Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 5
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Rumunskem cestou necestou.

Autor:
Zařazeno:
Rumunsko
Napsáno:
12.03.09 11:55
Fotografií:
5
Návštěv:
4443
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 16:00
26 °C
Skorojasno
SSV, 6.2 m/s
Po rumunských cestách a necestách aneb jak vypadalo cestování po východní Evropě před 40ti lety.
(Tento cestopis je publikován s drobnými úpravami v originále,takže některé postřehy již nemusí odpovídat dnešní skutečnosti,ale myslím,že se toho moc nezměnilo v některém směru možná i zhoršilo,viz postřehy z Rumunska v cestopisu z r. 2003,Bulharsko-autem k moři přes Rumunsko na www.cestujte.sweb.cz).
V roce 1969 nastala první turistická invaze čechoslováků do Rumunska. Napadlo nás,že bychom se měli také podívat na jih a ihned jsme začali náš plán realizovat.Čtyři kamarádi,zkrátka parta,plně naložená Octávie,nějaká slovíčka si napíšeme a u moře bude československá kolonie.Vytáhli jsme mapu a rychle se rozhodli,že Rumunsko přímo objedeme.Když už budeme v Rumunsku,podíváme se i kousek do Bulharska,je to co by kamenem dohodil.
Obstarali jsme si výjezdní doložky,což byla taková rarita socialistického cestování po socialistických státech,peníze a naplánovali přibližně pobyt.Octávie dostala generálku,my jsme do ní uložili bednu konzerv,naše osobní věci,náhradní díly,malý petrolejový primus s dostatečnou zásobou petroleje,na střechu 2 stany a čtyři spací pytle úhledně složené do dvou velkých lodních pytlů.Den odjezdu se přiblížil a my jsme se připravili na příštích přibližně 20 dní na kočovný život,jaký je v Rumunsku dosti obvyklý.
První den nám uběhl poměrně rychle.Zaplnili jsme ho rozdělováním povinností a rozprávěním o svých představách Rumunska a Černého moře.Další dny jsme si zvykli povinnosti důsledně dodržovat,protože parta je sice parta,ale po určité době se není možno vyhnout v dosti jednotvárné atmosféře dlouhých jízd drobným rozporům a hádkám.První večer jsme zakotvili na jižním Slovensku,poblíž Lučence.Postavili jsme stany a spořádali jsme první konzervy.Jozef vytáhl z pouzdra kytaru a poprvé a naposled na ní zahrál u táborového ohně.Druhý den se nám v prudkých deštích maďarských rovin rozklížila,přestože byla uložena v údajně nepromokavém pouzdře.
Malé i větší potíže nás provázely od prvního dne,ačkoli organizace byla poměrně dokonalá.Ale to už patří k cestě,že se vyskytnou občas věci nepředvídané,na první pohled vonící romantikou,ve skutečnosti však často ubíjející tvrdou realitou.Hned první den jsme zabloudili k rakouským hranicím místo na Slovensko a polovina osádky dostala průjem po špatně převařené vodě z čistě vyhlížejícího potůčku.Chce-li člověk cestovat,musí přímo zářit optimismem a různé potíže vznikající při cestě zařazovat jako svého koníčka.To se nám jinak po celou cestu dařilo s humorem.
Druhý den nevydržel kvalitně přivařený klakson prašnou cestu,posázenou výmoly a kamením a dříve než jsme mohli dosáhnout hraničního přechodu v Lenártovcích, zatroubil naposled a upadl.Přivařit jsme ho dát nemohli,protože byla neděle.Museli jsme pokračovat v cestě a tak jsme klakson provizorně přidrátovali.Troubit však odmítl do konce dovolené,proto nám přibyla další povinnost.Spolujezdec vytvářel z okénka v případě potřeby zvuky podobné fanfárám.Účinkovalo to spolehlivěji než klakson.
Kdybychom tušili,že nás potkají ještě horší cesty,asi bychom obrátili oktávii k domovu,ale my jsme si nic horšího představit nedovedli.Opustili jsme jižní Slovensko,jinak plné krásných asfaltovaných silnic a rychle rostoucích rodinných domků v lákavé představě cizích zemí.Maďarsko nás ale pěkně nepřivítalo.Sotva jsme zdolali první kilometry,malý Maďar na nás vystrkuje zadní část těla při vykonávání potřeby přímo na krajnici.Projíždíme kolem tří opuštěných statků a staví nás silniční kontrola.Musíme zaplatit 50 forintů za nedovolenou rychlost v uzavřené osadě.Policie odmítá zásadně o věci diskutovat a neustále ukazuje na aparát zaznamenávající rychlost projíždějících vozidel.Tři roztroušené statky,široko daleko žádná značka,ale platit musíme.Podobně se vede dalším turistům od nás.Celí rozrušení zastavujeme o pár kilometrů dále u malého bufetu.Vcházíme dovnitř a u pultu žádáme kávu a několik rohlíků na cestu.U každého stolu sedí maďarský sedlák s ostře střiženým knírem a podmračeným pohledem pod naraženým kloboukem,před sebou kávu nebo víno.Pozorují nás nedůvěřivě,dalo by se řící skoro až nenávistně.
Jeden z nich notně ožralý stojí u pultu a začíná se rozčilovat.Nazývá čechoslováky sprostými jmény,z nichž některé jsou srozumitelné i pro nás.Mezi slovy se neustále opakuje „kurva,komunista,čechoslovaka,“.Prodavačky ho uklidňují ale jeho vztek se neustále stupňuje.Za stoly sedící sedláci mu dávají stále hrozivějšími pohledy za pravdu.Přitom všichni mlčí a čekají,jak se situace vyvine.Uznáváme za rozumnější odejít a nevyhrocovat svojí přítomností situaci.Mysleli jsme si že jde zřejmě o nějaký národnostní spor,což jsme pochytili z některých gest a slov,které se nám podařilo rozeznat.Až později na cestě jsme pochopili,že nám zdejší Maďaři nemohou odpustit šedesátý osmý rok.V té době to zde zřejmě považovali za zradu na socialistickém vývoji bratrského bloku. Zcela opačně se k nám chovali později lidé v Rumunsku,kteří na nás pokřikovali a ukazovali souhlasná gesta.Tehdy nám fandili z východní Evropy vyjímečně pouze Rumuni a Jugoslávci.
V této zemědělské východní části Maďarska místní sedláci ještě silně lpěli na starých tradicích.Nemohli jsme si stěžovat na chování Maďarů v ostatních částech země. Před polednem dojíždíme do Miškolce.Silnice jsou zde špatné a předměstí vypadá jako vesnice.Husy se čvachtají v loužích prašných cest.Počasí se začíná kazit a když vyjíždíme po obědě na další cestu,začíná poprchávat.Míjíme televizní věž na kopci Avas,sloužící též jako vyhlídkový bod.Opouštíme město a před námi se rozkládá maďarská „puszta“,rovina posetá poli tabáku,kukuřice a jiných polních kultur.Mezi nimi se tu a tam objeví polorozpadlá „čárda“,chalupa vystavěná z hliněných batin a pokrytá slaměnými došky.
Maďarská „čárda“vyhlíží na první pohled velmi neupraveně.Poblíž je na čtyrech kůlech několik slaměných otepí,pod nimi žlab a uvázaná kráva.U chalupy nebo příkopu se pasou černá prasata,přivázaná na obojku ke kůlu.Je to neobvyklý pohled,vzbuzující salvu smíchu.Když vidíme něco podobného také v Rumunsku,přestáváme se tomu divit.Jiná země,jiný mrav.Prudké deště a žhavé slunce si vynucují na těchto rovinách takový způsob života.Jsou to oblasti,kam se dostává technika velmi pomalu a přitom naráží na silně zakořeněné zvyky místního obyvatelstva.
Po ujetí několika kilometrů se začíná silně zatahovat a za chvíli vjíždíme do hotové průtrže mračen,sledované křižujícími se blesky a doprovázené ohlušujícím rachotem. Zažil jsem mnoho bouřek a velké množství lijáků,ale strhne-li se na maďarské „pustě“ liják,je to přímo potopa.Na silnicích tekou proudy vody,musíme stát a přesto nám proniká déšť do auta.Domorodci jezdí v lijáku na kolech a vesele se usmívají.,ačkoli na nich není nitka suchá.Průtrž přechází v drobný déšť a my pokračujeme v cestě. Představuji si opak tohoto počasí a uvědomuji si,že by se nám v prašném parnu cestovalo podstatně hůře.Vjíždíme do Debrecína,neustále prší a my se začínáme v uzavřeném automobilu nudit.Potřebujeme se trochu protáhnout,proto zastavujeme u místního nádraží a probíháme dešťovou clonou do nádražního bufetu.Dáváme si čerstvě osmažené rybí filé a pozorujeme ruch v budově.Lidé se trousí dovnitř i ven, většina na cestě ze zaměstnání.Je na nich vidět únava přestálého dne i představa odpočinku u příjemně vyhřátého domácího krbu.Kupujeme několik čerstvých zásob a vracíme se k autu v podobné představě,že unikneme nepřízni počasí další jízdou. Opouštíme Debrecín s čerstvým nákupem na sedadle,ve kterém defilují též pravé „frankfurtské“ párky v konzervě,avšak žádné pečivo.Bobeš,který měl na starosti nákup zaměnil češtinu s maďarštinou.Přišel na to až na cestě při nahlédnutí do provizorního slovníku nazvaného „huba“.Na těžce složenou otázku zda mají housky nebo rohlíky dostal odpověď „menňit“.Porozuměl „ne nic“ a odebral se s nákupem do auta.Později zjistil,že se prodavačka ptala maďarsky „kolik“.Ihned se stal terčem jadrných vtipů.
Pomalu se stmívá,když se před námi objevuje celnice.Poznáváme to podle uzavřené závory z ničeho nic položené přes silnici.Široká rovina je zde přerušena několika brázdami zorané půdy a celní budovou.Odbavení probíhá hladce.Dostáváme turniket,který odevzdáme při zpáteční cestě,projíždíme desinfekčním příkopem a jsme v Rumunsku.Za chvíli se objevují tabule,upozorňující na pamětihodnosti Oradey.Oradea je pěkné město,bohužel nemůžeme ho poznat lépe,protože je skoro tma a my chceme ještě téhož dne dorazit trochu do vnitrozemí.Setmělo se úplně.Zastavujeme před budovou stojící osaměle u silnice a nesoucí název „bufetul“. Brzy zjišťujeme,že „bufetul“ není to co u nás „bufet“,ale označení vinného sklípku, lépe řečeno vinné hospody.Bufetuly jsou roztroušeny všude podél silnice v každé vísce i městečku.Čepují zde jen víno,ale počet druhů je často obrovský.Nechceme spát této noci ve stanech,neboť země je po celodenním dešti promočená.Ptáme se proto po možnosti ubytování.Zjišťujeme,že se rumunsky snadno domluvíme,lépe než maďarsky,rumunština se nám zdá jaksi stravitelnější.Kromě toho každý pátý Rumun umí německy,alespoň to tak vypadá.Dostáváme typ na městečko Alesd,kde je k disposici hotel vedený němcem.Je to několik kilometrů ve směru jízdy.Dojíždíme na místo ve 20 hodin.Hotel je spojen s restaurací označenou světelnou reklamou. Vcházíme dovnitř a ihned jsme středem pozornosti.Vedoucí je opravdu Němec, pobízí nás ke stolu a omlouvá se nám,že hotel je plně obsazen.Je tu však možnost,dostat ubytování na privátě a je to o mnoho levnější.Místní lidé si rádi přivydělají.Slíbil,že nám ubytování obstará,můžeme zatím povečeřet.Dáváme si polévku,řízek a pivo,chutná to po dlouhé cestě výborně.Je zde hudba,která neustále vyhrává rumunské lidové písně.U našeho stolu sedí dva Rumuni.Dáváme se s nimi do řeči.Jeden z nich prohlašuje,že jeho matka je původem z Čech a že nás nechá levně přespat.Platíme na hodinkách máme 10 hodin a oči se nám zavírají.Vzápětí jsme upozorněni na špatný čas.Je 11 hodin a my máme na hodinkách 10. Uvědomujeme si,že rumunský čas se pohybuje o hodinu napřed.Všichni si nařizujeme hodinky na nový čas.Paní domácí nás ochotně ubytovala,do okupace prý pracovala ve sklárně v Lenoře na Šumavě.Nocleh nás každého stojí 10 lei.
Ráno se objevilo na obloze slunce a začínalo pěkně hřát.Uvítali jsme ho s radostí. Vyjeli jsme v dobré náladě a začali jsme probírat dosavadní úsek cesty.Na polích okopávaly Rumunky motyčkami různé kultury,na hlavách široké slamáky mexického typu.Krajina je místy mírně zvlněná.Kolem desáté dojíždíme do Kluže. Kluž působí na první pohled čistotou,upraveností,pěknými stavbami i vhodnými pomníky mezi nimiž dominuje Matyáš Korvín na koni,který se zde narodil.Posíláme domů první pohlednice.Za Kluží krajina začíná stoupat.Na trase Tirgu Mures,Reghin,Cieplice se dostáváme do podhůří Transylvánských Alp.Počasí se opět zhoršuje.Silnice prudce stoupá,vrcholky jsou zahaleny v mlze a silnice se opět rozbíhá v serpentinách do údolí.Vznikají zde velmi pěkné horské scenérie.Dává se do deště.Ženy a dívky v krojích sedí na lavičkách pod dřevěnými malovanými žudry,koukají do deště a vyšívají lidové vzory do ubrousků,šátků a koberečků.
Z Cieplyty do Georghieni je to jenom 38 km,ale zabírá nám to zbytek dne.Cesta je nemožná.Rozblácená a posetá výmoly a balvany. Většinu cesty jdeme pěšky a ukazujeme řidiči vhodnou kolej.Některé louže jsou velmi hluboké,jinde musíme odvalovat balvany.Plně naložená Octávie jenom skučí a vyje na první převodový stupeň.Do toho všeho stále poprchává.Jezdí zde jenom těžké nákladní vozy.Mnohde je silnice ve stavbě.Na půl cesty jsou položeny betonové panely,po nichž se jezdit zatím ještě nesmí.Snižují tím výběr vhodné cesty na minimum.Najíždíme na balvan a prohýbáme karter.O něco později prorážíme výfuk.Postupujeme se zvýšenou opatrností.Připadáme si jako výprava Hanzelka a Zikmund.Balvany,štěrk a výmoly střídá bláto ve kterém nám prokluzují kola.Po neobvykle dlouhé dřině,která nám připadá jako věčnost dojíždíme do Georghieni.Během této kalvárie vznikají hádky. Karel se bojí o auto,Josefovi to všechno leze krkem.Za Georghieni je cesta upravená a zdvihá se dlouhými serpentinami směrem na Bicaz.Po cestě vznikají pěkné výhledy vynahrazující nám prožité peklo.Dosahujeme vrcholu stoupání a začínáme klesat do horského údolí „Lacul Rosu“.“Lacu Rosu“ je horská turistická oblast navštěvovaná nejen Rumuny,ale návštěvníky z celé Evropy.Překrásné horské partie okouzlují oči. Sjíždíme do údolí a vznikají další potíže.Silnice je úzká na mnoha místech vytržený kus krajnice nebo celé silnice,jinde lavina kamení sesypaná z úbočí.Působí to nepříjemně a Karel se přímo bojí sjíždět serpentýny.Co kdyby se to s námi také někde utrhlo.Konečně přijíždíme do „Lacul Rosu“ česky „Růžového jezera“. Opravdu je tu jezírko vrhající růžový odlesk.Vzniká to ale tím,že okraje z červeného jílu dávají jezírku růžový nádech.Je to vlastně umělé jezero.Zatopená část lesa z protržené přehrady.Dnes je to turistická atrakce.V přístavu jsou přivázány lodičky.Z jezera ční nad vodu kůly z přeražených stromů,mezi kterými se návštěvníci na lodičkách proplétají.Na každém kmenu je vizitka se jménem nějaké slavné či známé osobnosti,která jezero navštívila.Okolo jezírka jsou roztroušeny horské chaty ve stínu mohutných vrcholů.Trochu to připomíná Krkonoše.Nocujeme poblíž v horské chatě místních obyvatel,kteří mají asi 5 dětí ačkoli mladá paní má tak kolem 35 let. Uskrovnili se a přestože jsou chudí,všichni spí v malém kumbálku a nám přenechali 2 široké postele,skoro válendy asi za 20 Lei na noc.Spíme po dvou na posteli a ráno nás čeká krásné příjemné probuzení.Mladá paní s dlouhým copem si připravila umyvadlo plné vody,svlékla se do půl těla a konala ranní očistu.Byla moc krásná a svěží obzvlášť v této podobě.Její ranní očista v plechovém lavoru na nás dvacetileté mladíky zanechala obrovský dojem,obzvlášt když si omývala své krásně tvarované plné,pevné prsy.Všichni jsme dělali že spíme a nadšeně jsme po očku pozorovali tuto překrásnou ranní scenerii.Celé dopoledne jsme měli o čem povídat.
Ranní jízda do Bicazu je opět velmi okouzlující.Silnice procházející úzkými soutěskami a skalním tunelem pomalu opouští hory a snižuje se do roviny.Před námi leží Bicaz.Úsek cesty Georghieni – Bicaz byl určitě nejhezčí na celé naší trase.Také se zde objevovali hojně Fiaty a Mercedesy,busy se západními značkami ačkoliv po nich nebylo nikde jinde ani slechu a dodnes nepochopím,kudy se sem dostávali. Zřejmě směrem od pobřeží,ale určitě ne cestou,kterou jsme se vydali na další putování my.Pro změnu tato oblast byla opět úplně odlišná od předcházejících.Vlhké bažinaté stepi z hlediska hygienického a očima středoevropana naprosto nevyhovující k životu.Tu a tam roztroušené vesnice složené z hliněných chaloupek s doškovými střechami.Ulice plné bláta,výstižněji černého bahna ve kterých se prohánějí vepři společně s hrajícími si dětmi.Nemůžeme pochopit,jak je možné takovou ulicí projít bez újmy na zdraví či dokonce na životě.V jedné vísce je dokonce traktorová stanice,opět ve velmi nevyhovujícím prostředí.Obklopeno ostnatým drátem,stojí zde asi 10 nákladních aut Bucegi a také traktorů po nápravy v bahně. Děti hrající si na vytlučené vozovce se zběsile utíkají schovat domů,jakmile spatří náš vůz.Ploty dvorků jsou z proplétaného proutí,natřeného vápnem.Opravdu nehostinný kraj.Je nám skoro líto lidí,kteří zde musí žít,protože chápeme,že tyto životní podmínky se budou jenom pomalu a těžko zlepšovat.Vysoušení a odvodňování stepí a nezbytná úprava životního prostředí spolyká spousty závratných finančních částek a lidi to bude stát spousty dřiny a mozolů k dosažení dnešního evropského průměru.Tím nechci říci,že se v Rumunsku v tomto směru ještě nic neudělalo.Naopak rostou tu nová sídliště,továrny,silniční síť.Řekl bych také,že velmi vysokým tempem,které je vidět na každém kroku.Ovšem v poměru k velké rozloze Rumunska je to zřejmě stále málo.Dělá se tu ale s chutí a velmi rychle.Na své cestě jsme byli svědky výstavby silnic na každém kroku.Obrovské vodní dílo „Djerdjap“ vytvořené na Dunaji zároveň se spoustou kvalitních dálnic,které již za pár let po naší cestě byly dány spolu s vodním dílem do provozu,to vše je také ukázkou pracovitosti hodné uznání.Všechno nejde najednou a věřím,že to nebude trvat dlouho a silniční síť v Rumunsku bude dokonalá.Největším oříškem v tomto směru přesto zůstane rumunská Moldávie.Přes všechny možné nevýhody popsaného nelze Moldávii upřít i určitý stupeň romantiky.V široké stepi se tu a tam objeví ohrada ze slaměných snopů a podobně vytvořenou chýší před kterou prohání ovčák s vydatnou pomocí psů své malé stádečko.Po okrajích silnic stojí v určitých odstupech studny s vahadly z vhodně uzpůsobených kmenů nebo s rumpály umístěnými pod dřevěnými stříškami.Pasáci přicházejí ke studním a v betonových či dřevěných korytech napájí dobytek.Po silnicích tu jezdí spousty kočovných cikánů s lehkými bryčkami.V horách nejsou skoro k vidění.Někdy jsou to celé kolony drkotajících povozů,působících někdy těžko definovatelným dojmem na sluch.Poprvé jsme spali ve stanech kousek pod Brailou.V noci nás několikrát nečekaně probudilo drkotání celých kolon bryček,pokřikování kočích,práskajících bičem.Vyskytla se i skupina,ve které hráli cikáni na mandolíny a zpívali melodické písně.Byl to zvláštní pocit,poslouchat to všechno o půlnoci pod plachtou stanu.Připadalo mi to jako stěhování národů.
Stane se vám za dne,že uvidíte odpojenou bryčku u cesty,z pod plachty koukají nohy spáče na které mu prší a s ním to ani nehne.Jindy se prohání cikánské děti v dešti úplně bosy kolem bryčky a zdá se,že jim to nevadí,nenachladí se a jsou docela zdravé a veselé.Říká se,že cikáni jsou děti přírody a jsou spokojeni a zdrávi,mohou-li žít svobodně a volně.Nepracují,ačkoli by mohli,raději celý den smlouvají o trochu jídla.
Stala se nám v moldavské stepi jedna příhoda.V poledne jsme zastavili u malé studně s rumpálem.Na řetěze rumpálu byly přikovány hrnečky na vodu,okolo studně rozestaveny lavičky.Rozhodli jsme se uvařit polívku a ohřát nějaké konzervy. Rumunský pasáček nás pozoroval z povzdálí.Když jsme uvařili oběd,zavolali jsme na něj a odlili mu trochu do hrnečku.Chutnalo mu to tak,že by nám snědl i lžíci.V tom se přiblížily po cestě 3 bryčky cikánů.Jakmile nás kočí uviděli,zastavili a začali na nás prosebně volat „Pyjne,pyjne“ ,což značí „chleba,chleba“ a natahovali ruce.Bryčky byly plné slámy a na nich volně pohozené plachty.Obrátil jsem se k Bobešovi a povídám: “Máš tam ten starý tvrdý chleba,tak jim ho dej,stejně ho jíst už nebudeme“.Chleba zde mají bílý jako vánočku a nám moc nechutnal.Bobeš tedy natáhl směrem k cikánům ruku s půlkou bochníku.V tu ránu kde se vzal tu se vzal,vyskočil z každého vozu jeden kluk a hnal se k nám.První byl nejúspěšnější,vytrhl chleba Bobšovi z ruky a uháněl s ním zpět.Podal jej kočímu.Ten jej vzal,druhou rukou nadzvedl plachtu,houkl něco a z pod plachty se vynořila kupa cikánek a dvakrát tolik dětí. Roztrhal bochník na kousky a rozdal jej celé rozvětvené rodině.Všichni se divoce vrhli na roztrhané kusy a hltavě je v mžiku spolykali.V tu chvíli se ale vynořili z pod plachet ostatních vozů sposty lidí a začli přímo prozpěvovat:“Hrnce ,dejte hrnce“,když jsme se nehýbali tak opět „peníze,dejte peníze“My jsme byli jako omráčeni po začáteční scéně s chlebem.V tom jsme se vzpamatovali,sbalili hrnce a rychle k autu. Raději rychle pryč,nebo na nás budou chtít i auto.Zajímavé ale bylo,že jakmile cikáni poznali,že nemíníme již nic rozdávat,klidně umlkli,zalezli pod plachtu a pokračovali v cestě jako by se nic nestalo.Opět seděl na každém voze jeden kočí.klidně poháněl své koníky a nikdo netušil,jaká ječící pohroma se skrývá pod plachtami.
Pokračovali jsme v cestě a chvíli jsme se nemohli z té neobvyklé scény vzpamatovat. Ani jsme to nezpozorovali a přiblížili jsme se k Marašešti,před kterou nás vítá ohromná stavba památníku,vystavěného na počest padlým vojákům 17.tého regimentu z první světové války.Je to velmi pěkná a hlavně neobvyklá stavba uprostřed stepí,kde je člověk zvyklý vidět jen hliněné domky.Prohlédli jsme si památník a u stánků stojících před budovou jsme nakoupili 2 láhve velmi levného vína,alé taky velmi slabého,něco jako střik.Bylo lepší používat ho místo vody,člověk se tímto slabým vínem neopije,ale má zaručeno,že nedostane případné střevní potíže.Mimo jiné jsem měl přibalenu tubu endiaronu,což je proti podobným nákazám výborná věc.Později se mi to vyplatilo.
V pozdním odpoledni se konečně po rozmlácené cestě dostáváme do Braily.Proplétáme se ulicemi k přístavu.Na místě zjišťujeme,že Dunaj je zde velmi široký a hlavně rozvětvený se spostou ostrůvků.Most tu není a veškerá přeprava se provádí pomocí ferry-bótů.Sedáme si do přístavní restaurace pod doškovou střechou po rybářsku vyzdobenou sítěmi.Konzumujeme značný počet piv.U přívozu čekají řidiči s nákladními vozy,kteří nám podávají informace.Za takový nákladní „Bucegi“ platí na převozu 80 Lei,za osobu 5 Lei.Přepočítáváme si,že za osobní vůz je přepravné asi poloviční.Řidiči nám ale nedoporučují převoz.Cesta na druhé straně je prý nekvalitní a kromě toho o něco výše na Dunaji je nyní v provozu ponton u města Giurgiu.(Později byl postaven most)Nekvalitních silnic máme všichni právě tak akorát,proto se jednohlasně rozhodujeme pro ponton.Chceme se dát ihned na cestu,ale Octávie najednou vypovídá službu.Naši mechanici Karel s Pepíkem se v tom asi hodinu přehrabují a zjišťují,že je spálená cívka.Náhodou máme rezervní.Slunce již dávno zapadlo ale mi chceme urazit ještě nějaké kilometry.Na poloviční cestě do Giurgiu rozbalujeme stany a rozbíjíme tábor na nějakem vřesovišti.Za chvíli máme stany postaveny.Ulehčujeme autu opět o nějaké konzervy a ukládáme se podruhé za celou cestu pod plachtu.V noci nás budí přejíždějící bryčky,ale přesto ihned zase usínáme jako zabití.K ránu se přihodilo něco neobvyklého.Možná,že v těchto končinách je to normální,ale pokud vím,doma jsem to ještě nikdy neviděl,pouze v kině.Probudilo mne dosti silné mnohohlasné pokvokávání.V první chvíli mne napadlo,že jsem zřejmě v drůbežárně.V zápětí jsem ale procitnul a uvědomil si tvrdou realitu spánku ve stanu.Plachta stanu byla úplně povolená a splihle visela podél podpěrných tyčí.Chtěl jsem zjistit co se děje,proto jsem vystrčil hlavu ze stanu.Naproti vylézal za stanu Karel,kde měli podobný problém.Okolo stanu a vůbec po celém vřesovišti se to černalo vránami,tedy spíše havrany velikými jako slepice.U každého kolíku několik vran a tahají zobáky šňůry z pod kolíků.Spokojeně si přitom pokvokávají.Moje a Karlova náhlá přítomnost na ně vůbec nezapůsobila.Ve šňůrách zřejmě viděli tučné ponravy.Kluci jsou taky vzhůru,voláme je ven,ale nikdo něco takového ještě neviděl.Tento havraní sněm mi živě připomněl horor „Ptáci“.Chápu,že je něco podobného za určitých okolností možné,Křičíme na vrány,děláme různá gesta rukama ale vrány se ani nenamáhají vzít nás na vědomí.Po delší chvíli se konečně s mohutným krákáním,postupně jako lavina začínají vrány rychleji pohybovat a nakonec jako na povel,ohlušující hukot křídel,vrány vzlétly.Celé nebe se na chvíli zatmělo.Řekl bych kýč,kdybych to neviděl na vlastní oči.Pomalu provádíme ranní siestu,balíme stany a s chutí vyjíždíme na poslední úsek cesty k moři.
Po dlouhé době opět slunce svítí na vymetené obloze a naše radost z jízdy se zvětšuje s přibližujícím se mořem.Před námi je Giurgiu a úzký ponton přes Dunaj,umožňující nám za 17 Lei přiblížit se opět více slanému živlu.Bažiny vystřídala slunečnicová a tabáková pole a moře je nablízku.Asi kolem desáté hodiny dojíždíme na Mamaiu.Výškové hotely a spousta lidí všech národností,moře zatím nevidíme.Jedeme po pobřežní silnici dále,hotelu pomalu končí,objevují se kempinky a za kempinky přijíždíme přes malé staveniště na písečnou pláž.Před námi se objevuje moře,líně šplouchající na pláž v poledním žáru.Dva z nás vidí moře poprvé. Zastavujeme auto a běžíme k moři.Kluci zkoušejí jestli je voda slaná.Je spíše hořká. Mělčina se zde na Mamai táhne hodně daleko do moře.Ideální koupání pro děti nebo pro neplavce.Převlékáme se do plavek a jdeme se vykoupat.Písek nám šustí pod nohama,mořská voda z nás smývá únavu.Postavili jsme stan přímo na pláži vedle auta a několik dní se na Mamai oddáváme siestě.Poblíž stojí transformátor,napravo jsou umístěny kempinky,obchody a restaurace,nalevo se táhne neobydlená písečná pláž až k další vesnici na mysu Midia.Kousek před vesnicí je „Pirátský bar“,kde se každý večer rozvine zábava a kam se chodíme večer pobavit.Každý den je slunečno,písečná pláž září na slunci,moře je na mělčině vyhřáté a klidné.Kluci se nemohou nabažit koupání.Hlavně Karel je ve vodě od rána do večera.Na pobřeží nacházíme každý den hlavně po ránu mnoho medúz.Na první pohled je to bezbarvá,beztvará hmota;na kterou člověk šlápne,aniž by ji zpozoroval.Ve vodě je ale medúza jako tančící víla,kolem níž vlají hedvábné šátky.Oproti medúzám oceánským nebo středomořským nejsou tyto medúzy žahavé.Často se objevují na pobřeží vyplavení drobní krabi,nebo mušličky různých barev ale malé velikosti.
Po několika dnech opouštíme Mamáiu a vydáváme se po pobřeží směrem na jih. Zastavujeme se v Konstanci.Poblíž kasina je mořské akvárium a to si nenecháme ujít.Vše co žije v Černém moři je zde umístěno ve skleněných vitrínách akvária.Různé neforemné ryby,nejvíce si všímáme rejnoků.Mávají svými křídly jako upíři a těsně před námi u stěny akvária se vznesou nahoru,ukazujíce celé své okřídlené tělo.
Opouštíme akvárium a pomalu se procházíme ulicemi.Ve středu města je turecký minaret,ze kterého je pěkný výhled na pobřeží i celou Konstancu.Zvláštností rumunských měst jsou obchody,kde se prodává jen slané pečivo.Koláče s ovčím sýrem,buchty plněné sýrem,slané placky.Většinou se k tomu připíjí pivo.Po prohlídce Konstance jedeme dále na jih.Rozhodli jsme se zajet až na Zlaté Písky do Bulharska.
Míjíme Eforii Nord,Eforii Sud,Costinešti i Mangaliu.Zastavujeme se před hranicí v osadě Doj Maj.Pobýváme tu den a ještě naposledy užíváme rumunských pláží. Kluci prozkoumávají i nedalekou nudistickou pláž na hranici.Seshora z útesu pozoruje pláž vojenská posádka dalekohledy jako zpestření nudného vojenského života.Po návštěvě zdejší restaurace však všichni na rozloučenou dostáváme průjem.Neobvyklou situaci zachránila tuba endiaronu.Vznikly i komické situace kdy kluci museli najednou běžet a u kraje byla vytvořena zástěna.Když tam Josef zapadl,vyběhl z rukama nahoře nějaký Rumun a řval jako když ho na nože bere.Ta zástěna totiž byla jeho špižírna,úkryt pro potraviny,který mu nevědomky kluci znectili. Příští den přejíždíme hranici za vesnicí Vama Veche a jsme v Bulharsku.Ani zde se neobešel přechod hranice bez komické situace.Na hranici jsme najednou zjistili,že nemáme bulharské peníze,nebo každý jenom pár Leva.Co čert nechtěl,na poměrně opuštěné hranici proti nám přijížděli z Bulharska nějací češi s Moskvičem.Slovo dalo slovo a oni nám okamžitě začali vyměňovat jejich přebytečné Leva za koruny.Celník se z toho mohl zbláznit,ruce nahoru,křičel a běhal od jednoho k druhému,že se to nesmí,zákázaná směna valut přímo na celnici.No dobře to dopadlo,než se vzpamatoval,měli jsme všichni peníze v kapse a úsměv na tváři.Nakonec nad námi mávl rukou a poslal nás pryč.Díky této směně jsme mohli potom na Zlatých Pískách koupit alespoň nějaké suvenýry domů.
Bulharské přímoří se velmi liší od rumunského.V Rumunsku je rovina a široké pláže,v Bulharsku jsou podél písečných pláží dosti vysoké kopce.Dodává to krajině na malebnosti.Jedeme přímo na Zlaté Písky.V okolí silnice zrají broskve.Neodolali jsme a natrhali jsme si do zásoby.Jsou velmi chutné.Před polednem přijíždíme na Zlaté Písky.Je zde překrásně.Paradoxně také hlavně proto,že turisté z Čech i ostatních států bojkotovali Bulharsko za to,že se zúčastnilo invaze do Československa v roce 1968 a bylo zde v pravém létě jen pár místních lidí.Vlny jsou zde oproti poměrně klidnému mooři v Rumunsku dvoumetrové.Moře je modré jako šmolka.Procházíme se v pravé poledne mezi hoteli po asfaltových cestách.Asfalt je rozpálen,že na něj není možno vstoupit bosou nohou.Po cestičkách pendlují oslíci s místními turisty chtivými dobrodružství na jejich hřbetě.Všude plno stánků se suvenýry.Máme málo leva,proto si nemůžeme skoro nic koupit.S návštěvou Bulharska se skoro nepočítalo, jenom náhodou,jak to vyjde.Počítali jsme maximálně s jednodenní návštěvou.Noc trávíme v kempinku Kraněvo.Při vstupu,máme otevřená okna auta v horku dokořán a všichni jsou namazáni opalovacín olejem.Portýr se opřel v bílé košilce Pepíkovi o ruku a o okýnko,v tom zařval „ maslóóó“ a odskočil od nás jako když ho uštkne had,protože se tím olejem hned zamazal.
Druhý den se vracíme stejnou cestou zpět do Rumunska.Na hraničním přechodu kontrolují zda nepřevážíme mikroby.Rozlupují několik broskví,jejichž zásobu si vezeme a prohlížejí si v budce mikroskopem vnitřek.Vracíme se zpět do Konstance a odtud odbočujeme přes Murfatlar a Adamclisi na převoz do Calaraši.Převážíme se přes Dunaj na ferry-bótu .Je zde čilý provoz,většinou opět nákladní vozy.Od převozu do Bukurešti se táhne úrodná rovina.Cesta rychle ubíhá a zanedlouho přijíždíme do hlavního města.Bukurešti se také říká Paříž východu.Vítězný oblouk podobný pařížskému,široké bulváry obklopené výstavnými obchody a celkový duch románského obyvatelstva tento duch vzdáleně připomínají.Předměstí Bukurešti jsou ale samá „kočičí hlava“ a brebentící směs kočovného obyvatelstva.Slyšeli jsme o zázračném léku profesorky Aslanové,který má prodloužit mládí.Ačkoli jsme všichni v nejlepším věku,sháníme „Gerovital“ po všech lékárnách.Po dlouhém shánění jsme každý sehnali pár krabiček.Lék nakonec stejně nikdo nepoužívá a leží odložen na skříni.Hlavně,že jsme ukojili svoji zvědavost.
Opouštíme Bukurešť a směřujeme přes Alexandrii do Craiovy.Část cesty jedeme již potmě.Většina nákladních vozů jedoucích v protisměru při setkání s námi zhasíná světla.Při následujících setkáních s protijedoucími vozy používáme stejnou taktiku.Zjišťujeme,že zhasnutí světel má svoji logiku,obzvlášť když krásně svítí úplněk.Řidič není oslněn a na krátkou dobu jízdy bez světel během setkání nabourat nemůže.Zkrátka zvyk je zvyk a tento zvyk se praktikuje v Rumunsku při jízdě v noci. Podobných zvyků mají v Rumunsku více.Například nákladní vozy mnohdy při odbočení nepoužívají směrovky,ale otevřou dveře auta,kterými naznačují směr odbočení.I s tímto zlozvykem jsme se v Rumunsku setkávali.Nedaleko před Craiovou jsme zastavili u stodoly,vyhlížející spíše jako seník.Vytáhli jsme spací pytle a pohodlně přespali na seně.Brzy ráno jsme vyrazili s cílem dostihnout do oběda soutěsky“Železná Vrata“.Tehdy ještě rozestavěné vodní dílo „Djerdjap“působilo na nás imposantně.Ve výši nad pásmem,které bylo později zatopeno se táhnou nově vybudované dálnice jak na rumunské tak na jugoslávské straně.“Železná Vrata“ přestávají být postrachem dunajské říční přepravy.Nedlouho po poledni dojíždíme do Temešváru.Temešvár má několik mešit a působí trochu jako zapomenutá muslimská osada.Na cestě před námi zbývá už jen Arad a hranice v Nadlacu.Smí zde přejíždět pouze osobní vozy.Čert ví proč,snad kvůli omezené nosnosti vozovky.Cesta Maďarskem už je rychlejší v předtuše blížícího se domova.Zastavujeme se ještě na skok v Budapešti.Budapešť má mnoho zajímavých míst avšak kvůli nepříznivému počasí stačíme stihnout jedině výstup na vrch Gelért.Odtud máme Budapešť jako na dlani.Za shlédnutí stojí určitě i hrad Buda,Markétin ostrov,Rybářská Bašta popřípadě Vidámpark a Népstadion.Energii k shlédnutí dodá maďarský guláš zde zvaný perkelt nebo výborná polévka „halászlé“,vše patřičně ostré a prošpikované paprikou.Domů dojíždíme celí zaprášení a patřičně unavení.Po rekreaci u moře čerpáme nové síly již z domácích zdrojů.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (0)
 
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
AScSp
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝Trochy˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy35
Galerie386
Hotely7
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours