Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 3
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Ukrajina a Moldávie

Autor:
Zařazeno:
Ostatní státy
Napsáno:
22.08.14 18:12
Fotografií:
33
Návštěv:
1658
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Cestopis tak trochu jinak

4000 km, 9 měst, 3 země,
Nespočet poznaných lidí, nespočet pohledů na svět


0 - Přípravy
Po dlouhé době přemýšlení kam se vydat na cestu za poznáním, padla volba na Ukrajinu a Moldavsko. Ukrajina a Moldavsko. Země, které jsou turisticky zanedbané. Jako pokaždé vždy člověk musí udělat nějaké přípravy, koupit batoh, boty, průvodce a s dnešní pomocí internetu sehnat i nějaké kontakty v odlehlých zemích. Takhle člověk náhodou může narazit na přátele a třeba i tím změnit svůj život. Má cesta započala ve Valašském Meziříčí. Tím jsem i prošvihl každoroční Gulášfest ve Val. Meziříčí. Ale zpět k tomu, kde začnu, čili z Val. Meziříčí do Košic, odtud do Užhorodu. Tam si vezmu minibus do Mukacheva, kde se potkám se Sergejem. Ten mi nabídl nocleh a také mi ukáže město. Důvod proč jedu Mukacheva je ten, že vyjíždím o dva dny dříve, jelikož mi nevyšla spolujízda z webu, jizdomat.cz, a tak jsem skrz couchsurfing narazil na Sergeje. Jelikož je z Užhorodu, požádal jsem ho, zdali by mě mohl provést po městě. Nakonec z něj vypadlo, že bydlí v Mukachevě a na jeden den mě ubytuje u sebe doma a ukáže mi město. Rozhodl jsem se tedy na první dva dny jet tam. Do svého výletu jsem naplánoval Užhorod, Lviv, Kiev, Chernobyl, Oděsu a hlavní město Moldavska, Chișinău . Podle průvodce je Moldavsko nejchudší země Evropy. Muži se zde stále chovají s velkou úctou k ženám. Nuže uvidíme!

Něco o Ukrajině
Stát leží ve východní Evropě, hraniční s Ruskem na východě. Moldávií, Rumunskem a Slovenskem na západě a jihu, na severu s Běloruskem a Polskem. Na jihu má pobřeží Černého moře. Největší řeka je Dněpr, která vtéká do Černého moře. Hlavní město je Kyjev. Má okolo 45 milionů obyvatel a rozlohu 603 700 km2. Jejich jazykem je ukrajinština a také mluví rusky. ( Nepotkal jsem nikoho kdo by neuměl rusky). Převládajícím náboženstvím je pravoslavné křesťanství. Vánoce se v tomhle náboženství slaví 6. až 7. ledna z důvodu používání juliánského kalendáře ve východních církvích, který je posunut o 13 dní oproti tomu západnímu, gregoriánskému.

Země je bohatá na obdělávatelnou půdu, stromy a nerostné bohatství. Její vlajka se skládá ze žlutého pásu dole, který značí úrodná pole a obilí a modrá nahoře značí nebe. Klima je celkově teplejší než u nás. Typickými národnímy pokrmy jsou boršč, pelmeně, varenyky či plněné pirohy. K pití je to horilka (vodka) a také pivo. Z nealkoholických (do 0,5 %) je to kvas, který je vyráběn pomocí kvašení tmavého chleba.

Ukrajinská kultura je ovlivněna ruskou i evropskou kulturou. Obyvatelstvo tvoří 77,8 % Ukrajinci, 17,3 % Rusové a ostatní. V současnosti je živý ukrajinský folklór, kdy v mnoha městech jsou skanzeny s ukrajinskou kulturou. Národním lidovým hudebním nástrojem je bandura, na kterou hrají i mladí lidé na ulicích. Má tolik strun, že při pohledu na ní nevíte jak je vůbec možné se na ni naučit hrát.


1 – Sergej
V pozdních večerních hodinách jsem vyrazil do Val. Meziříčí, kde mě vzal můj bratr. Občas mám pocit, že cesta z Bystřice do Val. Meziříčí je jako česká dálnice D1. I přesto jsme to zvládli a byli jsme tam dokonce dříve než autobus. Jelikož jsem tam stál sám, zdálo se mi to divné, ale hned mi došlo, že bus jede až z Hradce. Autobus přijel, rozloučil jsem se bratrem a vydal jsem se směrem do neznáma, na východ, do země našich předků, Ukrajiny. V autobuse jsem byl obklopen asi 15-ti člennou cigánskou rodinou. Ze začátku jsem byl trochu nesvůj, ale byl jsem na ně slušný a oni na mě také. Cesta byla dlouhá, ale v dáli vysněný cíl, dobrodružství. V Košicích jsem přesedl na druhý autobus, který mě přímo zavezl až do Užhorodu, prvního města za hranicemi. V buse jsem se dal do řeči i Ukrajinko-Slovenskou, Dimkou. Probrali jsme snad úplně vše. Jak jsme vysedli, pomohla mi koupit ukrajinskou sim kartu, jízdenku a ještě jsme spolu strávili tři krásné hodiny času povídáním o všem možném a zakončili jsme to v parku. Teda takový malý ostrůvek stromů a trávy uprostřed městské džungle, kde jsme ve stínu východního slunce skoro usnuli. Při povídání, tvářemi k sobě. Nicméně čas posunout dále se neúprosně blížil. Museli jsme se vytrhnout z této romantické chvíle a odebrat se k autobusu, který míří do mé první zastávky, Mukacheva. Vyměnili jsme si polibek na tvář, objali se a rozloučili se. Já jsem neúprosně mizel v dáli v buse směrem do Mukacheva. Cesta byla zrádná, i přesto sovětský bus zvládl terén jízdy ze schodů na výbornou (se zapřením všech 4 končetin). V Mukachevě na mě čekal Sergej, kterého jsem potkal skrz couchsurfing a který mě vyzvedl. Nabídl mi nocleh na jednu noc a provedl mě po městě, plném pravoslavných kostelů z mnoha věžičkami.
Ulice byly zaplněny lidmi, kteří vypadali, že si opravdu užívají ten přítomný moment svého života, usmívajíce se. Den jsme zakončili borščem, pirohy a pivem. Pro dnešek toho již bylo dost!




2 – Malý Amsterdam
Slunce pomalu začíná stírat rozdíl mezi nocí a dnem, probojovává se skrz rolety a probouzí mě. Vedle v kuchyni pro mě Sergej chystá transkarpatskou specialitu na snídani a já se vrhám do nového dne. Jak Sergej řekl, měli bychom navštívit hrad v Mukačevě. Po jídle mu vyřídím díky za dobrou snídani a vyrážíme na cestu do vzdáleného hradu. Bereme si maršrutku, speciální minibusík, v něm se mi stane podivná věc, pasažér za mnou mi dává peníze s "dajtě dali" a já si v duchu říkám "to je jako pro mě?". Ne! Vyplynulo z toho, že když zde lidé nasedají tak pošlou peníze vpřed řidičovi. Zanedlouho jsme dorazili k hradu, kde nás uvítala průvodkyně. Sedmnáctiletá holka, co právě začala studovat univerzitu ve Lvivu. Jak jsme procházeli hradem, uvědomil jsem si jak je zde krásně, jelikož tahle holka mě neustále odměňovala úsměvy, které mě hřály u srdce. Ne dlouho po prohlídce jsme zamířili do centra a zasedli do restaurantu na oběd. Ptám se číšníka zdali mluví anglicky, říká že Sergej, číšník, támhle umí. Vyčkáváme. Sergej přichází, já pln očekávání. Nakonec z něho padá helou a tady prosím menu v angličtině. Nicméně nevadí, bez angličtiny se zde dá obejít a část lidí tu umí česky, jelikož u nás pracovali. Prohlížím si menu, nemohu si vybrat. V hlavě mi z toho hladu běhá myšlenka "tak mi to sem noste prosím jedno za druhým. Jak budu dojídat jedno, přinášejte další a až řeknu stop tak přestaňte!". Nedal sem se ale přesvědčit svým žaludkem a objednávám si "transkarpatskou hostinu". Dle Sergeje, svého hostitele, opravdu to pravé transkarpatské. Nu což, poručil jsem a za nedlouho mi Sergej z Británie přináší na stůl talíř s touto specialitou. Dva druhy uzenin, slaninu a zeleninu. Zakousnu se do slaniny a cítím tu chuťovou symfonii, jak mi prochází celým tělem. Po vydatném obědě jsme se vrátili k němu domů, že se pojedeme projet na kole k jezeru za městem. Nicméně asi osud to chtěl, do cesty se mi připletl kanál, tak hluboký (a s víkem!), že když jsem přes něj přejel myslel jsem si chvíli, že jsem kaskadér na lyžích, který se právě snaží udělat svůj životní kousek. Ale jediné co z toho vzešlo, byla prázdná duše. Vrátili jsme se domů, spočnuli si. Náš čas tím vypršel, rozloučil jsem se z celou jeho rodinou. Jeho otec je skvělý člověk, pohostinný. Patnáct let pracoval v Česku, skvěle jsme si popovídali. Řekli jsme "Paka", což znamená ahoj při rozloučení a já se Sergejem zamíříl na autobusovou stanici. Dorazili jsme na místo, kde byla pouze vyšlapaná tráva, ptám se Sergeje, jestli tohle je opravdu zastávka, odvětil ano. Na to kdy to jede mi odpověděl "já vím". Řekli jsme si, že se určitě někdy potkáme v budoucnosti. Nasedl jsem a mířil jsem do Užhorodu. Asi za hodinu jízdy ze schodů jsem dorazil do Užhorodu, kde jsem bohužel nevěděl jak do hostelu. Zeptal jsem se tedy. Všichni lidé byli velmi příjemní a s jejich pomocí jsem se dostal až do cíle, do "Five Flags hostel". Zde mě vítá krásná snědá Ukrajinka. Vyřídíme byrokracii a já konečně vidím, kde budu následující dva dny bydlet. Překrásné místo, kde každá bezpečnostní skříňka v našem pokoji má jméno maďarských měst a také je zde maďarská vlajka. Já dostal klíč od skříňky "Miskolc". V pokoji jsou také již tři ubytovaní, dva Ukrajinci na obchodních cestách a Japonec, programátor high-tech robotů. Po krátké konverzaci, sprše a odpočinku jsem se vydal do města. Tentokrát již do Užhorodu, potkat dívku jménem Alina. Dorazím na most a z dáli se blíží krásná dáma v hippie šatech s úsměvem na tváři. Vyrážíme do kavárny, já osobně tedy na kvas, speciální nealko nápoj udělaný z černého chleba a dáma vedle mě si objednává kávu. Po chvíli konverzace s ní jsem zjistil, že studuje ve slovenštině univerzitu umění v Bratislavě, nicméně preferuje mluvit po anglicku. Malířka, milující jógu. Po chvilce dorazí i její známý a jdeme se kouknout na hrad a projít se mezi ulicemi Užhorodu, které jsou velmi úzké. Všude kolem vás jezdci na kole a ulice jsou zaplněny mladými lidmi, povídající o svých každodenních starostech. Blížíme se k řece, kde je neskutečně dlouhá promenáda, jak Alina poznamenala. Přitom probíráme, kde bychom chtěli žít. Alina by ráda žila v Amsterdamu To mě přivedlo k jasné myšlence, čemu se Užhorod podobá, nazval jsem ho "malý Amsterdam". Kavárny, mladí lidé a kola vás obklopují v úzkých uličkách jako mraky obklopují naše Slunce na nebeské klenbě. Ještě poslední myšlenka na závěr. Miluji, když ženy nosí šaty. Zde jsem se ocitl v ráji, skoro každá žena tu má na sobě prosté, volné, dlouhé šaty. Je to krásné.


3 – Busta T. G. Masaryka
Budík zazvonil, oznámil další den jako kohout. Otevřel jsem dveře a zamířil jsem do nejbližší pekárny. Ani po půl hodině jsem nic nenašel a tak jsem zakotvil v kavárně, kde se číšníka ptám zdali mluví anglicky. Vedle u stolu sedí dáma okolo pětatřiceti, která říká “I do, I do!”, “ano, já mluvím”. Pomůže mi objednat snídaní, dáme se do řeči. Jelikož její angličtina byla jako když mluvíte s rodilým mluvčím, byl jsem zvědav co je zač. Mimochodem vypadala jako Penelopé Cruz. Nakonec vyšlo najevo, že je místní učitelka angličtiny na střední škole. Po snídani jsem se vydal do města potkat Romana, který mě provede městem. Prošli jsme hrad o kterém legenda praví, že je zde zazděna za živa dcera nějakého knížete a dodnes tam prý straší pocestné. Je zde muzeum folklóru a skanzen. Potom se vydáváme do tradiční restaurace, kde obsluha má kroje a podnik je útulný, jako když si hovíte doma u krbu či na chatě v lehátku s pěníkem v ruce, pozorujíce západ slunce. Objednal jsem si lokální polosladké víno a byl jsem opravdu překvapen, tak krásně vonělo po malinách. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl na babiččině zahrádce, když mi bylo 8 a spolu s mým bratrancem jsme tam sbírali maliny z keřů, které tam vysázel můj děda. V průvodci jsem našel, že v Užhorodu je busta T. G. Masaryka, což jsem si nemohl nechat ujít. Pro mě po Baťovi druhý nejvýznamnější Čech. Pro tyhle lidi bychom měli být pyšní na to, že jsme Češi. Následně jsem se s Romanem rozloučil a až do večera jsem se procházel úzkými uličkami a promenádou, hledaje kouzla tohoto malebného městečka.


4 – Šnek jako domácí mazlíček
Ráno jsem se probudil s třískotem v hlavě. Pochopil jsem, že když můj spolubydlící, Ukrajinec, řekl „jde se na jedno” nečekal jsem, že to skončí u prázdné láhve Black Jacka ala Danielse. Ať tu jdete kdekoliv, je to tu jako v jiném světě, světě východních kopií západních věcí. Ať již Black Jack Daniels, ruský facebook Vkontakte či dokonce žvýkačky Orbit. I když bychom měli být jeden svět, mám pocit jakoby tu byla dělící čára mezi naším světem a světem východním.

Zamířil jsem do pekárny, kterou jsem si vyhlédl den předtím. Koupil jsem snídani. Vedle mě mi mladá Ukrajinka nabídla přivonět k nějakému mýdlu. Ve chvíli kdy jsem promluvil česky, jakoby se v ní zvedl zájem o to si se mnou povídat. Češtino-angličtinou jsem zjistil, že pracuje vedle a myslím si, že paní v pekárně byla její máma, obě dvě se na mě dívaly se zájmen a její “máma” mi dala jablíčko na cestu. Následně jsem se odebral na promenádu a jen tak se koukal na tu krásu přede mnou, jak se lidé mihotají kolem, každý s jiným cílem. Jeden pospíchá do práce, druhý za rodinou a třetí se třeba jenom prochází. Odpoledne to šlo již ráz na ráz, oběd, balení mého monstrózního batohu a směr nádraží, kde mi pomohl dojít můj spolubydlící, který měl také náhodou namířeno do Lvivu. Teď sedím ve vlaku, který je pomalejší než vůz tažený koňmi, ale mám tu pro sebe celou lavičku, dokonce i polštář a peřiny, takže je to protiklad k této dlouhé šesti hodinové cestě povozem taženým koňmi, kterým se asi nechce. Pokud bych byl inženýr v ukrajinských drahách dal bych na provázek mrkev a dal jim to před čumáky, aby měli motivaci dostat nás všechny až do Lvivu. Cestou ke mně přisedli dva starší lidé, kteří žijí v Kyjevě, dali jsme se do řeči. Pan říkal, že je řidič autobusu, zrovna jsem byl hladov a moji spolupasažéři mi nabídli chleba se salámem, zeleninou a čaj. Já jim na oplátku dal pohled z Mukačeva. Po příjezdu jsem nemohl trefit do hostelu a cestou jsem se zeptal jedné holky, její jméno je Ola. Dovedla mě až do hostelu i když to vypadalo, že má dost napilno. Jak jsem dorazil, v hostelu byla již ubytována spousta lidi. Kanadský pár cestující již 3 měsíce po Evropě, lidé z Doněcka, kde zuří boje proti vzbouřencům, ale i jiní Ukrajinci. Začal jsem si tam povídat s holkou, která cestuje po Ukrajině, dívka co má jako domácího mazlíčka šneka a je novinářka. Vyrazili jsme do města na jedno lvivské. V minulosti se zde usadili Češi a přinesli tu pěstování chmele a lvivské je opravdu jako český lahodný mok. S nadšením jsem poslouchal, bohužel si nemohu vzpomenout na její jméno, ale říkejme ji Táňa. Takže se zaujetím jsem poslouchal jak mluví o filmech, situaci na Ukrajině, o tom, že je vášnivá fotografka, avšak nejzajímavější na ní byl její šnek jménem Paul. Prý byl malinkatý a teď je z něj velký mazlíček. Dozvěděl jsem se také, že prý má šnek okolo 2000 zubů, což mě trochu vyděsilo, když si představím, že Paul ještě trochu povyroste. To už se blížily 2 hodiny ráno, proto jsme se odebrali do hostelu.


5 – Sedm jazyků
Evropská snídaně, vajíčka, párky a fazole, kafe a může se vyrazit. Potkávám se s Olou ze včerejška. I když umí polsky, ukrajinsky, rusky a trošku anglicky malinko si nerozumíme. Její úsměv a smích to ale vynahradí. Studuje na zdejší univerzitě cestovní ruch a je velice znepokojena situací na Ukrajině a přeje si, aby Ukrajina byla součástí Evropské unie. S tímhle názorem jsem se setkal skoro pokaždé když se o tom mluvilo. Bylo vidět smutek v očích všech Ukrajinců, které jsem potkal. Jako národ jsou patrioti, kteří budou bojovat až do konce za svoji nezávislost a svobodu. Jejich národní hrdost je silnější než jakákoliv armáda. Jdeme se podívat na Arménský kostel z roku 1363 s dobovými freskami a černý dům na náměstí Rynok. Náměstí Rynok zůstalo bez zásahů sovětské éry. Je to nejzachovalejší historické prostranství na Ukrajině. Na náměstí je věž z roku 1845. Lze jít nahoru a vidět město a impozatní okolí plné stromů a přírody. Dále se scházíme s Dimou, který studoval filozofii a mluví sedmi jazyky. S ním se jdu podívat na Lykačovský hřbitov, kde je pohřbeno mnoho významných osobností. Byl založen na konci 18. století. Leží zde i spisovatel a reformátor ukrajinštiny Ivan Franko. Hřbitov je neskutečně rozlehlý, ani po hodině jsme nedošli na konec. Rozloučíme se a já si to mířím na náměstí Rynok, kde si dávám vynikající zmrzlinu. Podává mi ji krásná blonďatá Ukrajinka co studovala ruskou a ukrajinskou filologii a hledá práci. Prodej této lahodné zmrzliny má jako přivýdělek. Pistáciová plná oříšků a ananasová tak ananasová, že jsem si představil, že jsem na poli a sklízím ananasy do košíku. Rozloučíme se, jdu se jen tak procházet po městě oslněn krásami ukrajinských žen. K večeru jsme se vydali do Irské krčmy. Já, Světlana a další dva z Ukrajiny. Na stůl se nám dostala „Beer tower“. Obrovský sloup piva s vlastní pípou. Dali jsme se do řeči o tom jak by krásně mohl vypadat svět bez toho kdyby se lidi přestali nenávidět kvůli víře a odlišnosti. Jeden z nich, Petr, byl v zemích jako Afganistán, Pákistán, Hongkong či Indie. Ulice se mezitím plnily lidmi. Chvílemi jsem měl pocit jako by to byl malý Budapešť. Lidé všude okolo vás, bannery na vás svítí ze všech stran a vy si musíte probíjet cestu přes hustý dav, který kolem vás proplouvá a vy cítíte jeho živost, slyšíte jeho ruch.



6 - Kaťuša
Po dnešním dnu chození se dá říci, že jsem již viděl vše v Lvivu a zítra už jenom městskou věž, odkud je vidět celé město, muzeum zbraní a hurá do Kyjeva. Dnešní den jsem strávil s Olou, byl jsem opravdu rád, že jsem ji potkal a pomohla mi. Na oplátku jsem ji koupil perníkové srdce. Zrovna do hostelu dorazil Malajžan žijící v Kanadě, Michael. Jelikož jsem dnes objevil první bufet z burgery, řekli jsme si, že se tam koukneme. Plány se ale změnily, poněvadž z podstaty plány jsou proto, aby nevycházely a porušovaly se. Je to jako když jdete ven bez deštníku. Začne pršet, ovšem když si ho vezmete, můžete způsobit sucho či dokonce výhyn lidstva. Kanaďan, z 1/3 Ukrajinec, nám prozradil, že je zde kavárna, které má šest pater a v každém je jiné téma, každý pokoj je jiný a část obsluhy tvoří liliputi. Dům jako z Harryho Pottera. Cítili jsme se jako v pohádce, jako malé dítě před spaním když vám maminka čte pohádky. Jelikož jsem na Ukrajině, měl bych zkusit nějakou vodku, v ukrajinštině horilka. Říkám, když si dá i Kanaďano-Malajžan, dám si také. Kývne a už se nám to nese na stůl. Dáváme se do řeči. Spolu s námi jsou tam i další dva Kanaďané, manželé, navštěvující rodinu, jelikož ale na Ukrajině její jméno není, začali říkat „Ty Kaťuša, u nas niet tvaja imja“. Po horilce a jídlu jsme se odebrali do hostelu, kde zrovna přijela velká parta Ukrajinců na cestách. Z výletu z hor mi ukazují překrásné fotky ukrajinské kotliny. Nevím, jestli zde byl nějaký praotec Ukrajinec, ale kdybych to byl já, vylezl bych na horu a pronesl ke svému lidu „Tohle je ta země, země zaslíbená, bohatá na rostlinstvo i dobytek, usaďme se zde a rozšiřujme náš lid a prosperujme“. Otevíráme pivo, zřejmě svrchně kvašené, dáváme se do řeči, vedle mě sedí řekl bych sestra Milly Jovovich. Protože se nám oči zavíraly jako hvězdy neúprosně padající z oblaků i my jsme se odebraly do země snů a přání.



7 - Velvyslanec
Nastal den odjezdu do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, města počátku slovanského osídlení východu. Hlavního města Kyjevské Rusi, která zde byla od 9. do 11. století. Tato říše byla počátek východoslovanského osídlení. Počátkem kultury Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Ještě předtím si ale prohlédnu zbytek Lvivu. I když nejsem příznivec muzeí, při ceně 10 hřiven za vstup, jsem to vzal jedno za druhým. Tři muzea na jedné ulici (historické, poštovní a muzeum folklóru) a pak muzeum zbraní od středověku až po současnost. Byl tam meč, meč jako Excalibur, jako Thorovo kladivo spravedlnosti. Řekl bych, že ten kdo ho vlastnil byl určitě urozený pán co ochraňoval slovanský lid před nájezdy Tatarů z blízkého východu. Z toho mi poněkud vyhladovělo, hledaje restauraci dorazím do jedné s pěknou zahrádkou. Zasednu, objednám, vedle ke stolu zasedli hosté, zaslechnu angličtinu a jsem zvědav co je zde přivedlo. Dávám se do řeči s jedním z nich, Hugem Saraivou. Jsou zde přes „youth exchange international programme“. Říkají mi, že jsou z Portugalska, pár z nich také Řecka. Pověděli mi, že s nimi dorazili i Češi. Jednomu z nich voláme, představuji se jako velvyslanectví ČR. Upozorním, že má problémy s dokumenty a že se musí vrátit do ČR. Po pár napínavých sekundách jsem mu řekl, že jenom tady Hugo z Portugalska si z něj chtěl udělat „srandu“. Mezitím potkávám s Olou a s Petrem, ten co má problém s dokumenty. Povykládáme si a na chvíli jsem pocítil, že jsem zase doma, když vedle nás stál můj krajan. Rozloučíme se a jdeme do Krajivky, vyhlášeného baru, kde vám při vstupu otevře voják s kalašnikovem říkaje „Sláva Ukrajině“ a vy musíte odpovědět „Girojam sláva“. Jinak vás nepustí dovnitř či rovnou zastřelí jako jako zrádce Ukrajiny. Dostáváme se dovnitř. V podniku to vypadá jako by byl postaven v bývalém protiatomovém krytu, všude kolem vás vojáci v mundůrech pokřikujíce na vás „Sláva Ukrajině“. Připojuje se k nám také Mark, student matematiky, který přemýšlí o vycestování do zahraničí a pokračování v doktorském studiu. Potom procházíme tunelem, na konci nás čekají ruské vysílačky a nějaká zařízení, která vypadala jako řízení atomové elektrárny ze Sovětského svazu. Je zde také obrovský protiletecký kulomet na střeše či trabant s kulometem na kapotě. Venku se rozloučím s Markem a do hostelu se stavím pro věci a Ola je tak milá, že se mnou jde na nádraží, které sídlí v obrovské a monumentální budově. Při pohledu na ni mám stejný pocit jako když jsem na Pražském hradě, kdy se přede mnou zjeví klášter. Po celou cestu se na sebe usmíváme, beze slov, tak krásný úsměv vydá za celý román. Pro změnu teď místo starého sovětského vlaku přijíždí supermoderní klimatizovaný s obsluhou v oblecích a s motýlkem, vlak inter city. Obejmu Olu přitom ji zvednu ze země a zatočím s ní, políbím jí na tvář, zamávám ji a nasedám do vlaku.

Okolo půlnoci jsem dorazil do Kyjeva. Úplně ztracen mě dvě dívky pomohly a posadily mě do trolejbusu č.3 a zanedlouho jsem byl na Šota Rustavjela. Poněvadž už bylo pozdě, byl zde jenom majitel a Američan, námořník, co dostal volno a už 3 měsíce cestuje. Majitel mě trochu překvapil. Němec, který žije na Ukrajině již 20 let a otevřel si zde 3 hostely, jeho manželka je Ukrajinka. Tím tento den skončil a já se odebral do postele.


8 – Kyjev, matička Slovanů
Ráno jsem se dal do řeči se svými spolubydlícími. Dva reportéři, kteří pojedou do Doněcka a Lunganska, kde probíhají boje proti vzbouřencům. Ukazovali mi pár fotek od spolupracovníků a řeknu vám, tohle byste vidět nechtěli. Jestli si myslíte, že Putin je rozumný vůdce, tak není, nenechte se přesvědčit našimi médii. Kdyby v Doněcku ležely mrtvoly vaší rodiny, jsem přesvědčen, že byste Putina neobdivovali. Nenechte se obelhat našimi médii, nebuďte líní hledat informace, neinformovanost a nevzdělanost je ta nejhorší věc, nenechte sebou manipulovat neobjektivními médii! Prozřete!

Vydal jsem se do města, jako první zastávku jsem si zvolil Majdan, Náměstí nezávislosti. Je to hlavní náměstí v Kyjevě. Mezitím jsem narazil na Besarábijský trh. Besarábie byla část Ruského impéria na území dnešního Moldavska. Besarábijský trh s Náměstím nezávislosti je spojen 1,5 km dlouhou a přes 50 m širokou třídou Kresčatyk. Tato ulice je lemována domy ve stylu stalinského baroka 50.- 60. let. Původní zástavba byla zničena za 2. světové války.

Pohled na Majdan není něco po čem byste toužili, pořád to zde vypadá jako při protestech proti Janukovyčovi. Skoro všude chybí dlažební kostky, všude jsou armádní stany a z vánočního stromku se stalo místo vývěsu ukrajinských hesel a nadávek proti Putinovi. A to nejhorší, fotky obětí protestu, mladí lidé, kteří dnes mohli žít, ale místo toho položili život za svobodu Ukrajiny. Jedna z nejsmutnějších věci je, když rodiče musí pokládat květiny na hrob svých dětí a to se tady stalo. Zbytek lidí odešel bojovat na východ proti separatistům, dle zvěstí nepřímo podporovaných Ruskem. Spouštěčem této revoluce bylo, že bývalý prezident Janukovyč nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Studenti šli protestovat do ulic. Nedivím se jim, nicméně celá Evropa je otočená zády vůči Ukrajině, jelikož potřebují vízum do všech evropských zemích kromě Běloruska a Ruska.

Odpoledne jsem se potkal s Káťou, která bydlí v Kyjevě a také protestovala. Řekla mi, že zde domy hořely a policie, místo aby chránila občany tak chránila extrémně zkorumpované ukrajinské politiky. Např. Janukovyč měl doma záchod ze zlata předtím než utekl do Ruska, kde je v bezpečí.

Jelikož jsem měl hlad zamířili jsme do jídelny, kde jsem vyzkoušel další specialitu ukrajinské kuchyně, máslo zabalené v kuřecím mase a obalené jako řízek, k tomu klobásku, kaši, boršč, salát, plněnou bulku a kvas. Možná to zní až příliš, ale ukrajinská kuchyně je tak vynikající, že se těžko odolává. Asi jako když vedle vás leží před spaním čokoláda, jakmile ji otevřete, musíte ji sníst celou. Je to jako jezinky „Prosím, prosím, prosím, jenom dva prstíčky tam strčíme.....“. Následně mě Káťa provedla po městě, krásná holka v dlouhých žlutých šatech s kterou se výborně povídalo. Jelikož jsem měl ale ještě setkání s Viktorií, Gruzínko – Ukrajinkou, museli jsme se rozloučit. Neměl jsem již mnoho času, rychle jsem se řítil na místo, kde jsme se měli setkat. Prozradila mi, že studuje filozofii a je ředitelka studentské organizace celé jedné oblasti Kyjeva a každý týden informuje nějakou vyšší instituci o své práci. V jejím obličeji byl vidět závan něčeho východního, její divokost a zároveň krása, oslňující vás jako Slunce, které se dere zpoza hor na riviéře.

Prošli jsme spolu město, viděli zde parlament a vládu. Tyto budovy musí být chráněny betonovými mantinely a bezpečnostními složkami, aby si lidé na nich nevybrali daň za utrpení dlažebními kostkami. Dále se dostáváme do komplexu chrámů a kostelů nazývaných Kyjevskopečerská lávra, která byla založena v roce 1051 poustevníky Feodosijem a Antonijem. Zde jsme se také dostali k tomu jak to na Ukrajině chodí, hlavně co se týče zkorumpovanosti všech složek společenského života. Třeba taková zkouška stojí 40 dolarů, sama to dělá běžně. Říká, že bez peněz a podplácení se tu žije těžko, ale když sypete jako oslíček z obušku z pytle ven je to paráda.

Toho času již bylo okolo deváté, odebrali jsme se do vyhlášeného baru, kde vše podávají v zavařovačkách, včetně jídla! Dali jsme jeden drink, já osobně „SWAG“ a okolo půlnoci jsem ji šel vyprovodit na zastávku metra, rozloučili jsme se a já si to zamířil přímo do hostelu.


9 – Východoslovanská princezna
Hned z rána jsem se vydal na procházku Kyjevem, kterou mi doporučil majitel hostelu. První procházím parkem Tarase Ševčenka, ukrajinského básníka. Pak se dávám na cestu Volodymyrskou ulicí, kde míjím chrám sv. Sofie. Tento chrám byl založen v roce 1037 knížetem Jaroslavem Moudrým, který je zde v hrobce. Dále se přede mnou vynořuje kostel sv. Ondřeje s mnoha věžičkami. Prakticky každý kostel tady má mnoho věžiček a věží, občas si připadám jako v pohádkách o sultánech a princeznách. Už jenom Aladin a létající koberec. Hlavní důvod proč jsem šel přes celé město bylo navštívit muzeum Černobylské katastrofy. Než jsem tam dorazil, myslel jsem si, že to se mnou nepohne. Ale ve skutečnosti je to jedno z nejděsivějších muzeí, které jsem viděl. Na zdech fotky obětí, záběry při odklízení katastrofy, obrázky novorozeňat postihnutých nemocí z ozáření. Tento děs bych přirovnal k tomu když spíte a máte pocit, že vedle vás někdo je. Vy se snažíte probrat, snažíte se pohnout, ale nejde to. Když si myslíte, že jste se z té noční můry probrali, ocitnete se jenom v jiném snu a vedle vás pořád stojí ta neznáma osoba. K večeru jsme se dostali na CS setkání. CS znamená couchsurfing, webová stránka pro cestovatele. Bylo zde neuvěřitelné množství lidí z celého světa. Sebou jsem vzal také dva spolubydlící, Jihokorejce a Němce, kteří také cestují. Opravdu jsem nečekal, že na takové setkání může přijít tolik lidí, neuvěřitelné. Byla tam i jedna Ukrajinka z Kyjeva, opravdová východní princezna, po které by toužil jakýkoliv bohatý zápaďák a odvezl si ji domů jako nevěstu. Tam jsem se také dozvěděl, že tu opravdu lidé jezdí proto, aby si našli ženu. Nevidím se, jenom když vyjdete ze dveří, už před vámi stojí nějaká krásná Ukrajinka. Slovo na závěr „Ukrajina je země boršče a krásných žen“.


10 – Zlatý bochník
Zaslechl jsem, že z residence bývalého ukrajinského prezidenta, Viktora Janukovyče, se během pár měsíců stalo muzeum korupce a věc jako zlatý chléb zní rozhodně zajímavě. Takže metrem na konečnou a pak maršrutkou do residence. Nemohl jsem to najít a dvě Ukrajinky mi pomohly a dovedly mě až k minibusu. Poděkoval jsem jim a za nedlouho jsem byl v residenci tohoto prohnilého a zkorumpovaného politika. Tak špatného, že by mu v pekle řekli ať se vrátí na Ukrajinu a nechá se ztrestat občanskou vůlí. Myslím, že by ten déšť dlažebních kostek nevydržel. Musím ale poznamenat, že si žil dobře, dokonce tam měl i sloupy ze starověkého Říma či vlastní ZOO. Přesně to je to místo, kde se schází ta chátra, kterou si zvolili a nechá si to platit penězi obyčejných občanů. Ono skoro všichni Janukovyčovi politici utekli do Ruska. K večeru jsem se vydal na besedu s nějakými ukrajinskými hudebníky, kde jsem se potkal s lidmi z CS meeting z minulého dne. Ničemu jsme nerozuměli, ale bylo to na terase mrakodrapu s výhledem na celé město. Do vlasů vám vál vítr a vy jste s espressem poslouchali něco, čemu nerozumíte. I přesto to bylo uvolňující, jako když sedíte v lehátku, díváte se na západ sluce a kolem vás se prohání severní chladnější vítr. Když to skončilo, vyrazili jsme do tajného baru, kde z venku vidíte jenom škaredé ocelové rezavé dveře. Zaklepat, tajné heslo a pustí vás dovnitř. Uvnitř vás čeká bar, dva fotbálky a playstation 4. Tím jsme zakončili tento den.


11 – Černobyl
V 9 hodin jsme se shromáždili na Majdanu a náš vedoucí, Igor, nám dal papír s instrukcemi, že se nemáme ničeho dotýkat, nic vynášet, mít dlouhé rukávy a rifle a uzavřené boty. Spolu se mnou cestovali také tři s Walesu, jeden z Kanady, jeden z Nového Zélandu, který aktuálně žije v Dubaji a dva z Dánska. Na otázku zdali pijí více než Rusové nevěděli co mají odpovědět. Cestovatel z Nového Zélandu ve svém životě navštívil 53 zemí světa, včetně nedávno Afganistánu, kde měl vlastního řidiče, tlumočníka a ochranku s kalašnikovem. Cestoval i dva týdny skrz Kyrgyzstán. Ukazoval mi fotky, opravdu krásné, fotky jako z National Geographic, opravdový nefalšovaný dálný východ se vším všudy i s turbany. Jak jsme se vzdalovali od Kyjeva lidí a aut ubývalo až jsme se dostali na hranici 30 km od Černobylu. Zde byly varovné tabule o hrozbě vystavení radiaci. Pro porovnání, když letíte letadlem v 10 km výšce obdržíte za hodinu asi 2,5 mikro siervetů. Tady za 1 hodinu pobytu obdržíte okolo 4 mikrosiervetů, i přesto je tu v některých místech dávka 100x vyšší než normální. Cestou nás čekala další hranice 10 km od Černobylské elektrárny. Tak jsme se dostali na místo největší jaderné katastrofy v dějinách lidstva. Jako první zastávka byla bývalá chladící nádrž jaderné elektrárny, kde plavali ti největší sumci, které jsem viděl. Měli tlamy tak veliké, že byste se do ní bez problému vlezli. Následně jsme zastavili u bývalé školky, kde byly na zemi poházené panenky a občas plynová maska. Dnes je Pripjať i Černobyl k nepoznání, zcela zarosten vegetací. Je to opravdu místo po jaderné katastrofě, nikde nikdo, skoro už nepoznáte, že tu někdy vstoupila lidská noha. Zanedlouho jsme dorazili přímo k reaktoru č. 4, který v vybuchl v roce 1986, 26. dubna. Dnes je celý v železobetonovém sarkofágu. Stáli jsme od něj asi 300 metrů, ale každý 10 m se dávka zvyšovala o sto procent. Hned vedle se buduje úplně nový sarkofág, kterým bude zakryt reaktor č. 4 znovu. Nakonec se dostáváme do města Pripjať, zcela opuštěného se svým známým ruským kolem a autodromem. Všechno ponecháno jak bylo opuštěno v roce 1986. Zde můžete vidět, že příroda je silnější než my. Na panelácích jde stále vidět srp a kladivo a také heslo „Atom pro každého“ nebo něco takového. Většina náměstí se jmenuje Leninovo, Stalinovo či Sovětská třída a stále zde stojí socha Lenina. Po zábavním parku se vydáváme na stadion, který měl být otevřen až 2. května. Místo, kde se nikdy nikdy neodehrál fotbalový zápas. Další na nás čekala bývalá škola, podlahy poseté knihami, na zdech plakáty vyzdvihující vítězství proletariátu nad buržoazií, Lenina a Sovětský svaz. Také je zde plně zachovaná třída. Na stolech ležely pomůcky do fyziky a chemie. Okamžitě mi došlo, jak rychle museli odejít. Zrovna uprostřed hodiny, uprostřed pokusů, museli odejít nečekaně, bez varování opustit své domovy. Další a poslední zastávkou byl plavecký bazén, kde třeba právě ve chvíli evakuace probíhaly plavecké závody. Dnes vše vypadá jako z post-apokalyptického filmu. Tím naše cesta zapomenutým světem končí, při odchodu musíme 2x projít kontrolou radiace. Naštěstí jsme všichni v pořádku a nejsme kontaminováni.

Večer jdu do vyhlášeného baru Kosatka. Při přibližování již vidím shluky mladých lidí, ženy v šatech, muže v riflích. Pošlu „Privjať“ známým ze středečního večera, vcházím dovnitř, jdu k baru na jedno Lvivské. Na barové židli tu sedí krásná dáma v bílých šatech, usmívajíc se na mě. Dáme se do řeči, spolu se svými známými umí všichni anglicky, protože pracují pro mezinárodní firmy. Z tohoto podniku jsme se vydali do jiného, který mi připomněl dny mého života v Budapešti, zde je podnik Roncs Kocsma (čti „Ronč Kočma“), který jsem měl rád. Malý, útulný, jako váš domov. Potom se ještě poflakujeme po Kyjevu a pijeme sauvignon blanc. Ke konci se rozloučíme a každý si jde dál svoji životní cestou.

V životě dostáváme spoustu příležitostí a možností jakým směrem se vydat. Dříve jsem zastával názor, že každá příležitost by se měla využít, protože mezi nimi může být právě ta, která je osudová. Ta, pro kterou jste se narodili, jelikož každý z nás má na Zemi své poslání, které musí být naplněno, aby se tím naplnila i naše duše. Dnes zastávám názor, že nemusíte využívat všechny. Pokud nějakou nevyužijete, váš život se pouze vydá jiným směrem. Nesmíte se jim ale vyhýbat, poněvadž mezi nimi je ta, která je vaše poslání a smysl života.


12 - Шкаф
Ráno jsem si prohlídl zbytek Kyjeva a setkal se z Andrim. Spolu jsme studovali půl roku v Budapešti. On sám tam studoval po 2 roky. Spolu jsme dali oběd a vyrazili na nádraží, kde nás čekala osmihodinová cesta vlakem do Oděsy, ukrajinské riviéry. Možná to zní dlouze, ale vlakem je to 650 km. Andrij měl jiný vagon a tak jsem seděl s lidmi, kteří cestovali do Oděsy na dovolenou a také fyzikem z Kyjeva co jel domů. Po příjezdu na nás čekala Yana (Jana), neustále se usmívající, která zná každý koutek nočního života v Oděse. Dovedla nás do hostelu a pak jsme vyrazili do jejího oblíbeného baru, škaf (v překladu skříň). Perfektní oldschool podnik s červenými sedačkami, LP-íčka na zdech, sem tam starý psací stroj. Šedesátky, sedmdesátky, Pulp Fiction, ale bez plachtících negrů ze 4. patra. Poté míříme k moři, černému moři. Nic jsme neviděli v dáli, protože už byly dvě hodiny ráno. Ale stále šly vidět silné vlny minimálně dva metry vysoké, které se o vás rozbíjejí. Vy se jim snažíte odolat, ale stejně neuspějete, místo toho to s vámi míchá jako v pračce. Teď když vím jak se cítí prádlo v pračce......říkám, že je to epesní, takový malý kolotoč. S Yanou jsem stál na molu a při pohledu do jejich očí, které byly jako měsíc odrážející se na hladině rozbouřeného moře, jsme se políbili. To byl můj poslední dojem ten den a pak jsme se vydali domů, protože jsme byli zničení.

13 – „Čím více jazyků umíš, tím vícekrát jsi člověkem“
Ráno nás probudil sluneční svit, bez kohouta. Nicméně není to tak jako v pohádkách, že by kohout kokrhal jenom ráno, je to spíše takový pokažený budík, který kokrhá a nedá se vypnout. Dali jsme šálek ranní kávy a vydali se do města. Zde nás čekala Olga, Andriho kamarádka, která s ním studovala v Budapešti. Oděsa má spíše ráz přímořského moderního města západního stylu. Není zde tolik památek, ale je to krásné město připomínající mi Dubrovník, které je pokladem mezi městy. Jako drahokam na prstenu vaší ženy, kterou milujete pro ty malé chybičky, které má, které si budete pamatovat po celý život a při pomyšlení na ní se vám vybaví to neskutečné co jste spolu prožili, knihu svého života, kterou jste spolu napsali.

Na Děribasovské třídě je židle a sochy postav z nějaké známé pohádky ukrajinského původu. Na oběd jsme se stavili do restaurace „Varenyky“. Varenyky je národní tradiční jídlo, jakési kapsičky plněné čímkoliv s kysanou smetanou a rozpuštěným máslem. Všeobecně ukrajinská kuchyně je vynikající, počínaje borščem, přes varenyky až ke kvasu. Pak jsme zamířili na pláž, kde jsme strávili hutný oběd. Večer jsme se potkali s Yanou a Nanderem, cestovatelem s Nizozemska, kterého jsem potkal v hostelu ve Lvivu. Začali jsme ve škafu, posunuli se do podniku „Bourbon“, kde jsme si objednali koktejly, vybral jsem „AC/DC“, který byl stejně tvrdý jako hardrock sám. Ono není se čemu divit při kombinaci absintu, vodky, rumu a kdoví čeho. Jeho receptura musí pocházet přímo od samotného pána pekel, sepsané inkoustem z duší zlotřilců, kteří za svůj život provedli spousty špatných věcí. Náš Pub crawl, či Pub hoping (procházíte krčmami a v každé si dáte jedno pivo či panák) jsme zakončili v podniku tak trochu barokním, kde jsme si dopřáli vodní dýmku snad 1,5 metru vysokou s dýmem hustým a chutí jemnou jako kdyby jste se dotýkali oblaků na nebesích. Andri a Nander už byli unaveni a odebrali se domů. Já zůstal Yanou, povídali jsme si o našich snech, touhách, životech. Yana také mluví polsky, protože ji studuje na univerzitě. Chtěla by jet také do zahraniční, přestěhovat se do Polska či Španělska. Také sama žila v Polsku měsíc nebo dva. Chápe rčení „Čím více jazyků umíš, tím vícekrát jsi člověkem“. My jako lidský druh máme problém uvěřit, pokud nezažijeme, nicméně věřte! Spolu s jazyky se nám otevírá brána za poznáním a potřebou objevovat, touha, která vedla mnohé lidi k nečekaným výsledkům. Tahle touha nás pohání dopředu, abychom mohli probourat bariéry, jít dál za hranice známého. I když bylo již mnoho věcí objeveno, můžete zkoumat pro sebe. Získat „knowledge“, znalost či zkušenost o nečem. I ty co teď právě čteš tento cestopis jednou objevíš nový pohled na věc, zajdeš za hranice známého a získáš „knowledge“. Nebuď pasivní jdi dál!

Byli jsme tak ponoření do naší konverzace, že čas se stal něčím co najednou nebylo součástí nás, najednou byly čtyři hodiny ráno, naposledy jsme si potáhli z vodní dýmky a odešli. Chvíli jsme se procházeli, obejmuli se a rozloučili jsme se.

Něco o Oděse:
Je město s hlavním černomořským přístavem a místo rekreace pro turisty. Své jméno město získalo až v 18. století. Oděsa má mnoho slavných rodáků jako Nikolaj Ivanovič Andrusov, významný ukrajinský geolog, raketový konstruktér Valentin Petrovič Gluško či tvůrce teorie velkého třesu George Garmowa. Na náměstí pl. Soborna stojí Preobraženská katedrála. Byla postavena koncem 18. století. Pak byla zbořena ve stalinské éře. Dnes zde stojí její replika. Je zde známá opera z let 1884-87. Nejznámější jsou zde Potěmkinovy schody z centra do přístavu. Jsou postavené tak, že když stojíte dole, nevidíte mezery bez schodů, které jsou mezi jednotlivými částmi schodiště.


14 – Zkorumpovaní policisté
Hned z rána okolo deváté jsem vyšel na pláž, kde jsem se potkal s Yanou. Po pár hodinách relaxace jsme se každý vydal domů . Já šel navštívit muzeum voskových figurín jak slavných ruských spisovatelů tak i Asterixe či hollywoodských filmových hvězd. Pohled do jejich očí mě zároveň děsil a zároveň udivoval jak neskutečně reálné tyto figuríny jsou. Chvíli jsem čekal, že na mě mrknou a já omdlím strachy, uteču a nebo jsem prostě jenom viděl příliš mnoho amerických filmů. K večeru jsme se já a Yana vydali na procházku kolem moře s ochuceným pivem a gin/tonikem. Lehli jsme si na pláž a pozorovali hvězdy. Při cestě na pláž nás zastavili dva zkorumpovaní policisté, kteří chtěli vidět můj pas s razítkem průchodu hranic, ale já měl jenom kopii. Prostě si řekli o peníze, ale Yana to ukecala a na konci jsme si podali ruce. Yana říkala, že je úplně jedno jestli mám či nemám vše v pořádku. Stačí zaplatit a vše je v pořádku. Když nezaplatíte tak vás mohou dát na jeden den do vězení. Pro zajímavost požadovali 100 hřiven, tj. Asi 175 kč. Yanu jsem doprovodil domů a pak se vydal ve směru hostelu.


15 – Srp a kladivo
Poslední den v Oděse, můj autobus odjíždí ve 12:50 směrem do Chișinău (Kišiněv), hlavního města Moldávie. Spolu s Andrim jdeme na autobusovou stanici, hledáme autobus, takový ten cestovní, klimatizovaný. Tedy jenom já jsem si to myslel, ale jediné co se před námi vynořilo byla maršrutka, minibusík. Ano to byl ten bus v kterém pojedu 200 km. Rozloučil jsem se s Andrim a autobus vyjel. Zanedlouho jsme dorazili k hranici, jelikož jsme ale přes ni projížděli dvakrát, hádám, že poprvé to bylo přes separatistické Podněstří. Část Moldavska, která vyhlásila samostatnost nad Moldavskem, která má vlastní měnu, sochu Lenina v hlavním městě Tiraspolu a srpy a kladiva kam se podíváš, dokonce i ve vlajce je srp a kladivo. Prý to celé vlastní jeden podnikatel. Z bankomatu si tam nemůžete vybrat, jelikož jejich měna de-facto neexistuje. Prostě takový skanzen SSSR. Na hranicích nás kontrolovaly (na Moldavských i Podněsterských) celníci s kulomety v rukách. Na druhé dokonce museli dva vystoupit. Řekl bych, že něco pašovali, vypadali jako drogoví dealeři. Prvních pár kilometrů nás čekala cesta, kde řidič musel kličkovat mezi dírami, jinak jsem si jist, že by nám kolo určitě upadlo. Dále už to bylo lepší. Vedle mě seděla francouzska, která je 10 měsíců na dobrovolnickém programu v Moldavsku. Doporučila mi navštívit pár míst a dala mi pár dobrých tipů ohledně Moldavska. Zanedlouho jsme se začali přibližovat k hlavnímu městu. Nejdříve jsem se musel zeptat zdali je to opravdu hlavní město, protože první dojem byl vesnice, všude kolem vás se mihotá prach a dává vám to dojem nějakého afrického města. Na zastávce se potkám s Anou, která mi pomůže najít hostel a vezme mě do restaurace. Ve středu města už to vypadá jako ve městě. Procházíme nejdelší třídou, Stefan cel Mare, která měří 5 km. Stefan byl vládce v Moldávii a cel Mare znamená veliký nebo oslavovaný nebo tak něco. Na počest každé bitvy, kterou vyhrál, nechal postavit kostel. Dnes jich tu je 30 až 40. Dorazíme do tradiční restaurace, kde si objednáváme, včetně vyhlášeného vína. Vína z Moldavska jsou považována za nejlepší na světě a tak se tedy o tom musíme přesvědčit. A opravdu! I přes poznámku Any, že nepatří k nejlepším, bylo výborné. Moldavané mluví rumunsky. Rumunština zní jako mix italštiny, francouzštiny a dalších románských jazyků.

Jako hlavní chod jsem měl vepřové kousky na cibulce, speciální kukuřičnou kaši mămăligă, miska strouhaného sýra, kysanou smetanu a k tomu speciální čokoládovo-arašídový dezert. Při jeho konzumaci jsem se ale cítil jako horník či závodník na závodech „kdo je silnější“. Tak tvrdý byl, ale velmi lahodný, to vše zapito oním vínem. Ještě chvíli jsme se procházeli a protože jsme byli oba dva unavení odebrali jsme se do našich domovů. V hostelu byli cestovatelé z Ruska, Německa, Švédska, Austrálie a dokonce dva z města Yakutsk, nejchladnějšího města na Zemi, kde teplota klesá až na -60. Prý jsou na cestách do Říma a Chișinău je pro ně jenom tranzit. Dále tu byl Rus, hudebník z kterého „vypadlo“, že se 4 týdny učí angličtinu a musím říci, že na tak krátkou dobu mluvil až neuvěřitelně dobře. Zavedli jsem řeč ohledně situace v Rusku, řekl mi, že odtud odešel, jelikož Putin je podle něj fašista a v Rusku vládnou šílenci, doslova „fucking Putin, fucking Russia“. Potom už jsem se jenom odebral spát.


Něco o Moldavsku
Moldavsko je země ležící mezi Ukrajinou a Rumunskem. Dříve bylo součástí Sovětského svazu. Moldavsko je poměrně nový stát a navazuje na území Moldávie, které zde bylo v dobách minulých a rozkládalo se na území Rumunska a Ukrajiny. Počet obyvatel je 3,6 milionu. Hlavním městem je Chișinău (Kišiněv). Jazykem je rumunština, ale dříve si ji v zájmu národní identity nazývali moldavštinou i když je prakticky stejná jako rumunština. Část území, Podněstří je pod kontrolou separatistů, kteří vyhlásili nezávislost nad Moldavskem. Toto území se táhne podél hranic s Ukrajinou. Hlavní město je Tiraspol a prý to všechno vlastní jeden bohatý podnikatel. Mají vlastní měnu atd...., ale nejsou mezinárodně uznaní, kromě Jižní Osetií a jinými mezinárodně neuznanými zeměmi. Nemůžete si zde vybrat z bankomatu, jelikož jejich měna „de-facto“ neexistuje. Kousek od Chișinău je na hoře cigánská osada, kde si údajně postavili kopii Bílého domu.

Moldavsko má úrodnou černozem a je velmi jednoduché pěstovat spoustu zeleniny a ovoce. Jako přílohu používají mămăligă, což je kukuřičná kaše. Ta je doprovázena masem a přílohami jako tvaroh a kysaná smetana. Moldavsko je známé pro své kvalitní víno. Pěstují se zde odrůdy jako Cabernet, Sauvingon ale také lokální jako Fetească a Rara neagră. Víno je opravdu lahodné, vyzkoušel jsem spíše polosladká a jsou opravdu taková jak jsou popisována, lahodná. Kolem Chișinău můžete navštívit spoustu obrovských vinných sklepů jako Cricova, a Mileștii Mici.

16 – Pokoutný prodavač
Na hostelbookers bylo napsáno i se snídaní, nuže čekal jsem něco více než cornflaky s mlékem. Druhý den se mě ten pracovník v hostelu dokonce zeptal „a co snídaně?“. Hlavní město Moldavska, Chișinău , se skládá z hlavní třídy Stefan cel Mare dlouhé 5 km. Prošel jsem ji tam a zpět, je zde parlament a socha Stefana cel Mare. Odpoledne jsem se potkal s Anou, která mi pomohla koupit lístek nazpět do Oděsy na další den. Mezitím si musela odskočit do práce a tak jsem si sedl do kavárny, kde vedle mě seděl syn s matkou. Shodou náhod zrovna do kavárny vtrhl takový ten prodavač, co rozdává různé ptákoviny na stůl. Můžete si rozmyslet zdali chcete či ne. Na stůl mi položil klíčenku usmívajícího se smajlíka a shodou okolností jsem zrovna v peněžence měl jenom 200 lei, to všechno mě vedlo k tomu se jich zeptat zdali nemají drobné a tak jsme se dali do řeči. Zrovna podal přihlášku na univerzitu, jeho máma se vdala za Řeka a žije v Řecku.

Parádně jsme si popovídali, mezitím přišla Ana, která mi ukázala Vítězný oblouk na třídě Stefan cel Mare. Oblouk byl postaven v roce 1846 architektem Zauškinem. Dále jsme prošli kolem budov vlády a parlamentu a nakonec kolem prezidentského paláce. Večer jsem se vydal se dvěma Rakušany do pár barů a klubů, mluvili jsme o cestování a tak. Již bylo po půlnoci a jelikož náš vlak z Chișinău do Oděsy vyjížděl v 7:20 ráno, myslím pro mě a Australana, zamířil jsem do hostelu. Spolu jsme ráno mířili do Oděsy. Ještě ke kupování lístku na vlak, což se tady spíše podobá koupi kokainu od mafie či koupi letenky. Potřebujete pas, všechno si o vás zapíšou a pak dostanete lístek, který se náramně podobá letence. Tímhle se vracím zpět do Užhorodu a pak směrem do Budapešti. Město, kde můžete potkat celý svět.


17 – Člověk, co mě zachránil
První nás čekal s Australanem vlak do Oděsy, kde on zůstává, ale já jedu dál až do Užhorodu. Ve vlaku jsme potkali mladého kluka, který začal včelařit, dokonce i bez zázemí úctyhodné. Když jsme dorazili do Oděsy, rozloučili jsme se a každý pokračovali ve své cestě skrz cizí země. Můj další vlak jede až v sedm večer. Nejdelší cesta vlakem v mém životě, 18 hodin, celkem 1100 km. Ukrajinské železnice jsou výborné. Je to rozhodně nejlepší způsob přepravy, ale necestujte 3. třídou. Minimálně polovina vlaků jsou plackart čili na spaní ze vším komfortem, ale doporučuji si vzít spodní postele. Do odjezdu zbývalo ještě dost času a tak jsem se já a Yana vydali na pláž. Naposledy jsem pocítil ten mořský vánek, který vás nabádá koupit si loď a stát se novým objevitelem nebo aspoň námořníkem na některém z místních plavidel. Čas v tomto okouzlujícím přímořském městě vypršel. Vydali jsme se na stanici, odjezdová tabule mi bez skrupulí oznamuje, že můj vlak za chvíli odjíždí. Ale já tu chci ještě chvíli zůstat v objetí Yany a dívat se do jejích očí, bohužel čas je něco co se nám ještě nepodařilo změnit. Je to neúprosná veličina, které jsme součástí, proto s ním musíme hospodařit tak, aby až budeme na sklonku života mohli pronést „Tento život stál za to, nebuďte smutní, v dalším světě na mě čeká místo mezi lidmi stejně tak milujícími a významnými jako v tomto životě“

Naposledy jsem obejmul Yanu, naše dlaně se propletly, políbil jsem jí a rozloučili jsme se. V mém kupé ve vlaku už bylo pár spolucestujících. Dcera s otcem jedoucí na výlet a matka s dcerou jedoucí za „panem Olegem“ do Karpat, jak sami řekli. Je to prý hodný člověk, který je výborný jako průvodce. Po chvíli se přestěhovali vedle do kupé a pozvali mě na šumivé víno. Zde byla ještě její teta a kamarádka její mámy. Ona se jmenovala Táňa, 27 let, architektka. Vypadala tak na 22. Její krása by se nedala měřit na žádné škále. Skoro každá žena, kterou jsem zde potkal mě okouzlila. Asi to má něco do sebe, když je cizinka, divokost a tužba po objevování. Manžel její tety je námořník a objíždí celý svět. Kamarádka její mámy je zubařka a dál už si to nepamatuji. Pohostili mě nejen vínem, ale také domácím chlebem s řízky a domácími rajčaty. Věru v Oděse rostou ty nejlepší rajčata pod Sluncem, kolosální velikosti a slaďoučká, taková jaké jsem nejedl nikdy předtím. Co je ale nejkrásnější a hřejivé u srdce je pohostinnost Ukrajinců. I když vás neznají či dokonce nemluví jazykem, kterým vy mluvíte tak se k vám chovají jako kdybyste byli součást jejich rodiny. Po druhé odpoledne dalšího dne jsem dorazil do Užhorodu, kde jsem si chtěl koupit lístek na maršrutku do Čopu, město na hranici s Maďarskem. Jelikož jsem ale vůbec nevěděl jak se dostat do Budapešti, zeptal jsem se jedné slečny, ta mi i koupila lístek, jelikož už jsem neměl hřivny, byl jsem jí velice vděčný.

Poděkoval jsem a vyrazil jsem na cestu. V buse jsem potkal Ukrajince, který zrovna skončil školu a dělá v lesnictví. Tento člověk mě zachránil, jinak bych snad ani z Ukrajiny neodcestoval. Vysedli jsme a šel mi pomoci koupit lístek. Následně jsme šli spolu vybrat z bankomatu, ale zjistil jsem, že ani na jedné z karet už nemám nic. Měl jsem pouze české koruny v hotovosti, českou měnu, která je prakticky nesměnitelná na Ukrajině či Moldavsku. Jenom jako vsuvku uvedu, že když jsem dával zálohu v korunách na klíče v Chișinău , zaměstnankyně v hostelu utrousila „Co to je? Má to vůbec nějakou hodnotu?“. Takže jsem byl bez peněz. Zeptal jsem se ho, zdali mi může směnit koruny v hřivny. Pomohl mi a já mohl odcestovat. Když jsem jel z Oděsy vlakem, mohl jsem již vystoupit v Čopu a z tama jet přímo do Budapešti. Ale neuvědomil jsem si to a vystoupil jsem až v Užhorodě. Pak mi pomohla dívka a nasměrovala mě na bus do Čopu. Jelikož jsem už neměl hřivny, zaplatila mi lístek. V buse jsem potkal lesníka, toho, který mi směnil peníze a já mohl pokračovat do Budapešti. Z toho plyne, že chyby nejsou věci, kterými bychom se měli trápit. Spíše vše vyústí v souhrn náhod, které vám pomůžou a které by se nestaly, kdybych neudělal tu chybu v Čopu a vystoupil.

V Čopu mě čekala ta nejpřísnější hraniční kontrola, vytáhnout věci z batohu, kontrola razítek, otázky co jsem dělal atd... Nakonec mě po pár minutách pustili a já prošel hranicí mezi východem a Schengenem. Potom už jen přesedání, protože kolejnice na Ukrajině mají široký sovětský rozchod oproti užšímu evropskému. Zde šlo už vidět, že jsem se vrátil zpět do západní Evropy. Rychlé vlaky, kupé se sedačkami, po maršrutkách ani stopa. Ve vlaku jsem se seznámil s Maďarko-Ukrajinkou, která žije a studuje v Debrecenu. Její rodiče žijí na Ukrajině, miluje slovanskou kulturu, mluví rusky, maďarsky, anglicky a učí se polštinu.

Okolo půlnoci jsem dorazil do Budapešti, kde na mě čekal Ruben, kamarád a bývalý spolužák z Budapešti, který mě ubytoval na 3 dny. Tím má cesta přes bývalé sovětské země pro tentokrát skončila.


18 – Nezastavitelný
Po půl roce zpět v tomto impozantním městě. Pro mě známé místo, kde se cítím jako doma, když procházím uličkami, nasedám na tramvaje, přecházím mosty přes monumentálně velký Dunaj, vybavují se mi vzpomínky na půlrok stravený na tomto místě. Půl rok, který zásadně změnil mé chápání světa a všeho kolem mě. Místo kde jsem potkal lidi z celého světa a vyslechl jak to vidí oni, poznal jejich kultury a zjistil, že mezi námi zase není takový rozdíl a jsme spolu schopni vycházet. Místo, kde jsem poznal spoustu báječných žen. Všichni tito lidé mě inspirovali. Na konec přidám rčení, které vyslovil Kanaďan, kterého jsem potkal:


„Jakmile jednou začneš cestovat, už se nikdy nezastavíš“

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (0)
 
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
kGVKd
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝BSobek˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy1
 
Venus Trade and Tours