Funchale, Funchale, na tebe myslím neustále…

Modrý soumrak nad vzdouvajícím se mořem domů svažujícím se k o několik odstínů odlišné, klidem spoutané hladině Atlantiku. Noc nad vyhřátou dlažbou úzkých uliček, potemnělé nebe podepřené věžemi. Zelené okenice, prastaré zahrady. Noc tady ve Funchalu. Nádech, výdech, nádech, výdech - v přicházejícím šeru se rozvoněly jasmíny, malá oslava návratu.

„Víš, tady na Madeiře, když se zhluboka nadechneš, tak máš pocit, jako kdyby se jednalo o tvůj první opravdovej nádech v životě“, vypisuji se domů ze svého respiračního zanícení. Bude se Vám to zdát úsměvné jen do doby, než se sem sami vydáte – až ucítíte, že jste zde téměř schopni vnímat, jak se Vám jednotlivé plicní sklípky plní vzduchem, poznáte, že jsem nepřeháněla.

„Zahrada Evropy“, „Ostrov věčného jara“, to jsou přívlastky, jakými Madeiru charakterizují cestovní kanceláře: za nejhorší klišé ovšem považuji „Exotická perla atlantiku“. Pokud tedy za vrchol exotiky nepovažujete grilovaný banán. Ten tu tvoří nedílnou součást místní speciality Espada com banana. V portugalštině většinou neuděláte chybu, pokud souhlásku „S“ vyslovíte jako „Š“, takže pokud si k rybě dali třeba rádi i dvě piva, bude Vaše zjednodušená objednávka znít asi takhle: „ duaš ešpadaš com banana e duaš servažaš, por favor“.

Jak Espada vypadá předtím, než se dostane na talíř, se skočte podívat do proslulé funchalské tržnice Mercado de Lavradores. Najdete ji nedaleko stanice lanovky vedoucí na vrchol Monte, kterou nepřehlédnete odnikud z města. Vejdete-li do tržnice hlavním vchodem, potěšte se záplavou nabízeného ovoce a květin a pak zamiřte k bíle vykachlíkovanému schodišti v zadní části květinové haly. Naskytne se Vám z něj dechberoucí výhled na rybí trh se vším, co vody Atlantiku nabízí. Máte-li něco proti rybímu aroma a pohledu na krev, návštěvu raději oželte, vidět ovšem prodavače porcovat obrovské tuňáky velikánskými noži, které vypadají, že se s nimi oháněl už jejich pradědeček je pro středoevropany neuvěřitelný zážitek. A propo, snad jste si jako já nemysleli, že je tuňák velký asi jako urostlejší kapr…

Představu o správných rozměrech zástupců rybí říše (a nejen jich) si můžete udělat v městském muzeu Patronato de São Pedro ve Funchalu, kde zřejmě uznávají, že k neděli patří kultura a tak se tento den neplatí v museích vstupné. V přízemí se nachází lehce zatuchlé mořské akvárium v úsměvném retro provedení. Nenechte si ujít hlavně poslední sklo, za níž vegetují tři neuvěřitelně odporné murény. Podívaná, kterou vlastně nechcete dál sledovat a přesto se od ní nemůžete odtrhnout…

V dalších patrech je veseleji, mají tam vycpané žraloky, kostru velryby, stovky ulit, brouků, ptactva, no zkrátka celého veškerenstva, které na Madeiře žije a tyje.
O pár kroků výše ulicí Santa Clara se nachází Museu Quinta des Cruzes. V nádherné budově uprostřed fascinující zahrady můžete obdivovat umělecké artefakty i věci denní potřeby pocházející z bohatých funchalských domácností.

Nikdo na světě kromě Portugalců prý nedokáže pochopit, co je "saudade" - těžce přeložitelné slovo, jež znamená něco jako nostalgie, deprese a stesk dohromady, smutek, kdy se duše zmítá melancholií, nekonečným oceánem a tesknotou. O tom velmi často pojednává další portugalská specialita – FADO – lidové písně jímavých melodií, které mají kořeny v dobách, kdy se portugalští muži vydávali na nekonečný čas na oceán (ať už za rybami či zámořskými objevy) a zoufalým Portugalkám se doma stýskalo. Poslechnout Fado si skočte do některé z restaurací v ulici Santa Maria.

Hrdost na slávu, byť dávno minulou, na poli zámořských objevů lze v Portugalsku vnímat velmi dobře dodnes a třeba Jindřich, zvaný Mořeplavec, na kterého jsem si donedávna jen matně vzpomínala z hodin dějepisu je i na Madeiře (jakožto i na kontinentu) adorován ještě o trochu více než fotbalisté.

Dalším poznávacím znamením, které by mohli být Portugalci v erbu, nebýt tam již historické odkazy na potlačení Maurů, ony zámořské objevy a křesťanství, je káva. Vychutnat si ji můžete ve Funchalu na nepočitatelně místech, většinou se jedná o podnik, které připomíná něco mezi bistrem a cukrárnou. Servírují zde také typický malý sendvič se šunkou a sýrem, zvaný Tostas mistas (jak se čte, už asi tušíte). Z Portugalska určitě neodjížděte bez toho, že byste ochutnali Pastel de Nata, tradiční košíček plněný žloutkovým krémem. Za duo káva a košíček zaplatíte ve Funchalu na mnoha místech 1,- €.

Posilněni se vydejte lanovkou na vrcholek Monte, budete-li mít štěstí, nebude zahalený peřinkou z mraků, znemožňující jakýkoliv výhled. Před kostelem Nossa Senhora do Monte nelze přehlédnout stopu naší vlastní české historie - sochu Karla I. Habsburkého, posledního rakousko-uherského (a tím pádem i našeho) císaře. Ten zde na kopci Monte trávil ve vyhnanství poslední měsíce svého života. Osudným se mu stalo nevyzpytatelné madeirské počasí. Jednoho březnového dne se Karel vydal pěšky dolů do Funchalu, cestou zpět ale padla mlha, Karel se nachladil a bez finančních prostředků na včasnou léčbu zápalu plic podlehl. Stalo se tak 1. dubna roku 1922, bylo mu 34 let. Rakev s jeho ostatky se nachází uvnitř kostela Nossa Senhora.

O více než 80 let později byl Karel I. blahořečen římskokatolickou církví za „následování boží vůle v každé záležitosti a usilovným mírovým iniciativám uprostřed válečné vřavy první světové války..“. Tak pravil papež Jan Pavel II. během Karlovy beatifikační vše. Papež Jan Pavel II. má sochu dole ve Funchalu, přímo před katedrálou Sé. Ačkoliv je tvář Karola Wojtyly i z dálky velmi dobře rozpoznatelná, že je to zde, tak daleko od střední Evropy i Vatikánu, opravdu on, jsem se dlouho zdráhala uvěřit.

Od Katedrály je to již mile blízko k oceánu a funchalskému přístavu. Vykoupat se přímo ve Funchalu můžete na pláži Praia de Sao Tiago. Dojdete k ní krátkou procházkou po pobřežní promenádě až směrem k žluté budově pevnosti na jejím konci. Berte to ale spíše jako nouzové řešení, pěkné to tam zrovna není.

O něco lepší koupání nabízí pláž Praia Formosa, kam dojedete městským autobusem číslo 1. Je žlutý, jezdí každou půl hodinu a cesta z centra města stojí 1,90 €, lístky prodává řidič. Jen se s ním domluvte, aby Vám řekl, kde vystoupit, zastávky nejsou nijak značené. A také si nezapomeňte boty do vody, Praia Formosa je pláž z tmavých kamenů, po kterých je bosá chůze docela nemilá. Byla jsem vždycky docela ráda, že jsem po nich doskákala několik metrů do vody, odkud jsem s úžasem sledovala, jak si na břehu malí bosí Madeiřané kopou s míčem.

I kdybyste měli na Madeiře strávit jen jediný den, alespoň krátký lodní výlet po Atlantiku si rozhodně udělejte. Z přístavu odjíždí dvakrát denně několik různých plavidel, vyberte si určitě katamaran. I když on si možná katamaran vybere Vás: jen co totiž do míst mezi kotvící lodě vkročíte, místní promotéři nabízející plavby Vás mezi nimi bloumat jen tak bez povšimnutí určitě nenechají.

Nepluje se daleko, vlastně jen pod útes Cabo Girao, který je svými 580 m.n.m. druhým nejvyšším mořským útesem v Evropě. Cestou minete vesničku Camara de Lobos, kam si můžete zajet mětským busem příště. Mají zde fantastickou zmrzlinu, pláž plnou na slunci se sušících tresek a koktejl zvaný Nikita, což je těžko uvěřitelný mix piva, bílého vína, vanilkové zmrzliny a ananasového džusu.

Pod útesem Cabo Girao je inkoustově modrá voda a nádherné koupání přímo z katamaranu. Nejlepší zážitek jsem ale tou dobou měla už za sebou a musela spokojeně konstatovat, že Nico v přístavu opravdu nekecal – viděli jsme totiž cestou opravdu spousty delfínů. No dobře, Niko sliboval „two hundreds, my dear“, ale ráda jsem mu odpustila. V tuto chvíli oceníte výhodu katamaranu jako nízkého plavidla, delfíni s námi plují dlouhé minuty a máme je téměř na dosah ruky. Nejvíc ze všeho mě ovšem uchvátil naprosto nezvířecí zvuk, který delfíni vydají, když se vynoří nad hladinu k nádechu. Jakoby si jen tak slabě povzdychli, zvukem od člověka nerozeznatelným.

A jsme zase u toho. Nádech, výdech, nádech a výdech – a naviděnou ve Funchalu.