Východním Německem na dvou kolech

První cesta,tentokrát na padesátce.
Původní cestopis z doby,kdy jsme nemohli nikam a rok před významným rokem 68 se poprvé otevřely hranice, nejdříve do NDR.Do tohoto roku jsem se zabýval různými koníčky,nejvíce asi sportem.Teprve v tomto roce mě po otevření hranic do východního Německa popadla cestovní horečka.Přišla doba dovolených,otevřela se první možnost cestování bez devizového příslibu,-na západ se pořád muselo cestovat na příslib a výjezdní doložku.
V květnu bylo tak pěkné počasí,že jsem neodolal a usmyslel se podniknout krátkou zkušební cestu na malém motocyklu „Pionýr“.Vybral jsem si pohraniční oblast Krušnohoří.Přibližně 750 km jízdy na 4 dni cesty.Vyrazil jsem z Prahy přesně v poledne.Sluníčko pěkně svítilo a na obloze ani mráčku.Byl jsem pořádně navlečen,protože vzduch byl v květnu ještě dosti chladný.Sluníčko ale již hřálo.Na zádech jsem měl tašku do poloviny plnou náhradními díly.Pionýr byl 8 let stár,měl najeto 30 tisíc kilometrů,proto jsem musel počítat s případným selháním některé součásti.Druhou polovinu tašky jsem doplnil konservami.Nakonec jsem z náhradních dílů nepotřeboval vůbec nic.Byla to pouze nadbytečná zátěž.Cesta ke hranici v Cínovci mi trvala přesně 5 hodin.Byl jsem dost nervozní,protože jsem byl již dost unaven a přechod hranic pro mne byl menším psychologickým šokem,jako pro cestovatele nováčka.Najednou jsem si uvědomoval,že němčinu,kterou jsem mluvil jen ve škole,budu od této chvíle používat v praxi a že čím lépe mi to půjde,tím to pro mne bude výhodnější.Jiné dopravní značky,reklamní štíty obchodů i jiné zvyky lidí,to všechno jsem najednou jasně viděl před sebou.Jak jsem si to stále více a více uvědomoval,začalo to na mne působit trochu stísňujícím dojmem.Z toho všeho ta nervozita člověka,který je najednou odkázán sám na sebe a musí se s tím co nejrychleji vyrovnat.To všechno si začne člověk uvědomovat až na hranici,když ho čeká první odbavení.V Praze ¨mne něco podobného ani nenapadlo a věřím,že ani na člověka,který jede například autobusem Čedoku a pobývá mezi stejně mluvícími lidmi,tento moment při prvním výjezdu za hranice tak mocně nezapůsobí.Přišla na mne řada a to už jsem přestal přemýšlet a začal jednat.Naše celnice,německá celnice.Pár razítek,zběžné nahlédnutí do tašky „Auf Wiedersehen,Gute Fahrt“ a cesta se začala odvíjet.
Ze zcela novým pocitem jsem vyjel od celnice a připomněl si v tomto okamžiku Karla Čapka,který by asi tento výlet nazval „Cesta do Němec“.Rozjížděl jsem se pomalu a získával nové dojmy.Cesta hned za hranicí byla plná děr,jako na mnoha místech tehdy u nás.Začal jsem sjíždět z Cínovce do údolí.Projíždějíc lázněmi Kipsdorf a dalšími městečky a vesničkami na cestě do Drážďan,seznamoval jsem se pomalu s okolím.Stavení prokládané trámovím,transparenty s různými hesly,vyvěšené v každé vesnici.Myslel jsem si,že transparenty jsou vyvěšeny na nějaký svátek,ale později jsem zjistil,že je to výzdoba stálá.Vesničané s typickými německými čepicemi,jakoby cestářskými,na lukách samé černobílé krávy.To všechno bylo pro mne v první chvíli zcela neobvyklé.Postupně jsem si na to všechno začal zvykat.
Asi za hodinu od překročení hranic jsem dorazil do Drážďan.Stmívalo se a proto jsem se rozhodl,že si musím nejprve zajistit nocleh.První osobou,kterou jsem uviděl a oslovil po tomto rozhodnutí,byla poštovní doručovatelka.Začal jsem rozvíjet první konversaci v praxi.Chtěl jsem sehnat především levný nocleh,proto jsem se ptal na turistickou ubytovnu.Pošťačka mne poslala asi do třetí ulice,kde prý je ubytovna mladých.Tak jsem se poprvé dozvěděl o tzv. „Jugendherberge“,ubytovnách mládeže,rozmístěných v každém větším nebo turisticky navštěvovaném místě.V Drážďanech prý jsou ubytovny tři.V první,kterou mi ukázala doručovatelka,měli obsazeno.Projevili ale hned ochotu a přeptali se telefonem na druhých dvou ubytovnách.V jedné měli také plno,ale ve druhé,umístěné až na konci města byly volná místa.Napsali mi adresu,ukázali na mapě Drážďan,a já se vydal hledat ubytovnu.Ale hledejte ubytovnu v zapadlé čtvrti večer,když se začínají rozsvěcet světla a každý koho potkáte se při zmínce o čtvrti Oberloschwitz zamyslí a vzápětí řekne,“to slyším poprvé,neznám“.Nakonec se mi přeci jen podařilo dostat se o kus blíže k místu určení.Mladý mopedista znal čtvrť jménem Loschwitz,Oberloschwitz sice neznal,ale přirozeně se domníval,že to bude někde poblíž,když se obě jména liší jen tím „Ober“.Nabídl mi,že mi pomůže čtvrť najít,neboť mopedisté si musejí pomáhat.Můj Pionýr ho zajímal,protože se jeho Simsonu na první pohled skoro vyrovnal.Jeli jsme velmi dlouho podél Labe až k železnému mostu,podobnému železničnímu mostu u nás v Praze.Později jsem se podle něj orientoval,protože most byl neustále v noci osvětlen spoustou žárovek,které vytvářely pěkný kolorit.Za mostem již byla čtvrť Loschwitz.Mopedista se několikrát zastavil a přeptal místních lidí na dříve zmíněnou čtvrť a noclehárnu.Oberloschwitz byl velký vrch tyčící se nad touto čtvrtí.Pěkné asfaltové cesty,dobře značené,nás po chvíli zavedly až do určené ulice na adresu ubytovny.Rozloučil jsem se s mopedistou,sám bych hledal ubytovnu určitě třikrát tak dlouho,a vydal jsem se za vedoucím.Měli volnou celou přistýlku,což bylo několik postelí na verandě,na kterou se muselo přes kuchyni.Vybral jsem si jednu postel,umyl se,složil si na postel své věci a přestože jsem byl unaven,vydal jsem se opět do středu města pro benzín a také trochu proto,abych viděl,jak vypadají Drážďany v noci.Přestože byla již noc,dovedl jsem se dobře orientovat a vrátil jsem se celkem bez potíží.Nelitoval jsem toho,že jsem se vypravil až na Oberloschwitz, protože vyhlídka na noční Drážďany z nedaleké terasy lanovky byla opravdu překrásná.V popředí svítila reklama hotelu „Elbe“ a dále se rozprostíralo noční město ozářené miliony světel.Ačkoli Drážďany leží v rovině,nejsou na první pohled zrovna nejkrásnějším městem,ale vyhlídka z vrchu Oberloschwitz jim přidává na kráse.Je to něco jako výhled v Praze z Petřína.
Z novými dojmy jsem šel spát.Usnul jsem ihned,jako když mne do vody hodí.Ráno jsem spal asi do osmi hodin,umyl jsem se a zasvětil celý příští den DrážďanůmPřesto jsem se dostal ještě týž den až do Zwickau,města Trabantů. Ráno jsem si v ubytovně složil věci,zaplatil asi 2 marky a řídil svého Pionýra k nejnavštěvovanější historické části Drážďan,starobylému Zwingeru. Protože bylo ještě časně zrána a Zwinger otvíral až od 9 hodin,posnídal jsem v blízkém gastronomu a poslal první pohledy domů a známým.V gastronomu mne překvapil systém prodeje.U vchodu mi dal zaměstnanec gastronomu lístek s vytištěnými cenami,na který mi prodavačky u pultů při výběru jídel proštíply kleštičkami odpovídající hodnoty.U východu jsem odevzdal lístek u pokladny,pokladní sečetla hodnoty a já jsem zaplatil výslednou cenu.Všiml jsem si,že prodej se tím velmi zrychlil a zorganizoval.
Po snídani jsem se vydal na prohlídku obrazárny.Za nepatrný poplatek jsem si prohlédl překrásná díla starých mistrů, předních světových malířů.Na čelním místě je vystavena „Sixtinská madona“ od Raffaela,kterou si tam nejvíce považují.Pozoroval jsem chvíli průvodce,který prováděl zrovna skupinu cizinců.Výklad měl usnadněn. Přes rameno malý magnetofon,který přednesl před každým obrazem stručný výklad v několika řečech.Průvodce se vůbec nenamáhal,vypadal dost unuděně. Po prohlídce obrazárny a okolních zajímavostí jsem chtěl spatřit meseum Karla Maye,o kterém jsem mnoho četl a proto jsem se vydal do předměstské čtvrti Radebäulu.Za malým kostelíkem je zcela ukryta v zeleni zahrady vila „Bärenfätt“,/Medvědí sádlo/,kde kdysi psal své příběhy o indiánech Karel May.Celý srub je vyplněn vitrinami ,ve kterých je umístěno vše,co má něco společného s indiány,od mokasín k čelence,od jehly z kosti k tomahavku,figuriny indiánů v různých kmenových krojích .Jedna místnost srubu je ponechána,tak jak ji přizpůsobil svým představám zálesáka spisovatel Patty Frank,který srub dlouho obýval.
Po prohlídce jsem dostal hlad a protože bylo poledne,zašel jsem do blízké restaurace na oběd.Vše co jsem chtěl jsem si prohlédl a protože jsem měl před sebou spousty kilometrů,vydal jsem se ještě týž den po obědě na další cestu.Slunce pěkně svítilo a mohl jsem konstatovat,že počasí mi přeje.Vyjel jsem z Drážďan na Míšeň,město pruských králů,v dnešní době proslavené výrobou světoznámého porcelánu.Míšni vévodí hrad Albrechtsburg,kde jsou v lodi chrámu umístěny hrobky celého pokolení knížete Fridricha.V čele chrámové lodi nad oltářem je umístěno okno,sestavené v různobarevnou mozaiku,které bylo darováno Míšni Přemyslovci.Je 700 let staré a dochovalo se do dnešní doby jen proto,že bylo za každé války ukrýváno.Z hradu je pěkný výhled na Labe a okolní město.Na lavičkách posedávají penzisté a tráví slunečné odpoledne pohledem na čilý ruch v podhradí.Starobylá Míšeň má velmi úzké uličky,nabité spoustou lidí,což mi trochu připomnělo některé části Prahy.Bylo velké parno,které se hodilo tak pro nečinné polehávání u řeky a ne pro chození po památkách.Brzy mne to proto unavilo,sedl jsem si na lavičku a podobně jako penzisté jsem pozoroval ruch ve městě,který ale ztrácel stále víc na čilosti a kolem třetí hodiny už se pohyboval po ulici jenom kdo musel.Pohled na Labe byl příjemnější.Výletní parníčky se však pohybovaly v tom vedru také velmi líně.Když jsem si trochu odpočinul,sestoupil jsem po velmi dlouhém schodišti do města,připravil sebe i Pionýra na další cestu a zamířil přes město vstříc novým trampotám.
Na mapě se vzdálenosti nezdají,ale ve skutečnosti se člověk na mopedu drncá,unaví,upeče na slunci,případně promokne v dešti,než urazí kus cesty.Brzy jsem vyjel na dálnici směřující na Karl-Marx-Stadt a Zwickau.Německé dálnice,to je kapitola sama pro sebe.Většina jich byla postavena podle místních informací v roce 1933.Jsou vedeny mimo města a vesnice a přes mnohé parkoviště a žluté telefonní budky autoservisů kolem působí opuštěně.V některých místech je i velmi malý provoz.Z dálnice je možno vyjet pouze bočními nájezdy,které jsou velmi řídké a umístěné většinou v blízkosti větších měst.I otáčení je na dálnici zcela omezeno.Co jeovšem nemožné pro automobil,neplatí pro malého Pionýra.Na zpáteční cestě z Erfurtu jsem se musel dostat opět na silnici na Jenu,po které jsem původně z Jeny na Erfurt vyjel.Na dálnici jsem nějak přehlédl výjezd a po několika kilometrech jsem zjistil,že silnice na které mám být se vine podél a začíná se pozvolna odchylovat. Zastavil jsem,přetáhl Pionýra přes zvýšený obrubník,po polní cestě v jetelišti jsem se dostal na správnou silnici a bylo všechno zase v pořádku.S autem bych obrubník přejet nemohl,otočit bych se také nemohl,asi bych musel pokračovat po dálnici až do Drážďan.Nevýhodou Pionýra na dálnici je malá rychlost,při které jede-li člověk celý den a nevidí-li kolem sebe ruch,nebo neprojíždí-li vesnicí,je cesta velmi únavná a skličující.Parno ustoupilo,vystřídal je svěží větřík,pěkně se jelo a zanedlouho jsem před sebou spatřil dýmající komíny Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz).Z dálky působí jako jedna veliká továrna.Je to město začouzené,šedočervené,udělalo na mne velmi malý dojem z té strany,ze které jsem ho viděl.Proto jsem jen projel a pokračoval dále po dálnici.Zapoměl jsem se ale podívat do nádrže a na poloviční cestě do Zwickau mi došel benzín.Benzinové pumpy jsou zde na dálnici daleko od sebe a nádrž Pionýra byla jen na 3,5 litru i s reservou.Slunce již zapadalo a vyhlídka,že zůstanu trčet někde na dálnici mne moc nenadchla.Poblíž bylo ale náhodou několik chalup,tak jsem se vydal shánět potravu pro Pionýra.Byla to náhodou traktorová stanice,ale ze začátku mi to moc nepomohlo,protože na naftu jet nemohu.Měli tam samé dísly. Jeden z opravářů si ale vzpomněl,že tam má jeden zaměstnanec „emzetu“ a tak jsem benzín sehnal.S novou náladou,přestože již zapadlo slunce,jsem pokračoval v cestě.Rozhodl jsem se dosáhnout ještě téhož dne Zwickau.Přes velkou vzdálenost se mi to podařilo do osmé hodiny večerní.Město podobné předešlému svojí šedí a spoustou továren zvětšilo jenom moji únavu.Zastavil jsem se na pokraji, pokryt prachem až za ušima.Sotva jsem slezl z motorky.Na nohou jsem se nemohl ani udržet.Světla už se rozsvěcují a teď si mám shánět nocleh a ke všemu ještě německy.Čert aby to vzal.Uvědomuji si ale,že vzhledem k velké únavě a dlouhé cestě přede mnou se musím dobře vyspat.Začínám se ptát na noclehárny mladých, ale ve městě prý neexistují.Obešel jsem všechny hotely,ovšem ty byly velmi drahé, levné byly vyprodány.Nakonec jdu na policii a dožaduji se noclehu.Ale to jsem neměl skoro dělat,protože místo aby mi sehnali nocleh,tak se mi hrabou v dokladech. Výjezdní doložku „Turistika“ mám ve starých rakousko-uherských deskách města Přeštic s dvojhlavou orlicí na povrchu.Začínají se proto více zajímat o moje doklady. Zjišťují,že výjezdní doložka je vydána v Mladé Boleslavi,v občanském průkaze čtou zase Příbram.To na ně bylo moc nesrovnalostí a začal jsem se jim zdát podezřelý.Po dlouhém vysvětlování jsem objasnil celou situaci,ale to už jsem byl tak unaven,že jsem toho měl dost.Nakonec se ale umoudřili,a poslali mě na nádraží,že seženu nocleh na místní stanici červeného kříže.Na nádraží mi ukázali malou dřevěnou budovu,mám se jich přeptat,zda něco nemají.Zaklepal jsem,otevřela mi stará komisní ošetřovatelka,ale jakmile jsem přednesl svůj dotaz,přibouchla mi dveře před nosem s odpovědí,že nemocní potřebují absolutní klid.Opět jsem zaklepal a odvolal se na místní policii.Nakonec mne vpustila dovnitř a odvedla mne do nějaké klubovny,kde bylo několik židlí,stolek a kamínka.Byl jsem tak unaven,že jsem nic nenamítal.Sestrčil jsem několik židlí dohromady a začal jsem si budovat provizorní lože.Za chvíli ale sestra přišla a když mne viděla,asi se jí mne trochu zželelo,protože mne pozvala na jeden pokoj,kde mi přidělila lůžko.Musím prý brzy ráno vstát a odejít a nesmím dělat hluk.Umyl jsem se,zhruba rozplánoval další cestu a ulehl do postele.Po tak únavném dni to byl nádherný pocit.Avšak nebylo mi přáno.Asi o půlnoci přišli moji spolubydlící, kteří obývali zbylé tři postele.Byli někde na flámu,tak hulákali jako na lesy.Trvalo jim asi hodinu než usnuli.Tak to prý byli nemocní,kteří potřebují klid.Přesto jsem se dobře vyspal,a ráno mne přišla vzbudit sestra.Na rozdíl od té včerejší byla mladá,hezká a usměvavá.Zkrátka ráno pravý opak večera.
Nový den jsem začal tedy vesele.Slunce opět na obloze bez mráčku.Nasnídal jsem se v nádražním bufetu a začal shánět benzín.Ptal jsem se na čerpadlo party zedníků, kteří jak uviděli můj moped,vzbudilo to u nich všeobecné veselí.Měli plno poznámek jako „Tscheche,cheche,klein Moped und schwach“ a podobně.Já jsem po chvíli sehnal benzín a začal ujíždět kilometry oddělující mne od Jeny,města fotoaparátů, čoček a technického skla.Jena je město pěknější oproti předešlým dvěma,snad proto,že je jen zpola průmyslové.Protéká tu říčka Sála,okolo jsou kopce,největší je křídový Jenzig před městem.Za městem začínají listnaté porosty Duryňského lesa. Duryńský les se rozprostírá až k Erfurtu a snad pro tu spoustu listnatých lesů tu poměrně často prší.Z Jeny do Erfurtu a zpět jsem se nevyhnul častým přeháňkám. Za Výmarem vál dokonce ledový vítr,proto jsem cestu urychlil.Ve Výmaru jsem si přesto neodpustil prohlídku bývalého koncentračního tábora Buchenwald, rozprostírajícího se na kopci nad městem.Vysoká vyhlídková věž s mohylou v popředí byla postavena na počest padlým vězňům.V přízemí věže jsou položeny věnce a neustále čerstvé květy.Z věže je velmi pěkná vyhlídka na Výmar a údolí. Prostory ghetta,podobně jako jiné tábory jsou opravdu odstrašujícím příkladem fašistických zvěrstev.Nejvíc mne paradoxně zaujala nechutná přehlídka předmětů z lidských ostatků jako byly stínidla z kůže,popelníky z lidských zubů a kostí a podobně.I po té době se mnou prohlídka tábora pěkně otřásla.
V Erfurtu,starobylém městě,opět plném úzkých uliček,mě zastihl velký liják.Promokl jsem skoro na kůži a slunce,které později vysvitlo a vydrželo na obloze do večera, sotva mne stačilo vysušit.Prohlédl jsem si Dóm s chrámem Severi a jakmile jsem zčásti oschl,vrátil jsem se do Jeny.To už bylo ale odpoledne a protože mi zbýval pouze jeden volný den,vyjel jsem za Jenou na dálnici,ve snaze dojet co nejblíže k naší hranici.
Severojižní dálnice za Jenou spojuje Berlín se západoněmeckým přechodem „Hirschberg“.Je to poměrně stranou turistickému ruchu východního Německa,proto tu jezdí poměrně málo automobilů,většinou jsou to těžké nákladní vozy „TIR“.Dojel jsem toho dne až do pohraničního městečka Schleiz.Nocleh jsem sehnal snadno v blízké vesnici Gräfenworth.Je to poblíž hranice,proto je tu poměrný klid.Místní hostinský mne ubytoval v podkrovním pokoji.Byl to rodák z Teplic a pochlubil se mi hned různými suvenýry,připomínající mu jeho rodiště.K večeři jsem dostal řízek jako talíř obložený bramborami a různou zeleninou.Zapil jsem to dobrým pivem z pivovaru „Chemnitz“.Chvíli jsem poseděl,ale únava přestálého dne na mne začala doléhat,tak jsem se odebral do pokoje,padl na postel a spal jako zabitý až do rána.
Ráno jsem posnídal a vydal se na poslední úsek cesty.Od města Schleiz byly městečka velmi pěkná,čistotou se lišící od předešlých.Plavno,Olešnice,krušnohorské vesničky a hranice ve Vojtanově.Tato zalesněná část Krušnohoří je velmi malebná,čistá,stranou od cestovního ruchu.Jarní příroda je zde opravdu velmi pěkná. Po překročení hranic cesta ubíhá rychle.Po obědě jsem v Karlových Varech.Do Prahy dojedu než zapadne slunce.Jedu proti slunci a aniž si to uvědomuji,úplně si spálím obličej,takže přijíždím do Prahy jako indián od Karla Maye.