Vyhoštěni z Dánska.

Pět let po sametové revoluci nás napadlo,že podmínky pro individuální cestování jsou již poměrně dobré a že se tedy vydáme s dcerou na sever,protože naše první výpravy do Itálie, Švýcar i Španělska s rodinou proběhly bez problémů.Vybrali jsme si cestu autem do Dánska s přespáváním v autě nebo ve stanu,kde se dá.Měli jsme ještě starou Škodu 120,která již měla za sebou 20 let a pomalu dodýchávala. Rozhodli jsme se projet západní částí východního Německa a překročit hranici v Národním parku Harz,pak pokračovat na sever k moři a podél moře do Dánska. Hranice jsme překročili ve Vojtanově,pokračovali přes Olešnici,Plavno a Schleiz na dálnici směřující k severu.Na křižovatce dálnic jsme odbočili na Výmar a Erfurt a odtud na Sonderhausen a Nordhausen.Ze začátku cesta nebyla příliš záživná,bylo horko a cesta vedla po fádní rovině po dálnicích.Dojeli jsme ten den až do Sonderhausenu,kudy protéká řeka Wipper.Za městem byla velká zahrada nebo spíše starý neudržovaný park porostlý vzácnými dřevinami,proložený rybníčky vytvořenými na říčce Wipper,ale co bylo nejzajímavější,velká část parku byla porostlá břečťanem. Břečťan pokrýval i plochy mezi stromy a působilo to zvláštním poklidným a zároveň pralesním dojmem.Po té co jsme si prohlédli park,vykoupali jsme se v jednom jezírku,odmítli jsme pokračovat dále a rozbili jsme stan u polní cesty vedle parku.Nikdo tady nechodil a byl tu poměrný klid a nádherná atmosféra blízkého parku působila příjemně po horkém dni po německých rovinách. Po překročení hranice nás praštil do očí značný rozdíl mezi krajinou ve východní a západní části Německa.Za hranicí začínal Národní Park Harz a všude bylo plno zeleně a klidu oproti tehdy poměrně neupravené východní straně.Božský klid a ticho nás provázeli po krásně upravené asfaltce mezi lesy.Po cestě jsme na silnici potkali jen přejetou obrovskou černou kunu,která měla snad přes metr na délku,že jsem pojal chuť ji sebrat a nechat si ji vycpat.Samozřejmě jsem takovýto nápad zapudil a pokračovali jsme dále.Postupně jsme dojeli okruhem kolem městečka Braunlage až na nejnavštěvovanější vrch této oblasti Torfhaus.Název vrchu i okolí odpovídal označení,všude byla samá rašelina.Bylo zde informační centrum,spousty turistů a mnoho stezek pro pěší.Jsou zde krásné vycházky v lesích kolem potoků a rašelinišť a název Harz opravdu odpovídá pryskyřici,kterou cítíte na každém kroku.Vydali jsme se stezkou k východní hranici směrem na nejvyšší vrchol Brocken ,který však již leží na východní straně.Dostali jsme se až pod Brocken,kde sledovala naši trasu již malá železnice,kterou dopravoval až na vrch turisty vláček až ze vzdáleného Wernigerode. Turistická cesta lesy i po úbočí Brockenu byla velmi hezká ale daleká.Proto jsme to pod vrcholem vzdali a vrátili se zpět,protože se odpoledne naklonilo k západu a potřebovali jsme ještě někde sehnat nocleh.Při svačince u lesní chatky k nám dorazila i malá liška,asi na 2 metry,až jsem se lekl,že má snad vzteklinu.Ale liška byla překvapena tak jako my a okamžitě zmizela.Nabrali jsme si spousty prospektů s náměty na turistické túry,večeři jsme si nedali,protože ač lákavé nabídky místních horských hostinců na samou zvěřinu,byly nabídky pro nás příliš cenově nevýhodné při představě našeho rozpočtu,takže jsme pokračovali dále.Musím říci,že Národní park Harz určitě stojí za to,zůstaly na něj pěkné vzpomínky.Sjížděli jsme pomalu do nížiny zakončené velkým městem Hannover.Nějakou dobu nám zabralo než jsme se odtamtud po vnějších okruzích vymotali a protože jsme měli starou Škodu 120,vše bylo mnohem náročnější.Ani si již nepamatuji,kde jsme přespávali,bylo to někde mezi Hannoverem a Hamburgem,ale bylo to tak nezáživné,že mi to vypadlo z paměti. Hamburg jsme objeli z východu po okresních silnicích,přejeli Labe a vydali se směrem na přímořské město Kiel.Dorazili jsme tam někdy druhý den kolem poledne a Kiel na nás velmi příjemně zapůsobil.Přímo parkové město s výborným klimatem a jezírky s vodotrysky v parku, zpříjemňovaly při posezení na lavičkách pobyt.Z Kielu jsme se vydali směrem do Dánska podél pobřeží.Zanedlouho jsme přijeli k hlubokému mořskému zálivu obsypanému koupajícími lidmi.Všude kolem cesty zaparkovaná auta.Dostali jsme chuť se také vykoupat a nakonec se nám podařilo najít místečko k zaparkování.Voda byla ledová a sotva jsme se jednou ponořili,nastal mezi lidmi rozruch.Přijela totiž policie a brala to šmahem.Nesmělo se zde zastavovat a policajti rozdávali pokuty auto od auta a jak jsme slyšeli,byly mastné.Nestačili jsme se obléct a vyrazili jsme s šatstvem pod paždí k autu.Dorazili jsme jen tak tak,nasedli a jen tak v plavkách jsem nastartoval a začal vyjíždět.Policie se s tím nepárala a pokračovala poměrně rychle.Měli jsme štěstí,byli už asi 3 auta od nás.Policajt s blokem se po nás nevraživě podíval,ale nemínil nás pronásledovat.Byli jsme rádi,že jsme unikli,dooblékli jsme se a zanedlouho dorazili do příjemného městečka Eckernförde.Zde jsme vyrazili do supermarketu a s chutí jsme se nadlábli a zakoupili si pár čokolád na oslavu úniku policii.Pak jsme vyrazili k dánské hranici.Zde ve Šlesvickém kraji už byly cedule obcí v šlesvickém nářečí,něco mezi dánštinou a němčinou.Občas zasáhl od moře do vnitrozemí fjord,úzký záliv ,táhnoucí se hluboko do vnitrozemí.Projeli jsme takto kolem Schleswigu i Flensburgu a mimo dálnici jsme se vydali k hranici.Byl jsem už za 3 dni dosti zarostlý,dcera na zadním sedadle byla v té době ještě mladá,ještě neměla 20,ošoupaná stará škodovka a na hranici na nás koukali nedůvěřivě.Nepříjemný pruský celník nás několikrát obešel a nakonec nás pustil dále.Projeli jsme asi 200 m prostorem nikoho,jako by si Dánové zakládali na tom,že už patří ke Skandinávii,měli před celnicí zabodnuty 4 prapory, Dánska, Švédska,Norska a Finska.Popojeli jsme v řadě k celnici,před námi samé Mercedesy, Audi a BMW.Celník jenom mával rukou. Cedule upozorňovala na zapnutí světel, tenkrát se toto nařízení používalo pouze ve Skandinávii.Připadlo nám to podivné, svítit ve dne.Sotva jsme dojeli k celníkovi,už chtěl mávnout rukou,když v tom si všiml mojí staré škodovky.Požádal o pas a jako když ho píchne vosa,zpanikařil,ukázal nám do odstavného pruhu a vyrazil s pasem do celnice.Zanedlouho vystartovali z celnice další úředníci a opatrně si nás z dálky prohlíželi.No říkal jsem si,to to pěkně vypadá,stará škodovka já zarostlý a na zadním sedadle nezletilou dceru.Vypadalo to,že jsem jako nějaký ukrajinský překupník,který pašuje bílé zboží.To mne napadlo,možná proto,že to napadlo také asi ty celníky. Nejlepší na tom bylo,že se mi před dvěma dny zdál v parku na řece Wipper divoký sen o tom,že jsem přijel do nějaké boudy,kde na mě byli nějací policajté za pultíkem neurvalí a měli psí tváře, štěkali na mne nenávistně,a odmítli mě pustit dál.A přesně tak to dopadlo.Po velmi dlouhé chvíli,asi po půl hodině vyšel jeden oficír a vyzval mne abych ho následoval. Přišel jsem do dřevěné celnice,za pultem asi šest úředníků v modrých uniformách, všichni se tvářili nepříjemně.Na stěně král a královna v rámu.Začal ten nejstarší a nejnepříjemnější.Kam jedeme,co tam chceme,kde budeme spát,kolik máme peněz atd.Já se snažil mluvit německy,oni zase anglicky,pak jsme to zase začli lámat obráceně,tedy oni trochu německy a já anglicky a snažili se mi to za každou cenu rozmluvit.Nastínil jsem jim,že chci poznat jejich krásnou zemi a navštívit jeden nebo dva ostrovy nedaleko, tak na den nebo dva a pak zase pojedu zpět.Ptali se kde budeme spát,povídám,že ve stanu,popřípadě v autě,oni hned na to,že to nejde,že se musí spát v kempu a tam je to moc drahé.Nakonec si nechali vysázet všechny peníze co jsem měl na pult,spočetli je a řekli že mám málo a proto mi odmítají vstup.Měl jsem asi 40 marek.Otrávili mě co to dalo a poslali mě nazpátek do Německa.Musel jsem zapnout světla,objet celnici a vracel jsem se k Němcům.Pruský celník nervozně poskakoval před celnicí,zastavil mě a začal řvát,že to se mu ještě nestalo,aby mu Dánové někoho posílali nazpět.Byl naštvanej až nadskakoval ,zuřil a začal nás otravovat vším možným.Nejdříve nám vše vyházel a kontroloval co vezeme,pak pokračoval technickým stavem a nakonec všemi potřebnými doklady.Bohužel vše jsme měli v pořádku až na jednu věc,tzv,zelenou kartu.Nevšiml jsem si,že už je rok stará a tedy propadlá.To byla voda na jeho mlýn,začal vyskakovat a nechal nám odstavit auto.Pak nám začal vyhrožovat,že si tam auto nechá,my si máme dojet pro platný doklad a potom nám auto vydá.Odpověděl jsem mu,že se asi zbláznil,že nemáme peníze a cesta domů trvá tři dni a že nikam nepůjdem,že nás pustili do Německa a jinak než stejnou cestou domů nepojedeme, že nás má na svědomí,když nás nepustí,že zůstaneme na celnici.Zuřil a nařídil nám,že nás tedy pustí,ale okamžitě volá na českou hranici aby zkontrolovali,jestli ještě ten den přejedeme.Povídám si v duchu,to jsi uhodl.Rozhodl se tedy že nás pustí,při té příležitosti pořád bědoval,jak ho ti Dánové naštvali,že se mu to ještě nestalo,aby mu někoho vrátili a prozradil nám,že na to neměli právo,že podle vyhlášky je povinnost mít minimálně 12 marek na den,což jsme splňovali a na ten jeden den nás tam měli povinnost pustit,protože i tuto variantu jsme s Dány probírali.No dojeli jsme zpět do Německa na nejbližší parkoviště,rozbalil jsem mapu a rozhodoval se co dál.V tom projelo kolem pomalu auto celníků,v něm náš známý celník a když viděl,že studuji mapu,pokračovali dál.No samozřejmě domů jsme nejeli,ale vydali jsme se zpět do vnitrozemí,ale protože už se zešeřilo,zakotvili jsme za jednou vískou na sklizeném poli na strništi,kde jsme si ustlali v autě.Foukal celou noc vítr,ale to nás moc nerozhodilo.Ráno byl pěkný den a vydali jsme se po dálnici vnitrozemím na ostrov Fehmarn.Dojeli jsme opět do Kielu a odbočili k moři.Dojeli jsme k nájezdu na poloostrov a uviděli odbočku Weissenhäuser Strand.Rozhodli jsme se konečně pořádně vykoupat a potom uvidíme co dále.Pláž byla plná Němců,kteří se chovali velice hlučně a nevázaně a najednou nám ten prusko německý živel připadl velice nepříjemný.působilo to na nás stísněně,tak jsme se párkrát vykoupali a vydali se k parkovišti k odjezdu.Potkali jsme staršího Němce,který se k nám choval celkem žoviálně a přátelsky a on nám tu situaci vysvětlil.Povídá,oni nás Dánové nemají rádi už od druhé světové války,protože jsme je okupovali a od té doby nám pořád dělají nějaké naschvály,i když už je 50 let po válce,z toho si nic nedělejte.Zároveň se nám snažil namluvit,že v Holštýnsku jsou lidé příjemnější,ve Šlesvicku jsou takoví napůl,pořád nevědí jestli chtějí být s Dány nebo s Němci. Nás prý je několik desítek milionů a Dánů jen 4 miliony,tak se pořád bojí,že je ekonomicky převálcujeme.Rozloučili jsme se s ním se smíchem a lepší náladou a vydali se dále. Rozhodli jsme se,když už jsme u moře,že na Fehmarn nepojedeme a zajedeme si radši do Lübecku,starého hansovního města,což jsme tedy vzápětí udělali.Mezitím jsme ale narazili na oblast tzv.Holštýnského Švýcarska . Centrem této oblasti je město Plön. Je to oblast jezer,něco jako Mazury v Polsku.Bylo tam velmi příjemně a klidno.Spousty jezer mezi bukovými lesy,příjemně teplá a čistá voda,dovedl bych si zde představit delší čas na dovolené.Zastavili jsme u jednoho jezera a strávili jsme tam kus dne,koupali jsme se ,plavali a povalovali po písčitém břehu pod vysokými buky.Odpoledne jsme se vydali dále.Lübeck je opravdu staré historické město,co dům to architektonický skvost,přesto jsme se po návštěvě dohodli,že v Kielu nám bylo lépe,že parky a jezírka na nás působí příjemněji než stará německá architektura. Vydali jsme se stejnou cestou zpět přes Hannover a Harz,kde jsme odbočili na Wernigerode a přes Lipsko a Drážďany jsme dojeli domů. Dánsko na mne tehdy zapůsobilo velmi nepříjemným dojmem,takže jsem už neměl snahu je navštívit. Projížděl jsem ho až opět po deseti letech při cestě do Norska kdy už bylo všechno jinak.Celnice zmizely,všichni jsme byli v EU,krajina je zde příjemná, lidé však zde na mne působili jako oživlé mrtvoly,studené čumáky,když to tak v duchu člověk porovnal z italy nebo řeky.Člověk se však nediví,neustále vítr,zima vlivem větru i při slunečném počasí,často prší,to náladu asi nepřidá.Každopádně severní Německo a jeho západní část má dvě oblasti které stojí za to navštívit.Je to určitě oblast Harzu a oblast Holštýnského Švýcarska.