Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 6
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Pompeje

Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
25.03.07 11:43
Fotografií:
0
Přečteno:
5199
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
23 °C
Skorojasno
VSV, 3.1 m/s
POMPEI

Naše putování začínalo na Vesuvu a končí v Pompejích, asi ne náhodně. Proplétáme se rušnými ulicemi, které nám připadají jako bludiště a ukazatel nás ujišťuje, že jedeme správně.

Vystupujeme na parkovišti a vcházíme branami do města, kde ožívá starověký Řím. S prvními kroky na mě dýchla zvláštní atmosféra... úplně jiný svět, kde vládl klid a mír, několik pinií něžně šumí ve vánku a vrhá na nás vlídný stín... Pinie - milované stromy, které jsou symbolem tohoto kraje ke mně promlouvají.... Mám zvláštní pocit, jako bych se po dlouhých cestách vrátila domů....
Vpravo je amfiteátr, němý svědek krvavých soubojů... tisíce lidí sedí na kamenných lavicích, napjatě sledují, křičí, tleskají... a pak se zvedají ruce - palec nahoru nebo dolů nemilosrdně anebo milosrdně? rozhodne o životě a smrti...
Při té představě mě podivně i v tom horku zamrazí... Raději nevzpomínat... krev umírajících už dávno splynula s touto zemí.

Naše cesta vede dál do města. Jsem plná jakéhosi napětí a očekávání, ani sama nevím čeho. Chvílemi se mi dokonce točí hlava a nohy třesou. Snad něco jako tréma. Ale před čím nebo před kým? A přitom jsem se na to tolik těším.

A již procházíme prvními uličkami, kolem nás se hemží davy turistů, dokonce i japonských, kteří na sebe mávají vlaječkou. Obdivujeme krásné a pohodlné domy. Muselo tu být velmi pohodlné a příjemné bydlení, velké prostory, nádvoří, kašny, sochy, květiny, úžasné malby na stěnách - zaujmou nás výjevy z antické mytologie a červené pozadí zobrazených dějů. Říká se tomu pompejská červeň. Zastavujeme se a já uvažuji nad tou červení, která se stala osudovou barvou pro toto město... Co inspirovalo malíře k červenému pozadí? Východy nebo západy slunce? Anebo to bylo náhodné? Těžko říct. Prohlížíme si obchůdky, hostince, zachovalé amfory na víno, jsou tu také nevěstince... ty uličky tady žily zpěvem, halasením, lidé se veselili, víno teklo proudem a tam za městem se tyčil Vesuv, tiše trpící ve své ukrutné vnitřní bolesti.

Zajímala ta obrovská hora, která dokreslovala kolorit celého kraje vůbec někoho? Tato otázka mě tak z ničeho nic napadla. Každá probouzející se sopka varuje určitými úkazy - zemětřesením, a ta v Pompejích byla zaznamenána. K silnějšímu došlo v roce 62, kdy byly pobořeny některé domy i Jipiterův chrám. Ale lidé se domnívali, že Vesuv je už dávno vyhaslý, takže záchvěvy země si nedávali do souvislosti s ním, ale považovali je za projev hněvu bohů.
A znovu se mi vkrádá otázka, zda někoho v Pompejích Vesuv tenkrát zajímal... Rozhlížím se kolem sebe, přede mnou procházejí lidé drobnějších postav v tógách, ženy s vyumělkovanými účesy. A mezi nimi se mihne poměrně mladá žena, nápadně se odlišující od ostatních svým účesem - dlouhé rovné vlasy s pěšinkou uprostřed sčesané volně dolů. jakoby duchem nepřítomná, hledí někam do dálky. Po chvilce mizí v davu, aby konečně vyšla z města, kde je mezi lidmi tak sama, aby konečně spatřila svoji horu v její plné kráse.... Našla svoje místo, kde je šťastná...
Obrázek té doby mizí jako sen a my s Adži procházíme dál. Hladím obnažené kameny a cihly domů, fascinuje mě hrubá dlažba z lávy. Celé město je tak zachované včetně nejrůznějších nástrojů tehdy používaných, šperků i peněz Setkáváme se dokonce s očitými svědky té osudové události z 24. srpna 79 - se sádrovými odlitky lidí, které vypovídají o posledních chvílích jejich života. I když jsou v pohybu, který náhle ustrnul, jejich výrazy v obličeji jsou však uvolněné, nenacházím v nich děs, spíše odevzdání se osudu. Snažím se najít logické vysvětlení. Zřejmě první vlna sopečných plynů omráčila lidi a způsobila jejich omámení a následné uvolnění. Zdá se, že jejich smrt byla snad bezbolestná a rychlá.

To ráno vyšlo slunce jako každý jiný den, ale ptáci už je nevítali svým zpěvem. Tušili dávno jakési nebezpečí a odletěli. Obloha měla lnezvykle špinavě žlutou barvu a sám Vesuv hrozivě strměl do té žluti a jeho vrchol se ztrácel v cárech tmavých mraků. Zlověstné ticho, které se rozhostilo po krajině, bylo přerušováno občasným temným duněním vycházejícím z nitra hory. Dunění sílilo a měnilo se v rachot. Z vrcholu vyšlehlo několik blesků a po chvíli začal se sykotem vystupovat vzhůru sloup téměř černého dýmu, který houstnul a nahoře se měnil v mračno, rozprostírající se do šířky a podobající se tak koruně pinie. Ta postupně narůstala, až zahalila slunce a byla úplná tma. Z mračna začaly pršet drobné i větší částice popelu i kamení, jehož vrstvy pak na celá staletí zahalily Pompeje. Někteří lidé stačili ještě z města utéci, ale jiní se chtěli na cestu připravit , vzít s sebou cenné věci, ale to již nestihli... Vrchol hory byl zcela rozmetán. Z otevřeného ohnivého jícnu Vesuvu se linula červená záře nad Neapolským zálivem a odrážela se v moři. Trvalo to nejméně několik dní, než se Vesuv zcela uklidnil. Nad krajinou, která byla k nepoznání, znovu vysvitlo slunce. Vesuv, který své rozžhavené bolestné nitro vydal do okolí byl teď mnohem nižší. Plynul čas a rána v krajině se postupně hojila. V úrodném popelu se uchytila semínka rostlin, kterým se tu výborně dařilo... Vrátili se ptáci a znovu vítali východy slunce. Bohatá vegetace přilákala i člověka. Štědrý Vesuv znovu obdarovával krajinu životem.
A přišla doba, kdy byly Pompeje objeveny a částečně odkryty. Objevily se tak jak se tu život zastavil. Nedokončená práce, nedokončené pohyby, smrt a zmizení v popelu i v čase. Město zřejmě muselo zemřít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svědectví o životě dávných dob. A město žije bohatým životem turistického ruchu... A my ještě pak posedíme pod pinií, udělám si pár skic a bleskový akvarel Vesuvu, jehož vrchol se skrývá pod mrakem, ale je to jenom obrovský cumulus, za nímž je šedavá clona. Mrak se rozrůstá a začíná drobounce a hustě pršet. Je to takový přívětivý déšť, který svlaží krajinu spalovanou jižním sluncem. Čas neúprosně běží dál a nás čeká rozloučení s tímto nádherným koutem. Připadala jsem si jako v nejkrásnější pohádce, která má najednou skončit. A již je před námi dálnice nekompromisně směřující k severu. Ještě poslední pohledy na Pompeje a na Vesuv, který mizí v dálce i v slzách... Ale já tomu nesmím propadnout. Dívám se před sebe a před námi jsou další hory vápencové a dolomitové CaCO3 a MgCO3... A je tu chemie a geologie, vlevo je azorové moře, je co pozorovat. A co u nás v Čechách? Krásné krajiny a je tu České středohoří, kde kdysi dávno pracoval Hefaistos ve svých dílnách... Budu hledat jeho vlídné jiskřičky i u nás...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (0)
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
FY5sT
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Vesuvanka˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy6
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací