Vých.Německem na dvou kolech

Tentokrát na dvěstěpadesátce.
Opět původní cestopis z doby,kdy jsme mohli jen do NDR a dalších socialistických států.Zanedlouho po první cestě do NDR začínám plánovat červencovou dovolenou po východním Německu s pomocí čerstvě nabytých zkušeností.Snažím se do poměrně krátké dovolené shrnout celé zbývající NDR.Vychází mi zase poměrně nabitý,náročný program,ve kterém je zahrnut i krátkodobý pobyt u moře.Jedná se o úplně první výpravu k moři. Kamarád vlastní „Jawu 250“,rád by se také podíval k moři,já se zase domluvím německy.Brzy jsme dohodnuti,že jeden den bude řídit on,jeden den já.On se bude starat o motorku a částečně o nákup,já budu zajišťovat noclehy a vše k čemu je potřebná němčina.Balíme si každý několik konzerv na cestu a pár potřebných věcí. Cestu máme rozvrženu na 10 dní,přibližně 1800 km.Vyjíždíme v pátek odpoledne a do večera se dostáváme do Nového Boru.Sháníme nocleh,ale prvního člověka, kterého se zeptám,musím zpovídat německy.Vedoucí ubytovny TJ mluví také německy,rovněž jeho manželka.Žije zde asi německá národnostní menšina.Na hranice je ještě dost daleko.Ráno vyjíždíme brzy,ale než se dostaneme do Varnsdorfu,motorka začíná zlobit.Ve Varnsdorfu odmítla poslušnost docela.Je sobota,tehdy všude zavřeno.Náhodou se nám podařilo sehnat opravnu „Klubu mladých“,kde si pár místních občanů opravovalo své soukromé dopravní prostředky. Jeden z nich nám ochotně vypomohl.Zlobilo relé.Když bylo všechno v pořádku,vydali jsme se ke hranici.Odbavení proběhlo rychle,jenom se všichni divili,že nemáme celtu. My jsme si z toho nic nedělali,neboť jsme věřili,že nocleh vždy lehce a snadno seženeme. Před Budyšínem jsem převzal řízení.Přestože jsem měl zkoušky jen na motocykly do obsahu 50 ccm,celá cesta proběhla bez problémů a bez policejních kontrol.Odsud nás provázela široká fádní rovina,která nás neopustila po celou cestu.Mimo nevýhodu,že se po ní větry honějí,má rovina také své přednosti.Člověk má přehled,může jet dost vysokou průměrnou rychlostí a nemusí se tak soustředit na jízdu,aniž je to na úkor bezpečnosti.Mezi Budyšínem a Chotěbuzí je písčitá půda, pokrytá řídce drobnými borovicemi.Připomělo mi to některé válečné filmy o dobytí Berlína,kde se po těchto pláních proháněly sovětské tanky stokilometrovou rychlostí. Za Chotěbuzí začala slábnout baterie.Kontrolní žárovka svítila stále slaběji.Ve Fürstenwalde motorka opět vypověděla službu.Místní opravář rozuměl jen motocyklům MZ.Najednou se Jawa jakoby zázrakem umoudřila a opět začala věrně sloužit.Netrvalo to ale dlouho,neboť v předměstí Berlína vypověděla nastálo. Předměstská čtvrť „Köpenick“ nás přivítala mimo jiné bouří a úplnou průtrží mračen. Nechali jsme motorku stát v Lindenstrasse a uchýlili jsme se před nepohodou pod stříšku novinového stánku.Obklopeni nevlídnými stavbami,v popředí s kostelem v germánském slohu z neomítnutých cihel,nad kterým se křižovaly blesky a burácel hromů; lepší přivítání nemohl Berlín vykouzlit.Bouře jen dokreslila celkový výraz pruskoněmeckého charakteru,tvrdost,přísnost,neústupnost,což vyzařovalo z celého okolí.Sledoval jsem s otevřenými ústy tu hříčku přírody.Bouře však naštěstí tak rychle utichla jako začala.Po ulicích se valily proudy vody a vzduch byl neobyčejně čistý. Přešli jsme přes řeku Sprévu a zamířili do čtvrti „Grünau“,kde měla být noclehárna mladých.Motorku jsme odstavili v jednom soukromém dvoře.Ráno se vrátíme do Köpenicku,podíváme se na motorku a zařídíme vše potřebné.Nevěděli jsme ovšem,že zásluhou motorky poznáme Berlín jako své boty,až nám to nebude milé. Nalezli jsme ulici Regattastrasse i zmíněnou noclehárnu.Po počátečním odmítnutí přenocování pro nedostatek míst,zajistili nám nakonec nocleh.Zapsali jsme s německou důkladností do knihy veškeré indicie a konečně jsme mohli zalehnout, i když s nejasnou budoucností příštího dne.Příští den se udělalo pěkné počasí, výborné na cestování,ovšem špatné na potloukání se po Berlíně.Ke konci dne jsme byli špinaví,upocení a zaprášení,ale začnu od začátku. Vrátili jsme se do Köpenicku (čtvrť známá starým filmem „Hejtman z Kopniku“),v postraní uličce sundali kryt motoru a první co jsme uviděli,bylo opálené relé.Co se dá dělat,musíme sehnat relé nové.Naštěstí se v NDR Jawy prodávaly,i když v malém počtu.Existoval zde i prodej náhradních dílů,v jedné prodejně na Weissensee.Díky relé jsme poznali nejen Berlín ale také místní dopravu.Tramvaje zde měli jako po celé NDR zvláštní úpravu dveří.(Tato úprava je u nás dnes běžná v metru,tramvajích i vlacích,ale tehdy to pro nás byla novinka a rarita).Chcete-li vystoupit,či nastoupit, zmáčknete zelený knoflík.Dveře se otevřou a můžete vystupovat a nastupovat tak dlouho,dokud se nerozsvítí červená kontrolní žárovka.Potom je výstup nebo nástup nebezpečný.Dveře se nenadále s třeskotem zavřou a strčit tam například hlavu,tak vám ji to jistě urazí.Stala se nám příhoda,když jsme se vraceli ze středu města,kde jsme sháněli relé.Přijeli jsme tramvají do Grünau a dříve než jsme se dohodli,zda jsme již na místě,rozsvítila se červená.Kamarád ještě vyskočil,ale mě se zavřely dveře s třeskotem před nosem.Byl jsem kolemstojícími upozorněn,jak je to nebezpečné a příště ať dávám pozor na světlo.Jel jsem o stanici dále a nazpátek jsem se vracel pěšky.V Grünau jsme měli uschovány zavazadla v nádražních schránkách,proto jsme se tam vždy vraceli.První den jsme důkladně poznali střed Berlína,najezdili spousty kilometrů tramvají a podzemní drahou,ale relé jsme nesehnali.Nakonec jsme už byli považováni našimi turisty za rodilé Berlíňany. Zastavilo u nás na ulici embéčko a řidič se nás lámanou němčinou ptal,kudy se dostane na Brandenburg.Česky jsme mu odpověděli,že bohužel nevíme,neboť nejsme zdejší.Zabručel něco o tom,že člověk potká pražáka všude a smolí německá slovíčka nadarmo.Potom se vydal na další cestu. Ten den jsme dokonale poznali nejen třídu „Unter den Linden“ ,Brandenburskou bránu a museum Pergamon,ale i několik restaurací,automatů a nádraží,nevyjímaje slavný Alexanderplatz.Několikrát jsme prošli i kolem vyhlídkové věže,která ještě nebyla dostavena,ale už tehdy působila impozantně.Večer jsme nemohli nikde sehnat nocleh.V „Jugendherberge“ nás nechtěli již ubytovat,v hotelu jsme také nic nesehnali.Nakonec jsme v Grünau našli celí utrmácení rozestavěnou školu,kde byl otevřen sklep a přízemí,plné různého lešení.Kamarád se rozhodl,že se nikam už nehne a položil se uvnitř na lešení.Dal si batoh pod hlavu a rozhodl se usnout. Předtím se ale vyjádřil,že ráno musíme nějak dát dohromady motorku a pojedeme domů,neboť to není dovolená ale nervák.Plně jsem s ním souhlasil,protože jsem toho měla také již plné zuby.Musel jsem navíc ještě stále něco německy vyřizovat.Ve sklepě jsem ale zůstat nechtěl a tak jsem se vydal najít něco okolo,že se ráno vrátím. O dva domy dále bylo otevřeno v domě,vylezl jsem do podkroví a tam jsem se uložil. Kolem páté hodiny mi ale začala být zima.Sebral jsem se,sestoupil dolů a vrátil se k rozestavěné škole.Kamarád ležel ve výklenku na prkně,obličej přikryt šátkem,který nosil na motorce kolem krku,celý ztuhlý jako mumie.Začal jsem se na ulici smát. Kamaráda to probudilo,spal stejně jedním okem,a rovněž konstatoval,že je zima. Opodál na volném prostranství stála otevřená maringotka zedníků,kterým sloužila jako provizorní převlékárna.Uvelebili jsme se v ní na pár hodin a snažili se dohnat ztracený spánek.Brzy ráno jsme se vydali opět do města a to na Weissensee.Sedli jsme do správné tramvaje,ale opačným směrem.Pochopili jsme to,když jsme se dostali na opačný konec města.Než jsme dojeli opět nazpátek a znova na opačnou stranu,bylo poledne a byli jsme zase řádně otráveni.V prodejně měli náhradní blatníky,paraboly nebo pneumatiky,ale žádné drobnější a potřebnější věci.Ještě jsme sháněli do večera po různých servisech „emzety“ možnost opravy,ale ničeho jsme nedosáhli,jenom toho,že nás chtěl poslat vedoucí jedné opravny s nějakými balíky zase na druhý konec města pod záminkou,že tam něco seženeme.To už byl ale vrchol,tak jsme se vydali nazpět do Köpenicku k motorce.Jak už to bývá,člověk hledá všude jinde a má to náhodou doma.Motorku jsme měli postavenou vedle malé autoopravny.Mezitím jsme zjistili,že baterie je vybitá.Když se nám ji podaří nabít,dostaneme se snad nazpět přes hranice,zakalkulovali jsme.Vedoucí opravny nám slíbil,že nám baterii nabije na noční proud,musíme ale tedy počkat do rána. Přihlížejíci občan,opravářův soused,nám nabídl nocleh.Umyli jsme se,uspořádali si své věci,a byli jsme uvedeni do salónu.Zasedli jsme za stůl.Salón byl obložen těžkým,vyřezávaným dřevem,rovněž veškerý nábytek vyzařoval důkladnost a starobylost.Spolu s velikým oknem,otvírajícím výhled do čela ulice Lindenstrasse působil salón impozantně.Paní domu připravovala večeři a my jsme zatím debatovali o různých věcech.Malá,asi dvouletá dcerka inženýrova nám přinesla hrdě ukázat nočník.Museli jsme se smát i přesto,že jsme byli dost unaveni.Blížila se osmá hodina,v televizi začínaly zprávy.Předpověď počasí slibovala pěkný příští den. Oddechli jsme si,protože déšť by se nám zrovna moc nehodil.Jako předkrm jsme dostali mísu třešní a pivo.Podívali jsme se po sobě,neboť to nebyla zrovna ideální kombinace pro unavené poutníky.Po zprávách přinesla paní večeři.Představovali jsme si „knedlo,vepřo,zélo“ s plzeňským,ale neuvědomili jsme si, že německá kuchyně je trochu jiná než naše.Paní přinesla plný podnos tence nakrájených chlebů,kde jeden byl obložen rajčaty,druhý olejovkami,třetí nakrájenými vajíčky.Jiné chleby jen pomazané máslem,jsme si mohli podle chuti namazat medem, marmeládou nebo játrovou pomazánkou.Byli jsme ze začátku trochu překvapeni,neboť se nám večeře zdála chudá,ale ve skutečnosti jsme se nasytili dost.Když jsme to všechno zapili pivem,bylo nám dobře.Měli jsme velké oči,ale snědli jsme toho sotva polovinu.Po večeři jsme debatovali,vlastně já sám,protože kamarád německy neuměl.Proto jen přikyvoval,když se mu to zdálo vhodné,nebo naopak vrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.Vydrželi jsme to asi do deseti,pak jsme odešli spát. Kamarád spal v malé místnosti,kde byla jen jeho postel a skoro stejně velké akvárium s rybičkami.V akváriu neustále svítilo tlumené světlo a probublávaly bublinky.Já jsem spal v ordinaci,na nějakém operačním stole.Matka inženýra,které byt patřil,byla lékařkou a měla v bytě soukromou ordinaci.Není to moc divné,protože většina drobného podnikání v NDR je tvořena tzv.“komanditními společnostmi „ K.G., což byl určitý rozdíl mezi systémem hospodářství u nás a v NDR.Znasmenalo to,že většina drobných podniků,institucí a družstev byla napůl v rukou státních a napůl v rukou soukromých.Lidé měli větší motivaci.Čím vyšších výsledků dosáhli,tím větší měli podíl na zisku.Zdálo se,že jim to v NDR s ekonomikou lépe vycházelo. Ráno při snídani se inženýr zmínil o nedalekém podniku „Autolicht“,kde opravují jen autoelektriku.Možná,že by nám pomohli.Baterie byla ráno jako nová,počasí pěkné,dobře jsme se vyspali a protože se nám tím pádem nálada o mnoho zlepšila, rozhodli jsme se,že zkusíme jen tak mimochodem tuto poslední možnost.V podniku opravovali mimo aut i německé „emzety“.Jeden opravář se podíval na relé,přihnul kladívko a poznamenal:“Na tisíc kilometrů to ještě vydrží,pak to potřebuje výměnu“. Taková maličkost a nás to nenapadlo.Dali jsme mu 5 marek,protože radost,kterou jsme měli při představě,že konečně opustíme Berlín,se nedala dost dobře vyjádřit. Měli jsme Berlína již plné zuby.Ihned jsme se vydali na cestu,niko-li domů,ale směrem k moři.Zamířili jsme na ostrov „Usedom“ ,který měl být tím místem,kde spatříme poprvé ve skutečnosti moře.Usedom je spojen s pevninou železným mostem.Okružní silnice,procházející rybářskými vískami,opouští Usedom na opačném konci,opět přes železný most.Projíždíme lesnatými porosty na ostrově, silnice se vine podél písečného náspu a moře najednou úplně cítíme.Počasí se zatím zhoršilo,slunce zašlo za mraky a fouká dosti silný vítr.Zastavujeme u písečného náspu, opouštíme motorku a vylézáme na násep.Před námi se najednou otevírá výhled na moře,zamračené,černé a s vysokými vlnami.Silný vítr se do nás opírá. Přicházíme k příboji a skoro se nám točí z té spousty vod hlava.Moře se nám ukázalo ze své horší stránky.Nedůvěřivě ochutnáváme vodu,je-li opravdu slaná.Je spíše hořká,s příchutí soli.Na pláži jsou roztroušeny drobné bílé lasturky.Jsou to pro nás opět nové dojmy.Chvíli zůstáváme na pláži a pak se vracíme zpátky k motorce. Uvažujeme,že se zastavíme na jiném místě,až bude lepší počasí.U motorky již stojí místní policista a vyzývá nás k další cestě.Je zde zákaz zastavení. Projíždíme Usedom,zastavujeme ve Wolgastu na oběd a posíláme první pohlednice od moře domů.Při další cestě cítíme neustále ledový boční vítr,ztěžující nám jízdu a zmrazující nás do morku kosti.Opouští nás teprve tehdy,opouštíme-li pobřežní dálnici.Po celodenní cestě přijíždíme do Greifswaldu.Počasí nám tento den moc nepřálo.Ačkoli bylo ráno v Berlíně slunečno,později se obloha zatáhla a vydržela tak po celý den.Pokoušíme se dostat nocleh v Jugendherberge,ale mají obsazeno. Dojíždíme tedy až do Strahlsundu.Všechna přímořská městečka mají podobný ráz. I když jsou zde všechna města stejná,z červených neomítnutých cihel,ta přímořská se přece jen něčím liší.Jejich charakter dotváří moře se svým podnebím,vším co člověku dává a na oplátku člověk přizpůsobuje celý svůj život tomuto velkému vodnímu živlu.Moře se neustále mění a vždy dovede člověka překvapit nějakou,zcela novou tváří.Ve Strahlsundu také nemůžeme nocleh sehnat,jedeme tedy k moři.V přímořské osadě Stahlbrode dostáváme nocleh v pobřežní hospůdce .Jsou zde prachové peřiny i péřové matrace.Usínáme,jako když nás do vody hodí.Ráno nás vítá slunečné počasí,moře klidné a modré jako azur.Jen drobný vánek pohne na moři vlnkami.Od hospůdky vybíhá do moře dlouhé molo.Po jedné straně je mělčina.Různí vodní ptáci si hledají v mělké vodě potravu.Na druhé straně mola si místní lodníci natírají rybářské kutry,suší sítě a spokojeně pokuřují čibuky.Asi 500 metrů před námi prosvítá v ranním oparu pobřeží Rujany.Je to nezapomenutelný obraz klidu a pohody, odpočívá-li moře před tím,než nabere nových sil a začne rozhoupávat nové vlny.Vracíme se do Strahlsundu.Je zde také klid.Moře odpočívá a zdá se,že odpočívá i město.Chceme se trochu porozhlédnout,proto vystupujeme na věž místního kostela „Nikolaikirche“Kostel má dva oltáře a věž je celodřevěná.Výstup na věž stojí za krásný rozhled po Strahlusundu,přístavu,mořské zátoce i nedaleké Rujáně.Nevýhodou je pouze šikmá plechová střecha věže s provizorním dřevěným zábradlím.Místní námořníci zvyklí lézt po ráhnech se však pohybovali po střeše jako doma,zatímco nám se nohy klepaly.Po prohlídce kostela se vydáváme na Rujanu . Silniční tabule vítají návštěvníky a upozorňují na hotely,občerstvení a autoservisy. Velmi kvalitní asfaltová silnice se táhne jako rovná stužka do středu ostrova.Rychlost se zde lehce vyhoupne na stovku.Za chvíli jsme v Bergenu,velmi pěkném městečku uprostřed Rujány.Za Bergenem překračujeme krátkou šíji a silnice se začíná klikatit. Na konci této cesty je přímořské město Sassnitz,odkud vyplouvají turistické lodě do Švédska.Dělaji zde také dobré rybí konzervy.Z přístavu vyjíždějí malé lodi na prohlídku pobřeží.Pobřeží je členité a mnohdy velmi krásné.Nejvyhledávanější jsou křídové skály „Stubenkammer“.Jsou nedaleko Sassnitz,ale cesta pokrytá „kočičími hlavami“ velmi stěžuje přístup.Motorka skáče jako splašená a velký div,že nepoztrácíme všechny šroubky.Sami se cítíme jako po jízdě pražskou tramvají v době špičky.Tato túra však stála za to.Moře které se rozprostírá pod křídovými útesy,je ve slunečném a klidném počasí tak modré a čisté jako pohádka.Bílé útesy svítí na slunci jako drahokamy a no moři se klidně pohupují rybářské bárky.Pod útesy je kamenité pobřeží poseto samými oblázky,úlomky křídy a omletými pazourky.Moře zde vyplavuje spousty řas a chaluh,zapáchajících rybinou.Vracíme se ze Stubenkammer přes Hagen,kde si dáme oběd,opět do Strahlsundu.Další naše cesta směřuje na Darss,po Rujaně nejnavštěvovanější přímořská rekreační oblast NDR. Pláže zdejších výletních míst,Zingstu a Prerowa,jsou velice prostorné,posázené mnoha různobarevnými opalovacími koši.Tyto opalovací koše jsou zde na severu velice praktické.Na jihu by se těžko uplatnily.Chrání před větrem a zároveň poskytují možnost opalovat se,je-li slunečná obloha,ale počasí chladnější.Koupání je zde zkrátka jen pro otužilé.My jsme to zkusili za celou dobu pobytu u moře jen jednou a to ještě velmi krátce.Lidé se většinou pouze opalují,procházejí se v příboji po pláži a případně sbírají drobné mušle.Existuje zde pouze jeden druh malých bílých mušliček, které ve zdejším chladném podnebí asi větší velikosti nedosáhnou.Lidí je tu ale naopak jako much.Když vyjdou všichni kolem páté hodiny na korzo,jsou ulice přeplněné.U stánků se suvenýry si nakupují pohlednice,v otevřených bufetech popíjí limonády a pojídají různě upravené pokrmy z ryb.Zajímavé je ale zjištění,že jsou všichni štíhlí.Najde se sice také výjimka,ta však potvrzuje pravidlo.Zdejší strava zaměřená na ryby,zeleninu,omáčky a popřípadě mléčné produkty,zřejmě udržuje štíhlou linii.Vždy když jsem se naobědval nebo navečeřel,cítil jsem se sytý,ale přitom jakoby prázdný.Přesto mi při cestování takovýto způsob stravy vyhovoval.Zůstali jsme dva dni v Prerowě.Jeden den celý pršelo,druhý den bylo počasí slunečné a bezoblačné.Přespávali jsme za nepatrný poplatek v místní škole,jejíž třídy byly o prázdninách opuštěné.Při svém pobytu jsme si prohlédli celou oblast „Darsser Ort“ posázenou stany a autokempy.Za Prerowem silnice končí a přístup do této oblasti je pro motorizované návštěvníky velice nesnadný.Po celé délce pobřeží je položena prefabrikátová cesta,zhruba na šíři jednoho vozidla.Po několika stech metrech je cesta vždy rozšířena a umožňuje vyhýbání se vozidel jedoucích v protisměru.Přesto je tu velký provoz,auta se posunují jako na běžícím pásu a je docela zajímavé,chvíli to pozorovat.Nazpět se vracíme po pláži.Před námi je zapíchnut kůl v písku,na něm tabulka „Kinderplage“.Děti si vesele hrají v písku a vůbec jim nevadí,že o padesát metrů dále je jiná tabulka s nápisem „FKK“ – (Frei Körper Kultur).Na pláži se povalují, procházejí se,popřípadě hrají volejbal dospělí,tak jak je „Pán Bůh“ stvořil,od hezkých mladých slečen až po staré báby.Pan ředitel se liší od studentíka jen svým břichem a začínající pleší. Třetí den opouštíme Prerow a směřujeme do Roztocku,největšího námořního přístavu NDR.Roztock,veliké město s širokými ulicemi a výstavnými domy se zcela liší od nedalekého malebného Warnemünde.Warnemünde je starobylé hansovní městečko,Roztock moderní přístav.Vysoké jeřáby neustále překládají zboží z velkých zámořských lodí,ze širokých loděnic se ozývá hluk jak z ocelárny,zvěstující výrobu nového námořního kolosu.Brzy opouštíme také toto město a před námi je Wismar, poslední přímořské zastavení.Z Wismaru se obracíme do vnitrozemí,a naše cesta dostává nezadržitelně charakter návratuPoprvé začínáme vzpomínat na domov. Počasí se zároveň zlepšuje,tím více,čím dále jsme od moře.Zanedlouho přijíždíme do Schwerinu,města umístěného velmi šikovně na pokraji schwerinských jezer. Jezera a poměrně velké množství zeleně dodávají městu nádech klidu a čistoty. V pozdním odpoledni se pohybuje po ulicích poměrně málo lidí.Sovětský voják se ohání líně koštětem před vraty kasáren,označené pěticípými hvězdami,na blízkém jezeře obrostlém vrbami se čvachtají kachňata.Kilometry ubíhají,slunce se kloní k západu a my dosahujeme městečka Perleberg,poměrně dosti frekventovaného. Prochází přes něj silnice E5 spojující západní Berlín s NSR.Nedaleké Wittenberge nás překvapuje spoustou pěkných děvčat.Snad je to zájezd z Československa. Zastavujeme zde a dáváme si svačinu.Za městem protéká Labe,jehož tok je již velmi široký.Železniční most přes řeku je používán i pro silniční dopravu.Mezi koleje jsou položeny dřevěné parkety.Auta projíždějí jedním směrem,po chvíli se provoz obrací. Město Stental,to není město,ale šedočervený přelud plný továren.Slunce zatím skoro zapadlo a my začínáme uvažovat o noclehu.Za městem slézáme s motorky a určujeme podle mapy místo,kde se pokusíme sehnat nocleh.Zatím jsme stan dosud nepotřebovali.V Prerowě,když byla zima a pršelo celou noc,my jsme byli ubytováni ve škole.Skoro jsme litovali naše turisty,tábořící ve stanech na pláži.Dnes se nám to ale nějak nezdá.Nocleh nemůžeme dlouho sehnat.Co nevidět se setmí.Štěstí nám však opět přálo a nedaleko Magdeburgu dostáváme nocleh na statku.Hospodář nás vítá jako přátele.Trochu se divíme,ale když se dozvídáme,že jeho děti jezdí každý rok k nám do Českoslovanska a moc se jim tam líbí,chápeme jeho nadšení.Říká,že letos jsou děti opět v ČSR,proto má volné lůžka a může nás ubytovat.Hospodyně zatím připravila stůl k večeři.Zůstáváme údivem stát.Na stole je všechno co dává malé hospodářství.Jídlo se nedá srovnávat s naším berlínským stolováním.Před námi je kopa čerstvě uvařených vajec,domácí chléb,několik šišek domácího salámu,bochník tlačenky,různé druhy sýrů,krajáč mléka a mnoho jiných dobrot.Nechybí ani několik krabiček cigaret a doutníků.Hospodář nás pobízí ke stolu a my se s chutí dáváme do jídla.Při jídle nám vysvětluje,že pracuje v komanditní společnosti,takže statek je napůl jeho.Sice se dosti nadře,ale má k ruce různou mechanizaci a jídla má co hrdlo ráčí,jak můžeme sami vidět.Proti tomu se neodvažujeme něco namítat.Pozorujeme jak bere jednou rukou vajíčko,usekne mu špičku nožem a lžičkou vybere obsah. Chceme se přizpůsobit stolování,proto napodobujeme jeho způsob konzumace. Vajíček,ale ouha.Oba dva máme vajíčko naměkko a rozléváme obsah po stole.Ihned od tohoto způsobu upouštíme.Omlouváme se,ale hospodář se cítí spíše pobaven než rozhněván.Hospodyně zapíná televizi.NDR dává vietnamský film,NSR krimi. Jsme ale unaveni a odcházíme spát.Hospodář se s námi loučí,protože žně jsou v plném proudu a on musí ráno v pět hodin s traktorem na pole a nebude nás budit. Ráno sedělá pěkné počasí.Po bohaté snídani si balíme zavazadla.Loučíme se s hospodyní a dostáváme na cestu neméně bohatou svačinu. Projíždíme Magdeburgem,Halle,není ještě poledne a vítá nás Lipsko.Lipsko je bezesporu jedno z nejkrásnějších měst v NDR.Minulost ale i současnost zde čiší ze všech stran.Lipsko udává tón jarními veletrhy,cizineckým ruchem,je kolébkou německého vysokého učení.Mohutné historické stavby se prolínají s novými výškovými budovami a vhodně řešenými parky.Lipsko to je mládí.Penzisté jako by zde neexistovali.Studenti posedávají na lavičkách,zabráni do knih nebo v debatě s dívkami.Po několika hodinách opouštíme Lipsko.Projíždíme kolem mohutné stavby nádražní budovy,kolem nové radnice,která vypadá jako velmi stará a kolem staré radnice vyhlížející novodobě.Okolo čtvrté hodiny odpolední přijíždíme do Drážďan. Než se dostaneme z jednoho konce na druhý,dosti dlouho to trvá.Zajišťujeme si nocleh v „Jugendherberge“ na vrchu Oberloschwitz.Podvečer trávíme v zahradní restauraci pod vrchem,kam sjíždíme lanovkou za 30 Pfeniků.Mají zde nejlepší německé pivo „Dresdner Pilsner“,výborné smažené kotlety a pěkný výhled a malé náměstí.Je tu poměrný klid jako vždy.Rekapitulujeme si v duchu celou cestu a myslíme již na domov.Celkem jsme spokojeni,že nám vyšlo všechno podle plánu. Večer vyjíždíme lanovkou na vrch nad restaurací.Chvíli postojíme na vyhlídce nad nočníma osvětlenýma Drážďanama a jdeme spát.Jsme v noclehárně zatím sami ale pozdě večer přicházejí ještě turisté z Saského Švýcarska s batohy na zádech.Mlčíme a posloucháme chvíli,jak se mezi sebou baví.Je to zajímavé.Když si myslí,že jsou mezi sebou,jednají sebevědomě.Zajímavý je i pohled na způsob jejich jednání. Připadáme si,jako když nahlížíme oknem do ciziny.Jakmile mezi sebou promluvíme, poznávají,že jsme cizinci a jejich chování ztrácí na bezprostřednosti.Ráno vyjíždíme brzy a přímo cítíme přibližující se hranici,jako když kůň cítí vodu po dlouhé jízdě. Zastavujeme se v Saském Švýcarsku ,kde je velmi krásně.Za zbylé peníze nakupujeme několik dárků v „Bad Schandau“ a jsme na hranici.Chvíli nám trvá odbavení.Před námi se vysoký nákladní vůz TIR zasekl plachtou za stříšku celnice. Zanedlouho opouštíme celnici a nezadržitelně se přibližujeme k domovu.Máme radost z úspěšně zakončené cesty.Radost je ale předčasná.Jsme zvyklí na vysoké rychlosti na německých rovinách,ale okolo Děčína musíme neustále přibrzďovat a popojíždět.Při jedné nepřehledné situaci málem bouráme.Uvědomujeme si,že se zde opravdu nedá jezdit rychle.Členitost terénu s rozdílným stoupáním a samými zatáčkami to nedovoluje.Domů se dostaneme později,ale bude lépe když živi a zdrávi.Slunce ještě nezapadlo,sedíme již doma a ke své cestě se vracíme ve vyprávění,jako ještě mnohokrát později.