Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 1
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Itálie 2010 - Kalábrie, Sicílie: 2. ČÁST

Booking.com
Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
01.07.11 20:41
Fotografií:
0
Přečteno:
4350
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
9 °C
Jasno
S, 3.6 m/s
Pokračovaní 1. části cestopisu Itálie 2010 - Kalábrie, Sicílie

10. den
Dnes nás budí v 8 hodin ráno budík. Venku je pod mrakem, což se nám ale zrovna dnes docela hodí. Přišel čas dát Kalábrii sbohem a přesunout se na největší ostrov středozemního moře – Sicílii. Ostrov, který geologicky nepatří k apeninskému poloostrovu, jak by se mohlo zdát. V dávných dobách se k Itálii postupně přibližoval někde od Španělska. Díky tomu je také messinská úžina hluboká až 1000 metrů, panuje v ní poměrně silný proud (trajekty musí putovat jakoby oklikou, aby je silný proud nesnesl mimo) a na ostrově je tak odlišná fauna i flóra oproti pevninské Itálii. Je to magické místo, které nejde připodobnit k žádnému jinému regionu Itálie, ani Kalábrii. Je to dáno hlavně tím, že se zde v minulosti vystřídal nespočet národů, které zde ustavičně bojovaly o nadvládu nad ostrovem. Díky tomu je místní kultura, architektura i skladba obyvatelstva ovlivněna národy, jako byli Římané, Řekové, Normané, Arabové, Kartagijci, Féničané a další.
Balíme všechny věci, plníme naše zavazadlové prostory a daří se mi oživit rádio (byl to jen špatný kontakt mezi odnímatelným panelem a tělem rádia). Po snídani na terase už zbývá jen udělat poslední fotky našeho krásného apartmánu a rezidence, rozloučit se s Francescem a o půl jedenácté opouštíme Tropeu se smíšenými pocity. Na jednu stranu se neradi loučíme, na druhou stranu se těšíme na objevování nám neznámé Sicílie.
Po dvou hodinách na přeplněné dálnici konečně přijíždíme do města Villa San Giovanni, odkud se nalodíme na trajekt. V pokladně přepravní společnosti Caronte & Tourist kupujeme 90ti denní zpáteční lístek za 55 euro a v koloně aut čekáme na volný trajekt. Netrvá dlouho a o půl hodiny později se naloďujeme na vrchní patro trajektu. Ve 13 hodin se zvedají kotvy, odhazují záchytná lana a vyplouváme. Proud, panující v messinské úžině je patrný už po několika minutách. Trajekt se kolébá a máme docela problém přejít ze zadní části od aut na příď trajektu. Za chvíli si ale člověk zvykne a není to tak strašné, i když nezvyklé.
Pomalu, ale jistě se blížíme k protějšímu břehu. Okolo nás moře křižuje řada nákladních lodí a trajektů. Před námi už se objevuje Messina. Ve 13:20 tak definitivně vstupujeme na Sicilskou půdu, prodíráme se hustým messinským provozem a podél pobřeží nabíráme kurz směrem na jih k Taormině.
Pár km před tímto městem ale ještě odbočujeme do sicilských vyprahlých kopců, mezi kterými by se mělo ukrývat městečko Savoca, ve kterém se točil slavný film F.F. Coppoly Kmotr. Serpentinami stoupáme výš a výš do cca 300 metrů nad mořem, kde Savoca leží. Najít slavný bar Vitelli, kam Al Pacino se svými kumpány zavítal po svém útěku z Ameriky a kde se setkal s otcem své budoucí ženy, není těžké. Leží po pravé straně hned po příjezdu do městečka a vypadá v podstatě pořád stejně, jako ve skoro 40 let starém filmu. Naproti baru je velká vyhlídková terasa se zrcadlovou siluetou režiséra Coppoly za filmovou kamerou. Prohlížíme si interiér baru, který je vyzdoben řadou fotografií i rekvizit z natáčení, poté kupujeme společně s objednávkou kávy pár suvenýrů a usedáme na zelení obklopenou zahrádku baru do stejných míst, kde seděli i naši filmoví hrdinové.
Po dobré kávě a malém odpočinku pokračujeme k Taormině, kde chceme navštívit panoramatický Řecko-římský amfiteátr. Zde si ale opět vybírá navigace svou slabou chvilku a vede nás z počátku po hlavních cestách, později ale po zapadlých nebo vedlejších. Kromě malé části centra a překrásné pláže u Isola Bella tak třeba víme, kde je v Taormině nemocnice. Bohužel čas ubíhá a nám dochází trpělivost. Je už 17 hodin a do San Vito Lo Capo stále zbývá skoro 400 km. Musíme tedy Taorminu a amfiteátr oželet a spěchat na dálnici do Catanie.
Za Catanií stavíme na odpočívadle a kupujeme báječné sendviče s speckem, které vidím poprvé. Opravdu výtečné. Pak už spěcháme po bezplatné dálnici A19 směrem k Palermu. Obklopuje nás krajina plná vyprahlých pastvin a suchých kopců, sem tam se na zbytcích vegetace pase pohublá kráva. Dálnice je skoro prázdná, okolo kromě kopcovitého terénu není skoro žádné městečko. Připadáte si jak uprostřed arizonské pouště po cestě ke Grand Canyonu. Nezaměnitelná atmosféra. Někde v půli cesty zjišťujeme, že za sebou už nějakou dobu nevidíme stříbrnou Mazdu s Víťou a Pájou. Zpomalujeme tedy z cestovních 130 na šnečích 90km/h, zkoušíme se dovolat vysílačkou - bez úspěchu. Po chvíli raději zajíždíme k odpočívadlu, čekáme a zkoušíme navázat spojení. Za několik minut se konečně z vysílačky ozývá Pája a oznamuje nám, že už jedou. Museli prý zastavit, protože Víťa měl krizi a nebylo mu dobře. Za vše pravděpodobně může sluníčko a to, že si Víťa na cestu nenasadil čepici. Proč nám ale oba nedali vědět, že se něco děje vysílačkou, které právě pro tyto případy máme, je záhadou. Za nedlouho už nás míjí a jede se dál.
Po 19. hodině jsme v Palermu, hlavním a největším městě Sicílie. Přeplněným městským okruhem se pomalu posunujeme městem. Okolo silnice pobíhají Marokánci, kteří využijí každého zastavení souvislého proudu aut k tomu, aby vám nabídli buď něco k prodeji, nebo alespoň omytí čelního skla. Většinu z nich se nám daří „odehnat“, ale jeden z nich je tak neoblomný, že si nakonec nechávám sklo umýt a dávám mu jedno euro. S končícími hranicemi města hustý provoz konečně mizí a silnice u uvolňuje. Už se stmívá, když křižujeme okresky směrem do San Vito Lo Capo.
Po cestě ještě tankujeme jednu z již mnoha plných nádrží a v 9 večer konečně přijíždíme do přímořského letoviska u hory Monte Monaco. Když projíždíme městem do lokality, kde by se měl nacházet náš apartmán, ukazuje se, že jeho hledání nebude tak jednoduché, jak jsem si myslel. Nikde žádné cedule nebo poutače, ale především nová zástavba plná stovek apartmánů, kde je jedna budova stejná jako druhá, tj. dvoupatrový dům s rovnou střechou a bílou fasádou. Křižujeme spletí pravoúhlých ulic mezi apartmány a marně hledáme ten náš. Telefonní číslo na paní majitelku, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho mám, v telefonu nenacházím. Po chvíli to vzdáváme a zkoušíme se poptat v okolí. Bohužel, lidé okolo domů jsou většinou turisti, kteří nám nemohou pomoci. Když už narazíme na někoho místního, jméno rezidence Nereide mu nic moc neříká. Jen jedna paní nás naviguje do jedné z ulic, která se později ukázala, jako správná. V noci je ale hledání složitější, jsme unavení a navíc se stále nedaří. Nakonec se jdu zeptat do jednoho hotelu. Bohudík tady mluví anglicky. Rezidenci Nereide sice neznají, ale nabízejí mi, že se společně podíváme na internet. Paní z hotelu nachází s mou pomocí stránky rezidence a tiskne mi je. Konečně tedy mám tel. číslo i velkou fotku, jak rezidence vypadá. Bohudík totiž vypadá trošičku jinak než drtivá většina těch ostatních. Vracíme se do míst, kam nás předtím nasměrovala paní z jednoho z apartmánů a skutečně, nacházíme atriovou budovu s parkovištěm a palmami uprostřed. Ještě pro jistotu porovnáváme fotku s realitou a ujištěni, že jsme tu správně, volám majitelku Giuseppinu, později Luckou interně přejmenovanou na Pepičku :-)
Okolo 22. hodiny mladá paní majitelka Giuseppina přijíždí, ukazuje nám nový, moderně zařízený a klimatizovaný apartmán. Vyřizujeme papíry. Víťa tento úřední akt zaznamenává foťákem, načež Pepička vtipkuje a pózuje do fotoaparátu. No paráda, vše dobře dopadlo. Jsme na místě, máme kde bydlet, věci máme nanošené, všichni jsme vysprchovaní, tak můžeme vyrazit do města koupit si něco k jídlo. Většina parkovacích míst ve městě je placená a navíc plná. Nakonec ale nacházíme volná místa kousek od přístavu. Procházíme nočním živým centrem a hned vidíme, že co se týče restaurací, je v San Vitu citelně dráž. V jedné z pizzerií si s Luckou kupujeme pizzu Siciliana s ančovičkami, cibulí a olivami po půl noci spěcháme do apartmánu. Pití už máme vychlazené v ledničce, takže si jdeme sednout na prostornou terasu. Ta bohužel nemá výhled na moře, natož pak srovnatelný s tím, který jsme měli minulý týden v Tropeji, ale je taky fajn. Po jídle krátce oslavujeme zdárný příjezd. Únava nás ale brzy dohání a před druhou hodinou ranní zatahujeme venkovní žaluzie, závěsy vevnitř a usínáme jako nemluvňata.

11. Den
1. probuzení na Sicílii. Pěkně odpočatí po včerejší náročné cestě a plni očekávání z objevování nových míst vyrážíme do nedaleké přírodní rezervace Zingaro, první vyhlášené přírodní rezervace na Sicílii, která se rozkládá v cca 7 km pásmu pobřeží mezi San Vito Lo Capo a Scopellem. Kromě krásných pláží, obklopených červenými skalami, množství chráněné fauny a flóry zde také najdete jeskyni Grotta dell Uzzo, která sloužila jako jedno z prvních prehistorických sídlišť na Sicílii. Dále zde můžete navštívit celkem 3 muzea. Celá rezervace se dá projít po několika trasách, které se liší ve svých náročnostech. Většina návštěvníků volí lehkou variantu podél pobřeží, kdy z jednoho konce na druhý dojdete cca za 2 hodiny. Dále je možnost projít rezervaci vnitrozemím (okolo 3 hodin), nebo nejtěžší varianta vedoucí přes vrcholky kopců vysokých až 912 metrů, která měří 14 km a průměrná doba pochodu je 7-8 hodin. Rezervace je vybavena několika picnic areami a také krásnými kamennými chatami (rifugi), které jsou mimo letní sezónu, po předchozí rezervaci, k dispozici návštěvníkům k přespání až na dvě noci.
Ještě před návštěvou Zingara potřebujeme nakoupit, a tak v San Vitu vcházíme do jednoho z obchodů. Ceny jsou tu ale podobně jako v restauracích vyšší, cca o 30 a víc procent. Je mi jasné, že je to hlavně kvůli turistům. Nakupujeme si tedy jen jídlo a pití, které budeme potřebovat dnes a na další nákupy budeme hledat obchod někde za městem, kde už nebude k cenám připočítaná turistická přirážka.
Po klikaté okresce uprostřed typicky sicilské přírody se podél pobřeží blížíme k prašnému parkovišti rezervace. Na pokladně platíme vstupné 3 Eura za každého, dostáváme mapu rezervace, k ní nám pán z pokladny říká dosahové časy k jednotlivým plážím a dalším zajímavým místům. Slunce peče, takže se odebíráme na nejbližší pláž Tonnarella Dell Uzzo, ke které je to pěšky ani ne deset minut sestupu po stezce. Pláž je oblázková, ohraničená červenými a bílými útesy s křišťálově čistým mořem.
Spěcháme do moře. Beru náš vodotěsný foťák, abych udělal nějaké pěkné fotky. Po třech pořízených snímcích ale foťák přestává reagovat, problikává. Vypínám – zapínám, bez úspěchu. Vylézáme tedy s vody, abychom se na náš Olympus lépe podívali. Když odklopím vodotěsné pouzdro baterie, je jasné kde je průšvih. Na baterii jsou kapky vody a bůhví kde ještě. Foťák už vůbec nereaguje. Vracím se k autu pro nářadí, ale ani po rozebrání části těla foťáku nic nenasvědčuje, že by se měl probudit k životu. Před 2 lety 10 000 Kč, drahý, vrcholný model mezi odolnými fotoaparáty, co se týče odolnosti, teď proteče. Náladu mám pod psa. Ještě že jsou s námi Víťa s Pájou, kteří mají taky foťák, takže po půlce dovolené bude pořád čím fotit. Alespoň paměťová karta přežila v pořádku. Nicméně foťák je tak nějak mrtvý, jak jinak, než měsíc po uplynutí záruční doby. Víťa, který si na této dovolené už taky zažil své patálie mě utěšuje a ujišťujeme se v tom, že s tím stejně nic neuděláme a nenecháme si těmito příhodami zkazit dovolenou.
Stejně mě to ale přirozeně pořád mrzí a nemám moc náladu na slunění. Nakonec mě ale Lucka přemlouvá, bereme si šnorchly, Víťův vodotěsný foťák a vrháme se prozkoumat život po vodou. Doslova pár metrů od břehu se kolem nás prohánějí hejna ryb. Proplouváme okolo útesů, kde nacházíme další bohatý život. Přeci jen se nám nakonec zlepšila nálada. Stačilo se podívat okolo sebe a chmury z rozbitého foťáku se rychle rozplývaly.
Po 16 hodině balíme slunečníky, po schodech vyšlapeme na útes zpět na stezku okolo pobřeží. Hned vedle pláže je ve staré kamenné budově jedno ze třech muzeí rezervace. Toto je svou tematikou zaměřeno na tradiční rybolov a hlavně lov tuňáků. Uvnitř si můžete prohlédnout mimo starých sítí, kotev, spousty fotek z rybolovu, obrazů s jednotlivými druhy ryb, které se v této oblasti lovily / loví, také model tradičního zařízení pro lov tuňáků, tzv. tonnaru, u které také najdete popis, jak v ní lov fungoval.
Je na čase se vrátit do apartmánu a vybalit věci, se kterými se nám včera v noci nechtělo tahat a taky vyprat oblečení. Podvečer tak trávíme v pohodlí našeho apartmánu. Večer vyrážíme do ulic na procházku a večeři. Procházíme promenádu okolo moře a sondujeme restaurace. Nakonec navštěvujeme trattorii na pobřeží. Moje volba jídla byla jasná už před odjezdem na dovolenou. Chci ochutnat cous cous, který jsem do té doby ještě nejedl. Objednávám si cous cous di pesce s mořskými plody a silným vývarem z ryb. Lucka si taky dává cous cous, ale zkouší zeleninový alle verdure. Víťa s Pájou zkoušejí další z regionálních specialit, lokální těstoviny busiate (podobné jako kalábrijské filei) s pestem trapanese (mandle, rajčata, bazalka, česnek, sýr pecorino). Všichni až na Páju, které busiate trapanese moc nechutnají, si náramně pochutnáváme a já mám novou lásku v italské kuchyni (v tomto případě řízlou araby) – cous cous. Zbytek večera trávíme na vyhřáté terase klasickým popíjením, jen Metaxu vystřídalo bílé Bacardi. Spát jdeme před druhou hodinou ranní.

12. den
Ráno se budím. V našem pokoji je úplná tma, tak si říkám, co se děje, že už jsem vzhůru. Jdu k oknu, odtahuju závěs, otevírám venkovní dřevěné žaluzie a vzápětí jsem oslepen září poledního slunce. Koukám na mobil a fakt, už je po poledni. Takhle by to tedy nešlo. Zatahovat žaluzie takovým způsobem by taky mohlo způsobit, že prospíme půlku dovolené. Po chvíli vycházejí ze svého pokoje i Víťa s Pájou a bavíme se na účet našich světlo-nepropustných oken.
Ve 13 hodin šlapeme pěšky na městskou pláž San Vita, která je pár set metrů od rezidence. O pár minut později se boříme do jemného písku a před námi se zjevuje krásné blankytně modré moře lemované světlým pískem. Napravo od nás se tyčí dominanta pobřeží a města, 532 metrů vysoká hora Monte Monaco. Po levé straně máme pro změnu výhled na přístav a starý maják. Moře je oproti zvyklostem jihu Itálie poměrně mělké, takže musíte ujít pár kroků ve vodě, než si zaplavete. Voda je tu ale i tak kupodivu studenější, než včera v Zingaru. Vzhledem k dnešnímu horkému dni to ale přijde vhod. Jediná nevýhoda pláže je, že je na ní hodně lidí, ale na druhou stranu se není čemu divit, protože atmosféra a scenérie této pláže jsou prostě perfektní. Na pláži trávíme příjemnou a pohodovou část odpoledne.
V 15 hodin se balíme a vracíme se, abychom mohli vyrazit do starobylého městečka Erice.
Erice bylo postaveno již v době řecké kolonizace na hoře Eryx, leží ve výšce 750 nad mořem. Od mořského pobřeží je přitom vzdáleno vzdušnou čarou pouze 3 km. Nikde v něm nenajdete moderní, nebo novodobou budovu. Celé město je plné starých domů, kostelů, chrámů a protíná jej nespočet úzkých romantických uliček vydlážděných kameny, které se za ta léta dokonale vyleštily, takže v mokru to tady musí docela klouzat. Ke městu vedou dvě cesty. Jedna od Trapani, druhá od Valderice. Obě jsou neskutečně strmé, plné vlásenek – řidičský zážitek. Na silnici je téměř nulový provoz a do vraceček jde po cestě do kopce vidět, takže využívám koncepce mého auta a na výjezdech z vlásenek provokuju auto ke krátkým ladným driftům, které mi ale na můj vkus nedá moc práce vyvolat. Zvláštní.
V 17 hodin parkujeme auta na velkém parkovišti s bombastickým výhledem na vnitrozemí a severozápadní pobřeží. Připadá nám, jakoby jsme se dívali z letadla. Moře a městečka jsou tak blízko, ale přitom tak hluboko pod námi. Procházíme ulicemi směrem do centra okolo polorozpadlého hrádku Palazzina Pepoli, osamoceně nalepeného na skalním výběžku a přicházíme k velké normanské pevnosti, která nabízí další z velkolepých výhledů. Když stojíme na hradbách pevnosti, doslova okolo nás proplouvají mráčky. Pokračujeme dále od pevnosti a u malé kavárny se nám otevírá další, nový výhled. Tentokrát na město Trapani a jeho saliny, tradiční solná pole, kde se sůl z moře získává postupným odpařováním mořské vody. Využíváme této příležitosti k posezení na panoramatické zahrádce společně s kávou. Lucka má chuť na studenou kávu. Frappé sice v nabídce sice není, za to je tu lákavá položka s názvem Caffe freddo con panna. A můžu vám říct, že Řekové se se svým frappé mohou jít zahrabat. Sklenice cca 2 dl velká a v ní espresso, nad ním trocha ledové tříště a nahoře pravá šlehačka (žádná syntetická náhražka ve spreji). Řecká studená káva je sice taky fajn pití, ale na rozdíl od caffe freddo con panna je a bylo vždy vyráběno z instantní kávy. Tudíž se svou intenzitou a chutí vůbec nemůže s tímto malým italským zázrakem rovnat. Lehce závistivě jsem po ochutnání usrkával moje espresso a pochtíval po Lucce další lok.
Po odpočinku se vydáváme do vnitřního centra města. V jedné z hlavních „ulic“ procházíme okolo stanice carabinerů, se stylově malovanou cedulí psanou švabachem s názvem a provozní dobou stanice, u které se samozřejmě hned fotíme. Kouzelnými uličkami ne nepodobnými těm v Tropeji proházíme celým městem a z druhé strany přicházíme k autům. To, že se blížíme k parkovišti, ale není příliš patrné, protože se prodíráme hustou mlhou, respektive mrakem, který se dostal až do ulic Erice. Když přicházíme k autům, vyhlídka, kde jsem po příjezdu fotil pobřeží, je zahalena šedým mrakem a nejde vidět vůbec nic. Po pár minutách se ale mrak stěhuje dál a jakkoliv to zní blbě, obloha pod námi se protrhává.
Z Erice sjíždíme druhou silnici vedoucí k Trapani. Nahoru to byla zábava, ale po pár minutách sjezdu nekonečných serpentin se mi regulérně začíná točit hlava. Nakonec zdárně přijíždíme na hlavní silnici k Trapani, ale odbočujeme opačným směrem na Calatafimi-Segesta, kde se nachází dórský chrám z 5.st. př.n.l. a přírodní amfiteátr s hledištěm orientovaným do vnitrozemské krajiny. K archeologickému nalezišti přijíždíme v 18:45 a při pohledu na ceduli, kde je vyznačena otevírací doba od 9 do 18 hodin, vidím, že máme asi opět smůlu. Ještě to zkoušíme na pracovníky před branou, ale bohužel, už je zavřeno. Což o to, chrám jde pěkně vidět i z cesty okolo naleziště, ale amfiteátr je schovaný někde mezi kopečky. Přemýšlím kudy bychom mohli jet, abychom divadlo viděli. Prvně vyjíždíme na nedaleký kopeček s hezkým výhledem na chrám. Slunce už se pomalu chystá k západu a mění barvu svých paprsků z pronikavě zářivých na teplé naoranžovělé světlo, které háže na okolní čarovnou krajinu. Máme tedy skvělé podmínky ke krásným fotografiím bez jakýchkoliv umělých efektů.
Za chvíli zkoušíme okružní cestou okolo naleziště nalézt místo, odkud bychom mohli spatřit amfiteátr. V kopcích potkáváme volně se pasoucí krávy u silnice, i vzteklé sicilské psy, kteří se za námi rozbíhají. Naštěstí máme pod kapotou víc, než 2 hladové psy a ujíždíme. Zadek auta mi ale v liduprázdných serpentinách pořád až moc ochotně a nečitelně chodí ven a v jedné vracečce se nečekaně utrhne úplně, že ani okamžité kontra nepomáhá. Otáčíme se okolo své osy a přední nárazník se zahryzuje do patníku na vnitřní straně zatáčky. Výsledkem je naprasklý nárazník a ohlé tažné oko. Můžeme naštěstí pokračovat dál. Trápí mě ale zvláštní chování auta, které se za normálních okolností chová přesně naopak, tedy naprosto čitelně, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si jej pořizoval. Napadá mě zvýšený tlak v pneumatikách vlivem vysokých teplot, které tady panují. Až najdeme benzínku s kompresorem, budu snad vědět víc.
Jsme na vrcholcích kopců. Pohled na okolní krajinu je famózní, ale amfiteátr nikde. Letos to prostě s těmi otevřenými divadly nevychází. Nezadařilo se ani v Taormině, ani teď tady, na druhé straně Sicílie. Víťa ještě pózuje u cedule městečka Vita a už je na čase vrátit se, po dalším dni bohatém na zážitky, zpět do apartmánu.
V apartmánu máme nakoupené suroviny a dnes budu po několika letech na dovolené vařit. Na teplé letní dny se hodí lehká šťavnatá pasta – penne alla putanesca (rajčátka, černé olivy, kapary, ančovičky, česnek). Přesto, že jsem je doma vařil už mnohokrát, tady prostě chutnají nejlíp. Všechny suroviny jsou čerstvější, kvalitnější, chutnější. Snad ne jen ze slušnosti všichni mlaskají a chutná jim :-) S plnými žaludky a unaveni z cestování jdeme spát.

13. den
Je tu další den našeho sicilského pobytu. Venku fouká, ale je fouká horký vzduch. To k nám zavítalo tzv. Scirocco – horký vzduch vanoucí ze Sahary. Po snídani máme v plánu zavítat opět do rezervace Zingaro. Tentokrát ale na její druhý konec u Scopella. Po cestě zajíždím k benzínce, abych si vyjasnil, co se dělo včera s mým autem. Při nasazení hadice na ventilek a načtení hodnoty tlaku nevěřím svým očím. Ačkoliv se logicky nabízelo, že díky okolním vedrům bude tlak vyšší, je tomu přesně naopak. Tlak klesl o vice než 0,5 atmosféry, což jednoduše vysvětluje podivné chování auta. Volám Víťu, ať si tlak taky překontroluje a i on má pneu nedofouknuté. Tlaky tedy srovnáváme podle našich potřeb, můžeme pokračovat v cestě a já jsem rád, že se auto bude zase chovat tak, jak má, protože brzy zavítám na Targu Florio a potřebuju, aby auto bylo v pořádku.
Kousek před vstupem do rezervace se zastavujeme u Tonnary di Scopello, pravděpodobně jediné nedotčené tonnary na Sicílii, odkazující na tradiční lov tuňáků. Tonnara je postavena v malé romantické zátoce obklopená skalními věžemi, které se tyčí nad hladinou moře. Objekt je v soukromém vlastnictví a správě rodiny Foderá, kteří stále uchovávají veškeré vybavení, kterým se zde tuňáci lovili ještě do roku 1984. V současnosti se část tonnary pronajímá k pobytům a celý objekt poté k focení a filmování.
Z příjezdové cesty si tonnaru s jejím překrásným okolím fotíme a pokračujeme dále k Zingaru. Když přijíždíme k parkovišti rezervace, je mi divné, že tady stojí jen pár aut, když při naši první návštěvě jsme museli parkovat podél cesty snad 1km od pokladny, protože nikde jinde jednoduše nebylo na zaparkování místo. O pár chvilek později dostáváme od pána v pokladně rozhřešení. Rezervace je kvůli horkému Sciroccu a tím pádem hrozícím požárům dnes uzavřena. Musím mu dát za pravdu, protože u pobřeží je vítr ještě silnější a teplejší.
Měníme tedy operativně plán a jedeme se podívat do Scopella. Procházíme centrum malého městečka, které je ale kvůli větru víceméně liduprázdné. Ulicemi profukuje silný vítr. Ačkoliv by si člověk myslel, že vás tento vítr v horku ochladí, opak je pravdou. Je to jako byste s sebou nosili v létě fén a foukali na sebe jeho horký vzduch. Naštěstí nacházíme kavárnu ve velkém dvoře, kde vítr není tak silný. I tak se ale okolo nás povalují židličky ze zahrádek okolních restaurací. Kupujeme si kávu a zmrzlinu a vracíme se zpět na větrné náměstíčko.
Ve stínu stromů u jednoho z domů vidím nabídku místního zemědělce a mezi nimi olivový olej. Navštívit Sicílii a neodvézt si jeden z místních výborných olivových olejů je hřích. Máme na něj s Luckou spadeno už od příjezdu, ale nechtělo se nám kupovat olej z obchodu. Dáváme přednost koupi takových produktů přímo od jejich výrobců. Zastavujeme se tedy u domu a prohlížíme si sortiment, ve kterém kromě olejů nechybí ani víno, med a kapary. V mžiku je u nás postarší pan majitel a vykládá nám o svých produktech. Rukama nohama dáváme na jevo, že máme zájem hlavně o jeho extra panenský olej. Pán tedy pokračuje ve výkladu o jeho olejích. Ukazuje olivový háj za domem, ze kterého jeho produkce pochází, vysvětluje nám, že jej vyrábí sám bez jakýchkoliv chemikálií atd. Dává nám na výběr mezi balením ve skleněné lahvi, nebo plechovém, který preferuju. S Luckou si od něj kupujeme litrovou plechovku za cca 7 Euro. Pán se nás ještě nakonec ptá, odkud jsme. Když řekneme “republica ceca”, rozzáří se a z toho co jsme pochopili, byl pravděpodobně kdysi v Praze s nějakým orchestrem. Ještě dostáváme vizitku a loučíme se s tímto srdečným Sicilanem.
Odpoledne už je v plném proudu a my bychom se rádi vykoupali, když Zingaro a jeho pláže pro dnešek padly. Kousek od Scopella navštěvujeme oblázkovou pláž, kde se koupeme. Sem tam musíme spěchat pro některou z našich věcí, kterou odfouknulo scirocco, ale jinak si na poloprázdné pláži pěkně vegetíme do 18 hodin.
Do San Vita se vracíme okolo několika požárů, způsobených dnes vyjímečně asi sciroccem. V 8 hodin večer vyrážíme do centra do místní vyhlášené restaurace Delfino, o které jsme si s Luckou četli už dávno před odjezdem. Risotrante Al Delfino se nachází na hlavní třídě centra města. Hned u vchodu na velkou venkovní zahrádku vás láká velký chladící box ve kterém na ledu leží nepřeberné množství čerstvých ryb a mořských plodů. Stačí si jen vybrat. Restaurace je už teď v 8 hodin večer, což je na italské poměry na večeři velmi brzy, skoro zaplněná. Naštěstí je ještě pár stolů volných a uvaděč pro nás hned jeden připravuje. Jídelní lístky máme na stole vzápětí. Na pití zatím objednávám 4 malá piva Moretti. Když už číšník odchází, Víťa nevydrží své vnitřní napětí s zavolá na číšníka “scusi ! Uno grande birra per favore”. Jeho láska k “myslivečkovi” je prostě větší, než malá :-)
Listujeme jídelákem, sbíhají se nám sliny a nevíme co si vybrat dříve. Pája si vybírá insalata siciliana a penne ala carbonara, kupodivu se smetanou, kterou jsem viděl do těchto těstovin přidávat snad jen v našich tuzemských pseudo restauracích. Na Sicílii jsem už ale tuhle úpravu viděl v několika restauracích. Lucka si vybrala steak s tuňáka na grilu, Víťa sahá po cous cousu di carne (cous cous s telecím masem) a já si objednávám fritto misto, ke kterému mě inspirovala fotografie z galerky HonzyH z cestovatelského fóra na Orbionu. Po zahrádce se pohybuje asi čtveřice pohotových číšníků, kteří stíhají obsluhovat desítky návštěvníků. I přes velkou obsazenost ale na jídlo nečekáme dlouho. Zhruba za 20 minut se začíná servírovat k našemu stolu. Vzájemně si ochutnáváme jídla a musíme je objektivně shledat výbornými. Těžko říct, co mi chutná víc. Nezaměnitelná chuť Fritto Misto se smaženými, obalenými kalamáry, krevetami a dalšími mořskými plody, osvěžující a silný sicilský salát s olivami, ančovičkami, kapary, rajčátky a cibulí, Lucčin šťavnatý kus tuňáka nebo snad lahodný cous cous s masem, cuketou, mrkví, paprikou a cibulí v rajčatové omáčce ? No, vyberte si sami. Já se zříkám hlasování a prohlašuji tuto hostinu za jednu z nejlepších, kterou jsem v Itálii kdy absolvoval. Všichni jsou už plní, ale já s Víťou ještě dojídáme Pájin výborný salát. Na závěr skvělého gastro zážitku nesmí chybět kávička a v 10 hodin večer všichni nad míru spokojení restauraci opouštíme a vracíme se do rezidence.
Na terase popíjíme a domlouváme plán na další den, který mám já s Luckou jasný – výlet, respektive jízda po legendární silniční závodní trati mezi Palermem a Cefalú – Targa Florio. Víťa by rád jel taky, ale pořád váhá a nakonec se rozhodne, že se s Pájou nezúčastní. Přeci jen se očekává, že na tento výlet padne celá nádrž, takže to může pochopit jen opravdový motoristický fanoušek, kterým Víťa tak úplně není a už tak měl neočekávané výdaje v Kalábrii. Jdeme spát, chci se na tento den dobře vyspat.

14. den
Ráno vypadá počasí ideálně pro náš dnešní program. Je zataženo. Po 11. hodině s Luckou vyrážíme ze San Vita, tankujeme na benzínce a ještě jednou, pro jistotu kontroluju tlak v pneumatikách. Můžeme vyrazit na legendární Targu Florio. Tento open road vytrvalostní závod byl založen v roce 1906 sicilským průmyslníkem Vincezem Floriem. V době, kdy tento závod založil, byl na ostrově jediným majitelem automobilu. To ale nevadilo. Závodilo se na koních. Okruh byl původně dlouhý 446 km a jel se ve 3 kolech. Ve 20. Letech se stal jedním z nejvýznamnějších podniků vytrvalostních závodů, protože klasické podniky, jako Mille Miglia, nebo 24h Le Mans ještě vůbec neexistovaly. Svých velkých úspěchů zde ve 20. letech dosáhla taky naše Eliška Junková.
V 50. Letech se zde začalo jezdit mistrovství světa sportovních vozů FIA. Během let byl okruh postupně zkracován až na konečných 72 km se startem a cílem v městečku Cerda. Tato nejznámější verze okruhu obsahuje neuvěřitelných 732 zatáček. Trať vede z Cerdy, kde začne prudce stoupat do pohoří Madonie ke Caltavuturu, okolo Scillata a z převýšení 600 m.n.m klesá přes Collessano do Campofelice di Roccela k pobřeží, odkud potom vede 7 km dlouhá rovinka zpět k Cerdě. V dobách své největší slávy byl tento závod označován jako nejtěžší na světě. Závodníci s mnohdy až 600 koňovými speciály, jako např Ferrari 512S, nebo Porsche 908, závodili na těchto úzkých serpentinách, v plné rychlosti pak projížděli centry městeček, aby potom dlouhou rovinku prosvištěli na maximální rychlost.
Mistrovství světa FIA se zde jezdilo až do roku 1973, kdy bylo hlavně kvůli bezpečnosti pilotů a diváků staženo. Závodník Helmut Marko např. okruh označil za totálně šílený. V roce 1977 pak přišel definitivní konec klasické Targy Florio, když se naplnily obavy z bezpečnosti trati a v 5. z plánovaných 8 kol byl závod zastaven kvůli velké havárii, při které zahynulo několik diváků.
Odkaz Targy Florio ale žije dodnes a to jak na trati, tak i mimo ni. Hlavním z nich je Porsche Targa, které svůj model s odnímatelným střešním panelem pojmenoval právě po této tratí na počest četných vítězství svých vozů. Ale zpět k výletu.
Po hodině cesty opět trčíme v zácpě v Palermu a pomalu se posunujeme přes městský okruh ven. Za Palermem se napojujeme na dálnici a za Termini Imerese sjíždíme na okresní silnici. Před Cerdou navštěvujeme bývalé boxy s tribunami, kde závody začínaly a okolí bývalo doslova obsypáno lidmi. Dnes tribuny chátrají a smutně vzpomínají na zlaté časy své největší slávy. Po zdech jsou namalovány nápisy Targa Florio a další hesla. Nad tribunami se tyčí pohoří Madonie. Dělám pár fotek a pokračujeme do Cerdy. O pár minut později jsme v Cerdě. V kavárně chvíli posedíme s kávou, plánuju trasu, abych věděl kudy přesně jet a také viděl jednotlivé zatáčky dopředu na displeji. Ve 13 hodin vyrážíme na trať. Usedám za volant, vypínám rádio, kontroluji pozici za volantem a za cedulí označující konec obce podřazuji za 2 a s plným plynem se řítíme do prvních ze stovek zatáček před námi.
To, co se tady za necelou hodinu a půl událo se dá shrnout dvěma slovy – řidičská nirvána. Nepopsatelné a možná pro většinu lidí nepochopitelné. Jedna zatáčka střídá druhou, rovinky téměř neexistují. Provoz je nulový. S vyjímkou měst jsme potkali za těch necelých 70 km možná 4 auta. Po zdech a strážních budkách jsou barvou namalovány desítky let staré transparenty, povzbuzující závodníky. Okolo nás je krásná krajina sicilského pohoří. Otáčky motoru zřídka kdy klesnou pod 4000 otáček. Vyjímkou je jen pár zastávek na focení, nebo doplnění tekutin, které se během jízdy mění v kvanta potu, nebo když se v některých místech asfalt vlní, či propadá, na což jsme upozorněni značkami v dostatečném předstihu. Když přijíždíme do Campofelice di Roccella, skoro už necítím ruce. A to mám v autě posilovač řízení, relativní komfort a jel jsem pouhé jedno kolo z 10, na kolik se závody jezdily.
Máme to za sebou. Lucka statečně celou cestu zvládla a dvakrát dokonce i točila video. Auto s koly zaprášenými od brzdových destiček dostává zasloužený oddech. Já jsem unavený, ale šťastný, že jsem mohl tento životní zážitek prožít. Všechen adrenalin se odplavil neznámo kam. U grafiky na zdi, oslavující Targu děláme několik fotografií a klidným tempem míříme do Cefalú.
Před 16. hodinou jsme v Cefalú. Jdeme nakoupit do supermarketu něco dobrého na svačinu, sedáme na pláž a svačíme. Po pravé straně máme super výhled na celé Cefalú včetně jeho dominanty, katedrály Duomo di Cefalú. Je zataženo, ale teplo, takže po sváče skáčeme do teploučkého moře. Na pláži odpočíváme do 17 hodin a poté jedeme zpět k Palermu. Chceme se ještě zastavit v Modellu, malebném letovisku u Palerma.
Po delším čase nám chce navigace opět brnkat na nervy a místo na dálniční obchvat a sjezd na Mondello, který jsme viděli po cestě tam, nás tahá přes centrum Palerma. Než jsem si stačil uvědomit, co nám přichystala, bylo pozdě. Zažil jsem už různé divoké provozy, v Římě, Florencii, v Catanzaru, nebo různých přeplněných přímořských letoviscích, ale tohle byl rozhodně vrchol italského dopravního chaosu. Jako divoká řeka, která se probíjí úzkým korytem, se ze všech stran řítila auta, stovky skútrů, cyklistů. Semafory zde už úplně ztratily svůj účel. Vysoká hra nervů při protahování se mezi auty nebrala konce. K tomu ještě začalo hustě pršet, takže se nám k tomu všemu přidala špatná viditelnost. Nekonečné přívaly dalších a dalších aut a vedlejších ulic, minimálně ztrojnásobený počet jízdních pruhů za doprovodu serenády klaksonu a jekotu motorů splašených skútrů. Po necelé hodině se konečně vymaňujeme ze spárů divokého velkoměsta, dostáváme se na hlavní cestu na Mondello a v 7 hodin večer konečně přijíždíme, tentokrát vyčerpaní psychicky na nábřeží Mondella, v jehož středu se na moři vznáší na pilířích postavený noblesní malý palác, ve kterém sídlí luxusní restaurace Charleston Le Terrazze.
Naše první kroky míří na molo u malého přístavu, odkud je pěkně vidět centrum. Slunce pomalu zapadá a postupně se začínají rozsvěcovat pouliční lampy, poutače restaurací a to vše se zrcadlí v klidném moři přístavu mezi rybářskými bárkami a čluny. Z mola přecházíme do centra města s klasickou italskou večerní atmosférou, kupujeme zmrzlinu a potulujeme se v uličkách a po náměstí, plném venkovních zahrádek restaurací, kaváren a cukráren. V 8 hodin večer si vybíráme jednu z restaurací pro naši večeři. Pro mně spaghetti alle vongole a pro Lucku spaghetti al ragú (bolognese).
S plnými žaludky a plni dojmů opouštíme noční Mondello a odjíždíme zpět do San Vito Lo Capo. Víťovi s Pájou, kteří se za nedlouho vrací ovínění z večeře, vyprávíme naše dnešní zážitky a utahaní jdeme spát.

15. den
15. den naší dovolené. Venku je opět zataženo. Občas sprchne. Budíme se až po poledni a na slunění to dnes tedy nevypadá ani náhodou. Posedáváme na terase a nic moc se nám nechce. S Luckou si připravujeme sicilský salát, podle surovin, které něm byly obsažené před pár dny v Delfinu. Myslím, že se nám docela podařil a chutná skoro stejně. Pořád nejsme rozhodnuti, co dnes vlastně budeme dělat. V okolí jsme již skoro všechny zajímavosti navštívili, navíc dnes chybí chuť něco většího podniknout. Výlet se tedy omezí jen na návštěvu Conadu za San Vitem, kde mimo jiné kupujeme Cinzano, protože Bacardi už došlo. Zde nastává konflikt, jestli koupit červené, nebo bílé. Z mně neznámého důvodu, asi jen tak pro zdravou opozici, si prosazuju červené (přestože tento typ pití vůbec nepiju), zatímco Víťa by raději koupil bílé. Nakonec ho přeci jen přesvědčím a kupujeme červené.
Odpoledne se tedy vydáváme na městskou pláž, vyzbrojeni Cinzanem, pálkami na pinkání a dalšími nezbytnostmi. Po prvním ochutnání Cinzana mi dochází, že volba varianty Rosso asi opravdu nebyla tou nejlepší. Že by nám nějak extra chutnala se říct nedá. Za chvíli začíná pršet. Prcháme tedy do kavárny na pobřežní promenádě a využíváme možnosti posedět u kávy. Déšť ustává, a tak se vracíme zpět na pláž. Po chvíli ale opět začíná pršet. Nemáme se pod co schovat, protože slunečníky jsme nechali v apartmánu. S Víťou se tedy sebereme a spěcháme pro ně. Holky se mezitím alespoň přikrývají dekou. Za pár minut odemykám dveře, bereme slunečníky a chystáme se zpět. Napadá nás ale využít benefitu našeho apartmánu, a sice 2 jízdních kol, které máme k dispozici. Po několika letech tak sedláme bicykly a za chviličku jsme zpět na pláži. Střídavě prší, takže chvíli popíjíme a kecáme pod slunečníky a chvíli si pinkáme. K večeru už se obloha začíná protrhávat a s Víťou nakonec přeci jen skáčeme do moře. Slunce pomalu zapadá za Monte Monaco a v 8 hodin večer se vracíme po proflákaném dni zpět.
Na večeři dnes nikam nejdeme, máme totiž nakoupeny suroviny (těstoviny penne, rajčatový protlak, italskou slaninu pancettu, česnek a parmazán) na Penne al Amatriciana. Opět tedy zaujímám pozici kuchaře a připravuju za výpomoci ostatních večeři. Po večeři dopíjíme Cinzano, které jsme si během dne totálně znechutili. Ani ředění kolou nepomáhá. Holky už nechtějí vůbec, já to v záchvatu pudu sebezáchovy také vzdávám. Víťa tak, jako správná alpa, bere zodpovědnost na sebe a lahev dopíjí.

16. den
Venku se konečně zase ukázalo sluníčko a můžeme tak vyrazit na výlet do Zingara. Vyjíždíme po poledni. Cestou míjíme stádo zdejších koz, které se promenádují okolo silnice. Na pořádek ale dbá stejně zbarvený pastevecký pes se zastřihnutými ušimi, který nám dělá místo a my můžeme jet dál. Před Zingarem projíždíme okolo obrovských vypálených pastvin, které nejspíš padly za oběť Sciroccu, které zde pár dní zpět řádilo.
Parkoviště u rezervace je opět přeplněno a parkujeme až daleko za ním, podél silnice. Ověšujeme se věcmi a vyrážíme na pochod nedotčenou přírodou rezervace k vzdálenější pláži Torre dell Uzzo. Okolo nás jsou rostou zakrslé palmy, přes metr vysoké keře rozmarýnu a další zajímavá fauna. Cesta vede po úzkých hliněných a na některých místech hůře schůdných stezkách. Zhruba v půli cesty k pláži tak uhýbáme ze stezky k jednomu z kamenných domů (rifugio) si chvíli odpočinout. Dům má terasu vyskládanou kameny s výhledem na pobřeží Zingara, je obklopen subtropickou vegetací a z velké části obrostlý popínavými rostlinami. Nádherné místo. Nevím, jak to vypadá uvnitř, ale už jen pro ten zevnějšek domu a jeho lokaci by stálo za to, si nějakých charterem zaletět do mimo letní sezónu Trapani a strávit tady v Zingaru dva dny v tomto domečku, který tak krásně zapadá do prostředí Zingara.
Ještě než sejdeme k pláži, která je kousek od jeskyně Grotta dell Uzzo, navštěvujeme na rozcestí muzeum rolnictví. Uvnitř si můžeme prohlédnout spoustu tradičního rolnického nářadí, jednoduchých oracích strojů, sítí a také historických fotografií, zachycujících rolnické řemeslo. Po zapsání do knihy návštěv už scházíme dolů k další z nádherných, i když oblázkových pláží. Bohužel je zde přelidněno, že si není kam rozložit deku. Sedáme si tedy do oblázků a alespoň se osvěžujeme pivem. Zkusíme štěstí na další nejbližší pláži.
Šlapeme zpět na stezku, ale před námi nelze nepřehlédnout obrovskou, tajemnou jeskyni Grotta dell Uzzo. Nepodívat se k ní blíž by byla velká škoda. Když ale k jeskyni dorazíme, začíná zase pršet. Schovat se dá právě jen pod vysokým převisem jeskyně. Prostor okolo je ale ohrazen a opatřen nápisy Vietato Entrare. Déšť je ale pádným argumentem k porušení zákazu a navíc nejsme sami, kdo se sem spěchá ukrýt. Můžeme si tak z blízkosti prohlédnout tuto majestátní díru ve červeno oranžové skále, poseté zvláštními kulatými krápníky. Od jeskyně stoupáme po zakroucené stezce a pokračujeme dál. Mezitím se ale vyschlá stezka díky dešti změnila v zablácené kluzké koryto. Bláto se během pár kroků lepí na podrážky, obaluje celé chodidlo a zdvojnásobuje jeho hmotnost. Navíc Víťa s Pájou se, jak se na turisty sluší a patří. vybavili pouze žabkami, takže jejich chůze je o to namáhavější a nebezpečnější. K naší smůle navíc nejbližší pláž Calla Marinella není pláž, ale kus ploché skály a jsme nuceni obtížným terénem šlapat dál až k pláži Calla Berretta, která se nachází v půli cesty mezi oběma konci rezervace.
Ve 3 hodiny konečně přicházíme k pláži. Obloha je od deště pořád zatažená a první co potřebujeme udělat, je omýt si cihlově rudým blátem zašpiněné boty. Páje se jedna žabka pod nánosy bahna trhá, takže zpáteční cesta nevypadá moc růžově. Počasí zkrátka nelze poručit. Chvilkami zase prší, a tak se do vody nikomu moc nechce a kromě odpočinku ani není moc důvodů tady zůstávat. Já nakonec do moře aspoň na pár temp skáču. Potom řešíme, jak provizorně opravit Pájinu žabku, aby mohla úspěšně absolvovat cestu zpět. Nakonec se nám daří pásek žabky jakš takš uchytit a vracíme se zpět. Cesta zpět je zdlouhavá, sem tam lehce sprchne. Asi v půlce naší zpáteční cesty přichází krátká, ale velmi vydatná přeháňka. Já s Luckou jdeme více vepředu a před námi se naštěstí zjevuje jeden z domů rifugi. Stíháme se tak ukrýt před slejvákem. Víťa s Pájou přichází, když už pomalu pršet přestává. Po dalších stovkách metrů v červeném bahně před sebou s Luckou konečně vidíme pokladnu a tím i cíl naší cesty.
Lucku s věcmi nechávám u pokladny a spěchám pro auto. Když se vracím s autem, zrovna přichází i druhá polovina naši skupinky, takže otáčím auto a vezu Víťu k jeho autu. K pokladně mezitím přichází krásné, ale unavené a lehce podvyživené stěně, které jsme potkali už cestou po stezkách rezervace v domnění, že patří k lidem, okolo kterých procházel. No očividně asi ne. Pejsek leží schoulený do klubíčka u cesty a kouká na nás svýma smutnýma očima. Vytahujeme zbytek vody a lijeme mu ji do plastové krabičky od sendvičů. Vystrašené štěně ji rychle pije. Je vidět, že se toulá už delší dobu, na tváři a na nohách má několik ranek a trochu mu teče z očí. Je ale nesmírně hodné a přítulné. Zastavuje u nás jeden ze správců rezervace, rukama nohama se mu snažíme naznačit, že pes není náš, pán bere telefon, s někým telefonuje a pak se slovy „ok“ ukazuje, že můžeme jet, že pro pejska někoho poslal. Loučíme se tedy s našim malým kamarádem a odjíždíme do San Vito Lo Capo.
Když vjíždíme do města, už zase svítí sluníčko, jdeme tedy ještě na chvíli na pláž a když se slunce začíná odebírat ke spánku, opouštíme San Vito a kousek za městem parkujeme na obrovské a velkolepé vyhlídce, okolo které jsme celý týden jen jezdili. Slunce zapadá za mraky, které se barví do růžova, okolo nás liduprázdné pláže, které omývá klidné moře, nad nimi skaliska a na jednom z nich stará strážní věž. Pobíhám okolo se stativem a zvěčňuji po nás tuhle parádní scenérii. Bohužel jednu z posledních na letošní dovolené.
Zítra je sobota a to znamená jediné. Chtě nechtě se budeme pomalu vracet domů. Večer se tak nese ve znamení urputného balení a především skládání zdánlivě nemožného množství věcí do aut. S vypětím všech sil se nám daří věci do kufru, bootbagu a dalších všemožných prostor v autě nacpat. Všichni jsme pořádně unavení a potřebujeme si před dlouhou cestou zpět odpočinout. Po posledním večerním posezení na terase apartmánu jdeme do hajan.

17. den
Bohužel, jak to tak bývá, všechno jednou končí. Konec naší dovolené nadešel právě dnes. Vstáváme v 9 hodin ráno, snídáme, pijeme poslední kávu z bialetty, balíme poslední zbytky věcí, především potraviny a jídlo a pití na cestu. Čekáme na Pepičku, která obchází jednotlivé apartmány, ve kterých stejně jako nám končí lidem pobyty. Po letmé kontrole odevzdávám klíče, loučíme se a se zataženou oblohou nad námi smutně opouštíme San Vito Lo Capo. Před Palermem nás na dálnici stíhá déšť. Naštěstí jedeme dost rychle na to, aby kapky v proudu větru nestíhaly dopadat do interiéru. A pak že se nedá v dešti jet se staženou střechou, že :-) ?
Počasí se střídá každou chvílí. Jednou je zataženo, poprchává, za pár minut svítí sluníčko. Teplota vzduchu je ale na dlouhou cestu se staženou střechou tak akorát. Po 15. Hodině už projíždíme hustým provozem v Messině a na druhý pokus se nám daří odbočit k dokům Caronte & Tourist. Chvilku po 16. hodině se naloďujeme, usedáme na lavičky na horní palubě a když o čtvrt na čtyři trajekt odráží od mola, je definitivně potvrzeno, že opouštíme Sicílii. Ostrov, který nám neskutečně učaroval svou jedinečnou přírodou, historií a celým svým tak trochu tajemným charakterem. I teď, když se o Sicílie vzdalujeme, loučí se s námi s tajemným obrovským mrakem, který se nad ní vznáší a přes který tu a tam prosvítají pásy slunečních paprsků. Jediné pozitivum je, že už nám nedělá pobyt na trajektu takové problémy, jako před týdnem. V klidu svačíme a čekáme, až se zase dotkneme pevninské Evropy.
O půl hodiny později se tak děje, vyjíždíme z trajektu a nejkratší cestou směřujeme na dálnici. Projíždíme Kalábrií a když míjíme ukazatele na Tropeu, smutek se na nás valí ze všech stran. Za Lamezií Terme vede dálnice podél pobřeží a pocit, že teď vidíme krásné Tyrhénské moře na dlouhou dobu naposledy je nesnesitelný. Loučíme se s jižní Kalábrií. Podvečerní zastávku na Autgorillu někde na pomezí Kalábrie a Basilicaty nám zpestřuje barman, který mile překvapen našim požadavkem na caffe macchiato, ukazuje svou show v práci s lattierou a šleháním mléka.
Se zapadajícím sluncem pokračujeme po dálnici k Salernu, a dál k Beneventu. Při jízdě v noci zjišťuju, že mi auto nějak slabě svítí. Po zastávce na benzínce vidím, že světla svítí jako 2 bludičky. Žárovky vypadají v pořádku, ale ať se snažím jak chci,buďto mi svítí obě velmi slabě, nebo jen pravé světlo. Volím tedy raději variantu aspoň jednoho plně funkčního světlometu a druhé je tak osvětleno jen obrysovou žárovičkou. Později jsem doma zjistil, že jedna z žárovek byla přeci jen vadná, i když vlákna byl neporušená.
Před Beneventem jsme před půlnocí. Sjíždíme z hlavní silnice a po chvíli hledání přespáváme u lesa. Tentokrát spím venku už jenom já, protože je venku chladněji a Lucka tak raději spí v autě.

18. den
Probouzíme se před osmou hodinou do krásného slunečného rána a zanedlouho vyrážíme zpět na naši trasu. Bohužel všechny benzínky jsou ještě zavřené, takže na snídani, kávu a trochu ranní hygieny musíme vydržet do devíti. Zatím tedy ukrajujeme další kilometry a před devátou hodinou parkujeme na benzínce někde v půli cesty mezi Beneventem a Cassinem. Po vydatné snídani a očistě do sebe ještě kopeme epsressa a uháníme přes Cassino na báječnou silnici k Terni. U Borgorose odpočíváme na ve stínu zahrádky baru u silnice s kávou a pivem. Zhruba 30 km před Terni dojíždíme roadster povědomých tvarů. Je to Mazda MX-5 poslední generace, takže o generaci novější než ty naše. Lak british racing green a béžová kůže v interiéru není nepodobná té naši. Předjíždím místní nadšence a máváme na sebe. Italové zrychlují tempo a tak jedeme společně, pěkně tři Mazdy MX-5 za sebou. Kult MX-5 a pocit sounáležitosti holt funguje jak napříč generacemi aut, tak i napříč národy. Spanilou jízdu končíme až v centru Terni, kde se za zvuku klaksonů a mávání naše cesty rozdělují.
Za Terni najíždíme na rychlostní silnici E45 a pádíme směr Cesena. V Toskánsku nás ale čeká objížďka v místech, kde se opravuje jeden z dálničních mostů, vedoucích mezi toskánskými zelenými kopci. Po klikatých okreskách popojíždíme v koloně dalších aut a v jedné vesničce zastavujeme na pauzu u jednoho baru. Štamgasti se zájmem okukují auta a trošku nedůvěřivě se na nás koukají. Objednáváme si kávu, Víťa své milované Moretti a během čekání se koukáme z lodžie baru na velkolepý výhled na toskánské vnitrozemí. Potom posedáváme venku na zahrádce. Víťu pak napadne si domů odvézt pro něj asi nejhodnotnější suvenýr – sklenici Moretti. Radíme mu jak se zeptat, kolik stojí a odhodlaný pak vchází do baru. Po pár vteřinách se vrací a v ruce vítězoslavně třímá třídecilitrovou sklenici, kterou dostal od pana majitele zadarmo. Balím mu ji do ručníku, aby úspěšně přežila transport a odjíždíme. Víťa s Pájou se při odjezdu trošku zdrželi, tak na ně čekáme opodál. Jejich zdržení ale přišlo jako na zavolanou, protože jsem úplně zapomněl, že jsem si položil brašnu s penězi a doklady na víko kufru, když jsem balil sklenici. Naši kamarádi si naštěstí všimli, jak mi při odjezdu spadla na silnici a Pája s ní mává nad hlavou, když k nám přijíždějí. Zanedlouho už jsme zase na rychlostce, cesta v krásném slunečném dni pěkně utíká, v podvečer najíždíme na dálnici k Boloni a na nejbližším Autogrilu ristorante zastavujeme na sprchu.
Před Boloňou nás informační tabule upozorňují na nehodu a tvořící se kolony. Po pár minutách několikakilometrový pás stojících vozidel dojíždíme a náš dosavadní postup je zastaven. Po asi 30 minutách se kolona dává do souvislého pohybu, následky bouračky jsou odklizeny a dálnice je opět průjezdná.
Postupně míjíme Ferraru i Benátky, hodinu před půlnocí jsme za Udine, odstavujeme auta na Autogrillu a jdeme spát.
19. den
Budíme se o půl osmé. Před námi na nás už čekají Alpy a Rakousko. Po snídani na Autogrillu se vydáváme na poslední desítky kilometrů po Italských dálnicích. Před 9. hodinou zastavujeme uprostřed Alp na posledním Autogrillu na symbolické rozloučení se s touto báječnou zemí šálkem espressa macchiato a o půl desáté překračujeme italsko rakouské dálnice. Teď už není důvod se déle zdržovat, takže se dvěma přestávkami profičíme rakouské dálnice a ve 2 hodiny odpoledne už projíždíme vídeňským pavoukem dálničních křižovatek, nadjezdů, podjezdů, tunelů a sjezdů.
Trasa na novou část dálnice na Schrick ještě není pořádně značená, nové značení se mísí se starými ukazateli na silnici č.7, která původně spojovala Vídeň s Mikulovem. Navíc nám v hustém provozu mizí z dohledu i dosahu vysílaček stříbrná MX-5 našich kamarádů. Už už se blíží sjezd na nový úsek dálnice, kterého jsem si všimnul na poslední chvíli a spojení s druhou posádkou se stále nedaří navázat. Zastavujeme na nejbližší benzínce a s napětím čekáme, jestli si Víťa s Pájou cedule všimli a odbočili. V opačném případě by byl velký problém se znovu najít. Po pár minutách se konečně slyšíme a Pája nás uklidňuje, sjezd neminuli. Za chvíli se opět setkáváme a společně jedeme po poloprázdné dálnici na Schrick.
Ve 3 hodiny míjíme opuštěné budovy rakouských celníků a jsme ... jsme v Česku. O hodinu a půl zastavujeme v Brně na večeři. Guláš, na který zvu i naše kamarády má ale do poctivého daleko. Zkrátka jako bychom dostali facku se vracíme do reality české „gastronomie“. No, aspoň jsme zahnali hlad. Před pátou odpolední odemykám dveře našeho domu, který se mi prvních chvílích zdá, jako bych sem snad ani nepatřil. Co se dá dělat. Je to za námi. Už teď se nám stýská. Dojmů z této velkolepé cesty je až příliš mnoho na to, abychom je vstřebali. Na to budeme mít čas v následujících dnech při konfrontaci s každodenním životem pracujícího člověka. 19 dní plných nejrůznějších zážitků je u konce. Nezbývá než se pomaloučku, polehoučku začít shánět po další dávce naší drogy jménem Itálie. Celý kolotoč může začít znovu a jen musíme doufat, že se nám opět poštěstí sem zavítat a užívat si toho, co Italové tak náramně dovedou - „dolce vita“.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
23.04.13 13:58 Adriana (nepřihlášený uživatel) 78.80.229.***
Chystáme sa 1.krát do Sicílie a po prečítaní tohto cestopisu sa vo mne chveje každý kúsiček, strašně moc sa těším a snáď sa nedočkám ešte 14 dní do odletu, díky
12.03.12 17:43 Kirscha
Já prostě Danovo cestopisy miluju :-)
20.08.11 20:24 HonzaH
Oheň-voda-vítr-dým cestopisy od Dana se pro mne osobně staly během pár měsíců vysokou laťkou. Jsou neuvěřitelnou studnicí lokálních informací, krásných i hororových zážitků, které prostě k takovým road tripům patří. Stejně, jako jsem kdysi četl o jeho Kalábrii a před pár dny se z ní vrátil, tak mohu jen spekulovat o tom, zdali mne Zingaro či Cerda s Targou Florio dokope jednou k tomu, abych přeplul s osobákem kilometr hlubokou Messinskou úžinu a dal si kafe v baru v Savoce. Dnes už vidím a vím, že bych si to moc přál. Jemu chci popřát další takové zážitky a nám pak následně jeho brilantní sloh ve strhujícím čtení, od kterého jsem se neoderval ani když jsem z láhve vínka docuc 2deci, které mi zbylo ze včera a pro další kousek ne a ne dojít Ještě jednou díky za tu drogu, kterou budu užívat ve větších dávkách ve velkém množství.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
DSVnp
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝dopr˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy11
Galerie1
Diskuze3
 
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací