Itálie 2010 - Kalábrie, Sicílie: 1. ČÁST

Itálie 2010 – Jižní Kalábrie, Sicílie

Je to jako nemoc, velmi silná infekce, droga. Říkejte si tomu jak chcete, ale jakmile přičichnete k té exotičtější části Itálie, okamžitě jí podlehnete a nemůžete jinak, než se pro svou dávku emocí a prožitků každoročně vracet. A i tak je to málo.
Když jsme se v roce 2008 poprvé odhodlali k cestě, která byla 2x delší, než cesty na naše dosavadní dovolené, netušili jsme, do jakého začarovaného kruhu jsme se to dostali. To jsme pocítili až po tehdejším příjezdu. Od té doby každý rok vymýšlíme, škudlíme a hlavně se už od podzimu neskutečně těšíme na naši další návštěvu jižní Itálie.
Nejinak tomu tedy bylo i v roce 2010. Přeci jen nás ale čekaly dvě velké změny. Tou první bylo, že jsme v průběhu let našimi historkami, fotografiemi atd dokonale naočkovali naše blízké kamarády, kteří se rozhodli tento roadtrip absolvovat s námi a to stejně jako my, v kultovním dvoumístném roadsteru Mazda MX-5. Tou druhou změnou oproti dosavadnímu prozkoumávání Kalábrie bylo, že jsme si pobyt rovnoměrně rozdělili na 2 úseky ve dvou různých regionech. Na první týden byla naplánována Kalábrie, konkrétně její bez pochyb nejkrásnější část, a sice Costa Degli Dei – Tropea, Capo Vaticano. Druhý týden jsme se rozhodli poznat námi dosud nepoznanou, magickou, mýty opředenou Sicílii. A to hlavně její severozápadní část okolo měst Trapani a San Vito Lo Capo.

S plánováním jsme jako každý rok příliš nezaháleli, protože jakmile jste infikováni láskou ke špičce italské boty, začínáte spřádat plány na další léto prakticky hned po příjezdu z právě absolvované dovolené.
Většinou si věci, jako výběr lokality a hlavně ubytování beru na svá bedra sám, protože máme s Luckou v podstatě stejné priority a vkus. Tentokrát mě ale moje zvídavá přítelkyně předběhla a zcela převálcovala, když jednoho dne přišla s tím, že už ví, kde budeme v Kalábrii bydlet. Když vyťukala adresu do webového prohlížeče, vykouknula na mě rezidence jako ze snu. Rezidence Salato, obrostlá bujnou barevnou vegetací, tyčící se nad Tropeou se spektakulárními výhledy na celou Tropeu, široké azurové pobřeží a Liparské ostrovy. Tyto vjemy byly až příliš silné na to, abych je potlačil. Bylo jasno. Za 420 Euro na týden jsme zabookovali největší, 3 pokojový apartmán s velkou terasou a nejlepším možným výhledem. Booking proběhl hladce a levně přes Paypal krátce po Novém roce.
Mezi tím už jsem měl v hledáčku apartmány v San Vito Lo Capo. Výběr byl široký a ceny ještě příznivější. Nakonec padla volba na nově postavený a moderně vybavený, velký apartmán s klimatizací a terasou pár set metrů od pláže San Vita. Za cenu 360 Euro za týden nebylo o čem přemýšlet.
Den odjezdu byl stanoven na 26. srpna a mě už čekaly jen ty příjemné starosti, jako bylo shromažďování informací a zajímavostí ze Sicílie.
0.den
Můj nejlepší kamarád Víťa a jeho přítelkyně Pája k nám ze severu Moravy dorazili den předem k večeru. Drtivá většina věcí už byla nacpána v našich mini kufrech. Odjezd jsme si naplánovali na 10 hodin dopoledne. Celí natěšení jsme se se odebrali pozdě v noci ke spánku, který je ale díky cestovní horečce vždycky spíš jen symbolický.

1.den 26.8.2010
Plní energie a očekávání jsme ráno vstali, doladili poslední detaily, do auta nanosili zbytek nezbytností a za pěkného polojasného počasí jsme se staženými střechami, vybaveni vysílačkami, odstartovali naše další cestovatelské dobrodružství.
Mimo klasické návaly euforie se ale dostavovaly i úvahy o tom, jak bude cesta ve dvou autech probíhat. Navíc s Víťou, který do té doby, co by řidič, neabsolvoval cestu ani ze čtvrtiny tak dlouhou, jaká byla před námi.
Před Brnem jsme dotankovali plné nádrže a zkontrolovali tlak v pneumatikách, načež mě Víťa celkem vystrašil oznámením, že mu jedno kolo už delší dobou uchází, takže bude tlak v pneu kontrolovat častěji. Tento neřešený problém nám také poté pěkně zavařil, ale o tom až později.
Další zastávka nás čekala o ani ne 100 km dál, na Česko-rakouských hranicích v Travel Free Shopu, kde si každý rok kupujeme Metaxu a letos jsme k ní přibrali ještě lahev bílého rumu Bacardi.
Díky nově postavené dálnici jsme u Schricku ukončili zdlouhavou jízdu po okreskách. Dálnice A5 je po svém otevření v podstatě poloprázdná a tak se nám naskytla možnost všemožného focení se navzájem za jízdy. První větší přestávku jsme po 13.hod uskutečnili na našem oblíbeném odpočívadle Triestingtal cca 35 km za Vídní, kde jsme posvačili, zhodnotili dosavadní průběh a posléze odfrčeli směr Graz. Za Grazem jsme si dali další pauzu a lehce prohodili posádky. Lucce jsem svěřil naši, sám jsem usedl do Víťovy MX-5 a utvořili jsme mužské a ženské posádky. Holky s Luckou nám dávaly za uši, protože moje auto má silnější motor. Cesta tak pěkně utíkala, ani jsme se nenadáli a už se před námi tyčila vstupní brána do Itálie – Alpy. Těsně před italskými hranicemi okolo půl šesté večer, nastal čas na dotankování na naší oblíbené benzínce v alpském městečku Arnoldstein, kam jezdíme každý rok. Nic se tu nezměnilo. Poznávali jsme známá místa, včetně malé, útulné benzínky Shell a jejím pěkným posezením s výhledem na Alpy, které jsme využili ke svačině.
Krátce před 18. Hod vjíždíme do naší zamilované země a už se nemůžeme dočkat nejbližšího Autgorillu a výborné kávičky. O dvacet minut později už parkujeme před Autogrilem a vychutnáváme si těch pár doušků pravého espressa. Dostavují se první opravdové tzv. „návaly“. Takto jsme pojmenovali pocity neskutečného štěstí a radosti, kterých se nám po těch nekonečných měsících čekání konečně dostává. Naši kamarádi, cestovatelští zelenáči, vytahují štangli turisťáku, takže zatím co mi si pochutnáváme na sendvičích s prosciuttem cotto, není o trefné poznámky o typickém českém turistovi nouze.
Po občerstvení pokračujeme dál, směrem k Boloni. Za Alpami jsme už po setmění, ale vzduch je teplý a přímořsky vlhký. Noční jízda beze střech tak krásně plyne a po 23 hodině sjíždíme u Boloni z dálnice a hledáme vhodné místo na přespání. Bohužel je oblast okolo Boloni silně zemědělsky zaměřena. Díky tomu je zde mezi poli nespočet zavlažovacích kanálů a tudíž i spousta komárů. Víťa s Pájou tak spaní pod širákem vzdávají a odebírají se spát do titěrného kokpitu auta, kde nemáte ani kam si sklopit sedačku. My zůstáváme venku a všemožně se snažíme schovat před dotěrnými komáry. Nakonec přeci jen usínáme.

2.den
Vstáváme brzy, něco po šesté hodině ranní. Nebe je bez mráčku a je krásně teplo. Po sbalení věcí je náš cíl jasný. Najít nejbližší hypermarket a nakoupit naši oblíbenou kávu Filicori, která se v Boloni vyrábí a pohodlně ji koupíte právě jen v Boloni a jejím blízkém okolí.
K hypermarketu někde v Boloni přijíždíme před osmou hodinou. Otevírací doba je ale až od 9 hodin. Jdeme se tedy projít okolo. Po pár desítkách metrů ale Víťa, který celou cestu řídí v žabkách, šlape do kaluže, která na první pohled nevypadá nijak zvláštně. Je ale dobrých pár centimetrů hluboká a plná bláta. Další program je tedy zajištěn. Po výbuších smíchu při marné Víťově snaze očistit zablácenou nohu a botu papírovými kapesníčky zjišťujeme, že jsou před vchodem do hypermarketu přístupné toalety. Víťa tedy na nic nečeká, strká nohu do umyvadla a za našeho kolegiálního posmívání a focení si nohu i botu umývá. Jak se blíží 9. hodina a tedy otevření obchodu, začínají se, podobně jako v našich končinách, u vchodu shromažďovat místní důchodci, vyzbrojení odhodlaným výrazem, vozíky a akčními letáky. Někteří po nás divně pokukují, asi že jim nehorázně kazíme věkový průměr. Mládí vpřed ! Po otevření elektronických dveří nenecháváme nic náhodě, startujeme do chodeb obchodní galerie a zkušené a odhodlané důchodce necháváme v prachu za námi.
Máme štěstí, moje káva je zrovna v akci a tak nakupujeme celkem 14 půl kilových balení po 3,39 Euro za kus. K tomu přihazujeme další nezbytné suroviny na dnešní cestu: vodu, laranciatu, sendviče, ovoce, pečivo, prosciutto a další. Za půl hodiny jsme venku, balíme nákup, mažeme se krémy, protože venku začíná pěkně žhnout sluníčko, v hustém provozu opouštíme Boloňu a míříme k Ceseně.
V 10:30 už najíždíme na bezplatnou rychlostní silnici směrem na Orte. Stavíme hned na prvním odpočívadle, parkujeme auta do stínu a sedáme si před Bar E 45-1, kde za 70 centů dostáváme parádní Filicori espresso macchiato. Víťa má ještě v plánu zkontrolovat pneumatiky, především pak tu, která mu uchází. Musíme ale na druhou benzínku, kde mají kompresor. Pneumatika je ušlá o cca 0,5 atmosféry. Dofouknuto, jede se dál.
Slunce pálí fest. Nastupuje tedy ochlazovací finta s mokrým ručníkem okolo ramen a krku. Projíždíme krásným kopcovitým vnitrozemím Toskánska, míjíme azurově modré jezero Lago Di Montedoglio. Návaly se čím dál zvětšují :-)
Opouštíme region Toskánska a už jsme v Umbrii. Za Perugií stavíme na odpočívadle. Potřebujeme doplnit tekutiny. V obchodu vybíráme chlazenou vodu a piva. Když míříme ke kase, začne na nás pokladní hulákat a ukazuje, že musíme jít pryč, protože s Víťou nemáme trika, která jsme si zapomněli obléct. Dávám tedy Lucce do náruče zbytek zboží, které chceme koupit a lehce naštvaný si jdu s Víťou sednout ven, zatím co Lucka s Pájou zaplatí. O co větší je ale moje rozčarování, když za námi po pár sekundách přiběhne onen nevrlý pokladní a začne si nás prohlížet a koukat okolo nás. Je mi hned jasné, že si asi, nevím proč, myslí, že jsme snad něco ukradli (hlavně, že na sobě s Víťou máme spoustu oblečení, kam by se nějaký domnělý lup dal ukrýt že :-) ). To už mě dopálí tak mu řeknu hezky česky pár peprných poznámek, načež se opruz slavnostně odebere zpět do své práce. Za chvíli přichází holky s vodami a pivy. Otevíráme si každá dvojice napůl velkého 0,66l Heinekena a chladíme přehřáté organismy. Vedro spojené s mým rozčarováním nad chováním pokladního mi po pár doušcích piva způsobuje expresní opilost. Jak rychle ten pocit přišel, tak se naštěstí rychle začal i vytrácet, takže po půl hodině jsem ok a můžeme pokračovat po rozžhaveném asfaltu vstříc Terni.
Ve 3 hodiny odpoledne jsme v Terni, poměrně snadno se prokousáváme jindy zacpaným centrem města a už se cesta serpentinami zvedá do krásných zelených kopců Umbrie. Ještě krátká zastávka na kopci za Terni s pěknou vyhlídkou na město. Za chvíli za sebou necháváme Umbrii a překračujeme hranice dalšího regionu – Lazio. Bohudíky za to, že v autě není teploměr, protože sluníčko si nás pěkně griluje. Na malé benzínce provádíme další důkladné chlazení těl mokrými ručníky. Víťa s Pájou nemají dost a proceduru opakují snad 5x. Po vyčerpání místního vodovodu :-) pokračujeme po jedné z nejkrásnějších silnic, která na trase naší cesty leží. Trasa Terni, Rieti, Borgorose, Sora, Cassino vede po širokých silnicích s minimálním provozem a neopakovatelnými výhledy na Apeniny a zelené italské vnitrozemí. Postupně projedete třemi regiony: Umrzni, Lazio, Abruzza před Sorou se opět vrátíte do Lazia. V okolí trasy leží více než 10 národních parků a rezervací. Pokud pro vás i cesta znamená cíl, zkuste si svou cestu naplánovat alespoň jednou přes tyto okresky. Myslím, že nebudete litovat.
V městečku před Avezzanem okolo 17 hod opět nadešel čas na nákup lehoučkých italských piv a vody. Žízeň je veliká, takže ve mě třetinka Peroni mizí během pár okamžiků. Míjíme Cassino a u města Montano odbočujeme na státní silnici SS372, která nás dovede až do Beneventa. Pomalu se stmívá provoz je velmi hustý a plný uspěchaných Italů, kteří na nevyzpytatelně zvlněném profilu silnice předjíždějí. Raději zastavujeme před 20 hod na odpočívadle, abychom počkali, až se úplně setmí, protože šero je můj největší nepřítel na cestách. Na pohled poměrně obyčejná benzínka ale ukrývá podivné štamgasty, z nichž ten nejpodivnější, resp. nejopilejší dostal od Víti přezdívku Carlos a k ní Víťa přidal hned několik zaručených faktů o Carlosově pokročilém alkoholismu, agresivitě, jeho životě v místním podsvětí a nakonec i špatných hygienických návycích (WC bylo totiž ve skutečně otřesném stavu). Káva, kterou jsme si tady nechali udělat ale byla jedna z nejlepších. Podvědomě jsme se tedy rozloučili s místním bossem Carlosem a pokračovali vlahou, teplou nocí k Beneventu.
Po menším bloudění u Beneventa, kde si naše navigace opět vybrala jednu ze svých slabších chvilek a navigovala nás po zapadlých, nikam nevedoucích cestičkách, jsme se u města Atripalda napojili na dálnici k Salernu. Víťa, jehož auto nemá tzv. hladové oko, začal být nervózní a čím dál častěji mi do vysílačky hlásil potřebu tankovat. Před 23 hodinou jsme dorazili do Salerna, kde jak jinak, znatelně zhoustnul provoz, protože se zde potkává dálnice A3 a bezplatnou E841, po které jsme přijeli. Na chvíli jsme se navzájem dokonce ztratili a ani vysílačky nebyly v dosahu. Naštěstí jsme se po pár minutách našli a sjeli z dálničních uzlů a městských okruhů dolů do ulic Salerna, kde jsme oběma autům dopřáli plné nádrže benzinu.
Salerno je vstupní branou na Costieru Amalfitanu - riviéru, táhnoucí se od městeček Vietri Sul Mare přes Maiori, Minori, Amalfi a Postiano k Sorrentu. Byla by škoda našim kamarádům upřít pohledy na tato malebná městečka nalepená na strmých útesech a celé členité pobřeží s jedou z nejlepších panoramatických silnic v Evropě.
Vydali jsme se tedy do nejbližšího městečka Viteri Sul Mare, zaparkovali auta a jelikož bylo velmi teplo, sbalili plavky a 30 minut před půlnocí vyrazili na první koupačku v moři. Na pláži bylo živo, spousta lidí seděla na dekách, na písku, někteří se koupali. Voda měla velmi příjemnou teplotu, bylo bezvětří a my si užívali parádní koupání, když najednou, až symbolicky, začal krásný ohňostroj nad mořem. Jako by nás Itálie a Amalfské pobřeží vítalo po roce zpět :-)
Po sprše jsme se odebrali na krátkou procházku centrem, především za účelem večeře. Bylo ale už po půlnoci, takže nás některé pizzerie musely odmítnout s tím, že zavírají a už nevaří. O pár kroků dál jsme ale natrefili na jednu, kde se stále peklo a tak po prvním koupání v moři následovala i první pizza. Pro nás byla jasnou volbou Capriciosa s olivami Taggiasche, Víťa s Pájou si dali jakousi se smetanou a kukuřicí či co :-)
Po večeři jsme celí unavení z dlouhé, namáhavé cesty, zamířili auty do okolních kopců najít plácek na přespání. Po pár minutách jsme našli pěkné místo na jakési plošině. Naši kamarádi se ale opět rozhodli strávit noc v těžkém nepohodlí roadsteru. No, jejich smůla. My jsme roztáhli karimatky a nebýt jakési tajemné partičky malých bílých psů, kteří nás k ránu vzbudili, když se k nám přiblížili a pak zase se štěkotem záhadně bleskově zmizeli, vyspali bychom se do růžova.

3.den
V 7 hodin ráno se budíme do zataženého, teplého rána. Balíme věci a sjíždíme z kopců na panoramatickou a neuvěřitelně klikatou Amalfi coast road, lemující pobřeží. Po cestě zastavujeme na několika z mnoha vyhlídek a vychutnáváme si pohledy na toto neobyčejné pobřeží a jeho městečka. Obloha se postupně protrhává a když přijíždíme po osmé hodině do Amalfi, už je opět slunečno. Parkujeme na nábřeží a po krátké procházce usedáme na zahrádku baru Flavio Gioia. Objednáváme Quattro caffe macchiati, vodu a croisanty ke snídani. Ochotná a usměvavá číšnice nám po pár minutách přináší v krásných hrníčcích s logem baru kávu, vodu a 4 obrovské, nadýchané, plněně croisanty. Tak lahodný a chutný croisnat jsem snad ještě nejedl. Po snídani ještě posedáváme a užíváme si pohodu ranního Amalfi.
O půl desáté zvedáme kotvy a vracíme se do Salerna, napojit se na dálnici, která nás dovede až do Kalábrie. Před 11 hodinou už se do nás opírá to pravé jihoitalské slunce, na řadě je malá přestávka na Autogrillu za Salernem. Jaké je naše překvapení, když v tom dopoledním vedru potkáváme chlápka ve svetru, který sedí na slunci a telefonuje. Asi Sicilan či co :-) Kupujeme opět vodu, piva a sendviče a nakonec zde na posezení s malými plechovkami Peroni trávíme půl hodiny.
Už je ale čas pohnout se blíže k našemu cíli. Po dálnici pokračujeme dál na jih. Bohužel, dopravní omezení z let minulých jsou stále aktuální, takže čas od času chtě nechtě musíme zvolnit tempo a jet v koloně aut za sebou v jednom pruhu. Po pár kratších omezeních následuje jedno dlouhé, odhadem okolo 15 km. Občas se celá kolona úplně zastaví. Nic moc pocit stát s kabrioletem na přímém slunci. Po dalších dlouhých minutách se nám konečně otevírá normální dálnice. Máme hlad, takže odbočujeme k prvnímu odpočívadlu. Toto je ale pěkně vybydlené, téměř žádný sortiment, takže se nezdržujeme a jedeme k dalšímu. Tady už je situace diametrálně odlišná. Holky jdou nakoupit a my s Víťou hledáme, kde by se dalo ukrýt před sluncem. Vedle benzínky Víťa nachází jakousi betonovou budku o rozměrech cca 2 x 2 metry a na výšku 2,5 metru a prohlašuje ji za svůj soukromý apartmán. Popisuje, co vše v ní má, jak je zařízené druhé patro atd. Já jsem si našel svůj vlastní apartmán v podobě jakéhosi starého přívěsu bez oken, který asi slouží jako malý sklad. Na rozdíl od Víti mám ale venku posezení s krásným provizorně vyrobeným stolkem. Další legenda je stvořena. Holky přináší velké zapečené tousty s cottem a sýrem a pochutnáváme si ve stínu Víťova apartmánu. Nakonec zde, ve veselé náladě, sedíme skoro hodinu. Na závěr nesmí chybět fotografie našich nemovitostí s jejich pyšnými majiteli a po 14. hod už zase zpět na dálnici.
Svižným tempem pokračujeme po dálnici k místům, kde se kroutí do divokých zatáček. Po pár minutách zjišťuju, že jsme Víťu s Pájou nechali někde daleko za námi, a to i za možnostmi dosahu našich vysílaček, takže musím zvolnit a počkat, až nás dojedou.
O půl čtvrté konečně opouštíme dálnici u značky odkazující na nám důvěrně známá místa Pizzo, Tropea, Vibo Valentia. Když hlásím druhé posádce, že budeme sjíždět z dálnice a Tropea je 30 km před námi. Ani mi nechtějí po té dlouhé cestě uvěřit, že už jsme skoro tam.
Za Pizzem ještě děláme jednu nucenou přestávku, když mi Víťa hlásí, že se mu rozsvítila kontrolka ruční brzdy. Po ujištění, že ručka funguje, je jasné, že má v nádržce málo brzdové kapaliny. S Víťovým údivem vytahuju půl litrovou lahev brzdovky z kufru, dolívám nádržku na max a po 16 hodině konečně přijíždíme do Tropey. Hned si to míříme nahoru do kopce a po pár stovkách metrů přijíždíme k velké, terasovitě postavené a zelení obklopené rezidenci Salato.
Parkujeme auta a čekáme na Francesca, majitele rezidence. Mezi tím zjišťuju, že se mi na hrudníku po cestě vytvořila , jak Víťa trefně poznamenal, „šerpa“ od bezpečnostního pásu. Nějak jsem si v těch vedrech neuvědomil, že v autě, i když bez trika mám pořád přes tělo pás. Francesco nás velmi mile a přátelsky uvítal. Už pár okamžicích bylo jasné, že je to ten typický, laskavý Ital. Radí nám zaparkovat na kopečku, odkud je to blíž k našemu apartmánu. Bere klíče a jde nás provést. Po odemčení nás jako první vede na terasu. Všichni víme proč a také my chceme terasu a její výhled vidět jako první. Na fotkách vypadal výhled fantasticky, ale to co přišlo na živo, předčilo veškerá má očekávání. Francesco z mých, v prvních sekundách českých, vyjádření pochopil, jaké jsou mé pocity a jen se potutelně usmíval. Po chvíli, kdy jsme všichni více méně jen tupě zírali před sebe s otevřenými ústy, jsem se přeci jen vzpamatoval v angličtině mu po zásluze patřičně pochválil polohu jeho domu.
Nadšení bylo obrovské. Pokoje byly pěkné,jednoduše zařízené, k tomu velká kuchyň, ale hlavně ta exkluzivní terasa s velkým stolem, židlemi, lehátky a houpací sítí... Tím hlavním atributem ale byl bombastický, neskutečný, kouzelný, dech beroucí výhled na celou Tropeu a její okolí, zalité azurově modrým mořem.
Jen co jsme se nabažili fantastické scenérie a na rychlo přenesli věci z aut do apartmánu, čekala nás zasloužená sprcha a pak už rychle na pláž. Času už nebylo moc nazbyt, takže jsme nic nevymýšleli a zamířili na městskou pláž v Tropeji vedle kostela Santa Maria Del Isola. Celí nedočkaví jsme pohodili věci na jemný písek a naskákali do vody. No jo, není nad to se při podvečerním slunci ponořit to průzračné vody. Jeden nával střídal druhý a my se nemohli nabažit znovu objevené atmosféry a kouzla tohoto města, ke kterému jsme vážili tak dlouhou cestu, kterou ale vždy stojí za to absolvovat.
Stín kostela pomalu, ale jistě začal ukrajovat větší a větší část pláže a když dorazil až k nám, nadešel čas sbalit věci a pláž pro dnešek opustit. Po cestě zpět k rezidenci jsme ještě zaskočili na nákup do supermarketu za Tropeou nakoupit dobroty k zítřejší snídani a svačině. Když jsme dorazili zpět do apartmánu, naše první kroky vedly opět na terasu. Přesto, že jsme měli spoustu věcí, které bylo potřeba vybalit a zabydlet se, nikomu nedalo se aspoň na chvíli na terase uvelebit a vychutnávat západ slunce a klid a pohodu, která nás obklopovala. Nakonec jsme se s veškerým sebezapřením donutili a vybalili větší část věcí, abychom mohli co nejdříve vyrazit zpět do města na večeři.
Centrum při našem příjezdu už vířilo klasickým nočním životem, takže po postupném proplétání se davy lidí a hledání vhodného parkovacího místa, jsme i my splynuli s městem. Ještě před usednutím do některé z restaurací jsme nemohli naše kamarády ochudit o několik parádních městských nočních vyhlídek. Žaludky už ale dávaly najevo, že přišla jejich chvíle, a tak jsme vybrali malou, rodinnou restauraci Sale & Pepe, kterou jsme v minulosti už několikrát navštívili. Já s Luckou jsme sáhli po risottu marinara, Pája si vybrala spaghetti ala bolognese a Víťa Rigatoni ala scampi, k němuž si ještě poručil svou v tu dobu ještě netušenou osudovou lásku, pivo Moretti. Bohužel nám dojem z výborného jídla zkazila neskutečně dlouhá doba, kterou jsme museli na naše talíře čekat. Čekali jsme bez mála 2 hodiny. Očividně v kuchyni chyběla pomocná síla a chudák paní obsluhovala a pravděpodobně i vařila úplně sama. Nikdy před tím se nám toto nestalo, takže jsme byli zklamaní, už kvůli naším spolucestovatelům, kteří byli na výborné italské speciality natěšení možná ještě víc, než my. Po dlouhém čekání se ale přeci jen vše v dobré obrátilo, protože jídlo bylo výtečné.
Okolo půlnoci jsme se vrátili zpět „domů“, uvelebili se na terase okolo stolu. Lucka na nic nečekala a začala okamžitě okupovat houpací síť. Z ledničky jsme si přinesli Metaxu a L’aranciatu a příjemně unavení jsme oficiálně zahájili naši dovolenou a oslavili šťastně a bez větších komplikací zvládnutou cestu. Zde musím ještě vzdát hold Víťovi, který se s touto novou, velkou výzvou v podobě 2000km dlouhé cesty popasoval nad očekávání statečně a skvěle.
O půl druhé ráno už nás únava dohnala a milosrdně poslala po několika nocích, strávených na karimatkách nebo sedadlech, do postelí.


4. den
O půl desáté se konečné odpočinutí budíme do krásného slunečného dne. Terasa už čeká a láká nás k rannímu posezení se snídaní v italském stylu s pečivem, prosciuttem, čerstvými rajčátky, mozzarellou a na závěr espressem z bialetty, kterou jsem celkem bez problémů našel v jedné ze skříněk kuchyňské linky. Po krátké poradě se vydáváme navštívit město tartufa, Pizzo.
Ještě před Pizzem tankujeme další litry benzinu a o pár minut později opouštíme auta nedaleko centra města a šlapeme po strmých schodech nahoru. Po cestě k centru si ještě Pája s Víťou kupují v malém krámku střední bialettu, aby si mohli toto domácí espresso připravit i doma po návratu do vlasti. Při procházce ale míjím jednu z odboček, která vede přímo do centra, takže se k němu nakonec dostáváme menší oklikou po malých, neznámých uličkách.
Centrální náměstí Pizza je umístěno na vyvýšeném útesu, na jedné straně obklopené starou pevností a velkolepou vyhlídkou na moře a ze strany druhé množstvím kaváren a klikatými strmě klesajícími a stoupajícími uličkami. Celé náměstí na vás dýchne ležérním klidem a vybízí k posezení a relaxu v některé ze zahrádek kaváren. Samozřejmě nemůžeme jinak, než se nechat tímto pocitem pohltit a jelikož mám ještě v živé paměti, jak jsme tu s Luckou před pár lety strávili ve stínu slunečníku a nenuceném lenošení několik desítek minut, není důvod si to nezopakovat i ve čtyřech. Objednáváme si vodu, tartufo, ledové espresso caffe freddo, Víťa pivo Dreher a Pája tartufo a capuccino a jak se patří relaxujeme. Po hodině a půl se vracíme liduprázdným centrem zpět k autům. Sem tam potkáme ve stínu některé z uliček pár starousedlíků, sedících na židlích před domy. Jinak se celým městem rozprostírá klasická siesta.
Blíží se čtvrtá hodina odpolední a tak bychom se rádi osvěžili v moři. Parghelia a její pouze pěšky přístupná pláž je jasnou volbou. Cestou ještě zastavujeme u obchůdku s plážovým vybavením, kde Víťa s Pájou vybírají nezbytný slunečník. Přijíždíme na strmý útes nad pláží, odkud je další z desítek neopakovatelných výhledů na „Pobřeží Bohů“, bereme věci a po mnoha schodech scházíme dolů k moři, které je nezvykle bouřlivé. Vlny neúnavně bičují skalnaté výběžky útesů a zasahují do velké části pláže. Pro naše deky a věci tedy vybíráme místo dále od břehu a pokoušíme se prorvat metr a více vysokými vlnami dál na moře, kde je hladina klidnější. Úkol je to ale nelehký, vlny, které s sebou berou u mělkého břehu i hromady malých oblázků nás vracejí svou mohutnou silou zpět na břeh. Holky svůj boj vzdávají a zůstávají stát po kotníky ve vodě a nechávají se omývat zbytky vln. S Víťou se nám podaří se konečně dostat do větší hloubky, ve které už nejsou zpětné spodní proudy a aspoň trochu si můžeme zaplavat. Při návratu na břeh se sotva držíme na nohách, když se nám zpětný ráz vln snaží podkopnout nohy. Uleháme na deky, otevíráme malá piva a odpočíváme. Zdá se ale, že každou další vlnou se k nám moře čím dál více, plíživě přibližuje. Rozhodli jsme se tedy, že si okolo našeho ležení vystavíme hráz z kamenů. Ta úspěšně odolává několik minut. Poté přichází jedna z větších vln, rozrazí kameny a než se stačíme zvednout, zaplaví naše místečko. Ti nejpohotovější stihnou alespoň čapnout pivo a brašny s osobními věcmi. Zbytek věcí jako deky, oblečení, boty, moje cigarety, jedno pivo a hlavně naše autolednička jsou skrz na skrz mokré. Dekami a šatstvem obložíme velké balvany po útesem, já vytřepávám ledničku a modlím se, aby fungovala. Mezi tím si ale nenecháme zkazit náladu a s Víťou se opět dereme s většími či menšími úspěchy do vln. Věci mezi tím schnou a tak o půl sedmé už šlapeme schody do kopce zpět na útes. Tady nás čeká další z nepříjemných překvapení, a sice pokutové bloky za stěrači za údajné špatné parkování. Pro nás pěkný suvenýr, ale pro příště už budeme raději parkovat v některé z nepříliš vzdálených ulic. Alespoň lednička je v pořádku.
S naoranžovělým sluncem v zádech, chystajícímu se k západu, se vracíme na skok do apartmánu, abychom se osprchovali, převlékli a vyrazili na večeři. Včerejší pastu dnes měníme za pizzu a mezi desítkami pizzerií v Tropey máme jasného kandidáta, o kterém jsme se dočetli už v průběhu roku na Tropejském blogu Tropea per amore. Jedná se o vyhlášenou pizzerii Vecchio Forno, kde se už po generace peče pizza klasickým způsobem - v peci na dřevo. Pizzerie Vecchio Forno je malá rodinná pizzerie zastrčená v uličce Via Caivano, ale není těžké ji najít. Co nás zarazilo už když jsme se k pizzerii blížili, byly početné fronty lidí postávající podél uličky. Toto nás ale utvrdilo v tom, že na tomto podniku asi vážně něco bude. Ten zástup lidí byl naštěstí tvořen lidmi, kteří si přišli pro pizzu do krabice. I tak nám ale obsluha musela na rychlo přichystat stůl někde v růžku zaplněné velké jídelní místnosti se starobylými klenutými oblouky. Z jídelního lístku, který mimo pizzu nabízí i focacciu a další pečené dobroty, vybíráme pizzu Quattro formaggi, Salami a Frutti di mare. Víťa, kterému v Pizzu pivo Dreher příliš nechutnalo, objednává ještě Morettiho „grande“ (0,66l) a zde, ve Vecchio Forno, jeho láska k tomuto moku propuká naplno. Následuje pózování s lahví, na jejíž etiketě je vyobrazen muž v zeleném obleku a klobouku. Díky němu Víťa začne pánovi na lahvi a vůbec pivu Moretti přezdívat „mysliveček“. O pár okamžiků později se k nám už nesou naše pizzy. Rozměrem jsou o poznání menší, než pizza, na kterou jsme zvyklí, ale chutí a vůní její rozměry daleko přesahují hranice tohoto malého podniku i našich chuťových pohárků. Jestli můžu říct, kde že jsem kdy měl nejlepší pizzu, bez dlouhého přemýšlení volím právě Vecchio Forno.
Se spokojenými žaludky jdeme na večerní procházku městem. Nakukujeme do krámků s regionálními produkty a specialitami. Nakonec neodoláme a s Luckou vlezeme do obchůdku se sýry a uzeninami a kupujeme si na večer na chuť klobásu salsiciu. O pár krámků dál, nakupujeme jedno balení místních typických těstovin filei. Po návštěvě vyhlídky na pláž a kostel usedáme na zahrádku naši oblíbené cukrárny/kavárny San Michele na rohu hlavní promenády a ulice Discea Marina Vescovado, vedoucí dolů pod útesy k plážím. Dopřáváme odpočinek našim uchozeným nohám a po jídle taky kávu a následně zmrzlinu. Okolo půlnoci přijíždíme do rezidence, usedáme na terasu, baštíme salsiciu a jak říká Víťa, doplňujeme „dobrou náladu“ v podobě popíjení Metaxy. Já ještě vytahuju stativ a pořizuju několik fotek magického nočního výhledu na svítící a pulzující centrum Tropey. Ve 3 hodiny ráno už postupně únavou odpadáváme a uleháme ke spánku.

5. den
Po včerejším lehce protaženém večeru vstáváme až po 11. hod. Venku už je krásně teplo, obloha je polojasná. Po snídani míříme směr Capo Vaticano. V půli cesty ale odbočujeme na nám důvěrně známou prašnou příjezdovou cestu k rezidenci La Meridiana, kde v roce 2008 začala naše první kalábrijská dovolená o odstartovala tento vyjímečný vztah, který ke Kalábrii máme. Vylézáme s Luckou z auta a za naskakujících flashbacků a „návalů“ procházíme okolí rezidence. Krátce zavzpomínáme na tehdejší, z mého pohledu zlomovou dovolenou (ať už se to týká vzdálenosti, náplně, zážitků a tím jakéhosi přerodu turisty v cestovatele ) a vracíme se zpět za našimi kamarády, abychom mohli pokračovat dál.
Jako první zastavujeme na vyhlídky u majáku, abychom mohli Víťovi s Pájou ukázat jednu z nejvelkolepějších a až kýčovitě malebných vyhlídek na pobřeží Capo Vaticana. Z vysokého útesu je rozhled skutečně famózní. Můžete sledovat jak reliéf pobřeží, tak i při pohledu dolů jednotlivé malé, z pevniny nepřístupné plážičky. A pokud chcete k tomu ještě pohodlí, můžete, stejně jako my, zavítat do baru hned u vyhlídky, sednout si pod slunečník, objednat si pivo (Víťa už zásadně pouze myslivečka Moretti) a kochat se. A když budete mít štěstí, pokecáte s paní barmankou, která je původem z Polska.
Hodinky ukazují 14 hod a tak opouštíme maják a popojíždíme o kousek dál k vyhlídce na pláž Belvedere, která patří k tomu nejlepšímu. Jak zjišťujeme, pěší stezky k pláži jsou bohužel uzavřeny a není tak možné se na pláž dostat suchou cestou. Odjíždíme tedy na vyhlášenou a rušnou pláž Groticelle sotva o pár km dál. Platíme parkovné a vydáváme se na sice lehce přelidněnou, ale velmi příjemnou pláž. Máme v plánu si vypůjčit šlapadlo a doplout s ním na opuštěnou pláž Belvedere, ale po krkolomné komunikaci s pronajímatelem zjišťujeme, že nás nemůže pustit dál na moře kvůli větším vlnám, které mohou šlapadlo odnést na útesy. Z vypůjčení tedy sešlo. No, co se dá dělat. Zase se na tu krásnou plážičku nedostaneme. Zde aspoň můžeme využít plážových barů a dalších služeb. Prvně ale samozřejmě spěcháme do průzračné vody se osvěžit a vyzkoušet (ne)těsnost našeho šnorchlovacího vybavení. V přestávkách mezi rácháním se v moři usilovně odpočíváme a užíváme sluníčka. A když už jsme tady, kousek od baru, moře je čisté jako v karibiku tak co si tak dát jednu Coronu s citronem :-) ?
Po 17 hod odjíždíme zpět domů. V plánu totiž ještě máme velký nákup v hypermarketu ve Vibo Valentia. Na apartmánu se osprchujeme, posvačíme žlutý meloun a razíme si cestu serpentinami nahoru k Vibu, vzdáleném asi 25 km. K nákupní galerii přijíždíme po 20. hod a s šířkou nabízeného sortimentu se úměrně zvětšuje i objem potravin a dalších gastro bomb v našem vozíku. Za hodinu jsme hotovi, sjíždíme zpět k pobřeží a jedeme rovnou na večeři do naší oblíbené restaurace La Notte kousek od La Meridiany. La Notte je rodinná restaurace s velmi příjemným prostředím a obsluhou v Localita La Torre, po levé straně směrem ke Capo Vaticano. Dnes večer je výběr následující: Já: regionální specialita filei alla nduja, Lucka: pražma na grilu, Víťa: Spaghetti Frutti di mare a Pája: mečoun na grilu. Všichni jsme si pochutnali a večer se nese opět v duchu relaxu a dobré nálady, tentokrát téměř do rozednění. Spát jdeme až ve 4 hodiny ráno.

6. den
Další krásné pozdní ráno v sluncem zalité Kalábrie. Na pořadu dne je návštěva skalního městečka Zungri. Zdejší obydlení byla vytesána v pískovcových skalách mezi 12. a 14. stoletím.
Po snídani vyrážíme serpentinami nahoru do kopců. Navigace nás vede po lehce rozpadlé silnici, kličkujeme mezi výmoly, když v tom mi Víťa hlásí do vysílačky, ať zastavíme, že má nějaký problém. A bohužel má pravdu. Při popojíždění se od zadního pravého kola, tedy od toho, které samovolně plíživě ucházelo už před odjezdem na dovolenou, ozývá zvuk ucházejícího vzduchu. Kolo je téměř vyfouknuté. Vytahuju tedy nářadí, chystám dojezdovou rezervu a v polední výhni uprostřed pustiny vyměňujeme kolo. Při sundání kola z náboje je jasné, že problém je mnohem horší, než defekt pneumatiky. Vnitřní límec kola je na dvou místech poškozený. Na jednom místě je velká prasklina, kterou způsobilo najetí do velké díry. O kousek dál je límec zvlněný, což vysvětluje problém pomalého, postupného ucházení kola. Bohužel Víťa tento problém neřešil před odjezdem a teď, když pořádně nekoukal kam jede a s už tak ušlou pneu najel do díry, pneu nemohla kvůli malém tlaku vzduchu uvnitř odfiltrovat ránu. Tudíž popružila až na ráfek a poškodila jej. Tohle bude drahá sranda. Nasazujeme komicky vyhlížející tenoučkou dojezdovku a obracíme směr cesty zpět k apartmánu. S Víťou pak jedeme do blízkého pneuservisu, kde nám ale sdělují, že ráfky neopravují a odkazují nás na „gommista a Santa Domenica“. Nemáme tušení, kde v Santa Domenice opravnu najdeme, tak nás napadá majitel rezidence Francesco, který by nám mohl pomoci. Francesco ale není doma, takže vymýšlíme náhradní program. Než sedět v apartmánu, ve špatné náladě zpytovat svědomí a čekat na Francesca, tak raději jedeme do Tropey na pláž.
O pár minut později parkujeme u pláže u Santa Maria Del Isola. Moře je opět neklidné, jako předevčírem, takže se holky jen brouzdají u břehu a já s Víťou si jdeme zaplavat, respektive poprat se s vlnami. Po hodině se obloha zatahuje, odpočíváme na dekách na vyhřátém písku. Víťa sedí opodál na břehu a natáčí si vlny. Zapaluju si cigaretu a jdu si sednout za ním. Po chvilce ale přichází opět jedna ze silných vln a bere nás s sebou. Aspoň budeme mít pěkný živý záběr :-) Kupodivu, když se zvednu, přestože jsem celý mokrý a obalený pískem, moje cigareta pořád hoří. Skáčeme do vln se omýt a vytřepat písek z plavek.
Začíná poprchávat, a tak se raději jdeme schovat pod skálu u kostela. Za chvíli je po deštíku. Nechce se nám teď šlapat schody nahoru do centra, tak míříme do blízkého baru u pláže na kávu. Vypadá tak nějak všelijak, neudržovaně, ale co už. Nikam dál se nám nechce. Obsluha žádná, espresso macchiato si tedy objednáváme u pokladny. Když ale kávu ochutnáváme, všechny chmury jsou zažehnány. Je výtečná.
O půl páté balíme a jedeme do rezidence, kde už by měl být pan majordomus. Francesco mluví velmi obstojně anglicky, což v jižní Kalábrii působí spíš jako zjevení, ale o to snadněji a líp mu můžeme vysvětlit situaci. Franta, jak mu familiérně přezdíváme, se s lidmi v opravně zná, tasí telefon a bryskně domlouvá návštěvu na 6. hodinu večerní. V mezičase využíváme stín na parkovišti k umytí našich plechových miláčků. Po té přichází „Franta“ pro Víťu, nakládají poškozené kolo a odjíždějí do servisu. Držíme palce, aby vše dobře dopadlo !
Posedáváme na terase a blíží se západ slunce. Dnes jsou pěkně viditelné Liparské ostrovy, tak nás s Luckou napadá, že by bylo fajn si jít západ slunce do Stromboli hezky užít na vrchní obrovskou terasu na střeše rezidence. Beru pivko, cigarety, foťák a stativ, obracíme křesílka na terase směrem na západ a uvelebujeme se v nich. Krásnější západ slunce budete jen těžko hledat. Lidé na okolních silnicích zastavují auta u kraje a sledují západ společně s námi. Máme exkluzivní výhled a veškeré pohodlí k vychutnání této romantické scenérie. Jen já ještě v průběhu poskakuju okolo fotoaparátu a pořizuju spoustu fotek typu: západ slunce se zoomem, bez zoomu, s luckou stojící, sedící, mnou sedícím, stojícím, námi oběma stojícími, sedícími, objímajícími se atd atd. No ve finále z toho jsou každopádně krásné snímky a stejně tak krásný zážitek.
Víťa se vrací po půl osmé s ne příliš dobrými zprávami. Kolo naštěstí pravděpodobně půjde opravit a oprava ho bude stát okolo 50 Euro. Horší ale je, že se pneumatika při propružení taktéž poškodila a to tak, že se částečně potrhala její kostra, tzv. kordy. Tím pádem není pneumatika ani trochu bezpečná, může např. kdykoliv doslova explodovat za jízdy a nebude stabilní. Ceny pneumatik jsou v Itálii mnohem vyšší, než v ČR a zvláště pak u prémiových značek, jako je Bridgestone, na kterých je Víťova MX-5tka obutá. Další postup budeme volit až po opravě ráfku, který by měl být hotový zítra.
Už za tmy, okolo půl deváté odjíždíme do La Notte koupit pizzu do krabice. Každý podle svého gusta, jedna pizza Frutti di mare, další Allo Filipo, Aurora a Víťova Crudo. Krabice s pizzami ukládáme do kufru a spěcháme do apartmánu, aby nám pizzy nevystydly. V tunelu ale koukám, že za mnou ve tmě jede kompletně neosvětlený Víťa. Vysílačky u sebe zrovna nemáme, tak pomalu brzdím, abych mu ukázal, že jede po tmě. S prudkými brzdami za mnou Víťa bohudík zastavuje (prý mě blbě viděl :-) ) a zapíná si konečně světla.
Sedáme si ve vlahé noci na terasu a rozebíráme si krabice s pizzami. Jako by Víťa té smůly dnes neměl dost, otevírá svou krabici s pizzou a zjišťuje, že jeho pizza al crudo je bez cruda, takže v podstatě jen taková Margherita. Po večeři si tedy naléváme trochu té dobré nálady a poměrně brzy jdeme spát. Snad tento den zůstane jediným smolným z těch zbývajících.
7. den
Ráno vstáváme po 9. hodině. Víťa jede na 10. hodinu s neskutečně ochotným a nápomocným Francescem do Santa Domenicy vyzvednout opravené kolo a domluvit se, jak vyřešit problém s nákupem pneumatiky.
Mezi tím jedu s Luckou k místu, které jsme si do navigace zaznačili ještě doma před dovolenou a kde by se měla nacházet cestička k jedné z opuštěných pláží. Auto necháváme na parkovišti u schodů k pláži na Via Ermenegildo Sintes, bereme věci a sestupujeme z útesu dolů. Pod námi je skalnatá pláž, na které leží několik lidí. Za jedním z útesů napravo se ale ukazuje krásná malá písčitá pláž, na kterou máme spadeno. Cesta ale nebude jednoduchá. Musíme ujít několik stovek metrů po ostrých a místy kluzkých kamenech, obejít po kolena ve vodě několik skal, ale odměnou nám je překrásná liduprázdná pláž, kterou teď budeme mít jen sami pro sebe. Lucku s věcmi nechávám na pláži a vracím se zpět, abych zajel pro Páju, která čeká v apartmánu, protože ji neměl kdo odvézt a naše auta jsou pouze dvoumístná. O chvíli později ji vyzvedávám a vyrážíme směr pláž. Po cestě potkáváme Víťu s Frantou, takže se opět vracíme zpět a pak už všichni společně odjíždíme k pláži. Víťa s Pájou, kteří asi nejsou takoví dobrodruzi jako my, se zprvu zhrozí, kudy že to musí jít, aby se na pláž dostali. Nakonec se ale seberou a následují mě k naši pro dnešek soukromé pláži. Po pár minutách trošku těžkopádné cesty se tedy všichni shledáváme a vychutnáváme si luxus naprosté anonymity tím, že zde střídavým koupáním, sluněním a odpočíváním trávíme celé odpoledne až do půl páté.
Je ale třeba ještě napravit jeden rest ze včerejška – Zungri. Po sprše se tedy už v podvečer před 19. hodinou vydáváme k Zungri. Začíná se smrákat, takže skalní městečko na nás dýchá přímo magickou a lehce strašidelnou atmosférou. Procházíme jednotlivé rozmanitě konstruované příbytky, mezi kterými můžete najít i kapli a představujeme si, jak se v těchto prostorách muselo bydlet. Některé „domy“ mají okna, jiné mají místo toho ve stropech vyhloubeny větrací šachty pro přívod vzduchu. Obydlí jsou mnohdy postavena v patrech nebo terasovitě a celé sídliště je protkáno chodníky a chodbami i s kanály pro odvod vody a splašků. Skutečně mystický zážitek. Víťa mezi tím telefonuje s Francescem a dozvídá se cenu 1 kusu pneu Bridgestone na své auto – 200 Euro. Radí se se mnou co dál. Po krátké úvaze se rozhodujeme raději objednat alternativu od Yokohamy, která má podobný dezén a hlavně stojí „pouze“ 90 Euro. Pravděpodobnost, že nás někde bude stavět policie a kontrolovat Víťovi kola, jestli má na každé nápravě stejné obutí, je téměř nulová a za ušetřených 110 Euro stojí. Venku se mezi tím už úplně setmělo a ve skalním městečku už není vidět skoro ani na krok. Vracíme zpět do civilizace dnešního Zungri a odjíždíme se navečeřet do Tropey do další z restaurací, kterou jsme s Luckou objevili v recenzích blogu Tropea per amore – Il Gladiatore. Po cestě z kopců potkáváme malou kalábrijskou lišku, která která si nás prohlíží. Než ale stihne Lucka vytáhnout foťák, mizí plachý chlupáč v lese.
Víťa už má přeci jen lepší náladu, protože ví, na čem je. V Il Gladiatore nás obsluhuje svérázný chlapík, který si nebere servítky, když mu oznamujeme, že budeme večeřet jen těstoviny a ne ryby, nebo maso, které nám nabízí a nadsázkou se ne nás mračí. K pití si poručíme Víťova „myslivečka“ Moretti a mezi tím čekáme na objednaná jídla: 2x Bucatini al Amatriciana, Lasagne al ragú pro Páju a Spaghetti ala Carbonara pro Víťu. Jídlo je fantastické a všichni si pochutnáváme. Pan číšník občas projde okolo, a z legrace popichuje a pobízí Víťu, který má docela velkou porci k jídlu a říká, že těstoviny se musí jíst za tepla. Po večeří ještě následuje kávička a Víťa s Pájou mě žádají o cigaretu. Přestali kouřit cca před rokem, ale přeci jen teď na dovolené, kterou navíc tráví se mnou coby kuřákem, už nevydrží a chtějí si taky zabít pár hřebíčků do rakve. Před dovolenou jsem se s Luckou ze srandy vsadil, že si ti dva na dovolené určitě zapálí a nakonec jsem měl pravdu.
Zítra ráno Víťu čeká snad zdárné vyřešení epizody s kolem, a tak jdeme po zevlingu na terase apartmánu spát.

8.den
Víťa s Francesem v 9 hodin odjíždí, snad už naposledy do servisu v Santa Domenice. Čekání na jeho návrat je další z příležitostí si dál a dál užívat naši milovanou terasu a nečiní nám to nejmenší problémy.
Před polednem se vítězoslavně vrací bez titěrné dojezdovky, která už je opět na svém místě, v kufru. Auto je opět plně pojízdné, takže není na co čekat. Odjíždíme k Santa Domenice na další nádhernou pláž. Baia di Riaci, která se svým skalnatým výběžkem a vodními proláklinami v kombinaci s průzračnou vodou láká ke šnorchlování. Hned po příjezdu vybalujeme brýle a šnorchly a s Luckou a Víťou vydáváme se šmírovat mořskou faunu a flóru. Ve spleti vodních chodeb potkáváme malé žluté medúzy a raději se přesunujeme na vnější stranu výběžku, kde nejsou. Pozorujeme různobarevné rybky, kraby, barevné řasy, korály a další pestré prvky mořského dna a skal. Po pravidelné dávce slunění se na dece využíváme stín plážového baru při šálku silného espressa. Pozorujeme okolní návštěvníky včetně rozmazleného a lenivého buldoga, kterého jeho majitelé za všechny čtyři nohy „nakládají“ do motorového člunu u břehu. Pohodové odpoledne na pláži zakončujeme v 5 hodin odpoledne.
Vysprchovaní a nákupů chtiví se po několika dnech opět vracíme do nákupního centra ve Vibo Valentia. Je potřeba udělat pořádný nákup surovin, určených na import do ČR. K nejdůležitějším artiklům samozřejmě patří káva, parmazán, těstoviny, uzeniny, rajčatové protlaky, kapary, olivy, ančovičky a další hromada věcí, které bych mohl jmenovat donekonečna. Starost, kam to všechno zase narveme (kufr auta 150l + 50l bootbag), mě už nechává klidným a věřím ve své dovednosti v mládí nasbírané při hraní tetris i tentokrát.
Z Viba si to frčíme s teplým vánkem ve vlasech rovnou do Tropey k pláži, kde necháváme auta a v blízké pizzerii kupujeme do krabice pro mě pizzu San Daniele (s delikatesním prosciuttem San Daniele), pro Lucku pizzu Tropeana se sladkou červenou tropeanskou cibulí a pro Páju s Víťou Capriciosu. S pizzami stačí ujít jen pár kroků a jsme na osvětlené pláži hned pod kostelem. Ideální místo pro večeři. Z auta vytahujeme ještě deku a L’aranciatu a za zvuku jemného šplouchání vlnek klidného moře večeříme.
Po jídle stoupáme po strmých schodech nahoru do opět pulzujícího centra Tropey s jeho jedinečnou atmosférou, světly a vůněmi. Procházíme se nekonečnými, spletitými uličkami a náměstíčky, navštěvujeme obchůdky a na závěr zakotvujeme v kavárně pro další lahodnou kofeinovou injekci. Z centra odjíždíme po půlnoci už docela unavení a brzy po návratu do rezidence jdeme do hajan.

9. den
Je tu defakto poslední celý den strávený v Kalábrii. Zítra se přesouváme na Sicílii. Dopoledne se tak nese ve znamení balení věcí. Celkem bez problémů se nám podaří vměstnat všechna zavazadla a nakoupené suroviny do kufru.
Můžeme vyrazit na náš letošní poslední kalábrijský výlet. Víťa s Pájou se k nám dnes nepřidají a dělají chybu. S Luckou tedy vyrážíme do 90 km vzdáleného města Scilla sami. Vymotat se městečky a vesnicemi k dálnici dá námahu. Mezitím ale potkáváme u jednoho z městeček ceduli pensionu a restaurace, pod kterou razí známé logo pivovaru Litovel s podnadpisem „skutečná klasika“. No ruku na srdce, kdo z vás by takovou „klasiku“ čekal někde uprostřed ničeho v kalábrijském vnitrozemí ? Nakonec přeci jen nacházíme dálnici a o půl páté vjíždíme do Scilly. Auto parkujeme na náměstí Piazza San Rocco na vrcholku města, odkud je rozhled na celé město, pobřeží i hlavní dominantu Scilly – pevnost Castello Ruffo, postavenou na útesovitém výběžku. Kousek před námi vidíme přes messinskou úžinu Sicílii a přístav Messina. Po zdlouhavé cestě usedáme k odpočinku do kavárny u náměstí a s šálkem kávy Mauro pozorujeme místní cvrkot. Autem pak sjíždíme serpentinami do spodní části města a k dlouhému, písečnému pobřeží. Zespodu tunelem objíždíme Castello Ruffo a dostáváme se k přístavu s výhledem na staré rybářské domky, postavené částečně nad mořem, aby měli rybáři, kteří v minulosti byli v podstatě poloviční piráti, rychlou a nerušenou cestu s kořistí (ať už rybí, nebo uloupenou) přímo do svých obydlí.
Obloha je dnes od rána téměř nepřetržitě zatažená, takže na koupání nebo slunění dnes nedojde. Touláme se po městě, posedáváme v cukrárně u pláže a pomalu se stmívá. Vracíme se zpět na náměstí Ruffo a s foťákem na stativu fotím večerní Scillu a její tlumenými světly ozářené ulice. Uličkami scházíme okolo kostela Chiesa dello Spirito Santo s trojitou zvonicí dolů ke Castellu Ruffo. Když k pevnosti dorazíme, začíná pršet a déšť jen sílí. Máme deštník, ale ten po pár závanech větru od moře vypovídá službu. Není se kam schovat, takže spěcháme nahoru k autu. Pěkně zmáčení konečně skáčeme do auta. Nehodláme ale Scillu opustit jen tak. Zase se vracíme k jejímu pobřeží a v dešti přebíháme do restaurace Grotta Azzurra, kterou jsme si vyhlédli při odpolední procházce. U vchodu na zastřešenou zahrádku zrovna personál horlivě vymetá vodu. Ze zálohy na ně dohlíží pan majitel, starý, šedivý, fousatý, dlouhovlasý, zkušený mořský vlk, který vlastní tuto restauraci, společně s dalšími třemi a dvěma hotely. Interier je stylově vyzdobený v rybářském stylu. Po stěnách je pověšena řada fotografií pana majitele snad už od jeho dětství s různými úlovky, jak rybími, tak u těch novějších fotografií i úlovky z řad italských celebrit, které navštívily jeho restauraci. Pozorná obsluha se nám plně věnuje. Jelikož je restaurace zaměřena především na ryby a z nich připravené pokrmy, vybírám si mečouna na grilu. Lucka pro změnu zkouší spaghetti ala pescatora s ančovičkami, mořskými plody a olivami. V romantické atmosféře restaurace Grotta Azzurra zůstáváme do 21 hodin.
Už je ale potřeba myslet taky na návrat a při představě cesty z dálnice do Tropey, bychom chtěli dojet do apartmánu v rozumnou dobu už kvůli Víťovi s Pájou, aby si o nás třeba nemuseli dělat starost. Pár fotek noční Scilly a rychle zpět. Hned po nastartování motoru zjišťuju, že nefunguje rádio. No ideální kombinace na noční cestu po neznámých cestách. Bohužel se naše obavy naplnily a po sjezdu z dálnice jsme si pěkných pár kilometrů zajeli a probloudili za asistence naší zmatené navigace. Do rezidence přijíždíme utahaní, ale plní nevšedních zážitků před půlnocí. Venku střídavě prší, takže chvíli posedáváme na terase a chvíli schovaní v kuchyni. Nic na plat, jdeme naposledy ulehnout do postelí rezidence Salato.

Pokračování v druhé části cestopisu: Itálie 2010 - Kalábrie, Sicílie: 2. ČÁST