchůdků. Natož pak nějakého, který by nabízel libůstky s divokého prasete. Kromě toho je tu ale bohulibý klid a samozřejmě romantická atmosféra nočního starého města. Těchto míst se člověk asi nikdy nenabaží. Máme po 20. hodině a začínáme mít hlad. Váháme, jestli zůstat na večeři v Raddě, nebo ještě zkusit Castellinu a doufat, že najdeme i nějaký ten obchůdek s delikatesami. Druhá možnost vítězí, takže opouštíme Raddu in Chianti a posunujeme se serpentinami do necelých 20km vzdálené Castelliny in Chianti. Tady je ale situace ještě horší. Téměř vše je zavřené. Jde vidět, že městečka navštěvují turisté při výletech nebo v rámci poznávacích zájezdů především ve dne. Městečko je poklidné, jako všechna ta zapadlá místa, kterými je vnitrozemí Toskánska poseto. Téměř nic nenapovídá, že v sezoně se tu přes den protočí stovky a stovky turistů. Dokonce i Via delle Volte, populární podzemní ulička s klenutým stropem, lemující vinné sklepy, které jsou přes den otevřené i posezením před nimi, teď zeje prázdnotou. Jen tu a tam můžete skleněným oknem v masivních dveřích prokouknout do osvětlených sklepů, kde v poklidu odpočívá v obřích dubových sudech místní poklad. Cestou po Castellině zjišťujeme, že i většina restaurací je dnes zavřena. Nakonec ale nacházíme jednu pěkně rušnou. Sedáme dovnitř do krásného rustikálního interiéru s přiznanými trámy a odhalenými zdmi. Jídelní lístek je opět k poslintání. Největší chuť mám na ragú z divočáka. Lucka chce Osso Buco, ale bohužel tento pokrm už nemají, takže jako náhradu vybírá pečené jehněčí na rozmarýnu. Ne nadarmo znalci tvrdí, že do Toskánska se nejezdí hubnout. Když porovnáte jejich kuchyni s tou, na kterou jste zvyklí u moře, počet kalorií narůstá exponenciálně. Ale co máte dělat, když je to tak skvělé? Castellinu a celý region opouštíme až po 22. hodině. Nabití hromadou dalších vjemů a zážitků frčíme nejrychlejší cestou domů…

Přijíždíme okolo půl noci a po posezení kratším, než obvykle, jdeme unaveni spát.

===== 7. Den: Sereno na pláži =====

Máme tu sedmý den a vypadá to, že Ilmeteo se opět a zase nemýlilo. Venku to už od rána náležitě peče a mrak na obloze nespatříme ani náznakem. V poklidu, ukryti se stínu slunečníku na terase posnídáme další z bohatých snídaní výhradně ze italských produktů. Ať už je to tuňák, rajčátka, prosciutto, pancetta, cacciocavallo či jiný sýr nebo uzenina, je dobré se na horký den dobře a chutně posilnit. Po rozpačitém úvodu, tady máme konečně opravdu letní počasí, jak jsme na něj u moře zvyklí. Naším jediným cílem je dnes tedy moře.

Po poledni sjíždíme serpentinami z Montenero pobřežní cestě spojující Livorno s Cecinou. První zastávkou je Castiglioncello. Měl jsem tady vyhlídnutou pěknou pláž, ale bohužel jsem si asi pořádně nepoznačil kudy se k ní přesně dostat. Po chvilce bloudění v horku po pobřeží roztroušeného městečka to nakonec vzdáváme, sedáme do auta a pokračujeme k Spiagge Bianche. Parkujeme na severním cípu pláže a za pár minut už skáčeme do vody. Dnes fouká vítr od moře, takže se pobřeží hemží kiteboardisty, kteří ukazují své triky. Počasí je ukázkové a lidí je na pláži logicky zatím nejvíce za celou dobu. Užíváme slunce, vody, chytáme bronz a když nás to nebaví, skočíme do blízkého beach baru a posedíme, už tradičně, u třetinky Corony. Na pláži zůstáváme do 18 hodin a vyhřátí a sluncem příjemně unaveni se vracíme k apartmánu. Po sprše ještě zajedeme na nedalekou vyhlídku a pozorujeme, jak slunce protíná obzor a zapadá. Pak už je ale čas na večeři.

Pro dnešní večeři máme v plánu navštívit opět Massima v jeho stylové, v rustikálním nádechu zařízené restauraci a dát si k hlavnímu jídlu i nějaké to antipasto. Jen co přijdeme nás Massimo vítá a sděluje, že má pro nás něco speciálního na oplátku za piva, která jsme mu přivezli. Nese na stůl velkou pivní lahev a k ní 2 baňaté sklenice, pomalu nám pivo nalévá do sklenic a hned se o něm také rozpovídá. Jedná se o speciální dvou sladové černé pivo La Petrognola Nera, vyráběné na úpatí národního parku Apuánských alp ve vesničce Petrognola. První sladová složka je vyrobená z tradiční, původem antické, odrůdy pšenice farro. Druhá složka pak klasicky z ječmene. Textura piva je poměrně hutná, chuť lehce nasládlá s následným hořkým dojezdem. K jeho konzumaci se doporučuje podávat nakrájené salsiccie, salámy, těstoviny či risotta s masovými či houbovými omáčkami nebo červené maso. Toto pivo o obsahu alkoholu 7% získalo také několik ocenění: v roce 2007 3. nejlepší pivo v kategorii piv s obsahem dalších obilnin. O rok později pak tuto kategorii dokonce vyhrálo. Jedná se o pivo, které vás vyvede z omylu o úrovni pivovarnictví v Itálii. K antipastu z výběru toskánských salámů, sýrů a tapenád k domácím „crostini“ (opečené plátky světlého chleba s olivovým olejem) tak máme ideální nápoj. Díky prázdné restauraci a Massimově dobré angličtině můžeme při degustaci delikates mluvit jak jinak, než o jídle a toskánské kuchyni, na kterou je Max očividně velmi hrdý (a má proč být).

Chuťové buňky už máme dostatečně nabuzeny k hlavnímu chodu. Ještě před tím jsem ale od stolu zahlédl za barem kávovar povědomého tvaru, ale nechce se mi věřit, že bych na něco takového narazil v malé restauraci s domácí kuchyní. Stejně mi to ale nedá a zvednu se od stolu abych přes vysoký barový pult lépe viděl. A skutečně, stojí tam legendární, ikonický kávovar Faema E61 Legend. Kávovar s jedinečným nerezovým funkčním designem, který přišel na trh v roce 1961 a přinesl s sebou velké množství inovací, z nichž velká část se používá v nejlepších kávovarech do dnes. Mezi nejvýznamnější patří přívod vody stlačenou na 9 Barů mechanickým čerpadlem. Faema také obešla do té doby věčný problém pouštění ohřáté vody čerpadlem. Místo toho se voda ohřívala v tepelném výměníku až za čerpadlem a stálost teploty na výstupu byla zajištěná také vyhříváním výtlačné hlavy u ústí do páky. Vše na kávovaru je manuálně ovládané a seřiditelné, takže kvalitu kávy určuje především umění baristy. Tento kávovar světové extratřídy se stal živoucí legendou do takové míry, že Faema dokonce před nedávnem spustila výrobu replik tohoto kávovaru. Originální kousek je velký problém sehnat. Většina majitelů jej neprodá. Existuje sice odnož Faemy, která se specializuje na kompletní repase E-61, ale problém je v tom, že všechny stroje, které si vezmou do parády už mají předurčené majitele. A jedním z majitelů je i Massimo. Upřímně šokovaný, že tento stroj vidím na živo, zírám střídavě na kávovar a na smějícího se Maxe. Když se ho ptám na cenu, po chvilce přemlouvání nám sděluje, že tento dvou pákový kávovar koupil velmi výhodně za 10 000 Euro. Novodobou repliku s jednou pákou, tedy vhodnou do domácnosti či malinkého provozu seženete dnes za cca 130 000 Kč. Samozřejmě jsem nemohl nevyužít takové příležitosti a neochutnat kávu připravenou tímto skvostem. Ale… kde jsme to skončili? Káva se podává přeci až po jídle :)

Jako hlavní chod si vybírám Strozzapreti al germe di grano Senatore Cappelli in crema di lardo, tartufo di S. Miniato e noci (domácí těstoviny Strozzapreti z pšenice Senatore Cappeli s krémem z larda, lanýži a vlašskými ořechy). Lucka, částečně plná už z předkrmu volí Ribollitu, další z tradičních toskánských hustých polévek s bio zeleninou. Základem této polévky jsou toskánské fazole cannellini, které se uvaří zvlášť a poté jsou vmíchány včetně vody do polévky, kde opět projdou varem (znovu projít varem, angl. Reboiled, italsky ribollire = ribollita). Polévka se buďto nakonec zahustí chlebem, který se v ní rozvaří, nebo se při servírování položí na dno pár krajíců, přes které se poté polévka zalije a na závěr zakápne kvalitním olivovým olejem. Po dalším gastronomickém orgasmu na nás už čekala zlatá tečka ve formě espressa. Massimo se umně jal páky a připravil jedinečné divadlo součinnosti man & machine. Tu spustil páku, tam nastavil teplotu, mezi tím u nerezového kick-off boxu napěchoval kávu do masivní páky, pohnul s dalšími mně neznámými páčkami, utáhl páku do platformy a zanedlouho už pomalu vytékala hutná hnědá tekutina. Z Faemy kávu zásadně bez mléka, upozorňuje, a už nám servíruje šálky s oříškově hnědou konsistentní cremou na stůl. Výrazná chuť kávy do které se zřetelně extrahovaly veškeré chutě a vůně brazilské odrůdy jsou jako balzám na duši. Opravdu stylová a znamenitá tečka, která završila návštěvu restaurace.

Při odchodu si ještě kupujeme bylinkový čaj ze spřátelené biofarmy a Max nám jako bonus přihazuje bio peperoncina. V teplé noci už jen vysedáváme u vína, a talíře se sušenými rajčaty, gorgonzolou a provolone a relaxujeme…Tedy až do chvíle, kdy si jdeme posedět na vyhlídku pár metrů od terasy apartmánu a tam po pár minutách vyplašíme s největší pravděpodobností divočáka, který se asi taky zrovna kochal :-D Ve snaze nevylít si ze sklenic víno nepropadáme panice a v klidu odcházíme zpět na terasu. Massimo nám onehdy řekl, že v zimě mívá na zahradě klidně deset divočáků a jednou na konci léta, když byla v restauraci jakási oslava, dokonce přišlí divočáci až k restauraci. Cinghiale jsou v Toskánsku prostě všudypřítomní.

===== 8. Den: Naposledy na Spiagge Bianche =====

Čeká nás poslední celý den pobytu v pevninském Toskánsku. Vše, co jsme tady a v okolí chtěli vidět, jsme viděli, počasí je opět jako ze žurnálu, takže po vydatné mediteránské snídani balíme plavky, slunečník, ledničku aspol a pádíme naposledy k moři. Ještě před tím zajedeme do Livorna do nákupního centra, kde si plním své malé přání a kupuju bytelný stojek Ampia 150 Wellness na výrobu těstovin od italské firmy Marcato se zárukou 10let. Celý stojek je z nerezu a působí velmi solidně. Dílenské zpracování je perfektní. Dokonce má i své unikátní výrobní číslo. S tímto modelem nejste odkázání pouze na výrobu a válcování těsta, ale díky integrovaným nástavcům s krájecími noži vyrobíte mimo lasagní také tagliatelle, spaghetti a taglierini. Jako bonus je k němu zdarma přibalen “pasta bike”, což je vlastně takové rádýlko s možností měnit počet ozubených koleček v něm. Díky tomu můžete jednoduše vykrajovat platy těsta od velikosti lasagní přes ravioli až po pappardelle. Za 40 Euro je to pro nás, co by fandy italské kuchyně, skvělý suvenýr. Jen dodám, že v ČR stojí tento strojek cca 1500 se standardní 2letou zárukou a samotné radýlko dalších, nekřesťanských 1000 Kč. Jsem nadšený. Teď už nám nic nebrání jet k moři.

V 13:30 parkujeme u spodního kraje Spiagge Bianche u domku, o kterém jsem se zmiňoval výše, bereme vše potřebné a štrádujeme si to nejkratší cestou k pláži. Jižní strana pláže není tak zaplněná lidmi, jako ta na straně druhé. Moře je klidné, takže si můžeme v klidu trochu zaplavat. Okolo 15 hodiny se ale postupně zvedá vítr, jemný písek létá vzduchem a sezení na zemi začíná být nepříjemné. Slunce ale hřeje a počasí je skvělé. Logické řešení je zalézt do nějakého beach baru. Moc jich tady ale není. Z jednoho domnělého se vyklube půjčovná surfů a kitů, čehož se zvedajícím se větrem využívá řada lidí. Druhý, tentokrát už skutečný beach bar, má slabý sortiment i zázemí, takže se rozhodujeme zvednout kotvy a autem se přesunout o pár kilometrů severněji na druhý konec pláže, kde máme tamní beach bar už ozkoušený. Nakonec tedy trávíme nějaké 2 hodiny na terase beach baru s velkými Moreťáky v ruce a uklidňujícím výhledem na moře před sebou.

Pláž opouštíme po 18. hodině. Musíme se ještě sbalit, takže na večeří v restauraci to dnes není. Na pobřežní cestě u Livorna stavíme u pizzerie a kupujeme jednu tuňákovou pizzu a druhou s mascarpone a speckem. Zbytek dne naposledy vychutnáváme noční panorama, které nám mimo jiné požitky, Agroturismo Cinque Lecci v minulých sedmi dnech nabídlo.


⇒ Pokračování v druhé části cestopisu: Itálie 2012: Toskánsko, Elba, Cinque Terre. 2. ČÁST

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
15.09.13 01:16 HonzaH
Cestopisy od Dana znám bezmála 5 let a proto mne vůbec nepřekvapilo , že když jsem před rokem na Orbionu psal komentáře k jeho fotogaleriím z Toskánska a na Wikipedii mimo jiné studoval Spiagge Bianche, věděl jsem, že očekávaný cestopis ke galerkám „vyjde“ s obvyklým ročním zpožděním až letos :-)

Cestopis jsem NEpřečetl jedním dechem, neboť jeho uploadnutí na sérvr vždy pro mne znamená velký „čelendž“ v podobě zapnutí 30“ monitoru, nalití DOCG, najetí na GoogleMaps, StreetView i GoogleEarth . . . a postupné vyhledávání a projíždění všeho o čem píše.
Jako každý Danův cestopis, je i tento, neuvěřitelným informačním „corem“ Oheň-Voda-Vítr-Dým a i malou samolepkou láskách po kapsách se zámky na klíč v Cinqe Terre a Vernazze .. .
To vše provoněné vůní regionálních specialit, které začínají sehrávat v jeho cestovatelském životě čím dál tím větší roli, stejně tak, jako révový produkt postupně střídá Metaxu s Coronou . .
Někteří přispěvatelé exhibují především v stupidních vláknech „Za kolik to máte“, následně nejen že nevyplodí jediný cestopis, ale mnohdy nedodají ani fotogalerii. Na rozdíl od nich je Dan hotovou Wikipedií, ze které můžeme všichni dlouho dopředu čerpat . . .
Nebudu se omlouvat za mé každoroční opakování. . . prostě musím mu (a jeho Lucce) opětovně popřát spoustu dalších cestovatelských zážitků a hlavně zdraví. To proto, abychom se již teď měli na co těšit :-)
28.08.13 13:40 bohous357
Díky za obsažné a inspirativní vyprávění plné námětů, které snad využiji při letošní plánované krátké návštěvě Toskánska koncem září. Přečetl jsem to jedním dechem :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
uAmb8
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝dopr˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy11
Galerie1
Diskuze3
 
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací