Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 8
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Egypt v únoru 2012

Autor:
Zařazeno:
Egypt
Napsáno:
19.02.12 15:52
Fotografií:
32
Návštěv:
2623
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 16:00
34 °C
Bezoblačnost
Z, 3.1 m/s
V neděli jsme odletěli v poledne do Egypta, oblasti Marsa Alam, tipuji ještě tak dalších 200 km pod Hurghádou. Kdysi byla Marsa Alam jen malá rybářská vesnička, nyní je rozprostírající se středisko podél pobřeží v délce téměř 50 km. Každopádně je to pořád ještě středisko, kde je na jedné straně hotelu moře a na druhé poušť a pak široko daleko nikde nic...až po třeba několika kilometrech další hotel. Ten náš se jmenoval Pensée Azur Resort a ležel asi 40 km od letiště. Dorazili jsme do hotelu po delší,docela už usezené cestě, asi kolem šesté večer. Ubytovali nás v pravém křídle hotelu, což jsme zjistili, bylo i nakonec moc fajn, jeikož na levé straně bylo hodně slyšet generátor vyrábějící elektřinu a některým v levé části netekla občas teplá voda. My s tím žádný problém neměli. Pokoj byl velký a čistý. Někdo zaklepal na dveře. Nosič nám donesl naše kufry. Poučená už z domova a od jiných cestovatelů, vytáhla jsem jeden americký papírový dolar a věnovala ho s úsměvem nosiči. Ten se na mě sice usmál, ale rychlým pohybem ruky mi vysvětlil, že zavazadla jsou tři. Chlapovi, který je velký jako Michael Jordan se těžko ustupuje, tak z mé peněženky chtě nechtě vyklouzly ještě další dva dolárky...Byli jsme rádi, když za sebou zabouchl dveře. Po večeři, kde s námi všichni chtěli být kamarádi a všichni se chtěli pořád seznamovat a zjišťovat naše jména, jsme totálně odpadli do říše snů.

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Něco neuvěřitelného po těch dnech a měsících v Čechách, kdy jen mrzlo až praštělo a neobvyklé nebyly ani teploty pod 20 stupňů. V Egyptě bylo jasno, svítilo sluníčko a bylo příjemných 30 stupňů ve stínu. Moře mělo ten den 27 stupňů. Jak to všechno vím? Po cestě z letiště jsme se seznámili s bezva partou starších lidí z Mikulova, mezi kterými byla i čerstvá důchodkyně Maruška, neuvěřitelná ženská, pro každou srandu, no a tato naše Maruška si vedla pravidelnou statistiku teplot a počasí vůbec. Měla s sebou klasický pokojový dřevěný teploměr, který prý zabavila doma manželovi a pobíhala po pláži a měřila a měřila. O Marušce ještě bude řeč. Vydali jsme se na průzkum k moři a po areálu hotelu. Předností tohoto hotelu bylo, že neměl jako jeden z mála přístup do moře přes molo, ale přímo přes písečnou pláž do vody. Všechno kvůli chráněným korálům, kterých i tady bylo plno. A samozřejmě spousta ryb! Sotva jste vstoupili do vody, ušli ve vodě tak 10 metrů, hned se vám připluly ukazovat a předháněly se, která zaujme více. Barevné představení akvabel – tak by se to celé dalo nazvat. Večer jsme šli brzy spát, jelikož nás v úterý čekal výlet se Sárou do Luxoru a Karnaku. Na Sáru, žijící a vdanou v Egyptě už asi 6 let, jsem nějakou náhodou natrefila na netu a napsala jí email, protože jsem se někde dočetla, že pořádá se svým egyptským manželem výlety pro česky mluvící klienty právě do Luxoru a to i z destinace Marsa Alam. Ve spojení jsme byly spolu už z domova, takže jsem jen Sáře poslala sms, že jsme na místě a ona odepsala, kdy si nás vyzvednou další den u hotelu ve tři ráno.

Je úterý. Vůbec se nám nechce vstávat, recepční, kterého jsem požádala, aby mě vzbudil ve 2,30 vyzvání telefonem až ve 2,50, kdy jsme už na odchodu z pokoje. Sára čeká už s dalšími dvěma klienty, s Jirkou a jeho dcerou Kačkou, Mohamedem – spolumajitelem a zároveň nevlastním bratrem Sářiného muže, Sára a ještě druhý řidič. Se všemi jsme se přivítali a nasedli do mikrobusu, který zřejmě tlumiče neviděl ani z rychlíku. Jakub se hned uvelebil na místo vedle Sáry a začal jí vyprávět své nekončené příběhy o naší rodině. Sára ale byla trpělivá a s Jakubem si zřejmě padli do oka. I mě byla Sára sympatická. Mladá, asi 26 let, střední postavy, dlouhé blonďaté vlasy spletené do copu. Sama má se svým manželem dvě děti, chlapečka starého 4 roky a dvouletou holčičku. Byla jako moje dcera. Povídaly jsme si celou dobu, jakoby jsme se znaly už dlouho. Asi po hodině jízdy "naším" otlučeným mikrobusem jsme ještě přibrali v posledním hotelu dva pány, pana Martina, taky tak v mých letech a jeho tátu, bodrého "ostravaka", aspoň podle přízvuku. Náš tým na cestu do Luxoru byl kompletní. Odbočili jsme z hlavní cesty, projeli několika policejními kontrolami a jelikož byla ještě pořád tma, ani neměli v úmyslu nás nijak kontrolovat. Byli rádi, že nemusejí vstávat od svého ohýnku, u kterého se ohřívali u strážních budek. Bylo přece jen pouze 20 stupŇů. :-) Tu nastala trošku obava a Sára se pro nás nesrozumitelnou arabštinou domlouvá s Mohamedem, zda odbočit tady či tam. Ptala jsem se, o co jde. Sára mi vysvětlila, že po revoluci a převratu v Egyptě je nyní nastolen nynější vojenskou vládou zvláštní režim pro tankování, takže nafta a benzín sice na čerpacích stanicích jsou k dispozici, ale mohou se čerpat jen v určitých dnech a hodinách, které nejsou předem samozřejmě známy, takže všude stojí fronty aut u benzinek a čekají, až nastane ona kýžená hodina a oni si budou moci nabrat palivo do svých vozů či traktorů. Toto opatření už v Egyptě údajně trvá zhruba měsíc a naštvaní egypťané křičí na své blízké, ostatní účastníky provozu, jsou nervózní, přestože si zřejmě pak uvědomí, že za to mohou jiní. Není se čemu divit, vždyť vzdálenosti jsou mezi městy nebo osídlenými místy v těchto končinách na míle vzdálené a lidé se potřebují dostat do práce, potřebují sklidit právě dozrávající úrodu, odvézt děti do školy a podobně. Natankovat se nám nepodařilo. Vše bylo uzavřeno a teď mám na mysli hlavně kohouty od nafty. Vyrazili jsme do pouště s tím, že třeba se nám podaří natankovat někde za pouští, pravděpodobně v Edfu. Po hodině a půl jízdy pouští, kdy už začínalo svítat, bylo nad slunce jasné, že nám nafta prostě nevyjde. Dorazili jsme v půli cesty do oázy, abychom se občertsvili, posnídali a Mohamed zatím neztrácel čas a za nekřeťasnské peníze sehnal někde pokoutně kanystr tolik drahocené nafty. Naftu žbryndali za rohem přes trychtýř do naší nádrže, aby je nikdo jiný neviděl a neměli z toho problém. S úsměvem na tváři pak nasedl do autobusku a vyrazili jsme na další štreku. Po další hodině a půl jsme z okýnka auta už viděli okolí nilské nížiny, lidi, lemující cestu na oslích, zemědělce, právě sklízející cukrovou třtinu, či děti pokřikující na náš autobus, jako by nikdy nic podobného neviděli. Byli jsme v Edfu. Mohamed zbystřil, když uviděl před místní benzinou frontu. Okamžitě se zařadil a šel ven jednat, jak to vypadá. Údajně se mělo začít tankovat. Měli jsme i tak už časový skluz, tak se náš řidič předběhl, aby natankoval aspoň nějaké množství a tu se strhl velký randál, ostatní křičeli, nebo aspoň se to domnívám a následně mi to Sára potvrdila, že se nemá předbíhat, že přijel poslední a podobně.Co mi ale nebylo jasné, že mu za chvíli všichni ti, co po něm řvali, pomáhali přelívat naftu do nádrže z kanystru. Nechápala jsem to. Sára mi objasnila, že nakonec zjistili, že jsou vlastně všichni bratranci a bylo vše v nejlepším pořádku. Projeli jsme opět několik policejních kontrol, několik retardérů, při kterých jsme měli žaludek až v hrdle a už jsme byli na předměstí Luxoru. Moje představa Luxoru byla naprosto naivní. Myslela jsem si, že Luxor bude moderní, honosné město, které jako své perly má po okrajích své památky. Realita byla naprosto jiná. Luxor je zaprášené město, jehož ulice jsou plné rodin na oslích, prodavačů všeho možného, jen ty památky tam opravdu byly. V tom jsem se nemýlila. Naše první cesta vedla do chrámu v Karnaku,který nechal postavit Ramses II. Něco málo jsem o Egyptě četla, hlavně histoické romány a nějakého průvodce, takže jsem se těšila, až si to prožiju na vlastní kůži. Karnak mě dostal. Nejvíce ze všeho pak asi sloupová siň, kde je 140 obrovských sloupů, popsaných hieoroglyfy, neuvěřitelně vysokých a pravidelně postavených, až přecházel zrak. Motala jsem se mezi sloupy jako smyslů zbavená a jen fotila a točila a fotila a zase točila a nemohla se těch tvarů, stínů a všeho okolo nabažit. Najednou se přede mnou objevil místní muž v kaftanu, tj. dlouhé bavlněné košili, kterou nosí snad všichni muslimové a nabízel se mi, abych si udělala fotku s ním u sloupu. Neváhala jsem, vyfotila ho a on mi nabízel, že na oplátku vyfotí pro změnu on mě. Odmítla jsem, že mě vyfotí sestra, načež on natáhl svou ruku a bez obalů mi vysvětlil, ať tedy za fotku s ním zaplatím. Odmítla jsem. Neměla jsem drobné. Né že bych nechtěla, ale takových, co chtěli peníze jen za to, že se na vás třeba usmáli, bylo na každém rohu tucet. Mávl nade mnou rukou a odešel. Na dalším nádvoří byl na sloupu nějaký posvátný skarabeus, kolem kterého když sedmkrát obejdete dokola, budete mít vy i vaše rodina štěstí, lásku a zdraví. Neváhali jsme nikdo. Běhali jsme kolem sloupu jako o závod, ale hlavně proto, abychom zbytečně nezdržovali. :-) Přihodila se ještě jedna pro mě docela neobvyklá věc, když jsme vysedali z autobusu, obklopili nás, jak jinak davy prodejců všeho možného a začali nás přesvědčovat, že právě jejich zboží je to nejlepší. Jirka podlehl a rozhodl se, že si koupí od jednoho šátek. Domluvili spolu cenu na 10 egyptských liber, načež prodejce peníze vzal a po té si to rozmyslel, že chce liber 15 místo těch domluvených desíti. Jirka odmítl a chtěl peníze zpátky, ale prodejce nechtěl dát ani peníze, ani šátek. V tom se do celého sporu vložil náš řidič Mohamed, něco po sobě s prodejcem doslova řvali, Sára mi pak přetlumočila, že Mohamed mu docela hlasitě vysvětloval, že tady nevozí turisty, aby oni dělali ostudu a nestáli si za svým rozhodnutím, a že když mu to jednou slíbil prodat za 10 liber, tak to tak má i udělat. Jenže kýžený prodejce se nedal a hájil své, že živí doma 7 dětí a jak to má všechno zvládnout. Chtěla jsem vytáhnout kameru a celou roztržku natočit, ale vzápětí jsem si to velmi rychle rozmyslela a to když se tu náhla objevil další samozvaný soudce, ovšem s brokovnicí v ruce. To vám dojde řeč i argumenty. Nedovolila jsem si na kameru ani sáhnout. Prodejce Jirkovi nakonec šátek prodal za usmluvených deset liber a my mohli pokračovat dále podle programu. Po návštěvě Karnaku a přejezdu Nilu loďkou na druhý břeh, jsme šli na oběd, který byl v ceně výletu, do místní vývařovny. Za určitý obnos, který byl za osobu zaplacen, jste si mohli nabrat a sníst, na co jste měli chuť. Byla tam samozřejmě egyptská jídla, jako kuskus, humus, zelenina, těstoviny s omáčkou, a podobné pokrmy, dostupné široké veřejnosti. Na pití jsme si dali karkhade, což je vlastně ibyškový čaj. Dá se pít jak horký, tak i studený a mě osobně velmi chutná. Vyrazili jsme ještě obdivovat Memnonovy kolosy, kde byla krátká zastávka a čekal nás ještě chrám královny Hatšepsut, který komletně postavili podle původních plánů polští archeologové, jelikož ten původní se vůbec nedochoval. Byl sice krásný, ale z historického hlediska mě moc nezaujal. Na krátkou chvíli jsme ještě stihli navštívit alabastrovou dílnu, která byla skutečnou pastvou pro oči a samozřjemě skáza pro moji peneženku. Ale zase jsem měla krásné a originální dárky pro nejbližší. Zbývala nám ještě návštěva "údolí královen", jelikož nám Sára vysvětlila, že všichni jezdí do Údolí králů, které není zdaleka tak zajímavé a zachovalé, jako Údolí královen. Ze sedmdesáti hrobek byly v tomto čase přístupny pouze tři, ale stály za to. Úchvatné kresby na stěnách za sklem, aby se nikdo nemohl ničeho vůbec dotknout, různé nápisy v hieroglyfech, ze kterých se mohl jen člověk domnívat, co je za nimi ukryto a co vlastně měly kdysi říci. Tajemno se vším všudy. Trošku toho negativního tajemna i dodávaly hlídky, které hrobky hlídaly, neupravení hlídači, ve vytahaných svetrech, ale opásáni brokovnicemi mi moc příjemní nebyli. Sára nás upozornila, abychom si dali pozor i na hlídače, který nás do hrobky doprovázel, že nám zřejmě bude za bakšiš nabízet foto v hrobce, což je ale strikně zakázáno. Přestože bychom na toto přistoupili, mohli bychom s tím mít velké nepříjemnosti, protože s těmi dalšími před vstupem je jistě smluvený a ti by mohli po kontrole fotoaparátu vymáhat ještě daleko více, či vyhrožovat soudem. Tady si uvědomíte, jak je stále Egypt nesvobodný a jak se na vás všichni dívají jako na špiona a nemají důvěru snad v nic cizího. V tomto směru jsem se tady cítila opravdu velmi nepříjmně. Čekala nás poslední část výletu a to plavba po Nilu na banánový ostrov. Po asi 20 minutové plavbě jsme přistáli u banánového ostrova, kde jsme se procházeli banánovou plantáží, seznámili se částečně se zemědělských životem v povodí Nilu a na závěr dostali na stůl ochutnat mísu čerstvě useknutých banánů a dalšího exotického ovoce. Mohamed si vedle u stolu zatím zapálil šíšu, která celé okolí krásně provoněla. Čekala nás cesta zpátky. V době oběda se Mohamedovi a jeho druhému řidiči podařilo někde v Luxoru narazit na benzinku, kde zrovna bylo povoleno čerpat, takže nafty jsme nakonec měli tolik, že jsme ji mohli i rozdávat, jelikož ti dobráci samozřejmě nabrali i do několika kanystrů. Co kdyby. Cesta zpátky byla dlouhá a nekonečná, jako cesta do Luxoru. Celkem jsme urazili do Luxoru a zpátky a nějakých 100 km po Luxoru, takže celkem asi neuvěřitelných 1 700 km! Vytřepaní jak ratlíci z mikrobusu jsme po půlnoci upadli do říše snů. Se Sárou jsem zůstala dále v kontaktu a vypadá to, že si budeme mít co říct i po mém návratu domů.

Další dny ubíhaly docela rychle a podobně. Ráno po snídani jsme vyšli na pláž, kde se však dalo ležet pouze za proutěnými zástěnami, hlavně kvůli větru. Ten byl opravdu nepříjemný. Odpoledne, před večeří, jsme většinou chodili do krytého bazénu v hotelu, který byl vyhřívaný a my v něm dokázali strávit v kuse i dvě hodiny, až jsme měli prsty rozmočené. Byl tady klid a hrála jen relaxační hudba, protože tam byly nabízeny i masáže, byla tam posilovna a zkrášlovací salón. Večer jsme se pak jako většina hostů odebrali po večeři do lobby hotelu, kde probíhal animační program v podobě jedné vystupující ukrajinské zpěvačky, zpívající karaoke. Chvílemi jsme i nahlas prosili, aby jí to někdo zakázal nebo eventuelně odpojil jí od elektriky. My se ale bavili výborně, seznámili jsme se s partou mikulováků, které jsem už zmiňovala a ještě Irenkou, sympatickou paní z Prahy, která tady byla se s vým 16-ti letým synem Jakubem. Bydleli vedle nás v pokoji a jednou, když nebyl volný stůl v hale hotelu jsme si přisedli a pak už jsme si místo v hale drželi vzájemně a měli si celou dobu co říci. Je fajn, když natrefíte na příjemné lidi okolo vás, hned je celá dovolená veselejší a příjemnější. Nedá mi ještě nevzpomenout na Marušku z Mikulova, která byla na pokoji s Hankou, další skvělou ženskou do party, která byla stvořená pro každou srandu. To, že Hanka na šílené hity ukrajinky byla schopná tančit i "Michalela Jacksona", byl jen střípek toho, čemu jsme se dokázali smát hodiny. Jednoho dne na pláži k nám třeba přiběhla Maruška, a svým krásným dialektem nám líčila, jak se Hanka v moři při šnorchlování při silných vlnách topila. Rozhazovala rukama a dramatizovala, jak ji unášel proud, jak Hanka křičela a jak pro ni nakonec vběhlo 5 oblečených záchranářů, kteří jí doslova vynesli z vody. Ptala jsem se, proč jí nešli pomoci taky, ona mi briskně odpověděla, že si mysleli, že ji tahají z vody proti její vůli a ukončila to tím, že jsme aspoň viděli záchranou akci. A bylo to.

A je tu zase neděle, my opět vstáváme ve tři ráno, ale tentokráte nejedeme nikam na výlet, ale odlétáme v sedm ráno domů. Bylo fajn, ale stačilo to. Egypt zřejmě není ta destinace, kam bych se musela vracet. Není to to místo, které by se mi tak silně vrylo pod kůži. Vadila mi různá omezení a trošku jsem si připadala jako u nás za totality a věřte, že na tu dobu moc ráda nevzpomínám. Ohřáli jsme se, to jo, ale jsem ráda, že jsem doma, přestože nám za odměnu napadlo za poslední tři dny asi metr sněhu a jsme tady jak zapadlí vlastenci. Co to ale všechno je proti životě v Egyptě....Tak ať klidně padá a já přeji všem egypťanům, aby jednou mohli žít v takové svobodě jako my. Ta je nade vše. Za to vše patří i můj obdiv Sáře, naší průvodkyni. Takže mír s vámi egypťané! Salam alejkum!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (7)
 
03.03.12 16:42 Lucelle
Ahoj, Egypt taky není moje vysněná destiance, ale Edito, hrozně hezky jsi to sepsala, pěkně jsem si početla a mile pobavila. Díky.
28.02.12 19:39 editea
Hani já tam chtěla právě proto, že jsem o tom pořád jen četla...historie ano, součastnost ne... Já to mám prostě vyřešené..jela jsem tam jen proto, že jsem potřebovala nutně odpočinek v teple...ale příště si raději více zatopím doma..:-)) egypt už fakt nemusím..ale je to zkušennost...
28.02.12 19:19 HancaM (nepřihlášený uživatel) 82.208.57.***
Zajímé čtení. Také bych, v současné pro Egypt pohnuté době, neměla odvahu se tam vypravit. A vlastně nikdy mě dovolená tam nelákala. I když kousek historie se tam určitě najde a věřím, že to na člověka hodně zapůsobí. Díky za pěkné vyprávění a fotografie.
27.02.12 15:48 editea
Já už taky budu radějio Egyptě jen číst..:-)) ale jen dodám - faraonova pomsta nás jako zázrakem nepotkala...bohu dík...:-)
27.02.12 11:39 Trochy
Zajímavý cestopis z porevolučního turistického Egypta.Vysoké rozdíly teplot mezi naší krajinou a Egyptem v této době,problémy a chudoba podpořená bakšišem, pravděpodobná "faraonova pomsta".Přes nádherné památky i krásný podmořský život mě opravdu tato atmosféra společenského života a všeobecně známých hygienických podmínek v dané lokalitě neláká.V tomto případě si o Egyptě přeci jen raději přečtu.Díky.
20.02.12 14:07 editea
Kačenko mám stejný názor, vyzkoušela jsem, ale opravdu to není destinace pro mě...Dobře mi tak..měla jsem letět s vámi na kanáry....příště....edita
19.02.12 21:53 KaCaTB
Zajimave cteni, ale opet jsem se utvrdila v tom, ze pamatky nepamatky, Egypt neni a nejspis ani nikdy nebude nic pro me. Je ale fajn si o nem precist, takze diky za povidani.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
wXw5c
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝editea˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy9
Galerie12
Videa17
Hotely8
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours