Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 4
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Gran Canaria

Booking.com
Autor:
Zařazeno:
Španělsko
Napsáno:
10.02.10 10:11
Fotografií:
20
Přečteno:
7663
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 08:00
15 °C
Oblačno
SSZ, 2.6 m/s
Gran Canaria – poprvé a podruhé


Je rok 1998. Nikdy jsem před tím letadlem neletěla a po vánocích roku 1997 mě můj muž navrhl, že bychom mohli letět spolu na pořádný výlet za moře. Za totality to dost možné ani nebylo a v tu dobu bylo zase cestování vcelku v začátcích, po revoluci se většina lidí vrhla na Chorvatsko, které jsme samozřejmě také absolvovali a je pár lidí si trouflo na dovolenou letadlem. Rozhodli jsme se na poslední chvíli a letět v lednu. Zakoupili jsme zájezd na kanárský Gran Canaria a za týden měli z Prahy odlétat. Ani nezbyl čas na nějakou cestovní horečku. V den odletu jsme dorazili na letiště a já už jen zírala s otevřenou pusou. Když je něco poprvé, stojí to vždycky za to. Ale přiznám se, že přestože od té doby létáme prakticky na dovolené i 3x do roka, nikdy mě ještě čekání na letišti a zážitky z létání neomrzely. Ještě teď, po letech, mívám při přistání v očích slzy dojetí, snad i proto, že vše dobře dopadlo.
Ale zpátky k ostrovu Gran Canaria. Vyletěli jsme v jedenáct dopoledne, v Praze bylo pošmourno a teplota asi kolem – 10 stupňů C. Vzlétli jsme. Dostali se nad mraky a zážitky z prvního létání byly pro nás asi ty nejsilnější. Úžasné pohledy na Alpy, Pyreneje a pak už jen Gibraltar a Maroko nám nedaly ani oka zamhouřit, přestože jsme cestovali od rána brzkých ranních hodin. Už v letadle jsme si ale všichni zvláštního seskupení asi 4 lidí středního věku a dvou starších dam. Upozornili zejména na sebe tím, že si neustále objednávali u letušek nové a nové drinky a pak stáli všichni svorně a opakovaně ve frontě na WC. „Šéf“ této skupiny, jak jsem pochopila z hovoru, který vedl před nástupem do letadla, byl už zřejmě protřelý cestovatel, sjezdil Afriku, byl i na muflony v Austrálii a další a další skazky, až se tomu nechtělo věřit.
Ostatní ho oslovovali Fando. Přistáli jsme…Fanda se hrnul v čele všech, co vysedli letadla a světácky nás vedl. Bylo to úžasné! Shodila jsem ze sebe bundu a svetr a jen v tričku si vychutnávala teplé paprsky zapadajícího sluníčka a dýchala úžasnou směs vůní moře, květin a ryb. Stále, i po letech, mám tu vůni v nose. Byla jsem jako v „Jiříkově vidění“. Kolem palmy, jaké jsem do té doby neviděla, všechno kvetlo, keře ibišků se tu vypínaly, jako by to byl plevel. A teploučko. Na teploměru na letišti v Las Palmas ukazovalo na 24 stupňů C, což na to, že bylo 18. ledna, hodně příjemné. Odvezli nás do hotelu. V autobuse jsem nenápadně pozorovala zmíněnou skupinku lidí a věřte nebo ne, jeli nakonec s námi do hotelu v zátoce Taurito. Přitom, jak byli veselí, jsem se docela děsila, aby neměli pokoj někde blízko nás, ráda bych se i vyspala v klidu a v jejich společnosti to na klid moc neukazovalo. Dopadlo to dobře, ubytovali je asi o 2 patra výš a na jinou stranu než nás. Hotel Lago Taurito je umístěn ve stejnojmenné zátoce,poměrně klidné a která je dokola sevřená horami. Co mě ale na ní uchvátilo bylo, že z každého hotelového pokoje byl každý večer úžasný pohled na zapadající sluníčko nad mořem.
Zátoka leží na jihu ostrova Gran Canaria, mezi městečky Porto Rico a Puberto Mogán, odkud je možné se vydat na dobrodružný výlet „žlutou ponorkou“, poznávat podmořský svět, je vidět ztroskotaný vrak lodě, různobarevné rybky vás budou doprovázet po celou dobu plavby a v ponorce také pouštěli nevšední hudbu – Bethowenovu „Osudovou“. Jak výstižné! Jelikož částečně trpím fobií z uzavřeného prostoru, byla jsem nejšťastnější, když se ponorka opět vyhoupla nad hladinu. V ponorce jsem byla bez manžela, ten totiž usoudil, že pokud by neměla ponorka vyplout zpátky, zůstane raději on na břehu, aby klukům zůstal aspoň jeden z rodičů. Velmi prozíravé.
Už v CK jsme si zajistili půjčení auta, které jsme si na místě druhý den měli vyzvednout. Před hotelem stálo pár aut z půjčoven zaparkovaných, ale mezi nimi pouze jedno neuvěřitelně ostře oranžové barvy, typ Fiat Marabela. Smáli jsme se, jak někdo může mít na autě tak šílenou barvu a smích nás přešel, až jsme ho na druhý den ráno vyfasovali. S ním jsme byli naprosto nepřehlédnutelní.
Druhý den, vyspaní a plní dojmů, osedlali jsme našeho oranžového ďábla a vyrazili na pláž. Už jsme se těšili, že smočíme aspoň trošku svá těla, přestože voda měla v tuto dobu jen okolo asi +19 stupňů C. Přicházeli jsme na pláž, když k nám přiskočil mladík s nějakými kartami v ruce a hned prý odkud jsme. Odpověděli jsme že z Čech a on na nás spustil česky, že má pro nás zajímavý návrh, ať si vytáhneme každý jeden los a můžeme něco úžasného vyhrát. Manžel měl jako výhru láhev šampaňského a já vyhrála týdenní pobyt na Gran Canarii zdarma pro dvě osoby v jednom luxusním apartmánovém hotelu, nedaleko od toho našeho.Termín jsme si mohli vybrat. A hned nám zajistil odvoz, prý si svou výhru musíme vyzvednout ve zmíněném komplexu, asi 10 km od městečka Porto Rico. Marně jsme se s ním dohadovali, že tam můžeme dojet svým půjčeným autem, jeden rychlý telefonát a taxík už stál přistavený a mladík nás do něj strčil a hotovo. Byli jsme na místě. Očekávali jsme, že zde budeme středem zájmu, když jsme vyhráli tak úžasné ceny, ale za chvíli nám bylo jasné, že takovýchto výherců je tam více. Přišel za námi člověk, mluvící slovensky, a že se nás ujme a po komplexu nás provede. Provázel nás asi 4 hodiny, neustále se vyptával, zda opravdu podnikáme, kolik jsme ochotni investovat do dovolené apod. Už jsme byli naštvaní. Celou dobu jsme chodili po hotelu, který byl sice krásný, ale co z toho, my byli lačni po moři a ne zájemci realitní kanceláře. Nakonec nás dovedli do velkého sálu, kde sedělo u malých stolků více nešťastníků a sem tam bylo slyšet halasná slova uznání, že se dobře rozhodli a bouchnutí šampaňského. Pořád nebylo jasno, o co tady jde. Hned nám to bylo vysvětleno. Nabídli nám, že v tomto úžasném hotelu si za pár stovek tisíc můžeme pronajmout jedno apartmá a to na doživotí a týden v roce, který si zablokujeme, ho budeme mít vždy k dispozici. Pouze si pak zaplatíme cestu a stravu. Začali nám vypočítávat, kolik za ta léta ušetříme peněz apod. Byli vcelku neoblomní a jelikož jsme toho už měli právě dost, nebylo těžké dát si dohromady, že to, co jsme dali za celý zájezd i s polopenzí a ubytováním, včetně letenek, by nás stále pak jen třeba letenka a ještě bychom se upsali na nesmyslné splácení , sice luxusního apartmánu na Gran Canarii, ale kde bychom pak museli létat každý rok, my však chtěli cestovat a poznávat i jiná místa a jiné ostrovy. Nezlomili nás. Marně pomlouvali cestovku, se kterou jsme na ostrově byli. Po nějaké době to vzdali a odvezli nás zpět do našeho hotelu a já mám od té doby na podobné akce nebo jen zmínku o nich, těžkou alergii.
Další den jsme jeli prozkoumat vnitrozemí. Jak se říká o Gran Canarii, že je to ostrov několika kontinentů, nelze než souhlasit. Najdeme tu pláže s černým, ale i se zlatým pískem, hory, jezera, na jaře vodopády, zapomenuté vesničky, velká města, turistická střediska, malebné přístavy, původní vesnický život, zkrátka na co si jen člověk vzpomene. Při vyjížďce do vnitrozemí jsme nemohli minout i nejvyšší horu Gran Canarie a tou je Pico de las Nieves, která se tyčí až do výšky úctyhodné 1902 metry nad moře. Na samotném vrcholu se vzpíná velký monolit. Procházka k němu byla velmi příjemná, avšak pohled dolů pro člověka, co má závratě, už méně.
Všude kolem jsou překrásné lesy, většinou z kanárských borovic. Ty jsou podobné těm našim,avšak jejich jehličí je o hodně jemnější, delší a šišky jsme našli až o velikosti 20x10 centimetrů. Podobné borovice jsou i na dalších kanárských ostrovech, nejvíce však asi na Tenerife, méně už na La Palmě a Gomeře a téměř vůbec na Lanzarote a Fuerteventuře, která je skoro úplně holá. Poslední dva jsou údajně ze všech ostrovů nejmladší a tudíž tam tektonická činnost proběhla takřka nedávno a většinu porostů tvoří mechy a lišejníky, aloe a agáve. Cestou západním pobřežím jsme míjeli vesničky malé jako dlaň, rybářské osady, kolem moře ostré skály, do nichž Atlantik narážel vší silou, sady pomerančovníků a banánovníků, které právě teď v lednu dozrávaly. I banány tady mají jinou chuť, jsou menší, trhají se zelené, ale za pár dní dojdou a mají většinou úžasnou vůni a chuť, s banány k nám dováženými nesrovnatelnou. Na severu ostrova se rozprostírá hlavní město Las Palmas se svými 200 tisíci obyvateli. Na východním pobřeží je letiště směrem na jih začínají turistická střediska. Právě jimi projíždíme a na ceduli čteme Maspalomas, Playa Ingles, Porto Rico a už je tu zátoka Taurito. Další den jsme se hned dopoledne vydali k moři. Pláž u Taurita je písečná, avšak poněkud nezvykle černé barvy. Je to proto, že ostrov je samozřejmě také sopečného původu.. Bylo příjemně teplo a my se rozložili s osuškami na pláži a odpočívali a vychutnávali si pohrávající si větřík a šumění moře. Najednou se však objevili v našem zorném poli naši známí z hotelu – Fanda a po jeho boku kráčela Janinka, o které si můj muž do poslední chvíle myslel, že je taky chlap, jelikož do letadla nastoupila ve vojenských kanadách, perfektně střihnutým účesem podle kastrolu a ve vyloženě pánském oblečení, takže i já jsem byla na vážkách. Na pláži ale nebylo pochyb, že jde o ženu a to díky dámským plavkám. Nic jiného tomu opravdu nenasvědčovalo. Začalo probíhat zajímavé divadlo, kdy celou pláž prošli křížem krážem, vystrojeni harpunami, ploutvemi a sítěmi a my netušili, kam se poděli. Po chvíli je spatřil můj muž přes přiblížení kamery a to poměrně daleko v malé zátoce, pouze po kolena ve vodě, trochu se tam vyráchali ve vodě a už se zase vraceli s celou výstrojí zpátky. To ale nebyl konec všem zážitkům s rodinou Žabčíkovou, jak se všichni jmenovali. Večer při večeři seděli svorně u stolu a stále vyčkávali. Netušili jsme, o co tady jde. Za chvíli bylo jasno. Číšník dorazil s mísou pomerančů, na kterou evidentně čekali a nám bylo jasno. Fanda si nacpal plné kapsy od kraťasů, takže vypadal, jako pořádně vyvinutý chlap a zbytek rodiny nebyl v tomto nijak po zadu, přestože před vchodem byla velká cedule a to dokonce i v češtině, s nápisem: „Nevynášejte prosím jídlo a nápoje z restaurace!“
Když jsme se jednou opět kochali při jízdě krajinou ve vnitrozemí tak jsme najednou zjistili, že jsme se minuli naplánované cesty a vlastně zabloudili. No co, řekla jsem si, vybavena základní slovní zásobou ve španělštině, když tu se kde se vzala, tu se vzala, po kamenité cestě kráčela o holi a s velikým sombrérem na hlavě statná místní obyvatelka. Zastavili jsme a já na ni vyhrkla:
„ Buenos diás seňorita, come se va Mogan?“ ( napsáno a řečeno v té chvíli jistě špatně, ale podobně to znělo)…Na to se ona dáma sytým smíchem rozesmála až se zajíkala. Nechápala jsem. Ukázala nám kývnutím cestu a až jsme vyrazili správným směrem, tak jsem ve slovníku zjistila, že místo „segňora“ (paní) jsem dotyčnou oslovila „slečno“ a bylo mi jasné, co ji tak rozesmálo, mimo mou uměleckou španělštinu.Ono i zbytek věty byl vlastně vyloženě z mé produkce, takže dodnes nevím, jestli je to k pochopení.
Uprostřed týdne jsme si naplánovali výlet na jih do Palmitos parku a protože u snídaně seděla za stolem vedle osamoceně docela sympatická, ale smutná ženská, asi tak v našem věku, tak jsme se jí zeptali, zda nechce jet na výlet s námi. Souhlasila ráda, jelikož se tam stejně chtěla vypravit na výlet organizovaný cestovkou. Navíc jí už delší dobu obtěžoval vždy u stolu cizí člověk, v domnění, že Zuzka je zřejmě na kanárech na lovu. Měla aspoň příležitost zmizet. Jak se ukázalo, naše kamarádka Zuzana z Kroměříže měla letět na dovolenou se svou kamarádkou, která na poslední chvíli onemocněla a s ní neměl kdo jiný letět, tak se rozhodla letět i sama. Od té doby absolvovala všechny naše zběsilé jízdy oranžovým ďáblem. Palmitos park se rozkládá na severu od Playa Ingles a leží v rozsáhlém údolí palem a jiných porostů. Je to jakási obdoba zoologické a botanické zahrady, kde nechybí ani papouščí a orlí šou. A těch orchidejí a neznámých kytek a kaktusů co tu bylo! Oči mi z té krásy přecházely. Po cestě zpátky jsme zaparkovali auto na okraji oblasti Maspalomas – oblasti písečných dun., které se rozkládají na ploše několika čtverečních kilometrů a člověk si tam připadá jako na Sahaře. No ale údajně písek, co tu je, je za staletí opravdu navátý přes oceán z nedaleké Sahary. Barva tomu odpovídala, ale jestli je to skutečnost, opravdu nevím. Zaparkovali jsme u farmy, kde ležela a odpočívala celá karavana velbloudů. Idyla pouštní oázy to byla dokonalá. Vydali jsme se přes duny, na kterých malí kluci jezdili na igelitových pytlích jako u nás děti v zimě na sněhu na saních. Cesta byla docela náročná a dlouhá, nedalo se jít ani v sandálech, nejlépe to šlo na boso. Sluníčko bylo docela neúprosné a tak když jsme dorazili asi po více než půl hodině na pobřeží moře, byli jsme rádi, že se můžeme osvěžit v Atlantiku. Pláže v Maspalomas jsou dlouhé a široké, pokryté žlutým pískem a celé středisko je na můj vkus docela dost zastavěné hotely, bary a pod.
Zbýval nám poslední den před odjezdem domů. Vyrazili jsme do přístavu Mogán a courali se úzkými uličkami, nakupovali a vybírali v malých obchůdcích suvenýry pro své blízké doma. Auto jsme zaparkovali na okraji přístavu, kde byla zaparkovaná většina aut, přestože tu bylo jasně zdůrazněno, že zde je zákaz stání. Můj muž se rozhodl, že poletí na padáku za motorovým člunem a já měla od kapitána lodě povoleno jet taky a celé to točit na kameru. Pak následovala moje cesta žlutou ponorkou, o které jsme se zmínila už na začátku. Natěšeni a plni dojmů jsme se přesunuli zpátky do hotelu, přestože nám trošku zamrzl úsměv na rtech při pohledu na přední sklo auta, kde ve španělštině zřejmě stálo, že nám vyměřili jako všem ostatním pokutu za špatné parkování ve výši 10 000,- peset. Co teď? Lístek jsme sice schovali, ale klíče od auta pro jistotu ihned vrátili na recepci, jak bylo s autopůjčovnou dohodnuto, jelikož stejně na další den, brzy ráno byl naplánován náš odlet.
Odletěli jsme. Plni dojmů z dovolené jsme ani nevnímali naše spolucestující. Až v Praze na letišti, když jsme čekali na kufry u pásu, jsem vedle taky čekajících Japonců, třesoucích se v kožichu, zahlédla rodinu Žabčíkovou v celé své parádě…Ten pohled nikdy nezapomenu. Na hlavách, včetně starých dam, měli všichni svorně obrovská sombréra a šéf skupiny – Fanda, na sobě plážový proužkovaný župan a aby dostál svému jménu, tak na nohou plážovou obuv, tzv. „žabky“. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy…a to ještě bylo umocněno překvapenými pohledy zmrzlých Japonců. To byl asi opravdu vrchol celé dovolené.
Ale ještě nebyl všem dnům konec. Po návratu jsme se ještě ani nestihli pořádně aklimatizovat na nízké teploty a už nám volali z cestovní kanceláře, že se tam máme co nejdříve dostavit. Pokuta – blesklo mi hlavou! Tak jsem se zkroušeně vydala na cestu do Zlína, do nejbližší pobočky s patřičným obnosem v peněžence. Jaké ale bylo moje překvapení, když nám nakonec skoro tu samou částku ještě vraceli, prý údajně za to, že nám omylem dali auto nižší kategorie, než jsme měli původně zaplaceno.
Po 10 letech jsme se na ostrov znovu vrátili. Ubytovali jsme se z nostalgie ve stejném hotelu projeli stejná místa. Zírali jsme, jak se ostrov za těch deset let ještě více zazelenal a na místech v poušti Maspalomas, kde dříve byl jen písek, byly najednou místy křoviska a lišejníky. Nám se ale povedla pro změnu tentokráte jiná věc, hned první dyn pobytu se nám pokazila kamera a jelikož by nám bylo líto, že nemáme výlet zachycený na pásku, vydali jsme se do hlavního města koupit kameru novou. Kameru jsme vybrali za dobrou cenu,poobědvali uprostřed hlavního města v zahradní restauraci a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Parkovali jsme na patrovém parkovišti, protože kdo v Palmě byl, dá mi za slovo, že vyznat se tu, nebo jen zaparkovat je někdy o život. Nasedli jsme do auta a můj muž měl dát do kufru i složený kočár a moji velkou černou příruční kabelu, kde jsem nosila všechny doklady, foťák a další nejdůležitější věci. Co se však nestalo. Na parkovišti bylo docela šero, manžel naložil kočár a kabelu přehlídl. Nasedli jsme a už abychom byli pryč z toho víru velkoměsta v přírodě. Za městem si chtěl něco vyfotit – kameru jsme držela v rukou a kochala se. Zastavili jsme v domnění, že je foťák v kabele v kufru auta. Moje zděšení bylo obrovské! Hned mi to došlo! Kabela zůstala na parkovišti! Otočili jsme auto a zpátky najít to inkriminované parkoviště. Nebylo to vůbec jednoduché. Slzy mi tekly po tváři jako hrachy, protože mi bylo jasné, jaké nastanou zřejmě komplikace. My tam měli i pasy a řidičáky, teda naštěstí kromě peněz. Našli jsme to. Tedy to parkoviště. Taška nikde. Dole seděl při výjezdu hlídač s kamerovým systémem. Syna Tomáše napadlo, že by se mohl přes systém podívat, kde kabela zmizela. Byl velmi vstřícný a našel hodinu, kdy jsme parkoviště opouštěli. Najednou vidíme domorodkyni, jak přichází k naší k tašce, ani se nedívá, co je uvnitř a už si ji dává na zadní sedadlo svého vozu a odjíždí. Hlídač přiblížil značku auta a my jeli kontaktovat policii. Tak jsme jim v angličtině a svou úchvatnou částečnou španělštinou vysvětlila, o co jde. Byla to „local“ tedy místní policie a bylo nám vysvětleno, že dostaneme doprovod na motorce a pojedeme na policii státní. Jelo se doslova cestou necestou, policista se zapnutým majákem evidentně budil respekt a my za ním. Po pěší zóně, do protisměru, zkrátka, aby to bylo co nejblíže. Nedovedli jsme si vůbec představit, jak se budeme motat Palmou zpátky. Na státní polici byla asi zrovna siesta. Nechali nás poměrně dlouho čekat, po té mě zavolali do kanceláře a chtěli vědět, jakým jazykem jsem schopná se s nimi domlouvat. Automaticky jsem odpověděla, že anglicky a to jsem opravdu nevěděla, co mě čeká. Vytočili nějaké telefonní číslo a hlas na druhé straně po měl chtěl jména, adresu, jména i rodičů, a co se vlastně stalo. Byla jsem zpocená až někde. Naštěstí stál vedle mě prostřední syn a napovídal. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to všechno hlavně kvůli zablokování a zamezení zneužití našich pasů. Vyfasovali jsme po 4 hodinách policejní protokol a tím to bylo celé uzavřené. Tedy pro ně. Já doufala, že když mají značku auta té ženské, že je jen otázkou pár minut a tašku budeme mít zpátky. Odjeli jsme zklamaně do hotelu. Dovolená už dále probíhala tentokráte v klidu, až na malé drobnosti, kdy nejmladší, tehdy 4-letý syn se bavil na hotelu tím, že manželovi sandály metal o patra níže. Výborná zábava, ale já pak potupně musela chodit a zjišťovat, kde vlastně skončili a škemrat o jejich návrat. Při zaklepání na dveře mi otevřeli dva mladí kluci ruku v ruce a prý co chci. Vysvětlila jsem svůj požadavek a oni s odporem a štítivě jen ve dvou prstech kýžené sandály donesli. Nastal poslední večer na ostrově. Šli jsme se naposledy vykoupat do moře a vrátili v recepci klíče od auta. Můj muž zašel nahoru do hotelu pro ručníky a donesl s sebou dopis, který byl za dveřmi a na něm stálo mé jméno. Co to je? Otevřela jsem ho plná očekávání a ze španělsky psaného lístku vyplynulo, abychom se neprodleně dostavili opět na státní policii v Las Palmas. Co teď? Vzali jsme si z recepce zpátky klíče od auta a vyrazili. Jen podotýkám, že hlavní město je od Taurita vzdáleno nějakých sto kilometrů. Úspěšně jsme policejní stanici našli a já vnikla dovnitř, manžel s klukama čekali v autě. Tam na mě vyhrkli ve španělštině, jak vypadla ta moje taška a já rukama nohama vše znovu vysvětlovala a popisovala a najednou byla kabela položená přede mě! Zakřičela jsem radostí a policisté jen zírali. To, co se odehrálo potom, se asi dost dobře nedá popsat…Spustila jsem svou „excelentní“ španělštinou něco v tom smyslu, že jsou „perfekta policei isla Canaria, muchas gradcias“ a podobné díkuvzdání a vysekla jim poklonu, jako ještě zřejmě neviděli, jelikož na mě všichni zírali s otevřenými ústy. To mi bylo ale fuk. Podepsala jsem převzetí a upalovala na parkoviště a na celé město křičela na manžela a na kluky, že ji mám!Kdybych asi nevyběhla z policejní stanice, možná by mě tam pro výtržnost zavřeli do blázince. Takže na konec vše dobře dopadlo, v pořádku jsme se vrátili do vlasti a máme jako nejvýznamnější suvenýr z Gran Canarie zmíněný policejní protokol.
Ale stejně se tam zase vrátíme, ten ostrov má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, ostatně jako všechny kanárské ostrovy.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (4)
11.02.10 08:29 editea
Děkuji za vzkazíky...a danko věř, že se tam klidně vrátím, protože ta pokota byla před více než desíti lety...a to se už nepočítá...:-))
10.02.10 22:43 Trochy
Moc pěkně se to Edito čte,rád jsem si opět prošel v tvém cestopise celý ostrov,opravdu pěkné,máš vypravěčský talent.
10.02.10 18:45 dama
A nemate teraz obavy sa tam vydat zas? po takych skusenostiach? a co ked z vas urobili persona non grata a hned na letisku vas zavru za nezaplatenu pokutu? :-DDDD
10.02.10 16:12 KaCaTB
Editko, to byste nebyli vy, kdyby vas nepotkalo nejake extra dobrodruzstvi :-), ze? Mimochodem pokutu uz jsme si vyzkouseli taky, my ji teda zaplatili :-) Pekne cteni, jak jinak :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
1DzUM
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝editea˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy9
Galerie8
Videa17
Hotely8
Diskuze5
 
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací