Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 3
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Walliské Alpy 2008

Autor:
Zařazeno:
Švýcarsko
Napsáno:
07.09.08 08:25
Fotografií:
40
Návštěv:
3602
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
7 °C
Oblačno
JJV, 4.1 m/s
Původně jsme letošní léto žádnou dovolenou z několikero důvodů ani neplánovali.
Jenže….bez výpadu z práce, z města, z civilizace prostě není možné existovat….
Takže během 10dní jsme to spáchali: vybrali jsme kam, objednali, zaplatili, vyřídili všechny ostatní formality a mohlo se vyrazit…..
Horská turistika + Švýcarsko…..super kombinace….pro nás IDEÁL…

Sobota 23.8.2008 Vstáváme časně ráno, ve 2,20 hod. už ve dvou sedíme v autě (jedeme po letech s manželem sami, děti nám pomalu odrůstají a čímdál častěji se rozhlížejí po světě sami…) a vyrážíme směr hranice s Německem, které na Rozvadově přejíždíme ve 4,15 hod. Jízdu prokládáme zdravotními zastávkami a dopoledne v 9,40 hod. přejíždíme hranice Německa se Švýcarskem v Schaffhausenu. Tenhle přechod používáme celkem často a víme, že téměř pokaždé Švýcaři dělají trochu drahoty s tím, než nás do své zemičky pustí…skoro vždycky nás alespoň odstaví na bok a jdou si důležitě prověřovat naše cestovní doklady a doklady od auta anebo nás zahrnou otázkami, kam že to jedeme, co tam budeme dělat, a co že si vezeme ssebou…..dnes máme štěstí na celkem sympatickou švýcarskou celnici, která si nás jen prohlédne a dotazuje se, zda nevezeme cigarety či alkohol a tím to hasne….tak snad už konečně dostávají rozum! Tak drandíme za deštivého počasí dál, na Zurich , Ženevu, Montre,Vevey a Martigny, kde odbočujeme do údolí Val d´Entremont, směr horské sedlo Grand St. Bernard (anebo také tunel Gd.St.Bernard), kde vede známý hraniční přechod do Itálie. Míjíme několik horských vesniček, městečko Orsieres, a pomalu se blížíme do našeho dnešního cíle. Poslední vesnička před tunelem Gd. St. Bernard se jmenuje Bourg St. Pierre a přijíždíme po ní právě po silnici E21 z Martigny Odbočujeme u benzínové pumpy doprava, míjíme Camp Gd. St. Bernard, projíždíme úzkou uličkou mezi krásnými dřevěnými roubenkami, zdobenými spoustou květin, míříme ke kostelíku, za nímž už by měl stát náš apartmánový haus. O půl druhé vysedáme z auta. Spojíme se telefonicky s p.Rogerem, který by nám měl předat klíče od ubytování. Á jaképak je naše překvapení, když pan Roger se rozhovoří do telefonu francouzky…..trošku jsme očekávali němčinu, nevím ani proč…..ale tady to bude asi řádně frankofonní oblast. Tak se pokoušíme o pár slovíček, naštěstí brzy pochopí o co jde a za moment už vychází z protějšího domku i s klíči a hlavně s manželkou, která už němčinu jakžtakž ovládá. Jsou to starší lidé, ale strašně moc milí….Takže dostáváme klíčky, vyběhneme hned do druhého patra a otvíráme náš byt č.4, vybalujeme bagáž. Obdivujeme také hlásnou boudu se státní vlajkou, které jsou typické pro místní kraj Mezitím se venku počasí pomalu umoudřuje, přestalo pršet, mraky se trhají. Rozhodujeme se, že jedeme ještě omrknout i Velké svatobernardské sedlo (Col du Gd.St.Bernard, v.2469 m) – silnice,vedoucí k sedlu, je otevřená pouze od poloviny června do konce září…..šplháme serpentýnama nahoru, míjíme odbočku do horského tunelu Gd. St.Bernard a po stále užší a užší silničce si to šineme k samému vrcholu sedla, ale to je bohužel zase v mracích, takže když na místo dorazíme, vylézáme do husté mlhy Je tu dosti kosa, studený vítr. Obejdeme jezero, které se zde nachází, dokola a od sochy sv.Bernarda se rychle vracíme do auta Tak to bylo naše první seznámení a bylo dost studené! Sjíždíme zpět dolů, míjíme naší vesničku a v následující, jménem Liddes, zastavujeme a hledáme obchod. Zjistili jsme totiž, že Švýcaři mají trochu jiné zásuvky než u nás (nechápu, jak nás to nemohlo nenapadnout-před nedávnem jsem adapetér sháněli u nás pro syna,který cestoval ven!), tak sháníme opět adaptér, abychom mohli nabíjet NB a baterky do foťáku….Mají tu šikovný supermarketík, kde najdete všechno…..takže i ten adaptér pan vedoucí někdě pro nás vykouzlil…Vracíme se do apartmánu, mezitím dokonce vylézá slunko, ale chladno je stále. No jo, přijeli jsme přeci do hor, tak co bychom chtěli!
Kuchtíme jídlo, vybalujeme a plánujeme na balkoně u pivka, co zítra podnikneme….Slunce se nakonec ukázalo ještě v plné své kráse, takže se jdeme projít místní vesničkou, prolézáme „Jardin alpin“ ve stráni přímo proti našemu balkonu, je to vlastně taková malá botanická zahrada, plná všech možných alpských květinek, keřů a stromků….je to krása. Snažíme se najít rozcestník, odkud vede turistický chodník na dvě místní známé horské chaty Cabane du Vélan (2642m) a Cabane du Valsorey (3030m),kam se chceme některý den vypravit. Ale bohužel se nám cestu nedaří najít, místo toho se dostáváme pod hlavní silnici E21, kde protéká horský potok a je tu zachovalý starý mlýn, kolem něhož vede stezka dokola zpět do vesnice. Večer je tu delší než u nás, tedy slunce tu zapadá tak přibližně o hodinku později než u nás, takže ještě na balkoně rozjímáme u vínka, co jsme to vlastně dneska všechno stihli…

Neděle 24.8.2008 V 6 hodin ráno je tu sice ještě tma, ale budíme se, protože to vypadá, že bude nádherný jasný den. Při snídani ještě stihneme omrknout v TV live kamery z okolních kopců a opravdu je vidno, že všude je dnes ráno pěkně. V 8,00 hod. vyrážíme autem po serpentýnách nahoru do bernardského sedla. Cestou míjíme pár cyklistů, no to musí být pěkné stoupáníčko, než dorazí nahoru, ale ten sjezd pak musí být parádní! Oproti včerejšku je tu dnes nádherně , již pár turistů přijelo před námi a jsou vidět, jak pomalu stoupají na okolní kopce, stezek je tu několik.Zjištujeme, že turistické značky,které zde používají, jsou také barevné jako u nás, ale každá barva znamená jinou obtížnost chodníku: žluté trasy vedou převážně v údolích, horské trasy mají označení bílo-červeno-bílé a nejnáročnější alpské trasy jsou označeny bílo-modro-bíle. My jsme za celý svůj pobyt vlastně procházeli vždy jen ty bílo-červeno-bílé chodníky.
Takže je trochu chladnější ráno, +2st. obouváme se do pohorek, hodíme na záda bágly a vyrážíme po červené na vrchol Grande Chenalette, 2889m. Cesta není zas až tak náročná, ale nejme nijak extra moc zvyklí na takovouto nadmořskou výšku, tak nám každý pohyb dává zpočátku zabrat. Jelikož stále stoupáme, za chvíli je nám i teplo. Naše cesta vlastně kopíruje původní sedačkovou lanovku, která zde vedla v letech 1954-1986 za pořádného funění se došplháme k její bývalé horní stanici Jsou odtud nádherné výhledy na všechny strany, za námi se tyčí nejvyšší kopec této oblasti Grand Combin, 4314m, a vedle něj Mont Vélan, 3731m Cestou nepotkáváme nikoho, jen v dáli před námi jsou vidět dvě postavy, jak stoupají závěrečnou etapu výstupu na vrchol Grande Chenalette….pouhým okem lze indentifikovat, že poslední metry výstupu se lezou po žebřících upevněných ve skále anebo rovnou po skále za pomoci řetězů….aha, tak s tím je u mě trošku problém, jakmile nějaký takový úsek spatřím, rozklepou se mi kolena ….jelikož bylo naše putování na samém začátku, můj parťák nenaléhal a svolil, abych zůstala na vyhlídce pod skálou a on že si tam vyleze sám a vrátí se zpět ke mně…..Ale musím s tím „něco“ dělat, říkám si v duchu, přece nebudu takhle nemožná a nevylezu tady ani jeden vrchol, proč jsem sem vůbec jela, abych to všechno přeci viděla na vlastní oči a o to by se mi s tím mým „blokem“ nemuselo povést…tak se opaluji a vyčkávám návratu svého drahého,který se kochá rozhledem z vrcholku Za půl hodinky je tu zpět a spolu se vracíme stejnou cestou dolů do sedla, cestou se stihneme uprostřed skal nasvačit a kocháme se stále pohledy na okolní horstvo….je to nádherné…Dole v sedle je už pořádný „cvrkot“, jelikož je neděle, je tu i spousta svátečních turistů, Švýcarů i Italů.
Průsmyk St.Bernard je vlastně poutním místem, má úctyhodnou historii, protože první pocestní tudy údajně prošli již v 8.stol. př.n.l. Jeho strategickou polohu využila řada evropských vojevůdců, např. Julius Ceasar tudy přešel do západní Evropy, dále také Karel Veliký a v r.1800 i Napoleon…V polovině 11.století zde biskup Bernard z Aosty nechal vybudovat hospic pro cestovatele, který dodnes obývají mniši, jimž jako věrní pomocníci slouží slavní bernardýni, psi, kteří získali své pojmenování právě díky hospici sv.Bernarda ……Tyto informace a spoustu dobových dokumentů a fotografií jsme získali a shlédli v Museé Et Chenil, které jsme tu navštívili. Vstup nás stál 5 EUR a jeho součástí byla i prohlídka místní chovné stanice bernardýnů….nádherná zvířata…..samozřejmě je zde i možnost si psa přímo tady zakoupit anebo alespoň pronajmout jako doprovod na horskou túru a samozřejmě má na obojku zavěšený masivní soudek a přes hřbet přehozené záchranné brašny….prostě pes záchranář!
Muzeum nás celkově příjemně překvapilo svým rozsahem a zajímavými exponáty. Mj.jsme se také dozvěděli, že v těchto místech naměřili v zimě r.2001 úctyhodných 23,5 m sněhu
Něco málo po třetí hodině odpolední jsme se již za teplého letního počasí vrátili autem do našeho apartmánu, abychom trochu zregenerovali naše síly.
V půl sedmé večer sjíždíme údolím níž do horského městečka Orsieres, kde procházíme starým městem, prohlížíme si místní nádražíčko a St.Bernard expres, píšeme pohledy a posíláme je z místní pošty. Z města vede klikatá silnice vzhůru do horského střediska Champex ve výšce1486m, kde se nachází velké jezero a spousta hotýlků a pensionů, velmi nám to připomíná Štrbské pleso, i když tady to vypadá, že to umějí lépe využít, všude je spousta lodiček, lavičky okolo celého jezera, stezka pro chodce, pro cyklisty….pár metrů za jezerem míjíme kemp a pak se dostáváme ke stanici sedačkové lanovky La Breya. Sluníčko právě zapadá za vrcholky okolních kopců, takže fotíme ještě poslední snímky hor i jezera se zapadajícím sluncem a chvíli posedíme na jedné z laviček. Zažíváme tady jednu kuriozní situaci, po cestě okolo nás zčista jasna prochází človíček s holí a se psem (vlčákem-přesně takovým,jakého máme doma!) tak se neudržíme a křikneme: Larc! ….a hafan samozřejmě nic, jen chlapík se ohlédl…no ale zasmáli jsme tomu.
Po setmění se vracíme domů a plánujeme zítřejší horský výstup….



Pondělí 25.8.2008 Vstáváme v půl osmé, na nás trochu později, ale je to proto, že dnes se chystáme vyrazit na túru pěšky přímo z domova, takže není potřeba se nikam dál dopravovat.
Počasí není úplně ideální, je polojasno, ale to by mohlo být pro cestu příjemnější, než jít v přímém slunci….ve třičtvrtě na devět vyrážíme chodníkem z Bourg St.Pierre po bílo-červeno-bílé značce vzhůru – cesta nejdříve prudce stoupá, pak se vine středem horského údolíčka, podél nás protéká říčka. Asi po hodině cesty přicházíme k rozcestníku: Cabane du Valsorey vlevo, Cabane du Vélan vpravo. Náš cíl je směr vlevo Další půlhodinky cesta mírně stoupá kamenitou cestou přímo podél vody, pak přijdeme ke skalnímu koutu, vysokému tak 100m, dále vede cesta po žebřících…..další zkouška odvahy pro mě….jelikož nám jsou v patách další dva turisté, není moc času se rozmýšlet, zda jít či nejít…..lezu, ani nevím jak
Nahoře nás čeká nádherná loučka, pasoucí se ovečky, no úplná idylka, to by člověk ani nedoufal….Po naší pravé ruce je stále v dálce vidět chata Vélan, zajímavá moderní stavba….a po naší levé ruce, tedy v pořádné výšce nad námi, se na skále tyčí naše chata Valsorey, ve výšce 3030m. Loučkou přejdeme k velké hoře kamení, po níž se budeme šplhat nahoru….počasí se nám trošku kazí, mraky klesnou níž a začíná z nich i pršet. Musíme se přiobléknout, začíná padat sníh s deštěm, je to pěkně studené. Rozmýšlíme se, zda cestu nevzdat a nevrátit se zpět dolů, ale vypadá to, že jsme již tak blízko cíle….cestou nás předcházejí ti dva chlapíci, co jsme je již jednou potkali, tak si říkáme, jdou oni, půjdeme i my…tak lezeme a lezeme…..ve 13,15hod. jsme na chatě, po 4,40 hodinách výstupu. Ale řeknu vám, byl to záhul …Nahoře nás chatařka srdečně zdraví „Bon Jour“ a už staví vodu na čaj. Dáváme si genepi na počest dobytí našeho první třítisícového vrcholu vlastními silami…také nám rozdělává oheň v kamnech, abychom mohli usušit mokré bundy…..pomalu osycháme a za okny sledujeme,zda se nám ty okolní tří a čtyřtisícovky ukáží nebo ne…..chvilku to vypadá, že se oblačnost trhá a ukáže se i slunko, ale to je jen na okamžik …..tak se zhruba tak po hodince sbíráme a vracíme se stejnou cestou dolů…..a cesta je to dlouhá, potkáváme dalších tak asi 7 turistů,kteří se teprve šplhají nahoru.
Domů se vracíme v 18,15 hod. celkem hodně vyčerpaní, dáme jídlo, s pivkem relaxujeme na balkoně při západu slunce a jdeme spát.




Úterý 26.8.2008 Dnes je budíček velmi časný, ve 3,30 hod. Po brzké kávě balíme věci do auta a vyrážíme z Bourg St.Pierre směr Martigny, Sion, Visp, Zermatt, přesněji vesnička Tasch. Po dvou hodinkách cesty jsme na krytém parkovišti v Taschi, zde je potřeba nechat auto a dál do Zermattu vás veze jen vláček. Pro všechna motorová vozidla tu platí zákaz vjezdu, v celém Zermattu potkáte pouze elektromobily-taxíky, elektrobusy, anebo se zkrátka pohybujete pěšky, na kole či na koni…V 6,40 se tedy přemísťujeme z auta do vlaku, parking je tu obrovský, propojený přímo s nádražím, trošku to připomíná terminál na letišti, kupujeme zpáteční jízdenku za 15,20 CHF za osobu a jdeme na vlak, který jezdí každých 20 minut, takže se snad ani nemůže stát, že by byl narvaný k prasknutí…Cesta vláčkem trvá asi 10 minut, zčásti projíždí vlak tunelem…
V Zermattu je krásné jasné chladnější ráno, procházíme skrz městečko až k pokladně kabinkové lanovky „matterhornparadise“ Zde kupujeme zpáteční jízdenky nahoru, za osobu 87 CHF, pokladní nás upozorňuje,že dnes výjimečně jede poslední kabinka dolů už ve 14,00 hod., tak abychom si to ohlídali.. Na Klein Matterhorn, do výšky 3883 m., se dostáváme na třikrát, kabinkou pro 8 osob, pak přesedáme na větší kabinu a pak ještě jednou velkou kabinou se dostáváme konečně na vrchol. Ještě než nás doveze nahoru, kocháme se samozřejmě pohledy okolo……všemu vévodí typická dominanta Zermattu hora Matterhorn….ale nás dnes bude zajímat zasněžený vrchol po naší levé ruce - když nás lanovka veze nahoru - vidím teprve, co nás čeká……z přední strany vypadá hora Breithorn, v. 4160 m., dosti nepřístupně, skalnatá stěna nahoře s obrovským sněhovým převisem Pravda, trošku mám obavy, zda do toho vůbec dnes půjdu…Nahoře nás kabinka vyklopí a okamžitě procházíme skalním tunelem skrz Klein Matterhorn ven, přímo na sjezdovku….tedy přesněji, v zimní sezoně pravděpodobně na sjezdovku, ale my jsme tu v srpnu, takže sníh tu není, jen spousta kamení a také pracovních strojů, něco tu staví, asi hotel nebo něco podobného, bagry, jeřáb, dělníci v plném nasazení….no tak to se dá pochopit, někdy ty úpravy tady probíhat musí, takže to přehlížíme a jdeme si dál za svým cílem - z této strany se nám Breithorn odhaluje v celé své bílé zasněžené kráse - a rozhodně nejsme sami….po pár metrech se přeci jen na sněhovou plochu dostáváme, někteří nazouvají lyže a jdou lyžovat, pár vleků je zde v provozu celoročně….ale spousta z nás pokračuje pěšmo dále po vyšlapané cestě,která se stáčí stále více vlevo právě k našemu dnešnímu cíli, k vrcholu hory Breithorn! Jdou tu celkem davy lidí, někteří mají namířeno i na další horské přechody,které se zde dají podnikat, např. přechod masivu Monte Rosa apod. Spousta turistů je tu s najatým horským vůdcem, který má vždy skupinku navázánu na laně, všichni mají na botách připevněné mačky, tzn.stoupací železa s ostrými hroty, bez nichž by stoupat na sněhu v této výšce vůbec nešlo anebo by to byl velký hazard…., někteří mají i lyž.hůlky anebo cepíny,kterými se při výstupu také jistí. Jelikož je zatím celkem chladno, -3stupně, před samým výstupem se přioblékáme, připínáme si mačky a řadíme se mezi ostatní skupinky pomalu k výstupu. Vyšlapaná cesta ve sněhu stoupá úpatím hory a dál vede po jejím hřebeni až na vrchol Počasí bylo nádherné, stoupání je celkem náročné, hlavně s dechem to je stále obtížnější, přeci jen ta obrovská výška je znát.
V 10,30 hod. dobýváme vrchol Breithornu!
Na vrcholu to šveholí všemi světovými jazyky, potkáváme tu i pár chlapíků z východního Slovenska. Děláme si vrcholové foto A pocity? Parádní, ale přeci jen já osobně stále nějaký ten strach pociťovala, přeci jen na všechny strany kolem vás jsou srázy, stačí jeden chybný krok a jelo by to dolů, ani nechci pomyslet…Trošku jsem měla obavy i ze sestupu, ale ty byly naprosto zbytečné, bylo to mnohem jednodušší než cesta nahoru. Během sestupu se začaly tvořit malé obláčky mraků, které se stěhovaly stále blíž k naší hoře když jsme se dostali na rovinku pod Breithorn, dostavila se u mě opožděně asi nějaká výšková nemoc, udělalo se mi pěkně nevolno, mžitky před očima a otřásala mnou zimnice….nějak jsem se doplížila k lanovce. Tady jsem chvíli odpočívala, dala si tabletku a pila hodně vody, to, zdá se, zabralo. Pak jsme sjeli zpět dolů do Zermattu. Tady bylo velmi teplo, nějakých 25 stupňů, spousty lidí korzovali městem a výrazně se lišili od těch ranních, se kterými jsme mezi prvními vyráželi v časných ranních hodinách nahoru, teď už to byli většinou sváteční turisté, kteří se neženou chvatem za dobrudružstvím, ale jen v klídečku korzují a nasávají letní alpskou atmosféru a vzhlížejí k majestátně se tyčícímu Matterhornu, který je opravdu dominantou tohoto místa a určitě i obrovským magnetem na turisty….
Moje vysokohorská nevolnost zvolna ustupuje a abych jí z těla vyhnala úplně, trošku zariskuji a dávám si obrovskou porci zmrliny a dělám dobře, je vynikající a fakt je mi po ní lépe. (2 kopečky za 10CHF, no nekup to..) Sedíme na lavičce, lížeme zmrzku a smolíme pozdrav pro host family našeho synka do zámoří – father Bob, velký horský nadšenec, prý už o Matterhornu leccos slyšel, tak mu ho posíláme na pěkném panoramatickém obrázku…V půl třetí odpoledne jsme zpět na nádraží a sedáme do vláčku směr Tasch a necháme za zády jeden z nejvyšších kopců, které jsme kdy pokořili…..tedy budu přesnější, já osobně zatím nic vyššího nezkoušela, Zbyšek ano…
Za parkovné v Taschi dáváme 13,50 CHF a jedeme směrem Martigny přes historické městečko Sion, kde děláme krátkou zastávku.

Středa 27.8.2008 Vstáváme okolo sedmé. Původně jsme mysleli, že dnes si naordinujeme odpočinkový den. Ale jelikož počasí vypadá z našeho balkonku velice nadějně, zas hazíme potřebné věci do báglu a autem sjíždíme o pár vesniček níž, do Orsiere a odtud zas šplháme po serpentýnách dovrchu do střediska Champex, do výšky 1486 m. Tady jsme už jednou byli u jezera a obhlíželi jsme tady sedačkovovu lanovku….tak jsme právě u ní, kupujeme jízdenky po 10 CHF a svezeme se s ní nahoru na kopec La Breya, do výšky 2188m. Svah má pěkný sklon, takže stoupáme rychle a nabízejí se nám opět nádherné výhledy na okolní vrcholky….., sedačka nutno podotknout něco pamatuje, možná bych jí přirovnala k té, co vede na Sněžku…prostě historische. Nahoře vysedáme a zdá se nám na to, že je kolem deváté a jsme ve dvoutisících metrech, poměrně teplo, je 15 stupňů U rozcestníku si upřesňujeme náš dnešní směr – chata Cabane D Órny, 2831m, čas 2,15 hod. Cesta se zpočátku pěkně vine po vrstevnici a kopíruje celkem strmé skalní stěny, ale chodník tu mají velmi dobře zajištěný, všude jsou řetězy Po hodince cesty odbočujeme u dalšího rozcestníku prudce doprava a začínáme pořádně stoupat kamenitou cestou vzhůru do sedla, ve kterém již vidíme zmiňovanou horskou chatu. Na okolních skalách je slyšet hlasy několika horolezců, zamžouráme do výšin a nakonec se nám je i podaří dalekohledem zahlídnout. Po další hodince stoupání se chata sice přibližuje, ale stále nejme u ní, dostáváme se na kamenitý val, po jehož levé straně se před námi odhaluje v plné své kráse obrovský ledovec Glacier D´Orny….dýchá z něho chlad, je to obrovská masa sněhu a ledu ….uprostřed vidíme skupinku horolezců,kteří zkoumají ledovcové trhliny,kterých jsou tu spousty, a později stoupají po ledovci dál nahoru…. O půl dvanácté procházíme okolo chaty Cabane D Órny, ale pouze ji míjíme, máme namířeno dál, podél ledovce stoupat na horizont a dojít až k chatě Cabane du Trient do výšky 3170m. Po slabé půlhodince cesty uslyšíme hluboké dunění a poté se ohlížíme na levou stranu, nad ledovcem se z vysokých skal utrhlo pár balvanů a valí se dolů celá lavina kamení, která dopadně až na ledovec…..zvuk padajících skal působí dost strašidelně, a nepadá to jen jednou, za chvíli se trhají šutry znovu….dlouho se nerozmýšlíme (já asi rozhoduji, jelikož jsem větší strašpytel než Zbyšek) a obracíme se na cestu zpět, přírodě prostě neporučíš a někdy je pohyb v horách opravdu nebezpečný…
Dali jsme si na spodní chatě pauzu, chvíli se i slunili a pak jsme vyrazili na zpáteční cestu.
Na rozcestníku jsme se nedali ale cestou zpátky k lanovce, ale přímým směrem dolů, bylo psáno že cesta má do Champex k jezeru trvat 3 hodiny,ale kdo to kdy měřil, nevím, cesta byla dosti krušná, příšerný sklon, nohy nás bolely hned od začátku, jediné plus bylo, že tu rostly šíleně velké a dobré borůvky, asi proto, že tudy chodilo velmi málo turistů, chodník byl fakt drsný …cestou jsme klesli o 1450 výškových metrů! Když jsme dorazili k jezeru, na lavičce jsme si dali malé občerstvení, protože už jsme fakt nemohli dojít ani těch pár metrů k autu…



Čtvrtek 28.8.2008 Zase pro změnu: slunečné ráno. Jedeme od nás nahoru do Col du Gd.St.Bernard. V 8,40 hod. vyrážíme od rozcestníku těsně před příjezdovou tabulí dovrchu červenou značkou na okružní túru přes 3 sedla s návratem zpět do Col du Gd.St.Bernard ale z italské strany…. Stoupáme do prvního sedla Col des Chevaux do výšky 2714m, výstup je pozvolný , takže není důvod očekávat nic neobvyklého , ale fíha! Na hřebeni se kocháme pohledy okolo a když mrknu,kudy že vede naše další cesta, trošku mi zatrne….úzká pešina černou šotolinou, svah příkrý jak hrom, nikde žádné řetězy ani žádné podobné jištění…Jiná varianta prostě není, tak se sesouvám pomalu ale jistě dolů, raději nehledím předsebe ani podsebe, pouze pod své nohy ….ani nevím jak, ale za 15 minut jsme opět pořádně klesli dolů do údolíčka Combe de Drone, 2436m. Protéká tu horský potok, okolo se pasou kravičky, jak se do té výšky dostaly, to je záhada …ale zas to tu vypadá jak idylka….Začínáme stoupat opět do výšky, do sedla Col du Bastillon, 2757m , odtud jsou nádherné pohledy až na Mont Blanc, ale také do dalšího údolíčka, kam směřujeme, na soubor několika horských jezer Lacs de Fenetre…sestup dolů do výšky 2456m v bleděmodrém jako ten předchozí, začínám si zvykat…v údolí roste spousta lučních květin, mj. právě v oblasti jezer takové zvláštní bílé chomáče je tu spousta motýlů, dáváme si pauzu a kocháme se výhledy Je tu takový klídek. Lidí potkáváme minimum, vůbec za celý pobyt, kromě návštěvy Zermattu, jsme jich tady opravdu moc nepotkali. Poslední sedlo,které nás dnes čeká je Col Fenetre de Ferret, 2698m a odtud se již cesta hoodně doleva stáčí směrem k našemu Col du Gd.St.Bernard, teď se vlastně nacházíme již za italskými hranicemi…..jak se blížíme k civilizaci, tak turistů přibývá, a jsou to zejména Italové, kteří cestou šveholí o stošest, jakoby ani nestoupali do prudkého svahu…úplně v pohodě zvládají obojí.
Když procházíme svatobernardské sedlo, míjíme několik stánků se suvenýry, neodoláme a pomalu také nakupujeme pár dárků domů, přeci jen náš čas se tu pomalu krátí….Pak sedneme do auta a za pár minutek jsme v Bourg St.Pierre a házíme relax…


Pátek 29.8.2008 Dnes je budíček o trošku dříve než obvykle, v 5,30 hod.. Je to náš poslední den, má být zase pěkně, tak si ho chceme také užít. Odjíždíme do údolí směr Martigny, kde na kruhovém objezdu volíme směr francouzské Chamonix. Něco málo po sedmé hodině parkujeme ve vesničce Montroc a vyrážíme odtud pěšmo s báglama po červené značce směr vzhůru k jezeru Lac Blanc, cesta by nám měla trvat 2,45hod. Stoupáme lesem, pak zvolna chodník přechází v kamenitou cestu směřující ke skalnímu masívu a ocitáme se opět v zajetí žebříků a řetězů, zas se mi lehce klepou kolena, ale jdu do toho…Po přelezení skal se nacházíme už v celkem dobré výšce, odkud máme jak na dlani po levé straně celý hřeben počínaje špičatými vrcholky Petit Dru , pokračujíc ledovcem Mer de Glace, dalšími vrcholky a Aiguille du Midi… až zasněženým vrcholkem Mont Blancu konče .. Celá naše dnešní cesta je vlastně hřebenovka, při níž neztrácíme tohoto velikána z očí…a počasí nám přeje, takže pozorujeme dalekohledem i horolezce, kteří jej zdolávají….Cestou míjíme pasoucího se kamzíka, vůbec se nenechá vyrušovat, asi je tu zvyklý na pohyb turistů. V dobrém čase přicházíme k jezeru Lac Blanc, 2352m, před nímž ještě míjíme horskou chatu . V 10,30 rozbalujeme svačinu a stále fotíme jak zběsilí…pak pokračujeme za velmi teplého počasí hřebenovou stezkou dál až nás to dovede za další 2 hodinky k horní stanici sedačkové lanovky L´Index, ve výšce 2385m. Kupujeme lístek na lanovku a sledujeme cestou paraglidinisty,kteří tu rozbalují své padáky a pak se vznášejí přímo nad Chamonix dolů…. My jedeme dolů sedačkou a pak přesedáme ještě na kabinku, za 10 Eur. V městečku hledáme nejbližší železniční stanici „Les Praies“ a čekáme na vláček směr Montroc….jede nám to za 10minut a platíme 2 Eura za 4 stanice jízdy. Cestou do Bourg St.Pierre se ještě stavujeme v Martigny a kupujeme zbytek dárků, spoustu sýrů a také květinku pro naší hodnou paní domácí….
Večer se jdeme s Rogerem i jeho paní rozloučit, byli opravdu moc a moc milí.


Sobota 30.8.2008 Zvedáme kotvy ve 4,30 hod. z Bourg St.Pierre, směr Martigny, Bern, Luzern…..na dálnici č.13 v 8,45 odbočujeme směr Vaduz, Lichtenštejnsko. Přejíždíme most přes řeku Rýn a míříme přímo do lichtenštejnských hor, přes vesničku Steg až nahoru do Malubumu, do výšky 1602m. Jedeme sedačkovou lanovkou na vrcholek Sareiserjoch a rozhlížíme se po tomto ministátečku. Mají tu pěkně. Za chvíli jsme zpět u auta a sjíždíme z hor dolů do Vaduzu a pak již najíždíme na dálnici směr Bregenz, dál Mnichov, Regensburg, Rozvadov….a domů se dostáváme v 17,35 hod.

Naše závěrečné shrnutí: úžasná dovolená….

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (5)
 
26.09.08 07:56 Misa1
Díky za krásné povídání a fotečky. Zas znám další kousek Evropy, kam se určitě nikdy nevydám, protože by mě to zabilo !!!! Míša
21.09.08 14:09 Leneu
Teeeda, to musela být bomba. Super fotečky!!
15.09.08 11:56 KaCaTB
Moc pekne vypraveni doplnene uzasnymi fotkami. Treba jednou odhodim zbytky strachu a na takovou cestu se taky vydame. Katka
07.09.08 18:21 bohous357
Moc pěkné,snad se tam taky někdy vydám, Val d´Anniviers mám v plánu na příštích 10 let.
07.09.08 14:27 Trochy
Klobouk dolů,na ty stezky na strmých skalách bych asi neměl.Jinak jsou to určitě překrásné celoživotní zážitky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
6SMYa
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝hancaM˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy4
Galerie67
Hotely21
Diskuze17
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours