Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 5
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Mallorca (2004)

Autor:
Zařazeno:
Mallorca
Napsáno:
03.06.08 17:17
Fotografií:
39
Návštěv:
6152
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
V roce 2004 jsme se s manželem vydali na naši první společnou dovolenou u moře. Dle doporučení mojí kamarádky jsme se rozhodli pro největší z Baleárských ostrovů, Mallorcu.

Po příjezdu z letiště jsme se ubytovali v hotelu. Na místo jsme dorazili v noci, byla už tma,
ale přesto jsme se vydali na kratičkou obhlídku okolí. Oba jsme byli u moře po dlouholeté přestávce a na moment, kdy jsem zaslechla šumění vln a nasála ten úžasný, mořem provoněný vzduch, nikdy nezapomenu.
Druhý den ráno jsme zjistili, že máme z hotelového pokoje krásný výhled nejen na moře , ale také na „nedaleké“ kopce na protější straně . O tom, proč mám slovo „nedaleké“ v uvozovkách, tu ještě bude řeč.

Samozřejmě jsme měli zamluvené auto a chtěli jsme toho vidět co nejvíce, protože tehdy jsme ještě netušili, že Mallorca se stane naší srdeční záležitostí a ještě několikrát se tam vrátíme.

Navštívili jsme spoustu zajímavých míst, krásná malá městečka s typickými zelenými okenicemi na domech a uzounkými uličkami , ale také nádhernou přírodu. Za cesty po hrozivě vypadajících silnicích, s nespočetnými zatáčkami , jsme byli odměněni úžasnými vyhlídkami ze skalisek vysoko nad mořem . Nádhera, která se slovy nedá vyjádřit , všude kam oko dohlédne jen modrá hladina stříbrně se lesknoucí pod paprsky slunce .

Nebudu se zde rozepisovat o tom, co jsme během našeho pobytu navštívili, protože o místech jako jsou např. Cap de Formentor , katedrála Sa Seu , Deiá , Valldemosa , Sóller nebo Sa Calobra , apod., tu už bylo napsáno mnoho, včetně bohoté fotodokumentace.

Detailně Vám představím pouze dva z našich velmi povedených výletů.

Po několika dnech jsme vrátili auto a na další den jsme měli naplánované další dobrodružství, a to výlet do mořských jeskyní u městečka Porto Cristo na východním pobřeží.
Džíp nás dovezl do přístavu, kde nás navlékli do neoprenů, nastoupili jsme do člunů, posedali si na okraje a jemně se přichytli lanek po obvodu. My s manželem jsme byli nadšení, že jsme se dostali na příď, odkud budeme mít kásný výhled. Vyjeli jsme.
Ŕíkala jsem si, že jedeme docela rychle na to, že nejsme nijak jištěni a na palubě jsou i malé děti. Omyl! Teprve poté jsme OPRAVDU vyjeli! Po pěti minutách jízdy jsem měla pocit, že už se déle neudržím a představovala jsem si, jak mě rozseká motor, pod který spadnu. Modlila jsem se, ať už proboha někdo začne hystericky ječet, ať zastavíme, abych to nemusela udělat já. Každou pidi dírku ve skalách jsem vzývala, ať už je to ono!!!
Cesta na přídi se ukázala jako obrovská chyba. Ano, užasný výhled jsme měli – na každou vlnu, která nám po najetí na ni chrstla do obličeje. Nicméně cestu jsme přežili a naskákali do moře a stylem „jedno tempo tam, díky vlnám tři až čtyři zpět“ jsme doplavali zbývajicích cca 20 m k jeskyni.
Vchod do ní se nacházel pod úrovní moře, takže bylo nutné se pooořádně nadechnout a s pomocí průvodce podplavat několikatimetrovým otvorem, abychom vyplavali v jezírku v jeskyni.
Nemohla jsem řict ani „A“, protože jsem to byla já, kdo neustále vymýšlel nějaké dobrodružné akce.
Zapřísahla jsem se, že tam zůstanu bydlet na věky věků, protože do TOHO člunu už mě nikdy nikdo nedostane.
Musím ale říct, že to určitě stálo za to! Přírodní jeskyně bez jediného uměle vytvořeného chodníčku či osvětlení byly nezapomenutelným zážitkem. Koupání v jezírku, jehož voda byla sice nádherně průzračná, ale neměla více než 16 stupňů také – zvlášť pro nás, kteří trpíme na ledviny! Ale byla to jediná možná cesta k východu. Ještě poznamenám, že do jezírka bylo třeba skočit ze skalky, jejíž výšku si, vzhledem k chybějícímu odhadu, netroufám hádat. Taky úžasné – zvlášť pro nás, co trpíme závratěmi!
Ale „na konci tunelu“ už bylo vidět světlo, takže ještě zbývalo proplazit se tunýlkem, který vypadal, že nemá větší průměr než moje hlava. Opět úžasné – zvlášť pro ty, kteří trpí klaustrofobií. Přesto, že toto „zvlášť pro ty.....“ se mě netýká (nemusím trpět úplně vším, ne?!), mi zrovna nejpříjemněji nebylo.
Rychle jsme plavali zpět k člunu, abychom zabrali dobrá místa – ano, správně – NA ZÁDI!!!, kde to tak strašně neházelo. Díky tomu a díky vyplaveným endorfinům (snad to píšu dobře – zkrátka – cítila jsem se jak po půl litru vína ) se mi zpateční cesta na člunu dokonce líbila.

Na tomto výletě jsem bohužel neměla z pochopitelných důvodů foťák, takže jej nemám zdokumentovaný. *

Ještě týž den jsem chtěla zamluvit auto na další den, ale manžel mě přesvědčil, že to není třeba, protože v okolí je tolik půjčoven, že si auto vyzvedneme až následující den bez rezervace.

Ráno jsme vyrazili z hotelu jen s doklady a poslední malou lahví vody do autopůjčovny s tím, že stejně budeme muset natankovat, tak si vodu koupíme na benzínce. Možná si říkate, proč sem píšu nějaké nesmysly o zamlouvání auta a nakupování vody, ale věřte, vše co píšu, se později ukáže jako docela podstatné.

„Bohužel, na dnešek už žádné auto nemáme, přijďte zítra“, řekli nám hned v první půjčovně.
„Nevadí, za rohem je další, tak zkusíme štěstí tam“. „Auto? Ještě dnes? No, to musíte přijít alespoň dva dny předem! Ale máme kola, nechcete?“ Stejně jsme dopadli i na všech dalších místech.

Sřípala jsem zubama a dusila v sobě: „Já jsem to říkala....!“ Ale vzhledem k tomu, že se nám ještě stále klepaly ruce po včerejší „adventúře“, kterou jsem vymyslela já, raději jsem ani nešpitla.
Přesto, že ani jeden z nás není milovníkem pláží, manžel by býval jeden den sladkého nicnedělání uvítal, ale chtěl udělat radost svojí hyperaktivní choti, proto navrhl, že si uděláme malý pěší výlet na nedaleký kopec, který vidíme z hotelového pokoje.

Na cestu jsme se vydali kolem deváté hodiny a po hodině a půl cesty podél silnice bylo patrné, že onen kopec není tak blízko, jak se zdálo.
Po několika dalších desítkách minut chůze jsme našli odbočku vedoucí směrem k našemu cíli a sešli ze silnice na prašnou cestu mezi zahrádkami.
Slunce začínalo pořádně pálit a nikde nebyl ani kousek stínu, kam bychom se mohli alespoň na ukrýt před pichlavými paprsky. Vracet jsme se nechtěli, pokračovali jsme tedy dále i přes úmorné vedro a nedostatek vody, kterou už jsme si museli přidělovat po malých doušcích.
Dírou v plotu jednoho spustlého pozemku jsme se dostali přímo pod kopec, kde bylo více než jasné, že zásoby vody hned tak nedoplníme.
V houští jsme objevili zbytky staré železnice vedoucí nahoru. Vydali jsme se po ní, procházeli jsme zajímavými tajemně vyhlížejícími místy. Po několika kilometrech se staré koleje schovaly do tunelu vytesaného ve skále. Nejprve jsme váhali, ale i přesto jsme do tunelu vešli. Naštěstí jsme zanedlouho zahlédli světlo prosvítající přes všudypřítomné houští. Ani tento hustý porost nás nedokázal ochránit před středozemním sluncem. Bylo pravé poledne a my jsme s posledními kapičkami pitné vody stoupali k cíli, k vrcholku kopce necelých tři sta metrů nad mořem. V ten okamžik to pro nás bylo jako pokořit některou z osmitisícovek, ovšem v naprosto opačných klimatických podmínkách.
Došli jsme k úzké cestičce, která stoupala příkře k vrcholu. Kamenitou stezkou jsme vyšplhali těsně pod skálu, kterou jsme vídali z našeho pokoje. Byli jsme u cíle. Vyčerpaní, hladoví, žízniví….
Odměnou nám však byl pohled dolů. Dlouhé pobřeží jsme měli jako na dlani. Azurově modré moře kdesi v dálce splývalo s oblohou stejné barvy.
Představa, že musíme stejnou cestu podniknout ještě jednou, tentokrát dolů, nás i přes to opravdu děsila.
Rozhodli jsme se obejít vrcholek a najít nějaké místečko stínu, kde bychom si odpočinuli před zpáteční cestou.
Když jsme se dostali na druhou stranu, nevěřili jsme svým očím. Pod námi se klikatila krásná široká asfaltová cesta vedoucí k luxusním sídlům s bazény, tenisovými kurty a hlavně s restaurací!
Vtrhli jsme dovnitř jako hurikán, možná i trochu vyděsili místní obsluhu a objednali si, pokud si dobře pamatuji, asi šest vod a nějaké džusy. Paní nám donesla, co jsme si objednali a čekala, kdy přijdou ti ostatní. Že žádní ostatní nejsou, pochopila, jakmile jsme během okamžiku všechno vypili a objednávali si další.
Dolů jsme se tedy dostali poměrně pohodlně a bez obtíží.
Z této dobrodružné výpravy nám zůstala spousta nádherných fotek, ale také poučení, že ne všechno musí být tak blízko, jak to vypadá z pohodlí hotelového pokoje.

Dodatečně jsem zjistila, že onen kopec se jmenuje Puig de Sa Font a měří 271 m.
Další dny už jsme trávili „jen“ projížďkami po ostrově a zjistili jsme, že abychom poznali všechny jeho krásy, nestačil by nám ani měsíc, ani rok......

Mallorca, její příroda a místní lidé v nás zanechali spoustu krásných vzpomínek, a proto se tam vždycky budeme rádi vracet, nejen poznávat nová místa, ale také na ta „stará známá“. „Naši horu“, jak jsme ono místo nazvali, ale pozorujeme s patřičným respektem už jen z promenády našeho „domovského střediska Cala Millor.




* Pokud by měl někdo zájem, přes vzkazník pošlu odkaz na stránky pořádající firmy, kde je pár fotografií. Sice jsem měla jejich svolení k uveřejnění, ale nemají zde požadovaný rozměr, takže je nemohu vložit.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (4)
 
19.06.08 22:05 editea
Kačenko děkuji za bezvadné a npínavé čtení....a navíc o naší milované Mallorce. Zážitky jsou úžasné ale většinou až doma nebo jak je člověk píše,co? Pak se tomu i rád od srdíčka zasměje...P.S. Do té jeskyně bych nemohla, mám závratě, klaustrofobii a kdoví co ještě....takže máš můj velký obdiv....edita
18.06.08 22:55 Babka
Kačko, tak jsem si konečně přečetla tvůj cestopis. Dobře napsaný a se vzpomínkou na výstup na kopec jsi mi připomněla stejnou příhodu, kterou jsme my prožili v Itálii v Marcelli při výstupu na Monte Conero.Dorazili jsme absolutně vyčerpaní po nějaké kozí stezce a vylezli jsme u toalet letní restaurace. Žízniví a přes poledne. Koukali na nás jak na zjevení odkud jsme se to vyhrabali, protože všichni k nim dorazili po krásné asfaltce. Pivo a voda do nás jen zahučeli a samozřejmě následovalo repete. Při obhlídce nejbližšího okolí jsme zjistili, že jsou tam penziony s bazény a krásné výhledy. Zpátky jsme šli po té silnici co po ní normální lidi jezdili a byli jsme za poloviční čas zpět u moře. máme tudíž společný zážitek každá z jiného konce Evropy. .
04.06.08 09:41 hancaM
Ahoj Katko. ....když se ptáš u fotky č.5 "Není to nádhera".....říkám, že to je NÁDHERA, fakt tam musí být moc pěkně. Výlety jste měli tedy pěkně dobrodružné, hlavně, že vše nakonec dobře dopadlo a přežili jste to ve zdraví. Díky za cestopis.H.
04.06.08 06:38 KRÁLÍČEK
Kačko,díky za poutavý cestopis,moc krásný...Tím si nás naladila ještě víc na blížící se dovolenou na Mallorce.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
CEYVu
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝KaCaTB˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy1
Galerie34
Hotely15
Taverny1
Diskuze7
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours