Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 9
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Gargáno

Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
30.05.08 14:59
Fotografií:
0
Přečteno:
6482
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
28 °C
Jasno
JV, 2.6 m/s
Po dlouhém zvažování kam letos na dovolenou jsme se rozhodli pro Itálii a to hlavně kvůli písečným plážím, kterých je v Itálii nespočet a které budou vyhovovat nejvíce našim dětem. Volba nakonec padla na Gargáno ostruhu na pomyslné botě Itálie. Od nejmenované cestovní kanceláře v termínu od 9.června 2006 na 14 dní s ubytováním v chatkách bez jídla v malém městečku Lido Del Sole, které se nachází v severní části Gargána.

Původní plán výjezdu byl plánován na čtvrtek v 16 hod. Den jsme kupodivu splnili, ale čas se posunul jak to tak bývá a vyjeli jsme až v 22,30 hod. První část trasy byla Z Liberce – Praha – Dolní Dvořiště - Salzburk - Villach – Udine – Bibione (900 km). Cesta proběhla celkem bez problémů až na Rakouské dálnici kde jsme jeli skoro celou dobu v jednom pruhu max. rychlostí 80 km/h, protože opravovali kompletně druhou půlku dálnice. Myslel jsem, že takovou drzost vybírat za toto peníze (dálniční známku) máme jenom my v Čechách, ale mýlil jsem se. Pokus o rychlejší jízdu jsem hned zavrhnul, protože auto před námi to nevydrželo a zrychlilo cca na 90, ale hned na prvním výjezdu ho policajti stavěli. Do Bibione jsme dojeli v pátek 9 hod. ráno. Vzhledem k tomu, že sezóna ještě nezačala nebyl problém zastavit v jednom rekreačním středisku skoro cca 20m od moře. Rodinka se sbalila a šla k moři a já jsem se v autě natáhnul a spal a spal a spal.V 17 hod. jsme se vydali na druhou část trasy Padova-Ravena-Rimini-Pescara-Lido Del Sole (900 km). Celou cestu jsem měl v plánu jet po dálnici. I když Italské dálnice nejsou zrovna nejlevnější. Cena odpovídá jejich kvalitě, měli je opravdu v perfektním stavu. Přesto jsem neodolal a rozhodnul jsem se jet z Padovy do Rimini po pobřeží, abychom se mohli kochat výhledem na moře. Asi po hodině jízdy 50 km rychlostí jsem litoval, že mě taková blbost vůbec napadla. Byla totiž dopravní špička a navíc ještě neustále někde opravovali silnice, mohlo se jet tedy max. 50 km/h a na moře stejně nebylo vůbec vidět. Takže hned u prvního možného nájezdu jsme mazali na dálnici. Do Lido Del Sole jsme dojeli v sobotu 5 hod. ráno.

Ubytování bylo výborné měli jsme totiž původně mít malou chatku pro 4 osoby + přistýlka, ale nakonec jsme dostali za stejnou cenu chatu pro 6 osob. Počasí zatím nic moc od moře to pěkně foukalo a černé mraky na obloze nevěstily nic dobrého. Turnusu před námi celou dobu pršelo, takže byli pěkně naštvaný. Pláže byly neupravené, Italové říkali, že to ještě nezažili, aby se v červnu už dávno nekoupalo a neměli připravené pláže. A tak jsme rádi kývli na nabídku naší průvodkyně vyrazit hned druhý den na výlet do Národního Parku Gargána (Foresta Umbra) a to jeepem s Italským průvodcem, včetně oběda.

Průvodce, řidič, kuchař, komik v jedné osobě se jmenoval Jenny (čti džany). Bylo mu asi tak 27 a k mému překvapení uměl obstojně česky. Česky se naučil pouze ze slovníčku česko-italského, jak jsme se později dozvěděli. První jeho otázka byla jestli je v místním potoce voda, protože jestli je, tak nebudeme moct jet do kaňonu a přijdem snad o to nejkrásnější. Voda v potoce byla, ale málo a tak Jenny prohlásil, to je ok, když tak plavat snad umíte. To se mi docela orosilo čelo při představě, že někde plavu se svými třemi dětmi na hrbu. Jenny mě uklidnil, že mi s nima když tak pomůže. Do jeepu se nás nakonec naskládalo 9 osob a za melodie z filmu „Indiana Jones“ která hrála na plné pecky, jsme vyrazili. Jenny se nás cestou ptal, jestli tuto melodii známe, všichni jsme řekli že ano, ale Jenny nám sdělil, že se pleteme, že to neni Indiana Jones, ale Indiana Jenny cituji „Jones amerikááána Jenny italiááána“. Cestou jsem nevěřil kudy všude takový jeep dokáže projet, takže jsme byli i pěkně vyhrkaný a byli jsme rádi, když jsme zastavili v kaňonu v kterém k mé radosti voda nebyla. Jenny nám udělal výklad o vzniku kaňonu o místní vegetaci, nerostném bohatství, včetně vysvětlení jak v pravěku muži mlátili manželky pazourkem, kterého bylo v kaňonu (a po celém Gargánu) dostatek (pár jsem si jich odvezl domů). Potom nás Jenny usadil na střechu jeepu abychom se mohli kochat krajinou. Před každou větví nás včas varoval, takže jsme bez úhony dojeli na kopec, odkud jsme se kochali nádhernými výhledy po Gargánu. Počasí nás vyslyšelo a začalo se dělat pěkně. Dále jsme jeli po tak bídné cestě, že v jeden moment jsme byli dost nakloněný a navíc pod námi byl ještě sráz, že i Jenny na chvíli zmlknul a řekl bych, že i jemu zatrnulo. Potom radši zastavil a spočítal nás jestli jsme na střeše všichni. Další bod programu mělo být krmení dravé zvěře, manželka se nejdřív vyděsila a se slovy „Ježišimarjá to ty děti budou zase jíst“ začala hledat v tašce jídlo pro děti. Naštěstí se jednalo o daňky v Dančí oboře a následně ryby v rybníce, které pak Jenny lovil holou rukou. Finta byla jednoduchá, ryby o velikosti malého kapra nalákal na chleba ke břehu a potom je rukou vyhrnul na břeh. Samozřejmě, že si přitom ohodil blátem jeho bílý svetřík a se slovy „Madona míííja to je bordel“ nám je ukazoval a pak je hodil zpátky do vody. K mé radosti byl další bod programu oběd, který se konal u Jennyho domu na zahradě a to čistě z produktů domácí výroby. Už si ani nepamatuju co všechno jsme jedli, jenom vím, že toho bylo strašně moc. Asi 10 chodů přes polévku, špagety,saláty,sýry, palačinky, marmelády atd. Bylo to výborné až na marmeládu z pomerančové kůry, která byla tak kyselá, že jsme na sebe všichni udělali takový obličeje, že by se za ně Mr. Bean nemusel stydět. Po obědě, když nám slehlo vzal Jenny děti a vozil je na oslovi. Respektive na oslici, která se jmenovala Pepína. Když povozil děti prohlásil, že se musí svézt i dospělý, kteří váží méně než 100kg. Všichni jsme se zdráhali se slovy, že potom obědě vážíme všichni přes 100kg, ale Jenny byl neoblomný a se slovy to by jste urazili Pepínu i mě, nás postupně vozil po zahradě. Potom s námi Jenny ještě udělal okružní jízdu po vesničkách v kopcích Gargána a odvezl nás zpět do Lido Del Sole.

Další den bylo počasí sice lepší, ale na koupání to ještě nebylo. Foukal stále dost vítr od moře a tak jsme rádi kývl na další nabídku výletu na lodi do Mořských jeskyní, kterých je po pobřeží Gargána nespočet. Původně se mělo vyjíždět z nedalekého Rodi Garganica, ale přístav v Rodi je otevřený na širé moře a loď díky vlnám nemohla připlout ke břehu a tak jsme se museli autem přesunout do malebného městečka Peschici. Kde jsme se už bez problémů nalodili. Musim říct, že první chvíle na lodi byly opravdu krušné, děti viseli přes palubu, aby mohli zvracet, jak jim bylo špatně. Manželka byla zelená jak bzinka a já jsem na tom nebyl o moc lépe. Naštěstí tyto stavy netrvaly dlouho. Loď kormidlovali dva snědí větrem ošlehaní námořníci a myslím, že mnohé dívčí srdce na lodi zajásalo při pohledu na ně, samozřejmě kromě mojí manželky . Pluli jsme po pobřeží z Peschici přes Manocore až za Vieste. Cestou jsme vplouvali do jednotlivých jeskyní, tady musim smeknout před zručností kormidelníků, protože jeskyně měli opravdu úzké vchody a ven z nich museli couvat. Každá jeskyně měla svůj oficiální název, ale měl jsem pocit, že ty názvy co nám říkali si vymýšleli až v jeskyni a to co je zrovna napadlo. Také jsme pluli kolem jediného majáku v Itálii , který údajně opečovává žena, dle informace průvodkyně. Nářmoníci ovšem, hned oponovali, že to není pravda, protože maják, který opečovává žena, nemůže fungovat. Také jsme pluli kolem zátoky Pomerančových květů, kde se na pláž obklopenou skalami dostane člověk z pevniny pouze výtahem vybudovaným ve skále. Údajně se v hotelu na skále konají mejdany Italské vlády, protože je dokonale nepřístupný z pevniny a z moře pouze výtahem přes pláž a nebo helikoptérou. Oběd jsme si dali na pláži Baia di Campi, kde jsme se i koupali, jelikož se udělalo teplo a vítr přestal foukat. Cestou zpátky se námořníci bavili tím, že jeli rychle a voda cákala do lodi takže lidi v zadní části byli úplně mokrý.

Další naše akce byla okružní cesta autem kolem Gargána se zastávkami v nedalekém městečku Rodi Garganicu, Vieste, Monte st. Angelo a samozřejmě s koupáním a to na pláži Baia di Vignanotica.
Rodi je typické staré italské městečko s kouzelnými uličkami v kterých není problém zabloudit. Zajímavé je i v noci, kde mají ozdobené palmy a kupodivu i kostel světýlky zářícími do tmy.
Vieste to už je větší město, v kterém jsme navštívili muzeum mušlí, které bylo dokonce zdarma. Potom jsme šli po hradbách staré části s výhledy na moře a bazénem zabudovaným ve skále pod hradbami. Dále výhledy na pláže se skálou nazývanou Dívčí sen. Podle pověsti je ze slz dívky, které vyplakala při čekání na svého námořníka, který se již nevrátil z moře.
Cestou do Monte st‘ Angela jsme se zastavili na údajně nejhezčí pláži celého Gargána Baia Di Vignanotica. Je poměrně těžko přístupná. Auto jsme museli nechat na kopci na parkovišti a potom nás odvezli dolů k moři mikrobusem. Kamínková Pláž byla narvaná Italama, protože zrovna měli polední siestu. Pláž měla od moře ke skále asi tak 5m takže jsme leželi hned pod skálou/srázem vysokým asi tak 20m, z které na nás neustále dopadali drobné kamínky takže jsem čekal kdy se z ní odloupne nejaký větší pazourek a spadne nám na hlavu. Italům to, ale evidentně nevadilo, takže mi nezbylo nic jiného než skále věřit.
Do Monte st‘ Angelo jsem se vřítili jako správní cizinci. Vjeli jsme přímo doprostřed slavnosti na počest pátera Pia. Místní policisté nás navedli na parkoviště a my jsme ještě stihli slavnostní průvod do kostela, jehož hlavní část je v podzemí vytesaná ve skále. Musim říct, že to byl opravdu zážitek. V podvečer jsme se vydali na cestu zpět po silnici přes rezervaci Forresta Umbra. Cestou jsme málem přejeli (ne jenom my) koně okusujícího listí na větvých stromů ze silnice. Troubení na něj nezabralo, takže jsme čekali až se nažere a potom volným krokem odešel. Projeli jsme noční vesnice, městečka v kterých to úderem 22 hod. opravdu ožilo, včetně dětí zhruba od věku 5 let.

Výlet na Tremitské ostrovy. Vypluli jsme větší výletní lodí z Rodi Garganica a cesta trvala asi hodinu. Tremitské ostrovy se skládají z několika ostrovů. Největší z nich se jmenuje San Domino také mu říkají zelený ostrov pro jeho bujnou vegetaci a má nádherné písečné pláže. Údajně je u tohoto ostrova umístěna jedna z největších podmořských soch na počest pátera Pia, také na tento ostrov byla v roce 8 po Kristu poslána do vyhnanství Julie, vnučka císaře Augusta.
San Nicola, správní středisko souostroví se honosí významnou památkou z 11. století, opevněným opatstvím Santa Maria a Mare.Bylo založeno v 8. století. Byla zde nalezena mumie člověka ve svatebních šatech a dodnes je zde vystavena. Původně se myslelo, že se jedná o dítě, ale potom se přišlo na to, že se jedná o dospělého člověka a to mnicha, který zde žili a měli díky teplému a vlchkému klimatu velmi malé postavy. Svatební šaty údajně ukořistili při obraně ostrova z pirátské lodi. A měl je na sobě proto, že jak byli odříznutý od okolního světa tak nevěděli na co vlastně ty šaty jsou a tak je nosili ve významné události. V 18. století byla pevnost upravena na vězení. Nakonec sem byli až do roku 1945 deportováni političtí vězni. Také někdo navrhnul, že by jsme kdo chce přeplavali z jednoho ostrova na druhý jelikož bylo pěkný vedro. Ale to nám místní rychle rozmluvili, protože prý tu je silný podmořský proud a odneslo by nás to na širé moře.

Další akce byla návštěva městečka Lido Del Sole a účasti na pizza párty v jedné místní pizzérii, kterou pořádala CK za předem vybranou částku. Akce proběhla typicky česky. Pravá italská pizza (čtvero ročních období) se podávala doprostřed stolu na společný tác a berte si každý máte 4 kousky. Takže se všichni na ni vrhli a nakonec někdo měl 6ks a někdo jenom 2ks. Nakonec situaci zachránila slečna delegátka a těm co měli málo, dokoupila pizzu za své peníze a ještě dětem zmrzlinu. Musim říct, že italská pizza nám moc nechutnala, aspoň v čechách ji máme více zdobenou a které roční období zrovna jíme taky nebylo poznat (všechny byly skoro stejné), ale mohlo to být také pizzerií. Nikde jinde jsme už pizzu v Itálii nejedli, abychom mohli srovnávat.

Dovolená končí a v sobotu ráno jsme vyjeli domů. Poučeni z cesty sem, jedeme tentokrát směr přes Německo. Dovolená se nám líbila, počasí jsme zde zažili dalo by se říct troje roční období přes déšť, zimu, teplo a pařáky. Lidé jsou zde milí, vstřícní, ochotní.

Fotografie a video najdete na našich stránkách „www.lomet.net“.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (0)
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
4sZ7D
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝tomas˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací