Jižní Kalábrie, Costiera Amalfitana

Itálie 2009
Jižní Kalábrie, Costiera Amalfitana

Po loňském famózním roadtripu přes celou Itálii na dovolenou v Capo Vaticano nebylo jiné volby, než si cestu do subtropů opět zopakovat. Po dlouhém váhání a přemítání jsme se tentokrát rozhodli pro východní pobřeží Kalábrie, které omývá Jónské moře.
Následovalo dlouhé hledání vhodné lokality a následně ubytování. Nicméně už v únoru jsem zabookoval privátní apartmán v Davoli Marina. Jaké však bylo mé zděšení, když jsem v květnu obdržel mail, ve kterém mi majitelé nemovitosti oznámili, že celý dům vyhořel a nestihnou jej do našeho termínu dát do pořádku. Dostal jsem zpět svou zálohu, a po pár hodinách beznaděje jsem začal s hledáním nanovo.
Nakonec se mi podařilo v námi zvolené lokalitě okolo Soverata, Caminie najít bungalov hned u pláže za rozumnou cenu.
Naši cestu do Kalábrie jsem se tentokrát rozhodl zpestřit návštěvou kouzelného pobřeží mezi Salernem a Neapolí - Costiera Amalfitana. V plánu bylo cestou tam projet famózní panoramatickou pobřežní silnici, která vede od Positana až k Salernu . Amalfi Coast Road. Cestou zpět z pobytu jsme potom chtěli přespat v hotelu v Amalfi.
Costiera Amalfitana je nádherný kus italského pobřeží. Dala by se přirovnat k Cinque Terre. Tomu ale bohužel odpovídají i ceny ubytování a služeb.
Po dalším dlouhém hledání se mi ale podařil najít a zarezervovat nocleh na jednu noc v hotelu Le Palme s dech beroucím výhledem na městečko Amalfi přilehlé pobřeží.
Mohli jsme se tedy začít těšit...

1.den
Po dnech a měsících nekonečného čekání konečně nadešel ve čtvrtek 3.9. den odjezdu. Plánovaný čas odjezdu byl okolo 14 hodiny, protože jsem byl po noční a chtěl jsem se na cestu pořádně vyspat. Cestovní horečka ale udělala své, takže jsem byl vzhůru už o půl dvanácté. Mohli jsme tedy vyrazit dříve. Do mini kufru (150 l) našeho roadsteru jsme na nacpali všechna potřebná zavazadla, ledničku uchytili za větrnou clonu za hlavou spolujezdce a ve 12:30 jsme vyrazili směr Itálie.
O hodinu později jsme už na rakouských hranicích vycházeli z Travel Free Shopu s dvěma litrovými lahvemi Metaxy v rukách.
Letos jsme si už dali pozor a odpočívadlo Asfinagu za Vídní neminuli :-) Na parkovišti jsme potkali krásný 4 místný kabriolet Jaguar ze 70. let. Po malém občerstvení jsme pokračovali dál na Graz. V Rakousku panovalo pohodové počasí, svítilo slunce, ale teplota se držela někde okolo 25 C. Na cestování bez střechy ideální počasí.
Za Grazem jsem přenechal řízení Lucce, která nás oba dovezla na dohled hranicím Itálie, do rakouského Arnoldsteinu. Městečka, které pravidelně navštěvujeme na cestách na a z dovolené již několik let. Naší Mazdě MX-5 jsme dopřáli plnou nádrž Shellu a po 20 minutové pauze jsme už celí nedočkaví vyjeli k hranicím Itálie.
Ty jsme překročili okolo 20 hodiny a zamířili si to, jak už máme ve zvyku, k nejbližšímu autogrillu na první pořádné "due caffé macchiati". Se zapadajícím sluncem a příjemných teplým vánkem ve vlasech jsme pokračovali dále na jih přes Udine a Benátky do Boloni. Po cestě na dálnici nás mnohokrát problikly české kamiony. Asi moc často v cizině kabrio s českými značkami nepotkávají :-)
Před Boloňou jsme zamířili k jednomu z velkých Autogrillů, označovaných jako Autogrill Ristorante. Mimo širšího výběru občerstvení nabízejí tyto Autogrilly především sprchy, které v noci před blížícím se spánkem přijdou vhod. Na pokladně jen požádáte o klíč od sprch, do depozitu dáte svůj pas nebo občanku a můžete se zdarma osprchovat v čisté, uklizené místnosti se sprchou, WC, umyvadlem a fénem. Po osvěžující sprše a několika km na dálnici jsme autostradu opustili a o půlnoci sjeli na předměstí Boloni za účelem nalezení vhodného místa na přespání.
Po několika pokusech jsme našli pěkné odlehlé místo u rybníku. Při vjezdu k němu jsme vyrušili místního bobra, který chudák celý zmatený kličkoval před autem a snažil se utéct do bezpečí. Nakonec hupsnul do vody. Vůbec celé okolí rybníku bylo jakési živé. Při stavění našeho mini stanu nám asi 2 metry od hlav z rákosu vystartovala volavka. Z rybníku se zase střídavě ozývaly žáby. No a k rybníku bohužel i zde patří komáři, takže jsme stan narychlo postavili a rychle zalezli dovnitř. Unavení cestou jsme usnuli.

2.den
Vzbudily nás až zvuky zavírání dveří u auta o půl sedmé ráno. Vykoukl jsem ven ze stanu a zjistil, že vedle nás zaparkoval místní rybář a zrovna potichu procházel s pruty okolo našeho stanu, aby nás nevzbudil.
Složili jsme stan, protáhli rozlámaná záda a za ranních paprsků slunce vyrazili do Boloni za jediným účelem. Najít libovolné nákupní centrum a nakoupit zásoby naši drogy, kávu Filicori Zecchini. První pokus nás ovšem vyvedl z omylu, že libovolné nákupní centrum nebude to pravé ořechové. Přijeli jsme totiž k hypermarketu pro kutily, obdobě našich Obi, Bauhausu a spol. :-)
Na druhý pokus jsme už byli úspěšní a 4 kg zrnkového Filicori za cenu 8 Euro/kg už se vezly v košíku k pokladně. Nadešel čas pro náš boot-bag. Jakési zavazadlo, které připevníte na víko kufru a které vám přidá dalších, pro nás velmi důležitých, 50l zavazadlového prostoru. Všechny věci, potřebné během cesty se tedy stěhovaly do bagu, abychom nemuseli zbytečně kufr s batohem na zádech otevírat.
Je po 10. hodině dopoledne a slunce začíná žhnout tak, jak se na Itálii sluší a patří. Po vnějším okruhu Boloni míříme k Ceséně, kde se napojíme na rychlostní silnici E45, vedoucí přes Toskánské vnitrozemí a Umbrii až k Laziu. Před nájezdem na E45 zastavujeme na malé pumpě, kde si k našemu milému překvapení objednáváme 2 macchiata Filicori.
Oproti loňskému roku je silnice v mnohem lepším stavu. Na spoustě úseků jsou položeny dlouhé pásy nového asfaltu. Zhruba v půli cesty se ale opět objevuje objížďka narušeného obrovského dálničního mostu, který se vypíná odhadem 50 metrů nad zeleným toskánským údolím. Stejně jako loni je provoz několik kilometrů veden mimo E45 po zakroucených toskánských okreskách. Provoz houstne. Na chvíli se potom úplně zastaví. Je čas vytáhnout z ledničky Birell. Oproti loňsku byla tato zácpa jen krátkodobá. Po pár minutách se štrúdl aut a kamionů dal opět do pohybu a za nedlouho se vracíme zpět do 4 proudového provozu.
Za pár hodin projíždíme Umbrii a před hranicemi Lazia odbočujeme na Terni. Do města sjíždíme z kopců po širokých serpentinách. Slunce svítí a pořádné osvěžení přijde vhod. Zastavujeme v některém z městeček mezi kopci u místních potravin a nakupujeme vychlazené 0,66 l pivo Dreher a vodu. Dreher mizí v našich žaludcích během pár minut. Pokračujeme na Rieti a dále na Avezzano. Po levé straně se pyšně tyčí mohutné zelené kopce Abruzza, na kterých se ve odráží stíny mraků, střídané slunečními paprsky.
Po několika hodinách cesty, zastávkách na benzínkách na silnicích vnitru Apenin s těžko popsatelnými scenériemi objíždíme Neapol, kde z ničeho nic začíná houstnout provoz. Po cestě marně vyhlížíme Ristorante Autogrillu a vytouženou sprchu. Sjíždíme tedy směrem k Sorrentu ke Costieře Amalfitana. Už před Castellammare di Stabia se ale hustý provoz mění v čistý chaos. Přímořská městečka Neapolského zálivu jsou přeplněna turisty, je okolo 20 hodiny večer. Buď stojíme v zácpách, nebo se proplétáme mohutnou změtí skútrů, aut a všudypřítomných turistů. V Castellammare už toho mám tak akorát, takže parkujeme ve velmi živém centru města a jdeme se projít. V centru nacházíme velkou restauraci s nezvykle vysokými stropy a vybavenou ve stylu českých prvorepublikových kaváren. Objednávám si pizzu Capriciosa, Lucka gnocchi sorrentina.
Po večeři se vydáváme zpět na autostrádu mezi Neapolí a Salernem ve víře, že najdeme Autogrill se sprchou. Bohužel. Nikde nic. Opouštíme tedy dálnici před Salernem a přes Vietri sul Mare vjíždíme hodinu před půlnocí na noční Amalfi Coast Road. Težko srovnat pobřeží okolo Amalfi v noci a ve dne. Oboje je jednoduše úžasné. V noci nádherně osvětlená městečka s domy nalepenými na skalách od mořské hladiny až do výšky několika stovek metrů nad mořem. Je noc, ale vzduch je velmi teplý, nasycený vůní moře. Směrem od něj pofukuje jemný vánek.
Ano, tohle už je ten jih, jak ho znám.
Jedeme teplou nocí, proplétáme se serpentinami, nočními městečky Minori, Majori a v Atrani odbočujeme nahoru do kopců k městu Ravello, abychom našli plácek na přespání. V kopcích odbočuji z hlavní silnice na vedlejší silničku vedoucí okolo vinic. Zanedlouho nacházíme pěkné místo. Pokoušíme se postavit stan, ale do vysušené půdy s příměsí písku se nedaří zabodnout konstrukci stanu, natož pak stanové kolíky. Rozložím tedy jen plachtu stanu na zem vedle auta. Lucka jde spát do auta, já uléhám ve spacáku na plachtu.

3.den
Budíme se před sedmou do krásného rána. Balíme stan a vzhůru zpět dolů na Amalfi Coast Road :-)
Z výšky kopců u Ravella nás čeká jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsem kdy na vlastní oči prožil. Pod námi se na svazích rozprostírají strmé řady vinic, o kolo kterých se obtáčí nekonečné kilometry serpentínovitých silnic, které míří do kouzelných městeček. omývaných čistým mořem, od jehož hladiny se odráží paprsky ranního slunce. Nad našimi hlavami jsou pak vrcholky kopců zahaleny v mracích. Velkolepá podívaná.
Vrháme se silnicí mezi kopci a skálami dolů. Zanedlouho už míjíme ceduli se jménem Amalfi. Úzkými uličkami plnými starobylých domů na jedné a průzračným mořem na druhé straně pokračujeme od Amalfi na západ, přes Conca dei Marini a Praiano až na konec či počátek Amalfi Coast Road, do městečka Positano.
Po cestě po této fantastické, úzké pobřežní silnici se neubráníme neustálému focení nespočtu panoramat, ulic, kopců a natáčení on-board videjí z auta. Každému kdo miluje krásnou přírodu, moře, starobylá města, dýchající na vás tou nezaměnitelnou atmosférou a koho aspoň trochu baví řízení auta, nemůžu jinak, než tuto cestu vřele doporučit.
O půl deváté ráno parkujeme v podzemních garážích místního hotelu a vydáváme se na snídani a krátkou návštěvu města. Po pár desítkách metrů vcházíme do baru La Zagara, kde si objednáváme 2 espressa, vodu a croissanty. Přesto, že jsme jedni z prvních hostů, dostává se nám prvotřídního servisu. Vše je čisté, upravené. Snídáme na venkovní zahrádce, zakryté tropickými rostlinami. Křivolakými uličkami, plnými kaváren, restaurací, butiků a obchodů se suvenýry scházíme k moři. Nad námi se v kopcích honí mraky. Chvíli svítí slunce, chvíli ne. Pláž v Positanu je pokrytá jemným, tmavým stěrkopískem. Moře okolo pláže je poseto množstvím rybářských bárek, člunů a malých jachet. Při pohledu z pláže na město se cítíte městem přímo obklopeni. Do výšky se nad vámi vypínají kaskády domů a nad nimi mohutné skály s vinicemi a citroníky. Pestrobarevné fasády domů ještě dokreslují všudypřítomné květiny a zeleň. Cestou k parkovišti kupujeme v obchůdku se suvenýry pohledy, kalendář a leporelo a fantastickými fotografiemi kouzelného pobřeží.
O půl desáté už sedíme v autě a užíváme si tu pravou jízdu po riviéře, jako vystřiženou z filmů 70. let. Na pár minut se před námi otevře okno téměř bez provozu. Není na co čekat. Na úzkých cestách plných autobusů, které se v vracečkách proti sobě neminou bez couvání nebo velmi odvážných manévrů svých šoférů si tedy pár minut užívám svižnější jízdu s větrem ve vlasech.
Projíždíme po Amalfi Coast Road celé pobřeží až k Salernu. Je na čase pohnout se dál na jih. Najíždíme na bezplatnou dálnici A3.
Slunce pálí, pomalu se blížíme na dohled Kalábrii. Na autogrillu kupujeme 2 malá piva a hlavně vychlazenou vodu a sandwiche s mozzarellou a rajčaty. Tekutiny v nás mizí neuvěřitelně rychle. Po cestě potkáváme několik požárů nebo již vyhořelých pastvin na kopcích. Jeden požár propukl přímo pod dálnicí, takže jsme si okusili pár vteřin jízdy v kouřové cloně. U Maratey se na mohutných mostních konstrukcích dálnice zvedá do ohromných výšek. Pod sebou vidíte hluboká údolí a v dáli je možné zahlédnout i 2. největší sochu Krista na světě, která se nachází pravě v Marateji.
Někde za Marateou doženeme pomalu jedoucí kolonu aut. Stejně jako loni se zde stále opravuje poměrně dlouhý úsek dálnice a provoz je tak sveden pouze do jednoho pruhu. Naším směrem se ale kolona aut aspoň pohybuje, což se o druhém směru říct nedá. Po cca 20 minutách pomalé jízdy práce na silnici končí a my se můžeme posunout dál. Vjíždíme do Kalábrie.
Vítají nás místní podmanivé serpentinové dálnice s nespočtem zatáček ostrých jako peperoncino.
U Lamezia Terme sjíždíme z opouštíme autostradu a napojujeme se na rychlostní silnici E848, vedoucí do Catanzara. Před Catanzarem uhýbáme ke Catanzaro Marině. Odtud už je to přes Squillace Lido, Copanello a Caminii do Montepaone Lido co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky.
Ve 4 hodiny odpoledne konečně parkujeme u pláže před bungalovy Soleado. Paní majitelka kupodivu anglicky nerozumí ani slovo, přesto že celá naše předchozí emailová korespondence byla vedena v angličtině. Nicméně rukama nohama se domluvíme, paní bere klíče a průchodem mezi 2 řadami bungalovů nás vede k tomu našemu. Po otevření dveří zjišťuji, že na fotografiích vypadaly bungalovy mnohem lépe, než ve skutečnosti. Špinavé záclony, zastaralé vybavení, nepořádek, v ledničce a policích nacházíme staré potraviny a vody, v koupelně chybí závěs u sprchového koutu, takže při sprchování voda cáká všude možně, i na mísu toalety. Nechápu, za co si tedy majitelé účtují 40 euro za úklid. Náš bungalov ale bude stejně sloužit primárně jako místo k noclehu, takže nějaké stížnosti, navíc bez dostatečné jazykové vybavenosti nemají smysl.
Rychle nanosíme naše zavazadla dovnitř, dáme rychlou sprchu a hurááá na pláž. Počasí je jako z katalogu. Slunečno bez mráčku a azurové moře k tomu. Posíláme MMS domů, koupeme se a relaxujeme. Kopce okolo nás jsou na rozdíl od západního pobřeží poměrně vyprahlé. Jen místy je možné zaznamenat nějakou zeleň. Pláž je dlouhá, táhne se v několika km pásu od Soverata až ke Caminii. Po pár hodinách se vracíme do bungalovu, abychom se zabydleli. Je také potřeba nakoupit dobroty na snídaně. Ovoce, prosciutto, sýry, pečivo, piva a nealko. Vyrážíme do nedalekého nákupního centra, které uspokojí naše choutky. S kufrem plným italských surovin a potravin jedeme do pár km vzdáleného Soverata. Zde jsem opět trošku nemile překvapen. Nabídka služeb, jako jsou restaurace, kavárny nebo cukrárny je v porovnání s Tropeou a celou oblastí Capo Vaticano na západním pobřeží velmi chudá. Na dlouhé přímořské promenádě nacházíme sotva 5 restaurací. Některé ještě ani nevaří. Nakonec se nám ale daří najít moc pěknou, velkou, stylově zařízenou restaurací s obrovskou terasou s výhledem na moře a celý záliv Squillace. Pochutnávám si na risottu frutti di mare. Lucka má místní domácí těstoviny filei s ndujou.
Po večeři se vracíme po 22 hodině zpět. Na verandě před bungalovem popíjíme Metaxu s L'aranciatou, odpočíváme a vstřebáváme dojmy z více než 2000km dlouhé cesty. Po pár hodinách se dostavuje únava z předchozích dní. Jdeme spát, konečně do postele.

4.den
Už v 9 hodin ráno nás budí křik rozmazleného cca 10 letého užvatlaného dítěte našich krajanů (a pak už každý den do jejich odjezdu). Na snídani mažeme chleba se sýrem, prosciuttem a rajčaty. Naštěstí se mi podařilo v tom nepořádku v bungalovu najít bialettu, takže si můžu v klidu vychutnat ranní espresso z mleté kalábrijské kávy Guglielmo (mé další oblíbené), která se praží jen pár km odtud v Copanellu.
Plán prvního pobytového dnu je lehce paradoxní. Naše láska ke Capo Vaticano je prostě příliš silná, takže se hned po snídani vydáváme napříč pohořím Aspromonte na západní pobřeží do Tropey.
Vjíždíme do místního národního parku. Příjemný chládek listnatého lesa, nulový provoz a krásné silnice. Cesta ubíhá velmi příjemně. Po cestě míjíme studánku, obklopenou muži z náklaďáky, kteří si čepují ledovou vodu do lahví a také zajímavou ceduli s odbočkou na městečko Filadelfia :-) Že by se zde američtí kolonizátoři inspirovali ? Po několika desítkách km lesy a chládek končí. Vjíždíme mezi pastviny a slunce pálí. Vytahujeme tedy jedno ze včera nakoupených piv, Ceres Top Pilsner. Podobnost jména s naší "Plzní" je ale, bohužel, čistě náhodná. Horší pivo jsem v Itálii dosud nepil a už asi ani pít nebudu. Co už, alespoň je ledově vychlazené. Se sebezapřením jej tedy vypijeme. To už se ale kopce začínají svažovat a sem tam na nás mezi vrcholky vykoukne famózní tyrkysově modré Tyrhésnké moře.
Nabrali jsme kurz Vibo Valentia. Měli jsme v plánu v místním nákupním centru udělat velký nákup surovin a dobrot pro dovoz domů. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsem před turnikety Iper Sparu zjistil, že jsme v bungalovu nechali větší obnos peněz a s sebou máme v malé peněžence jen asi 15 euro, které by, jak se později ukázalo, nepokryly ani čtvrtinu nákupu.
Otočili jsme se tedy,šli zpět k autu a pokračovali cestou do Tropey.
Po dalším klesání dojíždíme do Pizza. Tropea už je na dostřel od nás. Projíždíme po pobřežních cestách a zažíváme velmi příjemné deja vu z loňského roku.
Nad Tropeu zastavujeme a kocháme se fantastickým panoramatickým výhledem na celé město a přilehlé pobřeží. Pořizujeme několik fotografií.
Jsme v Tropeji. Po kratičkém bloudění a osvěžení paměti sjíždíme dolů ke kostelu u pláže Santa Maria del Isola, kde parkujeme a jdeme na městskou pláž. Stejně jako tolikrát v loňském roce, i dnes tu panuje krásné počasí a všudypřítomná pohoda. Jak by řekla Lucka, "veget párek" :-)
Po střídavém slunění a koupání dostaneme hlad. Po nově opravených schodech stoupáme z pláže nahoru do historického centra Tropey, plného pizzerií, restaurací, kaváren, cukráren, obchůdků a v neposlední řadě taky rozmanitých výhledů na moře, město, pobřeží i vnitrozemskou kopcovitou krajinou.
Je čas siesty, takže sehnat něco k snědku je komplikovanější. V centru ale objevujeme malý obchůdek s potravinami. Stará paní majitelka, přestože neumí ani slovo anglicky, asi z našich obličejů poznává, že máme hlad. Vytahuje několik velkých housek, krájí salsiciu a sýr. Nakonec je v jedné housce dohromady odhadem 300 g uzenin a sýru, takže ani cena okolo 10 euro mi nepřijde nijak přehnaná. K tomu bereme ještě ledově studenou vodu a s taškou plnou jídla odcházíme. Po cestě se zastavíme naproti v mé oblíbené kavárně na Via C. Toraldo. Ta od loňska změnila majitele, takže Lavazzu už zde nedělají. Ono je to ale stejně jedno jakou kávu kde v Itálii mají. Z 99 procent jí totiž dělají perfektně. Po kávě si uděláme malou procházku přes siestu vylidněným centrem k dvěma vyhlídkám na moře. Na vyhlídce u restaurace s děly, která je oblíbená hlavně kvůli výhledu na Stromboli obdivujeme obrovský strom fikusu.
Vracíme se na pláž a po odpočinku přichází okolo 18. hodiny čas na cestu zpět do Montepaone Lido. Slunce už se pomalu sklání k obzoru, okolní svět najednou dostává zvláštní nádech, barvy všeho se mění do teplejších odstínů, vzduch už není horký, ale příjemně teplý, doprovázený vánkem od moře. Krásný den se chýlí ke konci.
Před Montepaone Lido ještě zastavujeme v Soveratu na večeři. Pizza Quattro Stagioni a Viennese zasytí naše žaludky.

5.den
Budíme se do slunečného dne. Dnes je v plánu nalezení některé z pěkných menších pláží na skalnatém výběžků okolo městeček Caminie a Copanello. Po nastartovaní tedy opět stahujeme střechu dolů a vyrážíme na lov pláží. V několika případech jsme neúspěšní. Plážičky jsou přístupné buďto z moře, nebo jen z privátních rezidencí. Při hledání najíždíme zpět na hlavní silnici táhnoucí se podél celého zálivu až do Catanzara. Na křižovatce ale náhle ve vzduchu ucítím podmanivou vůni čerstvě upražené kávy. Kouknu před sebe. Naproti nám přes cestu stojí pražírna Guglielma a z komínů pomalu uchází kouř z právě pražené kávy, který se mísí s mořem nasyceným vzduchem. Po pár vteřinách opojení pokračujeme dál, odbočujeme do Caminie, kde objevujeme nádhernou písčitou pláž. Koupání a relaxování prokládáme návštěvou plážového baru, kde dostáváme skvěle připravené macchiato s perfektně zpěněným mlékem. Po návratu k našim věcem ale zjišťujeme, že jinak poklidné moře vyšplouchlo na pláž několik větších vln a naše věci jsou mokré. To znamená stylovou smrt pro Lucčin telefon a její stařičký klasický fotoaparát Kodak. Náladu nám to ale nějak moc nekazí, na pláži jsme až do pozdního odpoledne.
Večer se vydáváme na večeři do krásné, útulné restaurace v Montepaone Lido. Dostáváme prvotřídní servis a jídelní lístek, ve kterém je překvapivě těžké najít něco, o čem vím, co znamená. Tato restaurace je ještě o vyšší gastronomii, než na jakou jsme byli z Itálie zvyklí. Nejdřív objednáváme vodu, abychom měli čas se v názvech jídel trošičku zorientovat. Dostáváme Spring Water (jarní vodu) dovoz z Británie ve skleněné lahvi s černobílou etiketou, která připomínala lahev drahého vína. Lucka si nakonec objednává risotto s houbami a pancettou. Název a úplný obsah mého jídla je mi do dneška záhadou. Pravdou ale je, že jídlo bylo naservírované jako v luxusní restauraci někde ve Florencii. Prostě už pohled na něj byl velkým zážitkem. Stejně potom směsice velmi zvláštních a jemných chutí.
Po tomto gurmánském zážitku jsme se odebrali zpět domů k obvyklému nočnímu popíjení Metaxy a následnému spánku.

6. den
Posilněni chlebem s tuňákem a čerstvými rajčaty dnes jedeme do Gerace. Známé starobylé městečko, vystavěné na vrcholku kopce, 80km jižně od Montepaone. Hlavní cesta lemující pobřeží Jónského moře je poměrně vytížená a protíná spoustu přímořským letovisek včetně Davoli Mariny, kde jsme původně měli být ubytovaní. Za cca 2 hodiny už si to frčíme serpentinami nahoru do kopce, na jehož vrcholu se Gerace tyčí. Po pár minutách při pohledu zpět k moři zjišťujeme jakou výšku jsme s autem vyšplhali. Letoviska u moře jsou najednou titěrná někde pod námi. Na druhé straně se rozprostírá rozlehlý kopcovitý národní park Parco Nazionale dell Aspromonte s nesčetnými lesy, loukami a skalami.
Parkujeme přímo na hlavním náměstíčku, pár metrů od kostela a kavárny. Po uzoučkých dlážděných uličkách mezi starobylými domy docházíme na další z mnoha fascinujících vyhlídek. Jsme v nejvyšším bodě města a pod námi pozorujeme hustou mozaiku střech několika stovek let starých domů podél nichž se jako spaghetti kroutí příjezdová cesta od moře. Tady nahoře není horko, je tu velmi příjemně. Slunce se ale pomalu schovává za mraky. Šlapeme zpět do centra a naše kroky míří, kam jinam, než do kavárny. Po příjemném posezení u kávy a zmrzliny v tomto klidném a čarovném městečku sjíždíme zpět k moři. Po pár kilometrech zastavujeme v jednom z letovisek, bereme deku, ledničku a spol a jdeme se na pár hodin uvelebit na nekonečně dlouhou pláž. Slunce je stále skryto za mraky, takže se nám do vody moc nechce. Relaxovat se ale dá bez problémů. Před osmou hodinou večer už jsme zpět v bungalovu, kde nás navštěvuje jedna z fenek majitelů bungalovů. Je velmi plachá a bázlivá, ale somrovat umí bezvadně. Jakmile si od nás ale vezme kousek salámu,hned se zase stáhne zpět do vyčkávací pozice. Nakonec odběhne pryč za svou psí kamarádkou.
Jedeme do večerního Soverata na večeři. Zkoušíme další z těch mála restaurací. Bucatini All Amatriciana nás ale nikterak neohromí. Omáčka je poměrně odfláknutá. Doma si sám udělám lepší. No nevadí. Snad příště.

7.den
Na pořadu dne je Vibo Valentia, kde máme v plánu konečně uskutečnit velký nákup věcí na export, který se nám před třemi dny tak nějak nepovedl :-) . K snídani dneska máme chleba se sýrem, mozzarellou, čerstvými rajčaty a lahodným prosciuttem cotto. Po snídani jdeme po prvé a naposledy na delší dobu na pláž u rezidence. Koupeme se a více méně nic neděláme.
Ve 3 hodiny odpoledne už opět stoupáme po kopcích napříč Aspromonte k Vibu Valentia. V nákupním centru bereme 2 košíky na dlouhé rukojeti, které za sebou můžete táhnout. Po naložení cca 30 protlaků ale zjišťujeme, že náš nákup bude pravděpodobně mnohem objemnější, tak Lucka spěchá pro nákupní vozík.
Nakupujeme rajčatové protlaky a polpy, těstoviny, rýži arborio, sýry, uzeniny, pancettu, víno a spoustu dalších věcí. U pokladny platíme 63 euro. V porovnání s cenami těchto surovin u nás je to až směšná částka.
Když vyjedeme z nákupního centra, začíná se už stmívat. Pravý čas urazit ještě dalších 25 km do noční Tropey a dát si večeři. Ještě před Tropeou se neubráním, zastavím u cesty, vytáhnu stativ a udělám pár fotek kouzelné noční Tropey z ptačí perspektivy.
Focení se stativem pokračuje i v ulicích Tropey, kde navíc zrovna probíhá bluesový festival. Ulicemi se tak linou pohodové bluesové melodie a dokreslují tak nezaměnitelnou atmosféru nočního města.
Okolo deváté hodiny večer usedáme na terase restaurace s výhledem na pobřeží a kostel u pláže. Lucka si přes moje varování poroučí Penne All' Arrabbiata. Já jsem zvolil Spaghetti Alla Carbonara.
Po prvním soustu si Lucka uvědomila svůj omyl. Arrbbiato znamená v italštině "rozzuřený" nebo "naštvaný" a přesně tomu také odpovídá chuť těstovin takto pojmenovaných. Mezi penne a rajčatovou omáčkou na Lucku koukala rozpálená peproncina (feferonky). Po pár soustech, kdy už začala celá rudnout jsem se tedy nad nebohou přítelkyní slitoval a vyměnil si s ní své carbonary. Ještě že chleba k přikusování a vody k zapíjení byl dostatek. Omáčka byla výborná, ale při polknutí se dostavila pověstná ostrá, řezavá chuť peperoncina.
S potem v obličeji a lehce narudlou pokožkou jsem arrabbiaty překonal.Po večeři jsme se prošli po městě, nakoupili několik suvenýrů včetně sladké cipolly tropeana a teplou nocí vyrazili zpět na východní pobřeží "domů".



8.den
Je tu další pěkný den v Kalábrii. Hned po snídani opět opouštíme bungalov a míříme k továrně/pražírně Guglielmo. Dovnitř se ale nedostaneme. Děláme tedy alespoň pár fotek a čicháme výpary z pražení. Ve Squillace Lido odbočujeme do kopců do městečka Squillace. Podobně jako Montepaone/Montepaone Lido, Catnazaro/Catanzaro Marina nebo Davoli/Davoli Marina jsou zde na kopcích vystavěná starobylá městečka a dole u moře potom moderní, k ním přidružená víceméně turistická lida či mariny.
Squillace je dalším z řady klasických starobylých měst. Plné úzkých uliček, kostelů, starých domů a klidu. V době siesty jsme potkali možná tolik lidí jako je prstů na jedné ruce. Zato navigace si zase jednou vybrala "svůj den" když mě navedla do ultra uzoučkých uliček s pravoúhlými zatáčkami s beznadějně malinkým poloměrem. Otočit se nebylo kde, couvat bych musel asi 300 metrů, takže v jedné takové pravoúhlé pidi uličce, ještě k tomu prudce z kopce, přišla na řadu jemná práce s volantem se sklopenými zrcátky a poskakující navigátorkou Luckou. Nakonec vše dobře dopadlo a byli jsme vysvobozeni ze sevření Squilláckých domečků.
Po výšlapu ke staré normanské pevnosti jsme sjeli opět níž k moři. Ve Squillace jsme totiž nenašli ani jeden otevřený bar či kavárnu, takže volba padla na, ač bez atmosféry, ale živější Squillace Lido. Zaparkovali jsme u první otevřené kavárny a hodinu zde pobyli. Potom jsme se autem odebrali na pěknou, liduprázdnou pláž v Copanellu, kde jsme odpočívali do páté hodiny odpoledne.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili na nákup v obchodním centru v Montepaone Lido a už se blížil večer a čas večeře. Dnes to u nás vyhrála pizza Calzone a Al Tonno.

9. den
Do Soverata jsme zatím vždy zavítali jen k večeru nebo v noci. Proto jsme to chtěli dnes změnit a vydali se do tohoto města za koupáním. Na pláži jsme zaparkovali okolo poledne, nachystali deku, slunečník, vzali šnorchly a skočili do vody. Bohužel dno moře nebylo nikterak zvlášť zajímavé. Kromě pár hejn rybiček toho tu k vidění moc nebylo. Moře bylo ale teplé a čisté, na koupání ideální. Po střídavém válení se a koupání jsme zavítali do místního beach baru, kde jsme byli odměněni opět perfektním espressem macchiato. Na pláži se poté objevil potapěč s plnou výbavou. Jen nasoukat se to overalu a nasazení a připevnění všech možných přístrojů, nástrojů a závaží mu trvalo bezmála 20 minut. Po několikaminutovém sondování dna pár metrů u břehu zmizel i s potápěčskou bójí v nedohlednu.
Po 16 hodině jsme už měli povalování na pláži dost, vyrazili jsme zpět do bungalovu na sprchu, poté opláchli auto alespoň vodou od všudypřítomného písečného prachu a rozjeli se do kopců, tentokrát do Montepaone.
Na náměstí u kostela, kde jsme parkovali jsme potkali automobilovou kolegyni, starší
Mazdu MX-5. Někdo si do těch všemožných serpentin a teplého podnebí uměl vybrat to správné auto :-)
Při procházení uličkami centra jsme si všimli nezvykle mnoha domů na prodej. Místní mladá generace asi mizí pryč do větších měst a starousedlíci vymírají či co. Vyhlédli jsme si pár pěkných starých baráčků s hezkými výhledy na moře a aspoň na chvíli se zase zasnili, jaké by bylo tady žít.
Pomalu se blížil západ slunce, vrátili jsme zpět do Soverata do velké cukrárny s obrovským výběrem zmrzliny. Moje výtečná ananasová však ale záhy skončila na zemi. Aspoň jsem si zavzpomínal, kdy mi naposledy spadla zmrzka...No, to jsem byl ještě malý :-)
Lucka se ale se mnou podělila o svou cremu. Po zmrzlině bylo potřeba nasytit žaludky. Zašli jsme si tedy do pizzerie pro pizzu s sebou. Moje volba tentokrát padla na pizzu Calabrese se salsiciou a kousky peperoncina. Lucka si vybrala Quattro Formaggi. U názvu této pizzy v lístku bylo ještě vyznačeno "bianco". Co tím biancem je myšleno, jsme zjistili vzápětí. Nezvykle totiž postrádala sugo pomodoro, čili rajčatový základ, který najdete na každé pizze, včetně Quattro Formaggi. Pravděpodobně se jedná nějakou místní zvyklost, protože v průběhu pobytu jsme si 4 Formaggi dali ještě v jiné pizzerii v okolí a byla taktéž bez suga. Na západním pobřeží přitom dostanete klasickou i s rajčatovým základem.
Večerní posedávání a popíjení jsme si tentokrát zpestřili oblíbeným italským předkrmem Prosciutto e Melone, žlutý meloun, který tam koupíte na každém rohu, nakrájený na měsíčky a na něm položené plátky prosciutta, fantazie.

10.den
Na pořadu dne je výlet do Catanzara Marina a poté samotného Catanzara. Hned po snídani jsme se vydali do Mariny. Nebyl problém najít místo ke koupání. Dlouhá pláž byla skoro liduprázdná. Na rozdíl od pláží ve zálivu Squillace, zde nebyla pláž s jemným pískem. Písek byl hrubší, směrem k moři se měnil ve stěrkopísek až po malé oblázky, jimiž bylo poseto mořské dno. Pár hodin jsme zde polenošili a pokračovali do Catanzara.
Catanzaro je postaveno na několika kopcích, které spojují obrovité mosty. Skutečně velmi zajímavě postavené město. Výhled z něj je ale jen do vnitrozemí. Centrum Catanzara stojící na největším kopci působí jako hrad, obehnaný ze všech stran velkým příkopem a s okolním světem spojený několika velkými mosty. Architektura je zde velmi rozmanitá. Prolínají se tu moderní stavby s historickými budovami, zelené parky s velkými dlážděnými promenádami.
Auto jsme nechali v blízkosti centra a šli se porozhlédnout okolo. U jednoho z mnoha kostelů jsme potkali svatbu, zrovna když novomanželé vycházeli z kostela. Exploze konfet nebraly konce. Poté jsme po celém centru po kavárnách a ulicích potkávali svatební hosty. Zvláště pak Italové, oblečení v perfektně padnoucích oblecích, se slunečními brýlemi působili jako pravověrní členové mafie.
Na jednom z náměstíček jsme procházeli okolo zaparkovaného veteránu Cadillac v kabrioletu. Zastavili jsme se tedy, že uděláme pár fotografií, když k nám přišel pan majitel, který seděl opodál, a nabídl nám, abychom si sedli dovnitř, že nás vyfotí. Jeho milé gesto jsme samozřejmě rádi využili, poděkovali a rozloučili se.
To už nás ale začaly z pěší tůry pobolívat nohy a tak jsme posvačili a vydali se slunečným podvečerem na cestu zpět do Soverata na večeři. Vyhlédli jsme si restauraci v centru u hlavní třídy. Z jídelního lístku jsem si vybral Spaghetti Frutti di Mare. Lucka dala přednost Penne al Pesto con Panna.
Po večeři jsme odjeli zpět do bungalovu a s dekou, Metaxou a L'aranciatou vyšli na noční pláž, kde jsme sledovali v dáli na moři běsnící bouři. Později se k vizuální podívané přidal i ohňostroj z kopců v Montepaone.

11. den
Opět nás vítá slunečné počasí. Za koupáním se dnes vydáváme k městečku Caminia. V jeho okolí je několik menších písčitých pláží mezi útesy. Přijíždíme k hlavní pláži kousek od útesů a jdeme prozkoumat terén, respektive možný způsob, jak se dostat ke krásné maličké pláži hned za útesem. Deru se na skaliska, zkouším různé cestičky, ale nakonec usuzuji, že bez šrámů utrpěných po jistojistém uklouznutí na některém s velkých, mořem omývaných balvanů, není možné ze strany, na které jsme, dostat se na plážičku suchou nohou a tak se vracíme na hlavní, větší pláž rozložit deku a spol.
Kousek od nás na pláži potkáváme manželský pár našich krajanů ve středních letech. Po delší době tedy můžeme poklábosit česky i s někým jiným než sami se sebou. Probíráme a porovnáváme západní a východní pobřeží a doporučujeme jim alespoň výlet do Capo Vaticana a Tropey.
Malá pláž hned „ za rohem “ nás láká a tak po moři plaveme k plážičce a utvrdíme se v tom, že je vážně velká škoda, že to nejde i po pevnině. Začíná se ale zatahovat obloha, takže po chvíli plaveme zase nazpět.
V beach baru zní má obligátní věta „d ue caffe macchiati per favore “ a byl by hřích, kdybych zde, cca 1 km vzdušnou čarou od pražírny, dostal jinou kávu, než-li Guglielmo.
Pod zataženou oblohou odpočíváme do půl páté a poté se vracíme zpět do bungalovu. K večeři si přivezeme z pizzerie pizzu Capriciosa a Crudo.

12.den
Jelikož se nám včera až tak příliš nevyvedlo počasí a hlavně nás zatažená obloha vyhnala od téměř privátní mini pláže u Caminie, vracíme se dnes, za slunečného počasí na místo činu.
Na parkovišti u hlavní pláže jsem si nemohl nevyfotit legrační staré vozítko, jakýsi malinkatý roadster od Fiatu. Miniaturní rozměry, malinká, spartánsky zařízená kabina a absence natahovací střechy. Skutečně stylové autíčko k pláži.
Parkujeme ve vzácném stínu pod jedním z mála stromů u pláže, bereme věci a vyrážíme na pláž. Vychlazená mini piva (0,25l) Bavaria fungují jako rychlé osvěžení bezchybně.
Po hodině se rozhodneme přeplavat na mini pláž. Bereme jedinou, avšak docela důležitou vodotěsnou věc kterou máme – fotoaparát a plaveme k plážičce.
Plážička je ani ne 20 metrů dlouhá a zhruba 5 metrů široká. Hned za ní je v útesu schovaná malá jeskyně, která v případě potřeby poskytne osvěžující chládek.
Počasí nám tentokrát přeje, slunce barví moře do nejjasnějšího odstínu tyrkysově modré. Sedíme sami na písku, před námi azurové moře, kolem nás útesy, do kterých si šplouchají vlnky, za námi jeskyně a nad námi vymetená obloha. Myslím, že o moc víc už člověk k tomu bezprostřednímu pocitu štěstí nepotřebuje. Toto místo v člověku evokuje uklidňující pocity a my se jim rádi poddáváme. Odpočíváme a užíváme si tohoto malinkatého ráje na zemi.
Po nějakých 2 hodinách strávených na plážičce ale dostáváme žízeň a chuť na něco dobrého, takže se chtě nechtě musíme vrátit k našim věcem na hlavní pláž, kam zatím dorazili naši čeští kolegové.
Po dostatečném doplnění tekutin a krátkém rozhovoru s krajany nasazujeme šnorchl a brýle a na plážičku plaveme s hlavami ponořenými ve vodě. U plážičky se rochníme v teplém, čistém moři a až chuť na kávu a zmrzlinu nás donutí k návratu. Je pozdní odpoledne a tak balíme věci a jedeme zpět.
V podvečer vyrážíme do Montepaone Lido do útulné kavárny s cukrárnou ukojit naše chutě. Macchiato dostáváme perfektně zpěněné a krásně vyzdobené technikou latte art. Zmrzlina je také, jak jinak, než fantastická.
Popojíždíme do Soverata a na druhé straně města nacházíme pro nás neznámou pizzerii. Přímo před námi předvádí svůj koncert duo sehraných pizzařů. Nabídka je velmi široká a po chvíli váhání padne volba na pizzu Frutti Di Mare a Tonnata. Celí nedočkaví spěcháme s krabicemi do bungalovu. O pár minut později děkujeme sami sobě, že jsme zkusili najít jinou pizzerii, protože tyto pizzy patří n můj osobní žebříček pizz až na samý vrchol. Výborné těsto, suroviny i celková chuť a kvalita propečení pizzy. Pro následující dny, kdy se rozhodneme koupit k večeři pizzu, máme tedy jasného favorita.
Při večerním popíjení nás po delší době opět navštěvuje fenka majitelů a pochtívá dobroty, které máme na stole. Tentokrát už se ale nechá už pohladit a dokonce i vyfotografovat. Náš vztah se vyvíjí 

13. den
Je tu třináctý den naší dovolené a je na čase opět zavítat na západ do oblasti Capo Vaticano a osvěžit si krásné vzpomínky z loňského léta.
V plánu máme malou okružní jízdu po našich oblíbených plážích a k tomu přidat zastávku v Briaticu, kam jsme se loni přes nabitý program nedostali.
Na cestu vyrážíme po desáté hodině dopoledne. O hodinu později už projíždíme uličkami Pizza a míříme si to do Briatica. Jedeme po dlouhé pobřežní promenádě na útesech s nekonečnými famózními výhledy na Pobřeží Bohů – Costa Degli Dei, jak je zcela po zásluze pobřeží od Nicotery po Pizzo pojmenováno.
Na jižním konci Briatica objevujeme pláž s parkovištěm téměř na pláži. Nechávám tedy staženou střechu, pouštím hudbu a deku pokládáme jen pár metrů za auto, na půli cesty k hladině moře.
Moře je zde velmi klidné a překvapivě i s poměrně mírných sklonem dna. Malinké vlnky jemně omývají pevninu, voda je díky malé hloubce teplé. Okolo nás je téměř liduprázdno. Více frekventovaná pláž se službami je pár set metrů po naší levici.
Slunce dnes ukazuje svoji sílu ještě o něco více, než na pobřeží Jónského moře. Vyrážíme tedy k vedlejší pláži směr plážový bar. Kupujeme si kávu a granitu, kterou se mi podaří hned u pultu rozlít. Zaměstnanec pohotově bere hadr, rozlitou ledovou pochoutku utírá a s úsměvem mi podává novou gratis. Moje chmury ze snadného a rychlého pozbytí granity jsou okamžitě ty tam.

Jsou 2 hodiny odpoledne. Čas je proti nám, takže se balíme věci a přesouváme se 2 km před Tropeu, na pláž v městečku Parghelia. Zdejší, pouze pěšky přístupná pláž je jednou z našich nejoblíbenějších. Auto necháváme na vrcholku útesu s vyhlídkou a pěšky sestupujeme po strmých schodech dolů k pláži, kde se koupe jen hrstka podobných nadšenců. Nenajdete tady žádnou sprchu, WC, bary. Zato najdete křišťálově čistým mořem omývanou písčitou pláž mísenou s malými balvánky, obklopenou útesy, obrostlými bambusy a další zelení a s obrovským kamenem zapíchnutým v moři, z jedné strany vyhlazeným mořem do kulata a z druhé ostře řezaným. Připadáte si spíše jako v Karibiku, než pár stovek metrů od městečka a civilizace. Oddáváme se kochání a relaxu, pro které je tato pláž jako stvořená.
Brzy zjišťujeme, že není možné za jeden den navštívit všechny „ naše “ pláže. Každá, která si nás získala nás nechce pustit jen tak dál bez delšího setrvání. Je tady jasné, že k Tropeji se ještě jednou musíme během této dovolené vrátit. 6. hodina odpolední už je dávno za námi, a tak se vydáváme do naší milované Tropey. Při příjezdu zastavujeme na pláži u kostela, přes který už na zlatavý písek dopadá stín. Kupujeme si v baru na pláži žeton do sprchy a smýváme ze sebe sůl z Parghelie.
Po sprše se posadíme na betonové zábradlí okolo pláže, chytáme příjemné teplé paprsky večerního slunce a svačíme.
Slunce se začíná blížit k obzoru a to znamená jediné. Urychleně se odebrat nahoru do centra města na vyhlídku a vychutnat si západ slunce s výhledem na Stromboli. O pár minut později už sedíme na lavičce nasměrované za západ a užíváme si tohle přírodní představení společně s desítkami dalších návštěvníků. Bohužel je nad mořem rozprostřen opar, ve kterém se schovaly celé Liparské ostrovy, Stromboli nevyjímaje.
Jdeme se tedy projít do centra. Po cestě navštěvujeme naši oblíbenou kavárnu na Via C. Toraldo.
Po kávě pokračujeme dál do uliček města, kupujeme balení ručně vyráběných těstovin filei. Blíží se čas večeře a máme chuť na dobrou rybu. Procházíme křivolakými uličkami a sondujeme nabídku několika desítek restaurací, které jsou po celé Tropeji rozesety. Nakonec se oklikou vracíme zpět k vyhlídce a usedáme na venkovní posezení malé rodinné restauraci Sale e Pepe. Jelikož už je de fakto po sezoně (15.9.) velmi mile nás těší ceny jídel, které klesly snad o 50 procent. K tomu je v nabídce hned několik čerstvých ryb. Vybírám si steak z mečouna (pesce Spada) na grilu. Lucce jsou doporučeny grilované filety z ryby jménem Spatola. Dodnes jsem nepřišel na přesné označení této ryby v češtině. Na rybích trzích ji poznáte bezpečně. Tvarem vypadá jako úhoř a hlavu má jako sardinka. No, není to zrovna pěkná ryba, ale panečku jak delikatesní, stejně jako mečoun. K tomu všemu jsme si ještě přihodili čerstvý zeleninový salát.
Nadmíru spokojeni opouštíme okolo 21. hodiny restauraci a vydáváme se na noční cestu zpět k Jónskému moři do našeho bungalovu.

14.den
Je to logické. Jednou to přijít muselo. Po loňském roce, kdy jsme v Kalábrii neviděli ani kapku deště přišel 14. den a s ním déšť. Dešťové kapky narážející na okenice nás vzbudili dříve, než jsme chtěli, ale možná to bylo dobře. Když jsem totiž otevřel dveře od bungalovu, zjistil jsem, že průchod mezi bungalovy společně s venkovními posezeními je zaplavený vodou. S vyspádovaním dlažby nebo zabudováním odtokových kanálů si majitelé očividně moc starostí nedělali a stejně tak si nedělali starosti ani s tím, že jejich hosté nemohou z bungalovu udělat ani jeden krok suchou nohou. Za celý den jsem nikoho z nich neviděl. Za to se to venku hemžilo ubytovanými lidmi, kteří se snažili vyhnat vodu pryč.
Chopil jsem se tedy také svého smetáku a začal s vymetáním vody, které ale bylo díky mizernému nebo lépe řečeno negativnímu spádu dlažby téměř nekonečné. S vymetením na jednu stranu se voda vracela ze strany druhé. Nakonec se mi přeci jen podařilo vodu vyhnat postupně asi 15 metrů od bungalovu a dostat je k nejbližší půdě, kde konečně začala mizet, aby tak bylo možno dostat se k autu a ujet pryč. Cíl cesty byl jasný, projet se mokrými serpentinami k některému z městeček na kopci. Zamířili jsme do Montauro a sousedního městečka Gasperina.
Na mokrých vracečkách si auto konečně užilo také trochu zábavy v podobě kontrolovaně rozevláté zádi namísto více či méně úspěšných pokusech o čistou stopu na věčně suchých, sluncem rozpálených cestách.
Déšť nepřestával, takže jsme z auta téměř nevylézali. Za zmínku z návštěvy Montaura ale určitě stojí semafor, který jsem málem přehlédl. Čekali byste snad semafor zavěšený na drátech mezi domy v křižovatce ulic širokých sotva tak, aby jste se do nich vešli svým autem  ?
Sjeli jsme z kopců zpět dolů a navštívili nákupní centrum, kam jsme od prvního dne jezdili na nákupy. Venku je hnusně, tak se rozhodneme, že si obchod pořádně projdeme a prozkoumáme jaké možné i nemožné dobroty nabízí. O hodinu později opouštíme nákupní centrum „ nečekaně “ s plnými taškami. Svačíme koupené výborné tousty, plněné prosciuttem cotto a mozzarellou.
Zabíjet čas v bungalovu se nám vůbec nechce, tak se vydáváme do Soverata do K2 cukrárny na kávu. Po cestě zpět ještě navštěvujeme místní diskont s potravinami, kterému jsme se zatím z neznámých důvodů vyhýbali. Jsme mile překvapeni. Výběr je tu podobně široký jako v nedalekém nákupním centru a hlavně tady mají za poloviční cenu hruškové a broskvové nektary, husté skoro jako přesnídávky, po kterých se můžeme ubít. Kupujeme tedy několik lahví a vracíme zpět do bungalovu. Čeká na nás opět potopa. Jelikož pořád prší, rezignuji na další sisyfovské vymetání vody.
V momentě kdy si ale vevnitř nachystáme posezení, přestane pršet, mračna se začnou stahovat do kopců a místy pomalu prosvítá slunce. Začnu tedy znovu a doufám že i naposledy s vymetáním vody.
Pro večeři jedeme do minule objevené výborné pizzerie v Soveratu. Frutti Di Mare je jasná volba. Druhou vybíráme místní specialitu, na jejíž název si už nevzpomínám. Každopádně ale byla opět výtečná. Po večeři dopíjíme druhou a poslední lahev Metaxy. Koštujeme tedy Limocello, které jsme si chtěli otevřít až doma v ČR. Mezitím nás opět navštěvuje už přívětivější fenka majitelů.
Venku je chladněji, došla Metaxa a na mě doléhá únava ze zběsilého vymetání vody. Jdeme spát.

15.den
Po proplakaném předchozím dni koukáme ráno s nadějí ven. Počasí není zrovna ideální. Zataženo a poprchává. Po poledni tak zkoušíme utéct před mraky na západní pobřeží. A to se nám daří náramně. Už když vjíždíme do kopců za Montepaone Lido, začíná se obloha protrhávat a sluníčko začne okamžitě péct, tak jak to na jihu Itálie umí.
Chceme se podívat ještě na jednu pláž, kterou jsme předevčírem nestihli navštívit, Baia di Riaci u městečka Santa Domenica.
Před Pizzem je potřeba natankovat další z mnoha plných nádrží. Zastavuju u pumpy Shell. Hned k nám přiskočí starý čerpadlář a chce nás obloužit. Díky jeho prapodivné výslovnosti mu nerozumím ani slovo. Tankuje nám plnou nádrž „ po italsku “ aneb „ první cvaknutí tankovací pistole nic neznamená “ nebo „ dokud nezačne benzín vytékat z hrdla nádrže, není plná “ 
Přijíždíme k pláži. Jde vidět, že včera pršelo i tady.V jednom místě je dokonce kvůli sesuvu půdy strmá příjezdová cesta zúžena do jednoho pruhu. Na první pohled je patrné, že díky dešti se moře trochu zakalilo. Stejně tak je pak na první dotek jasné, že se i ochladila voda. Vzduch je ale horký, slunce pálí a tak koupel v moři tentokrát skutečně osvěží.
Po koupeli si jdeme sednout do plážového baru ke kávě. Pod námi na pláži dovádí malé štěně, které si hraje samo se sebou, panicky utíká před vlnkami a čeká poslušně na páničku, která se šla svlažit do moře. Když ale na pláž přijde pracovník plážového servisu a začne do písku zabodávat slunečníky, štěně se naštve a začne okolo každého slunečníku odhrabávat písek. Oba dva aktéry tato hra samozřejmě baví. Brigádník štěně schválně provokuje, zapichuje další slunečníky a baví tak i celé osazenstvo terasy beach baru, včetně nás.
Pláž Baia Di Riaci je zajímavá především díky rozlehlému a členitému skalnatému útesu zasahujícímu od břehu několik desítek metrů do moře. Dno tohoto útvaru je porostlé korály a je v něm vcelku pestrý podvodní život. Dnes to ale díky zakalené vodě na šnorchlování moc není. Šplháme tedy po povrchu útesu a fotíme pláž, moře i útes samotný. Lucka pro pohyb po skále raději zvolila bezpečnější variantu „4 kolky“ - po čtyřech.
Na pláži zůstáváme až do podvečera a užíváme si poslední paprsky slunce na Costa Degli Dei.
Před západem slunce míříme opět na vyhlídku v Tropeji. Dnes je opar nad mořem jen minimální, takže s sebou na vyhlídku beru stativ a fotím sérii fotografií kouzelného západu slunce se Stromboli v popředí.
Po setmění naše kroky vedou neomylně do ristorante Sale e Pepe. Na začátek si opět objednáváme zeleninový salát. Jako další chod jsme tentokrát vybrali klasickou pastu – Spaghetti Al Ragu, označované také jako Spaghetti Bolognese.
V příjemném prostředí v samotném centru Tropey trávíme hodinu a pak už přijde smutný moment. Totiž dát Tropeji, alespoň pro tento rok sbohem. Loučíme se s nám důvěrně známými uličkami, náměstíčky, kostelem, pláží a loučíme se s celým překrásným azurovým pobřežím Capo Vaticana.
Ve 21 hodin opouštíme naše milované město a jedeme zpět do Montepaone Lido. Po příjezdu si dopřejeme teplou noční koupel v moři a s osvětleným zálivem Squillace okolo nás.
Po příchodu do bungalovu nás navštěvuje naše stará známá psí kamarádka a tentokrát s sebou vzala i svou kolegyni. Dnes je obzvláště přítulná, vlastně obě dvě jsou. Leží vevnitř na gauči a za chvíli usínají nalepené na sebe. Když se vzbudí, nechtějí jít domů. Jakoby tušily, že nás čeká předposlední den před odjezdem a pomalu se s námi loučily.

16.den
Předposlední den našeho pobytu a zároveň poslední celý den strávený v Kalábrii nadešel. Počasí je dnes dokonalé. Dopoledne balíme potraviny a další nakoupené věci určené k exportu domů.
Následuje poslední nákup jídla a pití na cestu zpět v nákupním centru v Montepaone Lido.
Po návratu jdu za majitelkou vyrovnat účet za ubytování. Aby stížností na úroveň ubytování a služeb villaggia Soleado nebylo málo, majitelka mi předloží účet vyšší o cca 40 Euro, než kolik byla předem deklarovaná cena včetně úklidu. Odmítám zaplatit a snažím se jí vysvětlit, že na takové ceně jsme se nedohodli. Majitelka pořád trvá na svém. Když se jí snažím naznačit, že musí mít všechno v emailu a že ji přinesu kopii korespondence, mávne rukou a souhlasí s cenou, kterou jsem jí řekl a na které jsme byli od května domluveni. Tohle byla jistojistě má poslední návštěva v tomto villaggiu, kde jsou spokojení hosti až na druhém, nebo nižším místě.
V poledne jedeme, jak jinak než na krásnou pláž u Caminie. Prvně se uvelebíme na hlavní pláži. Obloha bez mráčků opět téměř splývá s azzurem moře. Po hodině se po moři přesouváme na naši kouzelnou plážičku mezi útesy. Tady si ležíc na písku užíváme každého paprsku a vlnky ochlazující naše nohy. Na závěr se ještě vracíme zarelaxovat na hlavní pláž.
Pak už ale přichází čas na rozlučku s Caminií, protože musíme sbalit všechny naše věci a hlavně, možnými i nemožnými způsoby je dostat do našeho pidi zavazadlového prostoru. A že toho povezeme dost 
Vyprazdňuji celý kufr a jako první do něj skládám 25 protlaků a polp. Následují těstoviny, kilo prosciutta, káva,olej,víno a tak postupně pokračuji k menším a menším věcem až končím malými konzervami tuňáků, které rozstrkám do nejrůznějších skulin zavazadlového prostoru. S použitím menší dávky se podaří zacvaknout zámek víka kufru a tak už jen zbývá napakovat všemi zbývajícími věcmi boot bag. Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že se vše do zbytku do kufru, interiéru a batohu vejde. V 18 hodin jsme s balením hotovi.
Jdeme se rozloučit s pláží a Squilláckým zálivem. Moře je klidné, brázdí ho jen pár rybářských bárek. Stojíme na pláži a teplým mořem si necháváme omývat chodidla při házení žabek. Slunce zapadá a nám teprve teď dochází, že se pomalu blíží konec toho, na co jsme se celý rok neskutečně těšili. Smutně opouštíme pláž, bereme auto a naposledy jedeme do Soverata do oblíbené pizzerie pro naše poslední letošní pravé, vynikající pizzy.
Vybírám si Quattro Stagioni (opět i tady bianco), Lucka Quattro Formaggi. Znovu pozorujeme parádní práci, kterou oba pizzaři odvádí. S jejich svolením si tyhle borce u práce fotím. S krabicemi pospícháme do bungalovu a večeříme. Po večeři je potřeba na zítřek nachystat sváču. Jsme skvěle vybaveni. Koupené panini plním sýrem a prosciuttem cotto.
Je už skoro 10 večer, když se kolem našeho posezení před bungalovem prožene ztřeštěné chlupaté klubíčko. Po pár vteřinách zase. Zjišťujeme, že se tentokrát nejedná o ani jednu z věčně somrujících fenek majitelů, ale o velmi veselé a roztěkané štěně neznámé rasy s kávově hnědou lesklou srstí a bílou náprsenkou. Zavoláme na něj a už se k nám ten malý blázen řítí. Skáče a olizuje nás za doprovodu veselého vrtění ocásku. Je skoro nemožné udělat s ním nějakou ostrou fotku, jak se pořád vrtí a poskakuje. Od pláže jsme zaslechli volání, tak nám došlo, že ho už asi páníček hledá. Beru jej do náruče a odnášíme ho člověku, který na pláži přes noc hlídá beach bar a slunečníky nedalekého villaggia. Celý šťastný nám děkuje a domlouvá tomu svému malému neposedovi.
Už jsme z celého hektického dne unaveni, tak jdeme spát, abychom mohli ráno vyrazit na cestu domů, na které nás ale čeká ještě jedno zpestření.

17.den
Den odjezdu nadešel. Budík nás budí v 8 ráno. Obloha je bez mráčku. Po snídani ještě oplachuju auto a pak už nosíme k autu zbývající zavazadla: boot bag, spacáky, ledničku a ostatní. Spacáky upevňuji na popruhy boot bagu, každý na jeden kraj víka kufru, lednička putuje na své již stálé místo za hlavou spolujezdce. O půl 10 odjíždíme totálně naložení. Už ani krabičku od sirek byste neměli kam položit 
Pospícháme ke Catanzaru a za nedlouho se napojujeme na kalábrijskou autostradu. Po půl hodině jízdy před námi uvidím červený roadster BMW Z3. Zrychluji, že kolegy pozdravíme. Jaké je moje překvapení, když náhle na jeho zádi rozpoznávám českou registrační značku. V autě sedí pár ve věku přes 50 let. To mě zase náš národ jednou překvapil. No řekněte sami, čekali byste, že na jihu Itálie potkáte lidi v předdůchodovém věku, kteří nejedou ani Fabií, ani Felicií nebo autobusem, ale s větrem ve vlasech v kabrioletu ? Máváme na sebe, Lucka i spolujezdkyně z BMW fotí a nějakých 100 km jedeme společně. Potřebujeme ale natankovat a tak se naše cesty nakonec rozchází.

Na benzínce se nasvačíme, kontrolujeme uchycení batohu a spacáků a pokračujeme k Salernu.
Za Salernem sjíždíme a po chvilce bloudění se napojujeme na silnici vedoucí na onu fenomenální Amalfi Coast Road. Je okolo 14 hodiny a silnice bohužel není tak volná jako před dvěma týdny ráno. Houfy turistů v autech a autobusech pomalu popojíždí podél pobřeží.
Za necelou hodinu konečně přijíždíme do Amalfi a stoupáme do strmých kopců k vile, ve které budeme dnes ubytovaní a o den předčasně oslavíme sedmé výročí našeho vztahu. Konečně přijíždíme k parkovišti nad vilou. Dcera majitelů už si pro nás jde. Dál už budeme muset se všemi věcmi po svých. Natahuju střechu, zamykám auto a protože je opět horko, nechávám pootevřená okénka. Bereme veškerou bagáž kterou máme ověšenou na autě. Holčina nám bere část věcí a vede nás k ukrutně strmým a vysokých schodům vedoucích kamsi hluboko dolů. Schodů je okolo 300 a během sestupu zároveň pokoříte několik desítek metrů nadmořské výšky. Cesta dolů je vyčerpávající. Nechci ani pomyslet, jako polezeme zítra s tím vším nahoru.
Konečně staneme před krásným velkým domem, hotelem Le Palmi. Paní majitelka nás už vítá se sklenicemi s limonádou. Vědí moc dobře, co jejich hosté po příchodu potřebují jako první 
Po vyřízení formalit nás dcera odvádí k našemu pokoji a ukazuje jaké další prostory, včetně obrovské terasy na střeše domu, můžeme využít.
Pokoj je klimatizován a luxusně zařízen. Z okna a máme výhled na Costieru Amaflitana. Ze všeho nejdřív utíkáme do sprchy smýt ze sebe pot ze sestupu. Čistí a osvěžení se rozhodneme posedět na velké terasy s překrásným výhledem na celé kouzelné Amalfi a jeho pobřeží. Z výšky pozorujeme přistav, ve kterém se to hemží luxusními jachtami i rybářskými bárkami a čluny. Vracím se ještě dolů do pokoje pro piva, aby byl relax v lehátkách s výhledem na Amalfi, strmé kopce obrostlé vinicemi a vše obklopující moře dokonalý. Na terase lenošíme a užíváme si překrásných výhledů přes dvě hodiny.
Obloha se mezi tím začíná trochu zatahovat a mě začíná ze sestupu s přeplněným, těžkým boot bagem na rameni bolet pravá noha. Nechci ale Lucce zkazit radost a tak se vydáváme na procházku po okolí. Sestupujeme po dalších desítkách schodů po kamenné cestičce uprostřed tropických zahrad. Na zemi se pod stromy válí plody vanilky, na jedné straně vinice, na druhé dozrávají proslulé sorentské citrony a limetky. Na dalších stromech rostou granátová jablka, všude nacházíme rozkvetlé květiny a kaktusy obsypané svými sladkými plody. Za nedlouho sejdeme k pěkné vyhlídce uprostřed této bujné vegetace. Opět se kocháme strhujícím výhledem a vracíme se zpět k vile, protože se blíží doba večeře. To už se ale obloha zatáhla docela. Večeři si ale přesto objednáváme na menší terasu k tomu určenou. Nestihneme ale ani vypít aperitiv, když nebe okolo nás zčerná a začne zlověstně hřmít. O pár okamžiku později se rozpoutá pravá letní bouřka. Utíkáme se tedy schovat do jídelny, kde v téměř domácí atmosféře v sousedství s velkou kuchyní, za doprovodu hromů a kapkami deště bičujícími okna, večeříme oblíbené Penne Al Amatriciana.
V tom mi ale dojde, že jsem u auta nechal pootevřená okna, protože jsem počítal s tím, že k večeru zajedeme do centra Amalfi na procházku, tak aby nebylo v autě dusno. Bohužel. Je jasné, že Amalfi si neprohlédneme a ještě k tomu se v tomto šíleném slejváku budu muset vyšplhat po schodech nahoru k autu a zavřít okna. Lucka mě v tom nenechá samotného, takže po večeři se oba vydáváme do počasí, do kterého by ani psa nevyhnal. Po schodech proti nám stékají potoky vody a ještě víc tak komplikují už tak náročný výstup nahoru k silnici. Silou vůle se drápeme do posledních schodů, rychle zavíráme okna a na kost promočení se vracíme zpět do pokoje.
Tady už značně zchvácení setrváme. Svlékáme mokré oblečení a po další sprše leháme k televizi a v poklidu a suchu trávíme propršený večer v Amalfi. Před půlnocí už nás zmáhá únava a jdeme spát.

18.den
Budíme se už o půl deváté ráno. Velmi neradi opouštíme náš nádherný pokoj „ na jednu noc “, bereme naše zavazadla a odebíráme se na sluncem zalitou terasu na snídani. Na stole už máme přichystán nespočet dobrot od ovoce, přes croissanty až po toasty. K pití si vybíráme capuccino a džus. Po výborné snídani následuje smutné loučení s našimi hostiteli a jejich překrásným domem. Pořizujeme ještě pár fotek a pak už stoupáme po schodech k autu. Po příchodu kontroluji škody způsobené včerejší průtrží mračen. Auto stálo zaparkované do koce, takže voda, která do něj natekla zůstala v bezpečné vzdálenosti jak od elektroniky auta, tak o koženého čalounění. Výsledkem je tak jen promočený koberec dole za sedačkami. Upevňujeme k víku kufru boot bag se spacáky a vyrážíme dál do kopců směrem k Neapoli.
Jak snadno se ale k předměstí Neapole dostaneme, tak rychle narůstá okolní provoz až se ocitáme v zácpách a přehuštěných křižovatkách. Nekonečným popojížděním se po dvou hodinách dostáváme na obchvat města a následně na konečně normálně průjezdné komunikace. Do rádia vkládám Best Of Queen a pádíme od Neapole co nejdál. Cestou se osvěžujeme malým pivem a za nedlouho už vjíždíme do podhůří majestátného Abruzza. Na pumpě uprostřed vysokých, zelených kopců se soukám s mými bolavými nohami ven z auta jako 80ti letý důchodce. Kafujeme a svačíme. Teplota vzduchu se pohybuje okolo cestovních ideálních 20-25 °C a svítí sluníčko.
Po půlhodinové zastávce pokračujeme dál na sever. Brzy se ráz počasí mění na typicky horské. Chvíli svítí slunce, za chvíli zase musíme rychle zastavit a natáhnout střechu, protože prší.
Blížíme se k Terni a zde nás čeká druhá dnešní zácpa. Po uvolnění dopravního špuntu jedeme přímo do černých mraků před námi. Průtrž mračen na sebe nenechá dlouho čekat.
To už se pohybujeme po rychlostní silnici E45 směrem do Ceseny. Brzy je ale déšť tak silný, že se i zde vytvoří kolony pomalu popojíždějících aut. Když se konečně před Cesenou vymáníme spárům počasí, je už večer. Najíždíme na autostradu do Boloni, kterou míjíme už za tmy. Za Boloňou děláme přestávku spojenou se sprchou na Autogrillu. Osvěženi pokračujeme dál svižným tempem okolo Benátek dál na Udine. Ukrajujeme jeden kilometr za druhým.
Okolo druhé hodiny ráno se loučíme s Itálií a překračujeme rakouské hranice. Za hranicemi zkoušíme usnout na odpočívadle u dálnice, ale nedaří se. Pokračuju tedy dál až za Kalgenfurtem mi únava a zdravý rozum dávají najevo, že dál už to nemá smysl. Nacházím velké odpočívadlo postavené nad dálnicí s relativním klidem. Venku je zima, brrr. Spaní venku je tím pádem vyloučeno. Skládáme se tedy do alespoň trochu pohodlných pozic do sedadel, která není kam sklopit a nakonec díky velké únavě přeci jen na pár hodin usínáme.

19.den
Budíme se celí rozlámání brzy ráno. Po ranní hygieně a malé rozcvičce se vydáváme dál vstříc Vídni. Nakonec je i teplo a okolo od půl osmé už celou cestu svítí sluníčko. Celkem rychle a snadno se dostáváme do Vídně.
Za Vídní předjíždím jako obvykle pomalu jedoucí auto rakouské policie, ale nevšimnu si cedule zákazu předjíždění, přesto, že na silnici je přerušovaná čára. Příslušníci mě tak pomalu vrací do otravné reality všedního života pokutou 30 Euro.
Opouštíme Rakousko a za slunečného počasí vjíždíme do naší vlasti. Za hodinu už sedíme v Jedovnicích, 5 km od domu na obědě, který mi ale letos chutná ještě méně než loni. Přesto, že jsem unavený z dlouhé cesty, stejně mi heslo „ všude dobře, doma nejlíp “ nejde na mysl ani trochu. Kdyby to jen trochu šlo, okamžitě bych otočil auto a jel prožít těch 19 dní znovu a znovu. Prožít další z nezapomenutelných cest plnou báječných zážitků, které se nám vryly hluboko do paměti a do konce života z nich nevymizí.
Tak snad zase příští rok, milovaná Itálie ! Zatím se měj krásně a čekej na nás, abys nás opět mohla u sebe srdečně přivítat.