Albánie a Černá Hora

Tak je to tady....je neděle ráno a my musíme vyrazit z Kerkyry. Trajekt odjíždí v 10,30 hodin a jelikož jsme dorazili na port hodinu před odjezdem, neplatíme za auto, takže cena je více než příjemná, za dvě osoby 17 Euro. V přístavu čeká Pavla s dětmi. Dáváme si kafíčko, děti zmrzlinku, poslední vzpomínky na krásné setkání, objímání a já mám slzy v očích, ale i naději, že se s těmito krásnými lidmi setkáme jistě opět na podzim v Praze. Dostala jsem od Pavly dárek – řecké cd a až doma jsem zjistila, jak úžasná hudba na něm je...Odpluli jsme...Čekalo nás velké překvapení, jelikož jsme se na poslední chvíli rozhodli jet místo přes Kastorii, přes Albánii a Černo horu. Bylo to hlavně kvůli počasí, protože v Kastorii byla předpověď – bouřky, bouřky, bouřky. Spousta lidí nás odrazovala a varovala před těmito zeměmi, ale nám to prostě nedalo. Ne, že bychom rádi riskovali, ale manžel o tom četl některé články a byl přesvědčen, že tam opravdu nic nehrozí. Jsme v Igoumenitse a netušili jsme jak velké to je město. Po chvíli jsme se odsud vyplantali a vyrazili směr hranice. Krajina byla hornatá a krásná. Přijeli jsme na hranice po asfaltové cestě, velké hraniční budovy nás ujiš´tovaly, že jedeme správným směrem. Celnice řecko-albánská – v pohodě....Projeli jsme směrem k Albánii...Šok...Místo celnice budka, místo cesty polní cesta....albánští celníci to neřešili....Přišel k nám albánský celník, který mluvil plynně anglicky, a ptal se, proč tam jedeme...s úsměvem jsem mu odpověděla, že jsme slyšeli,ž že Albánie je krásná země a že jsme turisté a chceme ji poznat. V ten moment sklapl naše pasy a s úsměvem nám popřál krásný pobyt a příjemnou cestu a ještě byl tak hodný a napsal nám na kousek papíru jak se řeknou nějaké fráze a pozdravy albánsky. Byla jsem jako v jiříkově vidění. Cesta sice zatím nebyla lepší, ale bylo veselo. Blížili jsme se k Logarskému průsmyku. Nádhera a kouzelné scenérie! Cesta chvílemi sice strmá, ale neuvěřetilně krásná...na vrcholu jsme zastavili a kochali se..Šla jsem na okraj si úžasnou scenérii vyfotit....Právě tam parkoval albánský autobus se studenty a na okraji skály seděl starý bodrý Albánec...V tom ten jeden student s úsměvem zřejmě říká tomu staříkovi " Strýčku, otočte se, ta paní si vás chce vyfotit!" A stařík mi zapózoval se vším všudy...Nechápala jsem...Pokračovali jsme dál směr na Vlore. To, že jsme se tam zaplantali, vynechám....Cedule se nějak v Albánii nenosí...Za to čerpací stanice jsou na každých neuvěřitelných 500 metrech! A to ani trochu nepřeháním...! Pomíjím to, že jiné auto domorodců, než Mercedes, prostě neuvidíte! A samozřejmě všudy přítomné bunkry nás provázely celu dobu. Je pravdou, že se Albánci snaží budovat vše nové a všude se hodně staví...Takže pokud byste tam vjeli třeba za rok, už žádnou podobnou scenérii, co jsme viděli my, neuvidíte, protože napříč Albánií povede prostě dálnice. Už se na ní pracuje. Sice pomalu, ale pracuje. Většina je hotová. Cestou z Vlore jsme začali uvažovat, kde bychom mohli přespat. Kousek před Dorress můj muž zahl vlevo a my se ocitli na pláži, kousek od nás příjemný malý hotýlek a majitelé už čekali na prahu. Nebylo co řešit. Ubytovali jsme se. Jednoduché, ale čisté a příjemné pokojíky přímo na pláži neměli chybu. Sešli jsme dolů na večeři a jelikož majitelé moc anglicky neuměli, vyslali svého asi 15-ti letého syna. Příjemný klučík mi dokonce pomohl i na výzvu své matky s bagáží do pokoje. Dali jsme si špagety a salát a najednou u našeho stolu stála dcera majitele a prý nám nese něco speciálního, protože jsme cizinci a chtějí nás prostě pohostit. Byly to palačinky se sýrem něco jako feta a nemělo to chybu Jen na okraj – cena za ubytování včetně snídaně byla velmi příznivá – za pokoj 25 Euro. Musím podotknout, že i nafta a benzín je zde vemi levná, tzn. asi 26 Kč za litr. Ráno jsme vyrazili dál. Neuvěřitelné scenérie, co se udály kolem cesty, se mi ještě teď odehrávaí před očima. Stánky s masem s nápisem " Mischi" a maso visící volně v tom horku na háku a kolem létající muchy, nebo "akvária" u cest a v nich živé ryby na prodej, nebo to, že i když si myslíte, že jedete po rychlostní komunikaci, která má dva směry, není nic překvapivého, že se proti vám vyřítí albánec třeba na skůtru nebo na kole....sebevrazi – napadlo nás...V Dorress jsme se tradičně ztratili...Nokonec jsme ale vyjeli, mezitím si koupili pizzu za 3 Eura – mimochodem výbornou a pokračovali v cestě směrem na Černou horu. V pondělí ráno jsme vyrazili dále. Albánie už nás nemohla ničím překvapit, ale podotýkám, že je to opravdu krásná a nedotčetná země. Akorát si chudáci Albánci nevědí rady např, s odpadky...Jsou všude kolem cest...Škoda. přejeli jsme hranice, Jsme v Černé hoře. Nádhera, čisto a útulno. Hned se nám tu zalíbilo. Projeli jsme jižní pobřeží a už začali hledat ubytování. Sjeli jsme ke Svatému Štefanovi. Našli jsme příjemné aparmátny, ale hostitelka nás přivítala s cigaterou v ústech a přestože v tuto dobu hostů moc nebylo, přišlo mi, že jsme na obtíž,. Tak to ne. jeli jsme dál. Za Budvou jsme uviděli hezkou pláž a odkaz na ubytování. Bylo rozhodnuto. Přijeli jsme k nově rekontruovaným budovám, našli majitelku, tentokráte milou a usměvavou ženu tak v našich letech a nebylo co řešit. Nádherný výhled z pokojíků, mimochodem velmí útulných byl až kýčovitý. Nikde nikdo ani na pláži, tak jsme si zašli do blízké hospůdky na večeři. V Montenegru jsme se byli schopni domluvit i bez angličtiny. Byli příjemní a milí a ceny mírné. Petr si dal specialtku – černé rizoto – zřejmě s rybkami a my z toho všichni potom měli srandu, protože i jazyk mu zůstal po té dobrotě černý. Zbytek osádky měl špíz a brambůrky. Bylo tam tak báječně,. že jsme se rozhodli zde zůstat další noc a mezitím si v klidu projet Boku Kotorskou, známou to chráněnou přírodní památku a taky jedinný fjord ve středozemním moři. Boka Kotorská je hluboký záliv Jaderského moře na jihovýchod od Dubrovníku. Po obvodu má cca 90 km a v nejužším místě se dá přejet z jedné strany na druhou trajektem pro auta a autobusy za 4 Eura. Záliv je kouzelný, staré kamenné domky z minulých století nás uchvacovaly. V jedné malé vesničce z mnoha, lemujících celou Boku Kotorskou jsme si zastavili na snídani. Bylo kouzelné ráno a my si uvědomili, že už nám pomalu náš výlet končí a budeme se muset vydat směrem tentokráte severním. Po prohlídce Boky jsme se vrátili k hotýlku na pláži, vylepili se tam a koupali v moři. Dokonce čísšník byl tak ochotný, že nám nosil sám od sebe na pláž i pivo. Relaxace dokonalá. Večer začlo plánování trasy směrem domů a vyhrála alternativa, že prostě pojedeme přes Chorvatsko, kolem Dobrovníku, přes Split, pak dále na Záhřeb a ze Záhřebu se dáme přes Maďarsko a kolem Balatonu pak nahoru do Bratislavy a to už je k nám na Valachy jako by kamenem dohodil. Dorazili jsme domů o půlnoci a vyčítali si, že jsme ještě někde nezůstali jednu noc, jelikož cesta přímo z Černé hory až domů byla opravdu velmi náročná. Chybami se ale člověk učí a my víme, že příště takovou hloupost už neuděláme. Tak se skončilo naše putování, ve zdraví a sluncem ošlehaní jsme se vrátili zpátky domů a zůstaly jen krásné vzpomínky na spoustu úžasných lidí, co jsme za tu dobu potkali a měli tu čest se seznámit, na nádherné přírodní scenérie, na krásné slané moře, na romantické západy slunce a věřím, že to nebude dlouho trvat a vydáme se zase někam, abychom pak zjistili, jako já ráno po příjezdu , že nejkrásnější místo na světě je u nás doma.