Itálie 2011 - Jihozápad Sicílie: 2.ČÁST

Itálie 2011 – Jihozápad Sicílie, Valle dei Templi: 2.ČÁST

10. den – Burger po italsku

Je tu 10. den. Venku opět nádherně. Mráček by člověk pohledal. Po snídani vyrážíme na další návštěvu Sciaccy. Tentokrát máme v hledáčku cukrárny, ve kterých bychom chtěli ochutnat sicilskou sladkou specialitu Cannoli.
Najít pasticcerii není ani zde na jihu žádný větší problém. Po pár minutách chůze nacházíme podnik Dolci Sapori – Pasticceria – Gelateria. Stačí se zeptat na Cannoli a pan cukrář na nás s úsměvem kývne, že tuto cukrovinku v nabídce samozřejmě má. K tomu si ještě bereme caffe fredo, které je tady v podobě ledového krému. Se sladkostmi v rukách si sedáme ke stolečku před cukrárnou a už se nemůžu dočkat, až ochutnám. Na sladké moc nejsme, ale ochutnat Cannoli je prostě povinnost. Jedná se o trubičku ze smaženého těsta plněnou krémem z ricotty s pistáciemi a kandovaným ovocem. Chutná skutečně lahodně, ale je velmi, velmi sladká. Na tom by v zásadě nebylo nic špatného. Konzumovat něco tak sladkého a zapíjet to snad ještě sladším krémem ledové kávy v teplotách přes 35°C ve stínu, už je něco jiného. Na tohle my, středoevropané asi nejsme až tak stavění. Po pár soustech cítím, že v ústech snad nemám jedinou slinu, takže Lucka ještě skáče dokoupit vodu. S podporou životadárné tekutiny si nakonec dokonale pochutnáme a po kratší procházce ulicemi Sciaccy odjíždíme k moři za Sciaccou.
Vybíráme si jednu z řady pěkných pláží v Sciacca Mare. Tato je speciální tím, že zde můžete najít ve březích léčivé bahno, které se zde používá od nepaměti. Stačí si trochu vyhrabat a nemusíte utrácet za lázně. Ze suchého bahna si vhodným smícháním s vodou uděláme emulzi, kterou se navzájem napatláme a necháme uschnout. Pak stačí skočit do moře se opláchnout a ven vylézáte s pokožkou hebkou jak to neumí ani 1000x omílané krémy z reklam :-) Na pláži se válíme až skoro do večera. Po cestě domů zastavujeme v Centesimu na nákup surovin na večeři. Dneska si uděláme pořádný burger po italsku.
Moje ingredience jsou: Výborná italská houska Focaccia, pěkné hovězí mleté maso 0,5kg, rukola, rajčata, pancetta, sýr Provolone, dresing, tropeánská cibule, sůl, pepř a olivový olej. Na rozpálený gril nejdříve hážu vytvarované placky z hovězího masa. Vedle nich přidám pancettu, aby se propekla do křupava. Potom pár kapkami oleje pokapu vnitřní strany focaccie a nechám na roštu lehce zhnědnout. Nakonec ještě na teplou focacciu a maso položím plátky Provolone. No a je v podstatě hotovo. Už jen potřít housky dresingem, naskládat cibuli, maso, pancettu a nahoru šťavnatá rajčata s pikantní rukolou.
Mňam! Ani jsem nevěřil, že to sníme. Především Lucka se s poctivým burgerem popasovala statečně a celý ho snědla. Ve finále tuto malou hostinu zapíjíme dalším bílým Lambruscem a po půlnoci jdeme spát.

11. den – odpočinek

Dnes cítíme potřebu na chvíli zvolnit tempo výletů a také si trochu odpočinout od sluníčka. Zůstáváme proto v apartmánu až do odpoledne. V televizi zrovna běží MS v atletice v Tegu a hlavní hvězdou programu je sprinter Usain Bolt, který poběží finále na 200 metrů. Než se ale dostane čas na sprinty, koukáme na ostatní program MS. A tak uvidíme jedinou medaili, kterou na tomto mistrovství získá Itálie. Ve výšce si ji vybojovala tehdy třiatřicetiletá Antonietta Di Martino.
Okolo poledne přichází pan majitel Alfonso vyměnit ložní prádlo a ručníky. V ruce ale drží 2 tmavozelené lahve bez etikety. Podává mi je, s nimi ještě vytisknutý text z google translátoru: „Toto dárek, my olivovníky“ a ukazuje někam k jeho domu. Udělal nám obrovskou radost. Celkem litr poctivého domácího olivového oleje s naprosto jemnou chutí, bez jakékoliv známky hořkosti. Asi to bylo na oplátku za piva, která jsem mu předal při příjezdu. Srdečně děkujeme a ještě se snažíme přeložit druhou část vzkazu, kde stojí něco o sobotě, a kdy půjdeme na hry či co :-) Nakonec se s pomocí Alfonsa dovtípíme, že chce vědět kdy budeme příští sobotu odjíždět :-)
Po 14. hodině už přichází na řadu šoumen Bolt, který svou disciplínu opět famózně ovládne.
Je okolo 15. hodiny a flákání se už nás moc nebaví. Bereme věci a odjíždíme k moři směrem k Porto Palo do osady Torrenuova. Po příjezdu nalézáme spoustu uliček vedoucích k moři. Jediným problémem jsou vrata, závory a cedule s nápisy Strada Privata. Máme tedy smůlu a jedeme do osvědčeného, pohodového Porto Palo, kde zůstáváme pár hodin do podvečera.
Večer opět míříme do večerní Sciaccy. Piazza Angelo Scandaliato se už slušně zaplňuje lidmi všeho věku. Uprostřed pobíhají hrající si děti, okolo laviček zase vysedávají dospělí, kteří buď sledují dění okolo, výhled na moře anebo vášnivě debatují o všem možném. Mezi všemi se pak proplétají menší či větší skupinky procházejících se lidí, včetně nás. Na náměstí můžete najít taky restauraci s cukrárnou Miramare, která disponuje velkou venkovní terasou s výhledem na přístav a moře. V cukrárně si kupujeme zmrzlinu a pokračujeme v procházce k bazilice Santa Maria del Soccorso. Cestou můžete nahlédnout do vyzdobených obchůdků s tradiční ručně malovanou keramikou, kterých tady najdete několik desítek. Keramika má zde obrovskou tradici. Vyráběla se zde již v dobách Magna Graecia a tradičním způsobem se zde vyrábí dodnes.
Na závěr naší vycházky míříme zpět k náměstí do vyhlídkové restaurace Miramare, která už začíná být slušně obsazená. Usedáme na kraji terasy, takže krásný výhled máme zajištěn. Lucka si objednává Spaghetti al ragú, já využívám možnosti ochutnat další místní klasiku – Penne alla norma s lilkem. Po večeři už nás čeká návrat do apartmánu a obligátní posezení na terase.

12. den – Palazzo Adriano

Ráno se budíme zase v 8 za doprovodu řevu ze sousedícího apartmánu. Venku je poprvé pod mrakem a teplota je příjemnější pro cestování autem bez střechy a bez klimy. Po snídani tedy vyrážíme do 63km vzdáleného vnitrozemského městečka Palazzo Adriano. Důvod návštěvy tohoto městečka je film. Oskarový film Nuovo Cinema Paradiso, v českém překladu Bio Ráj, právě v Palazzo Adriano natočil v roce 1988 slavný sicilský režisér Giuseppe Tornatore. Jeho děj je z části autobiografický a pojednává o životě slavného režiséra, který vyrůstal v zapadlém sicilském městečku, kde jedinou radostí lidí bylo právě místní kino. Film má dvě dějové linie. V první popisuje to, jak se malý Toto, který vyrůstá bez otce po druhé světové válce, sblížil s místním moudrým promítačem Alfredem (v podobě Philippe Noireta). Postupně více přičichává k jeho řemeslu a po neštěstí, které potká kino i promítače Alfreda, který oslepne, jeho práci přebírá. Druhá linie je ze současnosti, kdy se po dlouhých letech Toto vrací na Sicílii na pohřeb svého mentora a svým způsobem otce Alfreda. Nemá cenu, se o ději rozepisovat více. Tento okouzlující, laskavý, vtipný a přitom dojemný a vážný film o dospívání, lásce, hledání životních hodnot a nejdůležitějším životním kroku je třeba vidět.
Vyrážíme do sicilských kopců směrem ke Caltabellottě. Po krásných, nekonečných serpentinách s panoramatickými výhledy se prokousáváme hlouběji do vnitrozemí. V Caltabellottě přichází první zádrhel. Navigace nás navádí po betonové cestičce k místnímu hřbitovu. Dál už cesta vede prudce dolů někam mezi políčka a navíc je šotolinová. Zkouším navigaci přimět ke spolupráci a snažím se najít jinou trasu. Za chvíli pokračujeme v cestě. Okolo zapadlých vesniček, opuštěných zemědělských usedlostí míříme do země nikoho. Jiná auta už skoro nepotkáváme a po dalších pár kilometrech se asfalt mění opět v šotolinu. Takže zase jinak a jinudy.
Nakonec se nám cesta natáhla o dobrých 30 km, ale na druhou stranu jsme viděli místa, která běžný turista v životě nespatří :-) V údolí míjíme vtipnou ceduli s nápisem Palazzo Adriano – Km 5+988 a po necelých 6 kilometrech skutečně vjíždíme do Palazzo Adriano. Městečko, jak jinak, než postavené na kopci ve výšce 700 m n.m. nás vítá, jak se sluší a patří - ospale. Prostorné malebné náměstí s dominantou kašny uprostřed je téměř liduprázdné a stejně tak i široká dlážděná hlavní ulice lemovaná upravenou zelení. Pod nohami se leskne stará dlažba z kostek. Ze stran jsme obklopeni starobylými domy, domky a kostelem a napříč ulicemi ve vzduchu v nekonečných řadách visí dekorace, které musí na večer vytvořit fantastickou atmosféru. Budovu kina ale na náměstí hledáme marně. Giuseppe Tornatore tady své kino totiž nechal kvůli filmu postavit a následně zbourat, jak uvidíte i v samotném filmu.
Právě budova, na kterou navazovalo filmové kino má v přízemí malý bar, který navštívíme. Po kávě a nanuku pokračujeme pěšky do ulic městečka. Na jednom z domů u náměstí visí ručně malovaná keramická pamětní plaketa na počest filmu. Ve městečku je také několik kostelů, ke kterým vystoupáme spletí malebných uliček. Nejkrásnějším je asi Chiesa di Maria Santissima del Carmelo z 16. Století postavený z bílého kamene. V jedné z ulic dále objevujeme dům, ve kterém vyrůstal jeden z klíčových mužů sjednocení Itálie, později předseda italské vlády – Francesco Crispi.
V pozdním odpoledni opouštíme kouzelné Palazzo Adriano a vydáváme se na cestu zpět. Za Palazzem na chvíli zastavujeme u starého vyhořelého domu, svačíme a pořizujeme pár fotografií domu s vyprahlou krajinou v pozadí. Zpět se vracíme jistější cestou přes Sambucu di Sicilia a Menfi. Po krásných cestách jako stvořených pro jízdu bez střechy míjíme hned dvě přírodní rezervace a za hodinu a půl jsme zpět v apartmánu. Co by to ale bylo za dovolenkový den bez moře? Vzápětí tedy sjíždíme na pláž San Marco, kde odpočíváme po procestovaném dni. Večer si kupujeme pizzu do krabice – Piccante a Siciliana a celý den zakončujeme příznačně - projekcí filmu Nuovo Cinema Paradiso.

13. den – Scala dei Turchi

Je tu 13. den naší dovolené. Venku je už zase vše při starém. Sluníčko si libuje na vyčištěném modrém nebi a vytrvale ohřívá vzduch. Na pořadu dne je návštěva další velké atrakce oblasti Údolí chrámů – Scala dei Turchi.
Scala dei Turchi neboli Turecké Schody je skalnatý útes tvořený vápencem, který je mimo svou neobvykle sněhově bílou barvu, charakteristický svým profilem připomínajícím schody, které se zde za dlouhá léta vlivem moře a sedimentů vytvořily. Tento neobvyklý přírodní úkaz najdete u městečka Punta Grande mezi Realmonte a Porto Empedocle. Od Sciaccy jsou Turecké Schody vzdálené něco přes 50km.
Na cestu vyrážíme po 11. hodině a po SS115 se v pohodovém tempu blížíme k cíli naší cesty. Prvně zastavujeme v Lido Rosello, ale při pohledu od pláže zjišťujeme, že ke schodům je to pěšky po písku ještě pár kilometrů. Popojíždíme tedy s autem až před Punta Grande a parkujeme podél silnice jen pár desítek metrů od útesu. Už z dálky jasně září ten kus bílé skály. Po schodech lemovaných subtropickou vegetací sestupujeme k průzračnému moři a po několika překonaných výškových metrech už vstupujeme na zlatavý písek pláže. Na to, že je po sezóně a všude jinde, kde jsme zatím byli, bylo poloprázdno, tady se to lidmi hemží mnohem více.
Na pláži si vybíráme místečko asi 100 metrů od schodů a naše první kroky vedou za osvěžením do moře. Pod vodou se nachází celá síť kamenných plošin a útesů. Navíc dno se svažuje velmi mírně, takže k tomu, abyste si zaplavali, musíte hodně daleko od břehu. Za to tu jsou ale malé zátoky, do kterých proniknou jen malinké vlnky, perfektní k válení se a odpočinku ve vodě. Z ledničky vytahujeme Moreťáky a jdeme si lehnout do písečného dna zátoky.
Po odpočinku je na čase si pořádně z blízka prohlédnout nevídaný bílý masiv. Spodní část schodů je zaplněná lidmi, kteří tady na vápencové plošině odpočívají a koupou se. Od plošiny se skála začíná prudce zvedat. Střední část je dokonale vyhlazená od tisíců lidí, kteří tudy ročně projdou. Nejinak činíme my. Nikomu bych nedoporučoval se na turecké schody vydat za jasného dne bez slunečných brýlí. Slunce se v čistě bílé skále slině odráží, že si můžete připadat jako v zimě na horách. S tím rozdílem že je vám k tomu docela vedro, jak je celá skála vyhřátá. Stoupáme na druhou stranu schodů a s naším spíš podprůměrným (za to vodotěsným :) ) kompaktem se snažíme zachytit krásné scenérie a neskutečné kontrasty bílé skály a tyrkysově modrého moře. Okolo se to jen hemží zrcadlovkami nebo alespoň ultrazvukovými fotoaparáty a tady nás poprvé napadá, že by bylo fajn si do příštího roku nějaké pořádné „dělo“ taky pořídit. Celý útes je dlouhý několik stovek metrů a podle toho, kam až vidíme lidské postavy, je možné po jednotlivých schodech dojít velmi daleko až na opuštěné pláže přístupné pouze z moře nebo jednou z cestiček po útesu. Na chodidla se nám nabaluje vrstva vápence a docela by mně zajímalo, jak skála vypadala třeba před 100 lety a kolik centimetrů už ji ubraly lidské kroky, mořské vlny a povětrnostní vlivy. Scala dei Turchi je skutečně unikátní záležitost, kterou by měl každý správný cestovatel, nacházející se v okolí Údolí Chrámů, navštívit. Stojí to rozhodně za to. Těžko budete hledat tak bílý a takovým způsobem tvarovaný útes se kterým výrazně kontrastuje zlatý písek a modré moře.
Ze sezení a pózování na schodech jsme celí bílí od vápence. U spodní plošiny útesu je konečně potřebná hloubka na koupání, takže skáčeme do moře se osvěžit a očistit. Vracíme se k naší dece se slunečníkem doplnit tekutiny a vzápětí jdeme po kolena ve vodě prozkoumat okolí zátoky. Po několika desítkách metrů od břehu plných přelézání útesů a podvodních přírodních hrází nacházíme úzkou, ale hlubokou prohlubeň do které se dá sice skočit, ale na plavání to skutečně není. Větší volná plocha je v nedohlednu, takže se po pár skocích vracíme ke břehu a zbytek odpoledne už trávíme jen v mělké zátoce pinkáním nebo posedáváním / poleháváním ve vodě. Neopakovatelnou scenérii Scala dei Turchi opouštíme v podvečer.
Cestou zpět nakupujeme ingredience na naši oblíbenou pastu Amatriciana, kterou si následně uvaříme k večeři. Další z řady krásných teplých a naprosto pohodových večerů na terase apartmánu a další zajímavý den za námi.

14. den – Monte (Kronio) San Calogero

Jak jinak, opět se budíme do teplého dne. Venku je krásné „sereno“. Hned po snídani jedeme do Sciaccy navštívit přístav a udělat nějaké pěkné fotky. Auto parkujeme u přístavu, kousek od restaurace Porto San Paolo, kde jsme před týdnem večeřeli. Pěšky pokračujeme do přístavu. Kousek od parkoviště na začátku mola míjíme v nadživotní velikosti vytvořenou bronzovou sochu Vincenza Licaty, známého italského básníka a rodáka ze Sciaccy. Na plaketě je výstižně vyryto : Vincenzo Licata – Poeta del Mare.
Pokračujeme dál po dlouhém molu až do jeho poloviny, odkud je nejlepší výhled na přístav plný rybářských bárek a starobylou Sciaccu v pozadí. Pořizujeme sérii fotografií a pak scházíme do nižšího patra mola přímo k lodím. Tady se nám nabízí možnost sledovat rybáře při jejich práci. Starý rybář spalovaný poledním sluncem, který na malé židličce na koleni ručně opravuje potrhané sítě, rejdař, který kontroluje kvalitu úlovku svých zaměstnanců, rybáři ve stínu markýzy na zádi lodi třídí ohromnou hromadu těch nejčerstvějších krevet... Do toho sem tam připluje nějaká další bárka se svou kořistí. Opravdu nevšední zážitek. Neskutečně náročné a poctivé řemeslo, které je pro nás zajímavým zpestřením, ovšem pro tyto protřelé mořské vlky jejich denním chlebem.
Opouštíme přístav i Sciaccu a razíme si cestu serpentinami na Monte San Calogero, které se tyčí nad Sciaccou. Monte San Calogero nebo také Monte Kronio je přírodní rezervace, od Sciaccy vzdálená cca 7 km a vysoká téměř 400 metrů. Na jejím vrcholku stojí bazilika a klášter obývaný Františkány. Naleznete zde také malé muzeum a soustavu jeskyní pojmenovaných Stufe di San Calogero. Tyto byly pro své léčivé termální výpary používány jako lázně už v antických dobách a dnes spadají pod komplex hotelu Grande Albergo delle Stufe. My jsme sem přijeli především kvůli náramnému výhledu na všechny strany, hlavně pak kilometry nádherného pobřeží. O existenci muzea jsme neměli tušení a lázně byly v našem obecném povědomí jen co se týče historie Sciaccy.
Autem se můžete dostat až přímo k bazilice, takže parkujeme právě tam a jdeme pár kroků k jedné z několika vyhlídek, která je ale stíněna stromy. Míříme tedy po cestičce pod bazilikou k obrovské terase, abychom si pořádný výhled vychutnali zde. To už ale potkáváme u jedné z budov příslušníka řádu Františkánů, který se nás okamžitě ujímá a zve nás dovnitř na prohlídku muzea. Rádi souhlasíme a vstupujeme. Náš průvodce se ale nespokojil pouze s pozváním, a začne nás provázet. Je až s podivem, že přestože mé znalosti italštiny jsou žel bohu velmi omezené a aktivní znalost se omezuje spíše na soustavu několika slov než tvorbu vět, výkladu našeho průvodce v podstatě rozumím. Že by mně osvítil nějakou vyšší mocí :-) ? Postupně procházíme celou expozici a dozvídáme se spoustu zajímavých informací o historii hory a vůbec Sciaccy. Expozice je plná nálezů starobylé keramiky a jiných artefaktů. Naleznete zde také model Monte Kronio s průřezem dosud objevených soustav jeskyní, samozřejmě s patřičným komentářem a ilustrací našeho průvodce. Poslední část expozice je věnována ostrovu Ferdinandea který byl roku 1831 vytvořen erupcí podvodní sopky. Ostrov se vynořil nad mořskou hladinu, kde se s dalšími erupcemi ještě několikrát zvětšil. Jeho povrch byl ale tvořen vyvřelými horninami, které byly snadno narušovány mořem a vlnami, a tak se o necelý rok později opět ponořil pod hladinu. Vrcholek ostrovu leží 8 metrů pod mořskou hladinou, cca 30km jižně od Sciaccy.
Po této velmi zajímavé exkurzi vycházíme ven na terasu, abychom se konečně pokochali spektakulárním výhledem za kterým jsme sem původně přijeli. Širokoúhlý výhled na moře a pobřeží, podpořený perfektní viditelností na vzdálenost několika kilometrů, je úžasný. Náš pan „průvodce“ se nabízí, že nám udělá společné foto a my samozřejmě neodmítáme. Ještě spolu prohodíme pár slov o Česku a pak už se s velkým díky loučíme, nasedáme do auta a sjíždíme k moři do lokality San Giorgio.
San Giorigio je další z hezkých menších pláží na členitém pobřeží Sciacca Mare. Ze Sciaccy stačí v podstatě jen vyjet po hlavním tahu SS115 na Agrigento, na libovolné odbočce napravo odbočit a máte jistotu, že přijedete na pěknou, turisty nepřeplněnou pláž. Dnes se moře po pár dnech klidu opět trochu vlní. Na pláži je ale systém krátkých kamenných mol, které slouží jako vlnolamy, takže se můžeme ve vodě pohodlně plácat. Deka je díky větru od moře po pár minutách opět plná písku, takže po konzumaci třetinek Moretti jdeme posedět do beach baru.
Beach Bar Barracuda. Ultimátní beach bar. Možná není nejkrásnější nebo nejmodernější (sedíme na klasických plastových židlích), ale atmosféra jaká tu panuje, je nejlepší jakou jsem kdy zažil. Už když jsme se čvachtali v moři, doléhaly k nám tóny našláplých jazzových a swingových songů. Teď, když sedíme přímo u zdroje, DJ a barman v jedné osobě, nápadně podobný Johnny Deppovi, přehodil cédéčko a z jednoho z obřích repráků, ukrytých v houští kousek od nás, už se linou tóny klubových a chilloutových songů přelomu milénia. K tomu připočtěte výborné caffe freddo (espresso zmražené na tříšť), následované ledově vychlazenou třetinkou piva Becks, perfektní počasí, výhled na moře, teplý vánek ve vlasech a dostanete esenci léta a neopakovatelné okamžiky naprosté pohody, kdy se vám tep a krevní tlak musí ustálit na naprosto ideálních hodnotách, i kdybyste trpěli chronickými problémy s kardiovaskulárním systémem .
Ani se nám nechce odcházet, ale moře je taky velké lákadlo, navíc když Deppovy songy dolehnou až k vodě. Na poloprázdné pláži si užíváme zbytek odpoledne. Před odjezdem ze břehu vydlabáváme hroudy léčivého bahna. Malou část ihned aplikujeme a zbytek na památku balíme do tašky.
S pozvolně klesajícím sluncem v zádech se vracíme zpět do Sciaccy a na večeři stavíme u restaurace Lido Azzuro. V nabídce si Lucka vybírá hříbkové Risotto ai Fughni Procini a já Cous Cous di Pesce s rybami a krevetami. To co o pár desítek minut později dostáváme na stůl je neskutečné. Lucka má obrovský vrchovatě plný talíř risotta. Přede mnou stojí mísa plná rybího vývaru a ještě o kus větší keramicky rendlík napěchovaný asi dvaceti středně velkými krevetami a stejným počtem rybích filátek. Poprvé v životě si Lucka po urputném boji nechává polovinu porce zabalit s sebou. Já bojuju ještě více a totálně přežrán se vzdávám asi ve třech čtvrtinách zkonzumované hory jídla.
Jsme nacpaní k prasknutí, ale „domů“ se nám ještě nechce. Zajíždíme do nočního přístavu. Tentokrát jedu autem až na molo k lodím, vytahuju stativ a fotím osvětlenou Sciaccu s přístavem. Po procházce po molu nás napadne zajet ještě jednou na Monte San Calogero. Teplou nocí pokračujeme přes Sciaccu, po serpentinách opět až na vrcholek hory, kde nás čeká magický výhled na noční Sciaccu a okolí téměř z ptačí perspektivy. Blíží se půlnoc, když se vracíme do apartmánu na krátké vysedávání a odpočinek po jednom z nejlepších dní naší dovolené.

15. den (smutku)

Krásný slunečný den. Ranní pohodička před apartmánem. Zdá se, že nás čeká opět super den. Dopoledne navštěvujeme centrum Sciaccy. V rybárně nakupujeme místní pesce bianco na večeři a našim dalším cílem je koupit si na památku kus ručně malované keramiky, nejlépe číslo na dům. Obcházíme krámek za krámkem a s otázkou „Avete numeri per casa?“ se vyptáváme. Když už někde čísla mají, nelíbí se nám moc jejich design a navíc vždy chybí buďto pětka nebo nula, které potřebujeme. Jinde nám nabízí mnohem zajímavější variantu výroby na objednávku dle přání. Na tu nám už ale nezbývá tolik času, protože doba dodání je týden. V obchůdku Ceramiche Montalbano nás postarší pan majitel zve přímo do dílny, kde máme možnost si prohlédnout zákulisí výroby keramiky a hlavně na živo sledovat ruční malování v podání (pravděpodobně) vnuka pana majitele. Z bohatého sortimentu zboží si nakonec za 8 euro vybíráme talířek na zavěšení s vyobrazeným granátovým jablkem, které je podle pana majitele symbolem štěstí.
Po procházce po promenádě okolo lázní nasedáme do auta a jedeme se vykoupat ke Capo Bianco. Jako při naší první návštěvě jsou vysoké vlny, takže se v moři moc dlouho pobývat nedá. Zhruba dva kilometry od nás se navíc rozhořel jeden z požárů, kterých na jihu Itálie potkáte nespočet. Tento se ale díky větru od moře rychle rozšiřuje až směrem k obydlím. Za několik desítek minut ale ustupuje. Zrovna sedíme v beach baru, když se mi rozezvoní telefon. Mamka. Přijímám hovor a dozvídám se tragickou zprávu o osudu letadla hokejového mužstva KHL Lokomotiv Yaroslavl a s ním spjatých našich výborných reprezentantů Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka. Nechce se mi té zprávě věřit. Celý tým zmizel z hokejové mapy a sním bylo zmařeno tolik životů včetně legendy slovenského hokeje Pavola Demitry.
I teď po roce, když píšu tento cestopis, je bolest stále stejná. Co by skutečného fanouška českého hokeje a hokeje vůbec, mnou tato zpráva naprosto otřásla. Kluci, kteří naší zemi dali tolik radosti a jednu ze vzácných příležitostí cítit se pyšní na to, že jsme Češi, už nám nikdy žádný další radostný okamžik nepřinesou. Celý zbytek dne se tak bohužel nese v duchu silného zármutku a lítosti nad obrovskou ztrátou naší země a celosvětového hokeje vůbec. V televizních zprávách už se jen potvrzuje to, co se zdálo být jasné, ale v koutku duše se to člověk snažil potlačit. Kromě dvou lidí (útočník Alexander Galimov později na následky těžkých popálenin zemřel) pád letadla nikdo nepřežil.
K večeři výborné grilované pesce bianche a sicilský salát zmírnily hořkou pachuť dne...

16. den – Valle dei Templi

Probuzení je těžké. Do pocitů ranní pohody jako ostrý nůž pronikají vzpomínky a smutek ze včerejší tragédie. Musím těmto pocitům uniknout. Naštěstí jsme stále v Itálii, na dovolené, v podstatě odříznuti od médií, především těch českých.
Po snídani se balíme a vyrážíme na 70km dlouhý výlet k Agrigentu – do Údolí Chrámů. Pojmenování „údolí“ působí nepatřičně, protože zbytky ve své době velmi významné akropole Akragas (z něj je odvozeno dnešní Agrigento), kterou Řekové vystavěli v 6. Století před n.l., se nachází na vysokém a dlouhém kamenném útesu (3 kilometry od pobřeží, na jižním předměstí Agrigenta). Novodobá osada se časem postupně posunula více do vnitrozemí do dnešního Agrigenta a i díky tomu zůstala tato část zachována. Obrovský podíl na odhalování a restaurování nalezených památek měl v 19. století archeolog Domenico Pietrasanta a na počátku 20. století britský archeolog Alexander Hardcastle, jehož malebná Villa Aurea uprostřed naleziště, ve které přebýval, byla přetvořena na muzeum věnované jeho činnosti a přínosu. Valle dei Templi se skládá z devíti chrámů, nekropole, vstupních bran a zbytků dalších budov. Většinu z chrámů dnes připomínají už jen základy, ve kterých ale můžete pozorovat promyšlenost staveb, vodovodní, kanalizační systémy atd.
Okolo poledne přijíždíme na obrovité prašné parkoviště u areálu. Celý proces parkování zde řídí postarší pán s píšťalkou, která mu, zdá se, velmi zvedla ego. Z plných plic do píšťalky téměř neustále fouká a divoce mává rukama a usměrňuje parkování. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby ale nebylo září a parkoviště nebylo obsazeno odhadem jen z jedné desetiny. Poté co nás sebevědomě navede na jím vybrané místo, kam by člověk zaparkoval snad i po 20 pivech, pouští se do právě přijíždějícího Fiatu Panda, který parkuje vedle nás. Divoce ukazuje, že si mají s autem ještě popojet a když auto urazí asi 10 centimetrů v před, prudce předpaží a píská, že to už stačí. No, pobavil nás, o tom žádná. Raději mizíme k pokladně pro lístky. Nezlevněná vstupenka do areálu stojí 10 euro. Mimo slev pro studenty, rezidenty a důchodce nabízí zajímavou 50 procentní slevu pro občany EU ve věku 18-25 let. Lucka si ale s sebou nevzala doklady, takže beru 2 nezlevněné lístky, ke kterým dostáváme velký plánek naleziště pro lepší orientaci.
Do areálu vstupujeme přes turniket jihovýchodním vstupem poblíž první ruiny chrámu Dioscuri. Z něj se zachoval mimo základy jen roh tvořený čtyřmi sloupy. Právě na něm probíhají restaurační práce, takže je obehnán lešením a není možné si jej pořádně prohlédnout. Všude okolo nás nalézáme rozsáhlé systémy cest, chodeb, zbytky základů, obvodových zdí a sem tam se jakoby ledabyle válí části sloupoví. V celém chrámu jsou pak vkusně rozmístěny obrovské bronzové sochy torz v antickém stylu, které vytvořil polský sochař Igor Mitoraj. Mezi vykopávkami rostou prastaré olivovníky, palmy a další vegetace, která v rozpáleném areálu poskytuje návštěvníkům příjemný stín. Pokračujeme dále okolo ruin chrámu Tempio di Zeus Olimpio, ze kterého se dochoval především tzv. telamon, obrovská socha muže, která sloužila jako podpora a nahrazovala klasické sloupy. To jsme na konci hlavní trasy první části areálu, kde najdete nezbytné obchody se suvenýry a občerstvením. V jednom ze stánků kupujeme pohlednice a Lucka si vybírá pěkný letní klobouček. Poté si jdeme odpočinout do baru. Kupujeme si vychlazenou vodu, espresso a taky další ze známých sicilských sladkostí jménem Cassata. Jedná se o malý kulatý piškotový korpus, který je navlhčen ovocnou šťávou. Na něm je pak krém z ricotty, kandovaná kůra, čokoláda a to vše je po stranách zalito zelenou marcipánovou polevou. Mňam.
Po odpočinku vcházíme dalším turniketem do druhé části areálu, kde se nacházejí jedny z nejlépe zachovalých antických chrámu na světě. Jako první na nás čeká osmičlenné sloupořadí chrámu Heracles, jedna z dominant údolí chrámů, které se nacházejí na kraji útesu a vytváří tak fantastickou scenérii s mořem v pozadí. Dalším zajímavým místem je již na začátku zmiňovaná Villa Aurea, ve které žil archeolog Alexander Hardcastle, který se mimořádným způsobem zasloužil o znovuobjevení a restauraci chrámů. Vila je skutečně překrásná. S malým nádvořím se sochou Hardcastla uprostřed, zdmi obrostlými břečťanem a především botanickou zahradou a vůbec rostlinnými dekoracemi okolo. Dovnitř, kde je zřízena expozice o tomto významném muži ale nejdeme. Několik desítek metrů od vily totiž stojí majestátní, 34 sloupy tvořený, nejzachovalejší Concordův chrám. Až když se dostanete do bezprostřední blízkosti, uvědomíte si jeho rozměry, tloušťku a délku sloupů a výšku jednotlivých schodů. Tento chrám budí obrovský respekt a úctu. Zároveň je fascinující svou zachovalostí a polohou. Okolo Concordova chrámu se logicky hemží nejvíce turistů, takže je potřeba být trpělivý k pořízení pěkné fotografie bez nechtěných objektů v expozici. Obcházíme tuto megastavbu ze všech stran a důkladně si ji prohlížíme. Z každé strany vypadá trochu jinak, ale suverénně nejlepší je na ni pohled diagonálně k moři, kde vyniká kontrast pískově žlutých sloupů s azurovým mořem a nebem v pozadí.
Další dobře zachovalý chrám v pozadí, Tempio di Hera Lacinia je asi kilometr vzdálený. Nás už ale tlačí čas a představa další pěší chůze v odpolední výhni nás neláká. Vracíme se tedy areálem zpět až k parkovišti. Po cestě jen přidávám nechtěnou sportovní vložku. To když poryv větru Lucce srazí z hlavy nový klobouk a zanese jej do údolí pod námi. Naštěstí se dá dolů sestoupit po stezce, takže je klobouček zachráněn. Nasedáme a jedeme dalších 35 km na východ k Licatě, kde mám vyhlédnuté dvě pěkné pláže a také hrad Falconara, vystavěný na útesu nad mořem.
První na itineráři je pláž Pisciotto u malé osady Rocca San Nicola. Cestou necestou se po menších peripetiích, okolo řady nádherných pláží, které nám připomínají kalábrijskou Costu degli Dei, dostáváme na místo. Horší už to ale je s přístupovými cestami, kde nás opět čekají závory a brány s cedulemi „strada privata“. Nakonec parkujeme auto v jedné z ulic a nacházíme pěšinku, která nás dovede až nad útes, pod kterým na nás čeká liduprázdná divoká pláž s jemným zlatým pískem a dominantou v podobě vysokého skalnatého ostrůvku. Jedinou vadou na kráse jsou opět vlny, které nám komplikují i pořízení společné fotky v moři. Alespoň se tedy po kolena ve vodě osvěžíme a na pláži posedíme s třetinkou vychlazeného piva z autoledničky. Po odpočinku stoupáme po schodech zpět na útes k autu.
Dalším cílem je pláž Mollarella, vzdálená asi 5km. Tato pláž se nachází v malebném zálivu, z obou stran chráněna skalnatými výběžky, takže je zde moře o poznání klidnější. Není to už ale divoká pláž. Najdete tady veškerý servis. Po obhlédnutí pláže pokračujeme k hradu Falconara s tím, že se sem posléze vrátíme na zbytek odpoledne. Hrad Falconara je vzdálený dalších 20 km na východ, nějakých 4km od Licaty. Cílem je hlavně scenérie hradu a moře pod ním. Bohužel na místě zjišťujeme, že hrad je soukromým majetkem a cesta k němu je zavřená. Zkoušíme se k němu tedy dostat z druhé strany, což se nám nakonec i daří, ale z této strany hradu, která je poměrně zchátralá už to není ono. Nepůsobí ani z poloviny tak, jak by vypadal od hlavní příjezdové cesty. Trochu mě to mrzí, protože jsem se těšil na set parádních fotografií. Bohužel.
Vracíme se tedy přes Licatu zpět k pláži Mollarella, která je díky konci sezóny poloprázdná a přímo vybízí ke koupání a odpočinku. Soudě podle množství lehátek a stažených slunečníků bych se tady v polovině srpna nechtěl mačkat. Teď je to ale něco jiného. Roztahujeme deku a obklopeni zelenými kopečky a skálami užíváme moře a slunce do syta až do podvečera. Před odjezdem se ještě dělíme o svačinu s vyhublým psíkem, který s prosíkem obchází pláž. Jako první si z toustu samozřejmě vytáhne kolečka salámu Unghrese a zbytek, který si mezi tím důkladně vyválel v písku zblajzne vzápětí. Po sprše pádíme večerní sicilskou krajinou do vnitrozemského města Favara, kde na Lucku čeká oblíbený butik a s ním spojený nákup narozeninového dárku. O dalších pár desítek euro chudší se už za tmy vracíme přes Agrigento do Sciaccy a do apartmánu. Po cestě kupujeme pizzu Capriciosa a Siciliana do krabice a unaveni po náročném dni odpočíváme před apartmánem.

17. den poslední

Je to tak. Dneska nás čeká poslední den našeho pobytu na slunné Sicílii. Na pořadu toho je hodně. Především udělat velký nákup italských surovin a dobrot. Po snídani tedy vyrážíme do centra Sciaccy na nákupy. První je řadě supermarket, který jsme si za tu dobu velmi oblíbili – Centesimo. Jen co vcházíme dovnitř, začíná každoroční nákupní šílenství. Seznam věcí už ani nemá smysl psát. Všechny důležité položky není možné minout a k nim přibývá každý rok čím dál více dalších. Po hodině vyjíždíme s přeplněným vozíkem plným těstovin, protlaků, kávy, sýrů, uzenin, tuňáků, šumivého vína a dalších nezbytností. Sortiment kávy mně ale uspokojil jen z části, takže popojíždíme o pár set metrů dál do Sparu, kde kromě už nakoupené kávy Ionia přidávám kilovku zrnkového Zicaffe a Americaff, který mi moc chutnal v Porto Palu. Přikupujeme lahve regionálního vína pro naše blízké, třtinový cukr, cous cous, rýži arborio, pivo atd.
S kufrem plným našich drog se po poledni vracíme do apartmánu. Všechny nakoupené věci seřadíme na podlaze kuchyňky a přidáme veškeré další, v průběhu dovolené nakoupené věci jako med, domácí olivové oleje, ančovičky, marmeládu a další. Na první pohled se zdá zhola nemožné tuto hromadu vměstnat do našeho kufříku o objemu 150l. To nemluvím o nutnosti někam narvat všechny ostatní věci jako ošacení, plážovou výbavu atd. Lucka mi říká: „Ale neboj. Vždycky to tam nějak naskládáme. Uvidíš“. Na balení je ale času dost. Teď je nejdůležitější užít si poslední chvíle u moře.
Necháváme věci věcmi, ledničku doplňujeme pivem a jedeme, bohužel už naposledy, na pláž San Marco. Moře je opět neklidné, ale i přesto v něm trávíme tolik času, kolik to jen jde. Člověku najednou po těch dnech připadá až neuvěřitelné, že se tady dnes koupe naposledy a zítra touto dobou bude už někde na dálnici v Kalábrii. Poslední Moretti, vychutnaný na teplém písku, poslední caffe freddo v beach baru, poslední koupání, pinkání a konečně poslední okamžiky relaxování na pláži. Ať chceme nebo ne, musíme se v pozdním odpoledni sebrat a vrátit se do apartmánu, kde nás čeká ještě spousta práce. Poslední ohlédnutí přes rameno na sluncem zalitou pláž...
O pár minut později jsme zpět v apartmánu a začíná finišování příprav na odjezd. Před ním se posilníme něčím k jídlu. Probírám, jaké suroviny jsme nevypotřebovali a nepovezeme domů. Nakonec z toho vzniká chutná lehká pasta Tagliatelle s prosciuttem, sušenými rajčaty a rukolou. Pak už se vrháme do práce. Umývám auto, kontroluji olej, vodu v chladiči, baterii. Při inspekci kufru objevuji nové prostory právě u baterie a okolo rezervy, které přímo vybízejí k zaplnění, třeba konzervami tuňáka :-) Lucka mezi tím balí oblečení a další výbavu. Teď nastává každoroční klíčová fáze balení – tzv. tetris. To znamená důmyslné a promyšlené, postupné obskládání stěn kufru nákupem. A to tak, aby ani centimetr čtverečný nepřišel nazmar. Z let minulých už mám naštěstí dostatek zkušeností, a tak to vypadá, že Lucka měla opět pravdu a nakonec se přeci jen všechno vleze :-) Už zbývá jen doladit detaily. Pořádně vyčistit ulepený interiér auta, nanosit ostatní věci a nechat dostatek místa pro suroviny, které jsou na mrazáku.
A je to. Slunce zrovna zapadá, když jsme hotovi. Jdeme na zaslouženou, poslední večeři. Navštěvujeme nedalekou tratorii La Trazzera, kde jsme během pobytu několikrát kupovali pizzu do krabice. Pokaždé jsme se divili, že je tady tak narváno, když ve vedlejší restauraci Bandiera Giala nebyla ani noha. Dnes tedy zkusíme prokouknout kouzlo tohoto rodinného podniku. Jsme tu na italské poměry docela brzy – okolo 21. hodiny. Už teď se ale začíná velká venkovní zahrádka plnit. Stoly se sráží dohromady a přicházejí celé rodiny a skupiny přátel. Vybíráme si stůl pro dva kousek od kuchyně. Okolo zdi stojí velké květináče s bazalkou, rozmarýnem a dalšími voňavými bylinkami. Za pár momentů k nám přiběhne mladý týpek, typický italský švihák a rozdává nám jídelní lístek.
Na první pohled mi něco nehraje. Většinou se v klasických italských jídelácích vyznám a co by aktivní fanda italské kuchyně znám spoustu názvů italských jídel. Tady toho ale moc nerozpoznávám. Těstovin je na výběr jen pár. Za to Secondi nabízejí množství položek, které mi ale nic moc neříkají. Chvilku špekulujeme a pak vytahuju mobil, ve kterém mám italsko-český slovník. První slovíčko vybírám vitello. A hele, telecí. Další třeba tritare. Kotleta. Wow! Po dalších slovíčcích je jasné, proč je tu plno. Výběr pečených a grilovaných mas je ohromný a k tomu za skvělé ceny. Lucka, co by skalní masožravec jásá nad tím, že jsou flákoty čistě bez jakýchkoliv stupidních příloh a mně už se zbíhají sliny. Objednávám si grilovaný telecí steak. Lucka miscela all griglia, grilovanou směs. Jsme zvědaví co se pod tímto názvem ukrývá. K tomu ještě bereme 2 lehké saláty.
Servis jídla se trochu protahuje, ale my nikam nespěcháme. Mezitím už se tratorie zaplnila do posledního místa. Asi po půl hodině na našem stole přistává talíř s uber flákotou telecího, saláty a talíř sestavený z grilované kotlety, domácí klobásy a špízu. Lucce se viditelně rozzáří zorničky, když to vidí. Samotná konzumace je zážitkem ještě silnějším. To nejlepší na konec, dalo by se říct a já jsem strašně rád, že jsme šli na poslední dovolenkovou večeři právě sem. Nikdy jsem v Itálii, zvláště pak na jihu, nepotkal takto založenou restauraci. Maso je křehké, šťavnaté a výborně dochucené solí a pepřem. Podle chuti si jej můžeme ještě zakápnout citronem. K tomu připočtěte pohodovou rodinnou atmosféru. Na nic si tu nehrají, nic není uměle naškrobené a o to působí celý zážitek autentičtěji a silněji. Po výborném jídle si ještě dopřejeme silné espresso, pozorné obsluze necháváme nadstandardní spropitné a celkově nad míru spokojení opouštíme La Trazzeru.
Popojíždíme kousek dál k vyhlídce na noční Sciaccu a loučíme se s jejím nočním kouzlem. Parkujeme auto u apartmánu a jdeme se projít směrem k mysu. Nasáváme plnými doušky vlahý a voňavý noční vzduch a přejeme si jeho vůni vstřebat napořád. Při posedávání a popíjení na terase nás přijde navštívit nečekaný host. Zvláštně proporčně řešený pes, který pravděpodobně patří Alfonsovi. Vypadá, že je ještě štěně, i když značně odrostlé. Zadní nohy má delší než přední, jedno ucho rovně, druhé nakřivo, takže vypadá docela legračně. Není to ale zrovna malý pes, a tak si jak my, tak i on držíme určitý odstup. Když mu hážeme kousek chleba, jen ho očichá a kouká zase na nás, rozmazlenec jeden. Tak tedy dobrá. Máme tu ještě zbytek salámu. To už si dal říct a slupnul ho ve vteřině. Jak nečekaně se objevil, tak i zmizel. Jako by se s námi přišel rozloučit. Je už dávno po půlnoci a nám zítra začíná předlouhá cesta zpět do skutečného domova. Naši bezohlední sousedi bohudík odjeli už dnes, takže se na to jdeme pořádně vyspat.

18. den – odjezd a dejavu

Vstáváme okolo 8. hodiny a i když jsem se ve skrytu duše naivně modlil, aby se dnes nebe zatáhlo, není tomu tak. Čeká nás doslova perný den v autě. Balíme zbytek věcí, zásoby vychlazené vody. Lucka si trhá pár granátových jablek, která nám Alfonso nabídl. Předáváme našemu hostiteli klíče, děkujeme za vše a smutní vyjíždíme bránou ven. „Tak, a je to v pr....“ říkáme si, jako každý rok.
Projíždíme Sciaccou a za chvíli už se napojujeme na SS115 a pádíme na Agrigento. U Siculiany kontroluju poslední věc, a to tlak v pneumatikách. Za Agrigentem uhýbáme na SS640, která nás dovede do Caltanissetty a na dálnici A19. U San Catalda stavíme na malé pumpě pro benzin a výborné espresso macchiato. To už se krajina pomalu mění. Okolní kopce jsou čím dál víc žluté a na rozpálené dálnici už zažíváme menší dejavu nehostinného vnitrozemí Sicílie. Rychlým tempem se ale posunujeme vpřed a za nedlouho po naší levici vidíme v mraku zahalenou Etnu. Před Catanií stavíme na odpočívadle a jdeme si dokoupit vodu a něco na svačinu. Na parkovišti míjím 2 zaparkované pravověrné offroady Land Rover Defender a Toyotu 4x4 Pic-kup. To jsou frajeři, že jedou z žebřinovým rámem po dálnici, říkám si. Při návratu z obchůdku si chci udělat fotku těchto vozítek, protože hlavně Defender je prostě ikona offroadu a v téměř nezměněné podobě se vyrábí už od konce 2.sv. války. U „defíka“ už stojí jeho majitel. Dělám jednu fotku a pan majitel, chlápek okolo čtyřicítky se hned dává do řeči. Tento offroadový nadšenec je z Malty a umí dobře anglicky, takže si docela dlouho povídáme. Dozvídám se, kam se svou rodinou a přáteli s Toyotou mají namířeno a kde už před příjezdem na Sicílii jezdili po pevninské Itálii. Pak se ptá, čím jsme přijeli my a navzájem si sdělujeme komplimenty k našim autům, byť úplně odlišným. Fajn pokec a zpestření dne. Popřejeme si šťastnou cestu ať už tím, či oním směrem a my pokračujeme do Catanie, kde se připojujeme na autostradu A18.
Přímořská dálnice A18 hraje všemi barvami. Zelené kopce, bílé skály, kvetoucí oleandry okolo svodidel, na druhé straně moře. To je ta vlídnější tvář tohoto ostrova. Spanilou jízdu napříč Sicílií uzavíráme záhy v Messině, kde ve výhni odpoledního slunce čekáme na trajekt. Do toho mi zrovna volá kamarád a prosí, jestli bychom mu někde nekoupili Granu nebo Parmazán. Lucka si vzpomíná, že někde u Cosenzy zahlédla u dálnice nákupní centrum, takže naplánujeme jednu ze zastávek právě tam. Po nekonečné půl hodině se konečně kolona čekajících aut posouvá směrem k velké otevřené tlamě trajektu. Konečně si můžeme na palubě odpočinout ve stínu kapitánského můstku. Loučíme se se Sicílií. Loni nám občas sprchlo a taky ostrov se s námi tehdy loučil celý zahalený do těžkých mraků. Dnes opět obrázek vzdalujícího se ostrova koresponduje s počasím, které jsme na něm prožili. Jen jediný mrak, který na sebe natáhla Etna, zakrývá vymetené nebe. Ciao bella Sicilia !
Z Messiny se vymotáme za pár minut a najíždíme na dálnici. Přes několik dopravních omezení se naposledy blížíme na dostřel k moři. To když se smutkem a sentimentem v očích míjíme sjezdy na Pizzo a nalevo od nás se třpytí nám důvěrně známé Tyrhénské moře. Zakroucenou dálnicí se prokousáváme kalábrijskými kopci a blížíme se ke Cosenze.
A vida, nákupní centrum, o kterém mluvila Lucka tu opravdu je a dá se k němu zajet bez problémů. Parkujeme a jdeme na (tentokrát už vážně poslední) nákup. Kamarádovi beru kilovku Grany Padano a konečně, po řadě neúspěších na Sicílii, nacházím v regálech zrnkové Mauro Prestige a Guglielmo. Beru od každého kilo a k tomu nějaké to jídlo a pití na další cestu. V kufru nalézám ještě pár skulin, do kterých narvu kávu se sýrem a můžeme se vrátit na dálnici.
Když přijíždíme k benzínce na odpočívadle někde za Marateou, nic nenasvědčuje tomu, že by se naše pohodová cesta s větrem ve vlasech měla nějakým způsobem zkomplikovat. Vše ale bere za své hned po tom, co zastavíme u stojanu pumpy. Z výdechů ventilace a z pod kapoty se začne šířit dým. Co to sakra je ? Otevírám kapotu a vyvalí se na mně další dávka bílého kouře. Koukám společně s čerpadlářem okolo motoru a záhy zjišťuju, že je olejem pocákaný celý spodní kryt motoru, blok i převodovka. Pod autem se mezi tím začíná tvořit černá loužička. Kontroluji tedy olej v motoru. Na měrce ubyl asi jeden centimetr. Dolévám tedy zbytek svého erárního Valvolinu. Auto fungovalo od našeho hororového začátku dovolené na jedničku a teď jako naschvál začíná zase zlobit. Tankujeme plnou nádrž a s pocitem nejistoty jedeme dál.
Před Salernem, o nějakých 150km dál, okolo 10 hodiny večer opět stavíme na odpočívadle. Scénář stejný. Jakmile se auto zastaví, začne se ven valit smradlavý kouř. Pod autem se opět rychle tvoří louže. Když kontroluju olej, nevěřím svým vlastním očím. Měrka mi po ujetých 150km ukazuje, že jsme přišli asi o litr oleje. Nic na plat. Kupuju za 15 Euro litrovku Agip oleje a dolévám. Jsme 1500km od domova a při této spotřebě oleje se pomalu mentálně připravuju na to, že utratím asi 150 euro za olej, než se dostaneme domů a bůhví, jestli bude stačit jen ho dolévat. S baterkou prohlížím okolí motorového prostoru a snažím se přijít odkud se olej ztrácí (nakonec za to mohl silikon okolo olejové vany, jehož část se vytlačila ven. Oprava za pár korun). Dejavu z cesty do Itálie se opakuje. Opět na začátku trasy, ale bohužel pro nás, na hony vzdáleném od servisu v Rousínově. S nepříjemným pocitem opouštíme dálnici a směřujeme ke Cassinu.
Za Beneventem zastavujeme na pumpě, kterou jsme navštívili také loni při zpáteční cestě. Opět kontroluju olej a kupodivu, i přes další loužičku, ukazuje měrka jen nepatrný úbytek. Bodrý prodavač se s námi chce bavit a neustále ze sebe chrlí nějaké vtipy, kterým moc nerozumíme, ale jeho smích je tak nakažlivý, že se smějeme i my. Vtipálek a zpomalení úniku oleje nám zvedá náladu. Je po 11 hodině v noci, sedíme před benzínkou a už v lepším rozpoložení popíjíme espresso macchiato. Naše dnešní porce kilometrů ale ještě není u konce.
Káva mně příjemně povzbudila, stres ustoupil. Do rádia vkládám koncertní CD Simply Red ze Sidney 2010 a opuštěnou SS690 jedu dál do noci. Lucka už pospává, když po druhé hodině ranní zajíždím k jednomu z odpočívadel, pár kilometrů od Magliano dei Marsi. Poslední kontrola oleje naštěstí potvrzuje stagnaci úbytku oleje. Nakonec to tak hrozné nebude. Věřím, že teď už to zvládneme. Za sebou máme 1000km cesty. Vytahujeme karimatky a spacáky a ukládáme se ke spánku.

19. den – Imola a 1300km domů

Ráno se budím před sedmou hodinou. Slunce se zrovna vyhupuje přes mohutné kopce Abruzza. Teplota je tu zatím poměrně nízká, přeci jen jsme v několika stech metrech nad mořem. Za chvíli se budí i do spacáku totálně zachumlaná Lucka. Můžeme vyrazit.
U Borgorose zastavujeme u baru vedle benzinové pumpy, který jsme v minulosti navštívili už asi čtyřikrát. Chutná snídaně o dvou kávách a velkých plněných croisantech nás stojí směšných 2,70 Euro. Pomalu se otepluje a když za Terni najíždíme na E45 k Ceseně, už panují letní teploty. Cesta ubíhá jedna báseň. Kilometry ukrajujeme po desítkách a než se nadějeme, sjíždíme z rychlostky kvůli dlouhodobé, už vlastně několikaleté, uzavírce. Odklon trasy do toskánských kopečků využíváme k pauze a ve stejném městečku jako loni zastavujeme na náměstíčku. Máme hlad. Vcházíme tedy do malého krámku, ve kterém se ale vyskytuje neskutečné množství zboží. Sortiment by pokryl menší supermarket, ale tady je vše nacpáno na několika čtverečních metrech. Pan majitel nám ochotně naslouchá a za pár minut si odnášíme domácí chleba s olivami a k tomu zabalený toskánský salám, který nám vlastnoručně nakrájel. S jídlem si sedáme hned vedle na zahrádku baru a kávou si vychutnáváme místní poklidnou atmosféru.
O pár kilometrů dál najíždíme zpět na E45 a v Ceseně odbočujeme na dálnici. Sotva pár minut jízdy a je tu další neplánované přerušení naší spanilé jízdy. Na dálnici se stala dopravní nehoda a je úplně zacpaná. Kolona dosahuje několika kilometrů. Navíc je odpoledne a slunce se neúprosně opírá do všeho, co mu stojí v cestě. Po rozpáleném asfaltu se posunujeme maximálně v řádech několika desítek metrů a už se těšíme na sprchu. Po hodině se kolona konečně dává do souvislého pohybu a po pár kilometrech už jedeme ustáleným dálničním tempem.
Máme ale ještě jeden rest, který chceme napravit. Je to Imola. Fanouškům a znalcům motoristického sportu při vyslovení tohoto města mezi Cesenou a Boloňou přechází mráz po zádech. Bylo to právě tady, kde v posledním květnovém víkendu roku 1994 při velké ceně San Marina zahynul pravděpodobně nejlepší jezdec Formule 1 a ikona tohoto sportu – Ayrton Senna. Celý víkend spojený s tímto závodem byl nejtragičtějším v novodobé historii F1. V pátečním tréninku těžce havaroval tehdy začínající Rubens Barrichello, který jako zázrakem z hrozivého letu do bariéry vyvázl po rychlém zásahu zdravotnického týmu jen se středně těžkým poraněním. Jako by to byla předzvěst toho, co bude následovat... V sobotní kvalifikaci v rychlosti přes 300km/h ztrácí kontrolu nad svým monopostem Rakušan Roland Ratzenberger a v zatáčce curva Villeneuve naráží do postranní zdi. Je na místě mrtev.
Po tragické kvalifikaci nastupují jezdci na start nedělního závodu. V čele roštu na své 65. pole position stojí Ayrton Senna, který je viditelně otřesený z předchozích událostí. Hned na další velké ceně Monaka mají piloti pod Sennovým vedení znovu založit asociaci jezdců F1 a prodiskutovat s vedením FIA bezpečnost na tratích. K tomuto už ale nedojde. V 7.kole z dosud ne zcela objasněných příčin v rychlé táhlé zatáčce Tamburello jeho Williams nečekaně uhýbá ze stopy a po tečně opouští trať. Úniková zóna v této části trati v podstatě neexistuje a i přestože během zlomků vteřiny snížil Ayrton rychlost svého neovladatelného vozu z 330 na 217km/h, tvrdě naráží do betonové zdi. Jak to vše dopadlo ví celý svět. Ayrton Senna utrpěl nevratná a devastující zranění hlavy a přes již marnou snahu lékařů na trati v čele se Sidem Watkinsem a následného boje lékařů v Boloňské nemocnici Maggiore, toho dne zemřel. Nikdy jsem nebyl skalním fanouškem F1, zvláště té současné. Po zhlédnutí 162 minutové nesestříhané verze dokumentu SENNA jsme ale byli naprosto fascinováni životem a osudem tohoto jezdce, který se stal nesmrtelným. Jako výraz úcty jsme tedy toužili navštívit Imolu a pomník, který v parku u Tamburella stojí.
Když odbočujeme k areálu okruhu a míjíme vysokou hlavní věž se vzpínajícím se hřebcem ve znaku, běhá nám mráz po zádech. Již 17 let uběhlo od Sennovy smrti, ale vše se zdá tak živé, jako by se to stalo nedávno. Na okruhu dnes probíhají závody motokár a burza. My míříme do přilehlého parku Acque Minerali. Na plánku u vstupu jsou vyznačena různá zajímavá místa, včetně monumentu Ayrtona Senny. Máme ale potíže se ve spleti parkových uliček orientovat. Když už si nevíme rady, zeptám se projíždějící hlídky městské policie. Kéž bych se neptal, museli jsme být už velmi blízko. Policistka nás gesty a lámanou angličtinou posílá kamsi dozadu. Dáme na její radu, ale po dlouhých bezúspěšných minutách chůze, kdy se motáme okolo tribun a trati jsme na pokraji zoufalství a vyčerpání. Cestičky nás čím dál víc vzdalují od okruhu i míst, kde se kousek za cílovou rovinou původní Tamburello nacházelo. Nakonec scházíme dolů a okolo areálu trati se vracíme úplně na začátek. Tam se ptám staršího pána, který nás naviguje do míst, kde jsme potkali policisty. Ještě jednou studujeme plánek a na prvním větším rozcestí volíme druhou cestičku.
Bloudění a časových zdržení už dnes bylo až až. Za pár minut jsme konečně u pomníku, jen pár metrů od osudové betonové bariéry Tamburella. Pocit mrazení je na svém maximu. Člověka přepadne silný pocit smutku a pokory. Na plotu visí velká brazilská vlajka, která už ztratila podstatnou část svých barev. Musí tady viset řadu let, možná už od osudové velké ceny. Okolo ní jsou pověšeny různé fotografie, vzkazy s daty, které jsou staré sotva pár týdnů. Přestože celých 17 let už Ayrton Senna není mezi živými a dnešní generace už by ho nemusela znát, je vidět, jaká to byla, či spíš stále je, legenda. Okolo pomníku se sochou Ayrtona sklesle sedícího s hlavou skloněnou směrem k betonové bariéře leží čerstvé květiny. Zapalujeme z domu dovezenou hřbitovní svíčku v zeleném skleněném pouzdře a na znamení uctění památky největší osobnosti tohoto sportu ji pokládáme na podstavec pod nohy Ayrtonovy sochy. Další dlouhé minuty sedíme více méně mlčky na lavičce u pomníku a v hlavě se mi honí všelijaké myšlenky, včetně vzpomínek na naše tragicky zemřelé hokejisty. Pomalu se zvedáme, ještě naposledy vzdáváme hold a vracíme se k autu. Život jde dál a stejně tak pokračuje naše cesta domů.
Vracíme se na dálnici a za Boloňou si na velkém Autogrilu si dopřáváme vytouženou osvěžující sprchu. To už je podvečer. Dochází mi, že pokud, budeme někde nocovat, už to nebude v Itálii, takže se pokusím jet tak dlouho jak mi moje momentální kondice a soudnost dovolí. Když před Alpami zastavujeme na posledním Autogrillu na espresso a svačinu, už je tma. Olej začal pozvolna opět unikat, ale už ne tak dramaticky, jako včera touto dobou. Chci si před noční jízdou odpočinout, takže mně za volantem střídá Lucka.
A je to tady... Po 19.dnech míjíme hranice Itálie a opouštíme naši milovanou zemi. Jsme v Rakousku. Benzínka v Arnoldsteinu bývá už touto dobou zavřená, takže odbočujeme na druhou stranu do Maglernu. Tankuju plnou nádrž a pro jistotu kupuju jedno litrové balení oleje. Vracím se za volant a začíná noční jízda poloprázdnou dálnicí A2. Ve svižném tempu se vzdalujeme čím dál víc od Itálie. Za Grazem jsme okolo půlnoci. Potřebuju se trochu probrat, takže děláme přestávku na jednom z mála místních Autogrillů. Stejná je však jen značka franšízy. Sortiment je úplně jiný. Gulaschsuppe mně ale docela láká. K tomu si objednáváme 2 espressa a platíme posledními centy. Polévka je výborná a postaví mně do latě raz dva. O kvalitě kávy se ale raději vyjadřovat nebudu. Není holt Autogrill jako Autogrill. Občerstveni a s nově nabitou energií se vrháme zpět na dálnici. Cítím se velmi dobře a jsem přesvědčený, že nás nakonec zvládnu bezpečně dovézt až domů. Okolo druhé hodiny ranní vjíždíme do Vídně a skoro ve 4 hodiny ráno projíždíme lesy moravského krasu domů. Cesta je to velmi známá, ale stejně mi přijde taková jiná. Poslední necelé tři týdny jsme brázdili silnice úplně jiné a spousta z nich nám téměř zdomácněla. Tak proto asi ten zvláštní pocit. Jsme ... doma, i když neradi.
Zážitků byla opět hromada,. Jak ty fantastické, tak i ty horší začneme pořádně vstřebávat až teď, v konfrontaci s realitou každodenního života. Přes všechny komplikace jsme dlouhou cestu zvládli a nevzdali se. Auto nám během 19 dní zestárlo o bezmála 7400km. To všechno ale stálo za to a kdyby mi to někdo vyvěštil před odjezdem, bez váhání bych to bral. Vždyť co by bychom to byli za cestovatele bez takových nevšedních zážitků. Každá zkušenost nabytá za ta léta je k nezaplacení a stále nás posouvá vpřed. Díky nim rozšiřujeme své obzory, tvarujeme své postoje a rozvíjíme své osobnosti. A proto nepřestaneme a příští rok opět vyrazíme vstříc novým, neopakovatelným zážitkům.