Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 6
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Salento, Gallipoli

Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
20.12.07 21:52
Fotografií:
16
Přečteno:
8286
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
23 °C
Skorojasno
VSV, 3.1 m/s
Z Itálie nám přirostlo k srdci Lignano (i přes rozšířený názor, že je tam špinavé moře), poznali jsme San Benedetto del Tronto (nádherné centrum palmové riviéry), manželka s dcerou byly i na Gargánu (tehdy ještě beze mě) a jednou byla manželka v Rosolina Mare. Již krátce po loňské dovolené (2006) padlo předběžné rozhodnutí, že další dovolená v Itálii bude tentokrát „někde jižněji“. Pořád jsem tvrdil – co nejjižněji, přestože se manželka snažila smlouvat, zda by nestačilo Gargáno. První myšlenka padla na Gallipoli, v oblasti Apulie (italsky Puglia), neboli podpatek Itálie. Uchvátila mě zejména fotografie „starého“ Gallipoli /čti ga lípoli, s důrazem na dvě el/ s přístavem a množstvím historických staveb. Při procházení internetu jsem moc osobních zkušeností s touto oblastí nenašel, jenom, že je tam pěkně a „nejsou tam Němci“. Kdežto ke Kalábrii jsou mraky diskuzí, samozřejmě pouze v superlativech, takže těsně po Novém roce jsem spíše začal vybírat lokalitu ve zmíněné Kalábrii. Definitivní rozhodnutí ale nakonec učinila manželka, která z obavy před velkými vlnami dala přednost Gallipoli.

Trošku byl problém s termínem, jako kompromis jsme zvolili termín 9. – 16. června, i když jsem měl dost velké obavy o teplotu moře a raději bych jel alespoň o týden později, protože cena byla pořád stejná. Výběr apartmánu v Gallipoli byla velká loterie, protože jsme vůbec netušili, do čeho jdeme. Jeli jsme ve čtyřech, ale rozhodli se pro 2 „monolocale“, tedy 2 ubytování pro 2 osoby. Cestovka nabízela při nákupu 20% slevu, ale s podmínkou, že konkrétní rezidence bude určena až na místě. Jednání s CK vedla dcera, která při objednávání zjistila, že ubytování pouze pro 2 osoby je možné jedině v residenci Porta d’Oriente, takže tato obava nakonec odpadla.
Rozhodli jsme se, že vyrazíme o den dříve a na cestě si konečně prohlédneme Benátky, kde jsme ještě nikdy nebyli, potom přespíme v San Benedettu a v sobotu ráno dorazíme zbytek cesty. Již delší čas před cestou jsem si prošel řadu informací o Benátkách, hlavně o parkování a místní dopravě „vaporetto“ = „waterbus“ a vytiskl několik itinerářů z různých plánovačů tras. Sháněl jsem i navigátor do auta, nakonec jsme jeli bez něj pod heslem, že si nějak poradíme.

Vyjíždíme ve čtvrtek, ve 23.00 hod. Je to o hodinu později, než byl původní „podrobný“ plán cesty, ale jedeme na dovolenou, nikoliv na štvanici. Kombík plně naložen, i když musíme některé věci nakonec nechat doma, protože auto není nafukovací. Za hodinu přijíždíme do Mikulova, kde chceme ještě dotankovat „plnou“, samozřejmě o půlnoci se střídají směny, takže se naše první zastávka protáhne asi na 20 minut, nalepujeme i rakouskou dálniční známku. Pasy ukazujeme na české straně, rakušák pouze mávne rukou ať jedeme. Letos nám počasí přeje, žádný déšť a po prázdných cestách jsme za chvíli na předměstí Vídně. Musím na sebe prásknout, že se mi podařilo při nájezdu na A2 odbočit o jednu ulici dříve doprava než jsem měl, po asi 50m se otočím zpět a odbočuji správně. Na druhou stranu, loňské problémové místo, kdy jsem málem nestihl včas odbočit do pruhu na Graz a pokračoval bych na Prahu, jsem letos projel bez zaváhání. Poté již pohodová jízda po dálnici směrem na jih, další zastávku máme pravidelně na „105.“ kilometru dálnice A2, Loipersdorf. Na další cestu si z přehrávače pouštím kapelu Senzus, protože mě její písničky udrží v bdělém stavu v krizovém čase po třetí hodině ranní. Asi na 330. km A2 doplňujeme benzín za rakouské ceny (1.20Euro), trošku delší zastávka s občerstvením a vyrážíme směr Itálie. Po přejetí hranic nás čeká nádherná scenérie kopců, tunelů a vyschlých řečišť kolem silnice. Taky se objevují první stavby v italském stylu, vždy mě uchvátí různobarevné tašky na střechách domů. V tomto okamžiku si připomenu hru Caesar III, kterou jsem hrál na PC a uvědomím si, že tvůrci hry byli dokonalí. Bohužel vzápětí projedeme bránou do placeného úseku italské autostrády a člověk ví, že bude platit jako „mourovatý“ za každý kilometr. Vzhledem k tomu, že zbývající osádka vozu spí, vynechávám první Autogrill na italském území, kde jinak zastavujeme, míjíme Udine a jedeme směr Venezia, Mestre. Těsně před koncem placeného úseku děláme zastávku s ranní hygienou, snídaní v italském duchu (presso grande lungo s croissantem) a domluvou ohledně závěrečného dojezdu do Benátek. Za chvíli opouštíme placený úsek (okruh kolem Benátek přes Mestre je bezplatný) a platíme 10.90. V plném slova smyslu naplňujeme rčení o sedláku ve velkoměstě, protože při placení vjedeme do brány, nad kterou se sice skví nápis CASH, ale zde je to myšleno jako platba pomocí automatu. Po prvotním překvapení si říkáme no dobře, vsunuji lístek do štěrbiny, na displei se objeví částka. První zádrhel nastává když vsunutá bankovka není „akceptována“, ani druhá ne a pořád to něco drmolí italsky. Za námi narůstá kolona, studený pot mám asi všude. Cvičně hodím nějaké mince do mincovníku nad štěrbinou a ejhle, zde není problém. Nařizuji osádce auta prohledat všechny kapsy a nakonec dáme společně dohromady rovných 11E. Dnes již vím, že jsem bankovky měl strkat do stejné štěrbiny jako onen zmíněný lístek a ne do spodní štěrbiny, která tam byla také.
Okruhem kolem Benátek projíždíme za velmi hustého dopoledního provozu, ale plynule, pro jistotu se držím v pravém pruhu (mezi náklaďáky), protože čekáme na odbočku na SR11, která vede spolu se železnicí přímo až na ostrov. Pro parkování jsem vybral Tronchetto, kde nemusíte nechávat klíče od auta u obsluhy parkoviště (jako na Piazzale Roma). 3 Eura za hodinu není zrovna málo, ale vzhledem k omezenému času, který jsme si vyhradili pro Benátky, to bylo asi nejrozumnější řešení. Vyzvedli jsme si parkovací lístek a po chvíli hledání zaparkovali auto. Po opuštění parkoviště jsme si v trafice zakoupili lístek na vaporetto v ceně 6 euro a byli příjemně překvapeni, že prodavač komunikoval plynně anglicky, když rodině před námi podrobně vysvětloval zásady cestování po Benátkách. Na náměstí San Marco jedeme linkou po Grand Canal (pozor, je možno jet i opačným směrem, kdy také přijedete na náměstí, ale známý kanál neuvidíte) a následuje prohlídka centra Benátek, samozřejmě velmi zkrácená. Plánujeme, že zpáteční cestu absolvujeme pěšky s prohlídkou zajímavých míst, ale asi po 1/3 cesty cítíme, že to není ono, sil ubývá a ještě nás čeká další cesta. Dorazíme proto na zastávku, jenže tam není nikde prodej lístků, což způsobí menší paniku v našich řadách. Nakonec se manželka (absolvovala 16 lekcí italštiny pro samouky) od místních lidí dozví, že je možno lístek koupit i přímo na lodi. Po návratu na parkoviště zaplatíme, opouštíme Benátky a pokračujeme směr jih.

Nemíříme na placenou autostrádu, ale chceme si prohlédnout za denního světla pobřeží, proto jedeme po E55 směrem na Ravennu. Původně jsem žil v domnění, že podle označení by se mohlo jednat o silnici dvouproudou, ale jsem vyveden z omylu, klasická okreska. Přestože je pátek odpoledne, cesta je celkem plynulá, mezi 60 až 100 km/hod, v první fázi nás brzdí náklaďák, který není možno bezpečně předjet. Těsně před Ravennou následuji ukazatel na Autostrade 14, Ancona, i když dnes vím, že jsem měl pokračovat ještě chvíli po okresce a napojit se na A14 až těsně před Rimini. Opět projíždíme bránou do placeného úseku autostrády a na prvním odpočivadle se za volantem střídám s přítelem naší dcery. Sedám si dozadu, manželka i nadále plní funkci spícího navigátora na předním sedadle. Jenže změna řidiče působí jako mávnutí kouzelným proutkem a manželka je čilá jako rybička, je evidentní, že „mladý“ nemá takovou důvěru. V oblasti Rimini nás čeká klasická zácpa, která trvá asi 20 km, potom již cesta ubíhá bez problémů a něco po osmé večer sjíždíme z dálnice u San Benedetta a platíme asi 14E. Ubytování máme zajištěno přes známou z ČR, která zde delší dobu žije a pracuje. Dáme se do pořádku a pohodlně vyspíme. Ráno nijak nespěcháme a nakonec vyjíždíme až kolem 11. hodiny, opět po autostrádě až do Bari (20E), kde sjíždíme na neplacenou SS379. Nicméně se jedná o dvouproudou silnici (v jednom směru) s limitem 110 km (který zde není moc dodržován) a celkem rychle se blížíme k Brindisi, potom sledujeme ukazatel na Lecce / čti Leče/, což je hlavní město této oblasti a poslední úsek je opět dvouproudá silnice do Gallipoli, tentokrát s limitem 90 km/hod. Pokud si cestující do Kalábrie stěžují, že neplacené úseky nejsou moc kvalitní, tak já musím konstatovat, že celý bezplatný úsek z Bari až do Gallipoli je absolutně bezproblémový a rychlý.

Těsně před 17. hodinou vjíždíme do Gallipoli, trošku jsem jako navigátor selhal a místo u rezidence jsme skončili v přístavu. Nakonec rezidenci nacházíme a parkujeme přímo u ní. Po nahlášení jmen dostáváme klíčky od pokojů, jdeme se ubytovat a užívat si dovolené. Apartmán je vybaven standardně a splňuje naše představy o ubytování na tomto typu dovolené. (V naší rodině se traduje věta dcery, když byla ještě velmi malá: „Maminko, přijeli jsme k moři a ne bydlet v pokoji“). Protože do setkání s delegátkou ještě zbývají 2 hodiny, vyrážíme ven na první prohlídku okolí rezidence a hlavně pláže. Prvotní dojem byl trochu rozpačitý – v katalogu zmiňovaná veřejná pláž 100 m od rezidence rozhodně nesplňovala mé představy, jednak problematickým přístupem k ní a taky skalisky a ostrými kameny i ve vodě. Nicméně musím konstatovat, že tam byli domorodci, kteří se koupali a neměli s tím problém.



V neděli ráno poprvé vyrážíme na soukromou pláž – od 9.00 každou půlhodinu až do 13.00 jezdí od rezidence mikrobus na pláž, vzdálenou asi 900 m. Odpoledne jezdí od 15.30 do 19.00. Pohled na tuto vyhrazenou pláž okamžitě utlumil včerejší zklamání z veřejné pláže, pláž je krásně písčitá, s pozvolným vstupem do moře (plochá skála), voda čistá, průhledná. K dispozici je plážový servis, včetně toalet a sprchy. Pokud si někdo chce koupit vychlazený nápoj, má i tuto možnost. Řada lidí v komentářích často píše, že právě o toto (řady slunečníků v řadě, přelidněnost) moc nestojí. Nám to naopak vyhovovalo, navíc stačilo ujít 50 m jedním nebo druhým směrem a člověk byl mimo prostor ostatních lidí, protože vyhrazená pláž byla malá. Jelikož byla neděle, tak bylo v městě i dost návštěvníků z okolí na víkendu, což jsme poznali další den, v pondělí, kdy volné pláže byly skoro prázdné a taky odpoledne na pobřežním korzu bylo méně lidí a méně stánků. Hned první večer jsme v těsné blízkosti našeho apartmánu objevili levnější restauraci, kterou bych přirovnal k naší bývalé „trojce“. Platilo se u pokladny, takže žádné „coperti“, navíc ceny velmi příznivé i pro nás, výběr z množství druhů pizzy. Zůstali jsme tomuto podniku věrni po celou dobu pobytu. Navíc hned vedle se každý večer otevíraly dva stánky, kde se dělaly italské „paniny“ nebo jsme při procházce vyzkoušeli „crepes“ (taková naše palačinka, plněná nugetou) s množstvím dalších přísad – oříšky apod.
V úterý jsme vyrazili na první výlet, organizovaný CK. Jednalo se o nejjižnější místo Saletinského poloostrova, 50 km jižně od Gallipoli, kde se slévají moře Jónské (světlé) a Jadranské (tmavé) – město Santa Maria di Leuca. Celé město nese stopy arabské kultury a navíc v kostele, který stojí na kopci vedle funkčního majáku, je něco, co Vám připomene domov, Českou republiku. Čekal nás pěkný výlet lodí kolem skalnatého pobřeží s množstvím útesů a menších jeskyní, kam jsme zaplouvali na prohlídku. Navíc u poslední jeskyně byla zastávka na koupání v moři a kdo chtěl, tak měl možnost se vykoupat v tzv. modrém jezírku uvnitř jeskyně. Jedinou vážnou připomínku mám k nabídce ochutnávky „místních“ specialit po dobu plavby. Rozbalit sáček s typickým místním pečivem, nabídnout každému 2 kousky a nalít 1 decinku bílého vína, to považuji za hodně odvážlivé. Podobná ochutnávka vloni na Palmové riviéře byla úplně o něčem jiném a za podstatně menší peníz.
Další výlet jsme podnikli do Lecce, jak jsem již zmiňoval, hlavního město dané oblasti. Zajímavostí v tomto městě byly zbytky římského amfiteátru a římského divadla, což prý také dokazuje důležitost města v minulosti. Samozřejmostí byla spousta kostelů s krásnou výzdobou uvnitř. Narazili jsme na zajímavou věc: u jednoho kostela, který se opravoval, bylo lešení. Ovšem to lešení nebylo ledajaké, ale jednak trubky nebyly klasicky rezavé, jak jsme zvyklí, ale potaženy umělohmotným obalem a navíc spojovací články byly buď z mosazi nebo v každém případě povrchově upraveny, tudíž se již z dálky leskly. Vypadalo to velmi důstojně. Rozproudila se velmi čilá debata, jak dlouho by takové lešení vydrželo bez úhony v naší zemi. Toto město je vyhlášeno také svou zmrzlinou, údajně dělají i paprikovou, ale tu jsme neochutnali, takže bez záruky.
Velmi zajímavým místem, kam jsme se ale nedostali (něco jsme si nechali na příští dovolenou) je město Otranto, nejvýchodnější město na Jaderském pobřeží. Podle delegátky se jedná o mimořádně krásné město a na italské poměry prý nezvykle čisté, kde je k vidění katedrála ve stylu velké románské baziliky. A v této katedrále široká barevná dlažební mozaika s …. Ale to bych již prozrazoval zbytečně moc.
Závěrem se dá říci, že v této oblasti je toho k vidění opravdu hodně, nezmínil jsem se třeba o „trullo“, což je speciální stavba z kamene nebo „masserie“ – typická zemědělská usedlost. Kdo má auto, tak se rozhodně nudit nebude.

Týden utekl jako voda, v pátek večer absolvujeme večeři v italské restauraci u hradeb na břehu moře a v sobotu dopoledne vyrážíme na zpáteční cestu. Tentokrát jedeme celou cestu v kuse, vše pouze po dálnicích, mírně překračujeme povolené rychlostní limity (italské dálnice si o to přímo říkají), ale zastávky děláme delší s cílem se pořádně protáhnout. Za volantem se pravidelně střídají 2 řidiči, třetí je v záloze. Jediným zpestřením je solidní průtrž mračen před opuštěním italského území a následně u Villachu úplně uzavřena dálnice, takže musíme sjet do města a asi 20 km se motáme po okreskách. Tak jsme toho alespoň využili a koupili benzín, který byl citelně levnější než na dálnici. Po 20ti hodinách od vyjetí jsme doma, kdybychom enormně zkracovali přestávky, tak se to dá ujet i za 17 až 17,5 hodiny.

Ještě něco málo k ubytování: již zmiňovaná rezidence Porta d’Oriente, ale i Baia Blue a Lido di Gallipoli jsou spíše taková „paneláková“ ubytování a řadě lidí tohle zásadně vadí. Jsou blíže centru, což je dobré pro lidi bez auta, na soukromou pláž je to sice 900m, ale zase tam jezdí pravidelně mikrobus. Vilky Baia Verde jsou ukryty v zeleni a je to podstatně blíže na soukromou pláž. Negativem je ale zase dost velká vzdálenost do centra.

Nádherná dovolená, nádherné moře, místní lidé velmi příjemní, jenom ta cesta. V každém případě to nebylo naposled, co jsme zde byli na dovolené. V roce 2008 to bude asi Kalábrie, ať máme srovnání.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (1)
09.03.08 21:47 Hana02
Vybrala jsem letos tuto část Itálie. Informací opravdu moc není, proto jsem hltala napsaný cestopis. Jjedeme autem a cesta je popsána dost detailně. Díky.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
KxVxE
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Zdeněk˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Diskuze1
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací