Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 4
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

2000 kilometrů do Kalábrie

Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
20.08.11 20:07
Fotografií:
12
Návštěv:
11480
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
10 °C
Jasno
SV, 5.1 m/s
Náš odjezd do Itálie

Letošní start o posledním červnovém dnu směrem Itálie probíhal podle již několik let zažitého itineráře. Ranní cesta ze severu Čech na hranice byla celkem ok a prakticky nás už nic nemohlo překvapit. Počasí vypadalo slibně a svítilo slunce i když hlásili horror. Jezdíme vždy po osvědčené trase Rozvadov, Mnichov, Kufstein, Innsbruck, Brenner . . .
Tankuji pravidelně na D5 v Kladrubech a již po cestě od Plzně bylo vidět, jak se obloha zatahuje. Netrvalo dlouho a začalo pěkně pršet.
Blbé bylo to, že jsem myslel, jak to na dálnicích v Německu za Rozvadovem sešlápnu, ale nakonec jsem jel 80 a i to bylo na hraně. Chytil nás neskutečný liják, který se ve čtvrtek 30.6.2011 valil na CZ. Obloha úplně černá a palubák ukazoval obludných 13 stupňů ještě kus před Regensburgem. Vloni jsem u Mnichova se slovy „kurňa to je ale hic“ zapínal klimu. Po poledni se počasí začalo umoudřovat a kousek před Innsbruckem jsem sjel na sjezdu ve Wattens a natankoval levnější naftu mimo dálnici. Obvykle těch pár korun za 3/4 nádrže neřeším, ale zajímalo mě to, protože někteří lidé na diskusních fórech sledují sebemenší halíř za litr PHM. Výslednou úsporu odhaduji tak do 100Kč :-) Mnohem důležitější bylo, že benzínka zela prázdnotou a klidem, oproti těm na dálnici. Ve Wattens jsme si dali kávika a s lehkým zívnutím se rozkoukli po vrškách nad Innsbruckem. Na Brenneru bylo o 1 stupeň více než v Rozvadově a pak jsem věděl, že TO zase přijde ! A skutečně TO přišlo a každým rokem mě TO stejně překvapí . . . sjížděli jsme fantastickou Brennerskou dálnicí do Itálie a mezi Bolzanem a Trentem mi palubák ukazoval neuvěřitelných 35,5 stupně :-) Byl hic jak v pekle, Rozvadovská zima v čudu a klima v auťáku už měla co dělat. Nastala pro nás každoroční konfrontace 2 klimatických pásem, na kterou jsme se tolik těšili.

Tak zase po roce u jezera

V Rovereto jsme už pošilhávali po ceduli Lago di Garda, ale nakonec jsme sjeli až u našeho známého Affi a pokračovali do města Peschiera, kde jsme měli booknutý hotel Pucinni. Pucinni nás ničím nepřekvapil. Jednalo se o klasické 3* albergo s o něco větším pokojem, než bývá standard. Malá lednička, klima se vypínala s kartou od pokoje a byla hlučná . . prostě klasika. Důležité bylo, že Puccini nebyl na rušné průjezdovce a o to mi především šlo, když jsem ho na Booking.COM vyhledával.
Největší italské sladkovodní jezero Lago di Garda nás ihned přivítalo, jako každým rokem, přátelskou lázeňskou atmosférou s vysokou vlhkostí vzduchu, kde se lidé koupali a kolem nich pobíhaly kačaby s malejma kačkama, labutě a vše to sladkovodní ptactvo :-) Obešli jsme si městečko, jeho zajímavé hradby, vodní příkopy a zakotvili v restauraci La Zattera, která se pohupovala na vodě. Tam jsem si dal 2 půllitrové kvasničáky. Asi to bylo nejdražší pivo v Itálii, ale prostě jsem to neřešil, protože jsem na ně měl po 900km řízení chuť :-) Žena si objednala Quattro Formagi s míchaným salátem a já pro změnu Bruschettu a salát s krevetami, čerstvou zeleninou, mozzarellou a rybím dresingem. Na hotel jsme po první pořádné italské večeři odcházeli promenádou kolem jezera už za tmy a neustávajícího dopravního trafiku.

Cassino a Agricola San Germano

V pátek ráno jsme se spakovali a vyrazili směr Bologna, Firenze a Roma. Čekalo nás něco málo přes 600 km. Po 7 ráno bylo u Lago di Garda asi 24 stupňů, zabouchl jsem kufr a v tu chvíli začalo lejt, blýskat se a hřmít. Spustil jsem stěrače a vyrazil na cestu. Na dálnici z Peschiery jsme byli po pár minutách a díky časnému odjezdu jsme se dostali směrem k Veroně do ranní špičky aut, kde seděl 1 člověk a valil si to směr práce. V zrcátkách jsem viděl úplně černou oblohu a blesky nad Lago di Garda, ale před námi svítilo slunce. Z Bologni jsem měl jako vždy respekt, ale zásek nastal pouze u Modeny, kde se dálnice napojuje od Milána. Zdržení však bylo max 10min oproti navigaci.
Jeden z nejproblémovějších úseků italských dálnic je, když se sjíždí z Bologna k Firenze. Provoz byl hustý, a spousta pátečních kamionů. Chtěli jsme někde zastavit a dát si fantastické italské kafe, ale první Autogrill u Firenze po sjezdu z hor praskal ve švech a na WC se čekala fronta i na pánském záchodě. Ani jsem nevypínal motor a už rychle mazal pryč. Další pumpa byla po pár minutách jízdy a tam jsme si to vysněné srdcotržné kafe konečně dali.
Za Firenze se dalo mluvit o oáze klidu a žádný páteční masakr na bypassu u Říma nás nepotkal. Rychlost jsem přizpůsoboval nikoliv dopravním značkám, nýbrž kolem jedoucím Italům. Tak bylo naprosto běžné, že se na 60 jelo i 120. Jen jsem si hlídal, abych nejel první v davu.
Tímto tempem se naše cílové místo město Cassino rychle přibližovalo. Ubytování jsme měli opět přes Booking.com v Agricola San Germano asi 7km za Cassinem, což byla luxusní farma a domácí statek.. Hledat tuto lokalitu bez navigace by bylo naprostým nesmyslem. Poloprašné silnice, kde se vedle sebe 2 osobáky nevyhnou a nikde žádný ukazatel.
Ubytování bylo velice pěkné a nezvykle prostorné. Vše zařizoval mladý, možná 20letý černoch, který uměl blbě anglicky. Ukázal však, že má vše pod kontrolou a vše bez sebemenšího problému klaplo.
Když jsme se ubytovali, ihned jsme se vyrazili mrknout na Monte Cassino, což bylo pár kilometrů jízdy od nás. Naložený auťák krámama k moři měl v serpentinách co dělat, když se potkával s protijedoucíma autobusama. Nakonec jsme se vydrápali až na vrchol. Návštěva majestátního klášteru Monte Cassino stála opravu zato. Jen škoda, že jsme nechytli lepší počasí s lepší dohledností. Po návštěvě jsme si zajeli koupit pár potravin do supermarketu Archi, který je v Cassinu a taky jsem tam na Agipce vzal plnou nádrž.
Na farmě nás po příjezdu opětovně přivítal neuvěřitelně mírumilovný pes, který chodil vítat návštěvníky. Každý se mu snažil dát nějaký pamlsek, aby odvděčil jeho dobrotu. Když jsme se šli projít po rozsáhlé upravené zahradě s bazénem, pesan šel s náma. Sedl jsem si na okraj bazénu, sundal sandály, strčil nohy do vody a pesan si lehl vedle mne. Se ženou jsme ho hladili, pesan cítil pohodu a zůstal s námi, dokud jsme se nezvedli a neodešli.
Velice zajímavým způsobem se v Agricola servírovala večeře, když jste tedy o ni na farmě projevili zájem. Jídelní lístek neexistoval a pizzy se nedělaly. K dispozici byly těstoviny nebo rýže. Posezení v restauraci, která byla bokem od ubytovacího hotelu bylo luxusní a velice prostorné. Všem donesli to samé. 1.chod byl obložený talíř s masem a sýry. Následné jídlo se odlišovalo pouze v rýži či těstovinách. 3.chod byla mozzarela a olivy. Pokud jste chtěli víno, přinesli vám pouze celou láhev. U veškerého dění na farmě, od sekání trávy, přes platbu kreditkou až po servírování u stolu, byl onen mladý černoch :-) Večeře pro dva stála 35€ a platil jsem ji ráno při snídani, která nestála za nic. Suchary s marmeládou nemusím a sladké pečivo jsem nechal ženě. Při snídani jsem sympatickému černochovi dal flašku becherovky a zlatou plechovku piva Svijany. Byl velice překvapen a na náš 14denní comeback se dost možná těšil stejně tak, jako přátelský pesan, kterému jsme dali na rozloučenou zbytek salámu Salsiccia a jedno pohlazení za uchem.

Přivítání s Kalábrií

Odjížděli jsme po 8 ráno a nabrali směr Neapol a Salerno. Sobotní dálnice oproti severní Itálii byla šoférským oddechem a do cílového místa v Kalábrii nás čekalo jen něco přes 500 km. Ne, že by nic nejelo, ale nikdo se mi nelepil na kufr a v klidu jsem předjížděl, koho jsem potřeboval. Problém nastal za Salernem, kde už dálnice není zpoplatněna . Je zde mnoho výluk a ta největší nastala u tunelů s nápisem Toto, což bylo asi 40km pod Salernem. Vše nakonec šlo přežít, protože celkové zpoždění bylo cca 30min.
Výhledy na krajinu ve vnitrozemí Kalábrie v okolí města Cosenza byly fantastické. Cosenza mě vzdáleně připomenula město Liberec tím, jak je zasazená mezi hory. Malých tunelů na dálnici přibývalo a již bylo cítit, jak sjíždíme k Tyrhénskému moři. Kousek od Nocera Scalo jsme se poprvé přiblížili k tyrkysovému moři na dohled. Pohled to byl po hodinách jízdy vnitrozemím fascinující a já o to více hlídal kolem jedoucí auta, jejiž pasažéři se rovněž kochali.
Z dálnice jsme sjížděli v Pizzo Calabro a směrem na San Nicoló u Capo Vaticano jsme pokračovali mimo dálnici. Přesto, že byla sobota, překvapily mne volné silnice a malý dopravní trafik směrem na město Tropea. Cestou jsme jen tak zastavili u silnice u Marina di Zambrone a nemohli jsme odtrhnout oči od tyrkysových barev klidného Tyrhénského moře. Každou chvíli jsme po silnici míjeli prodejce zeleniny, jejiž hlavním artiklem byla fialová cibule Tropeana rossa, kalábrijské sušené pálivé papričky a olivový olej. Polorozpadlé zeleninové chýše se střídaly s popelnicemi s odpadky, které již měsíc a možná déle nikdo neodvezl.
Kolem 2 odpoledne jsme dorazili k našemu apartmánu, kde jsme měli strávit 14 dní. Apartmán předčil veškerá očekávání především svým fantastickým výhledem na moře z nádherné verandy, na které jsme pod velkým slunečníkem z rákosu měli naše sezení.

Setkání národností

Naše první setkání s majiteli apartmánu a Slovenkou paní Juríkovou, která trvale žije v Kalábrii a apartmán nám zařizovala, bylo nepopsatelné. Anglicky neuměl asi nikdo, tak jsme se dorozumívali česky, slovensky, italsky a také rusky. Má občasná anglická slovíčka zmizela ve směsici jazyků.
Žena majitele apartmánu byla Ukrajinka, která žije v Kalábrii již 10 let a je provdaná za kalábrijce Antonia, který uměl jen italsky. Jmenovala se Sveta. Díky srdečnosti a snaze všech jsme se nakonec bez problémů domluvili a neuvěřitelně nad naší multilinguální hatmatilkou zasmáli. Vytasil jsem se s dalšími lahvemi Becherovky a Svijanským pivem. Paní Juríková, která v ruce držela svoji Becherovku Svetě a Antoniovi popisovala, co je Becherovka a na Antoniovi, který studoval česky psanou plechovku Svijany a Svetě bylo vidět, jak jsou z našeho úvodního malého dárečku z Čech na rozpacích. Nemohli nalézt slova a pak se po chvíli rozpovídali, že jim nikdy nic Němci nepřivezli . . . .
Na druhý den nám oni jako malý dárek přinesli kalábrijskou specialitu Nduju a červené víno z jejich vinohradu.
Po vybalení naloženého auťáku jsme ihned utíkali k moři a navečer pak poprvé zašli do asi 400m vzdálené pizzerie La Notte, o které jsem věděl od Dopra. Po celodenním pokusování všehosi v autě jsem měl velkou chuť dát si nějakou specialitku. Dal jsem si tedy pesche Spada a la griglia ( mečoun na grilu) s insalata mista s tropeánskou červenou cibulí, která voněla, nepálila a druhý den ráno jste ji už dávno necítili. Žena si dala sýrový talíř Quattro Formaggi a také salát. Jídlo bylo opravdu vynikající a teplým večerem se západem slunce nad Stromboli jsme pomalu odcházeli k apartmánu.

Vibo Valentia a Capo Vaticano

Do Itálie nikdy nevozíme potraviny z Čech a snažíme se kupovat vše až na místě. V tomto duchu se odehrávalo i naše první nedělní dopoledne, kdy jsme jeli udělat plánovaný velký nákup do města Vibo Valentia, které bylo něco přes 30km od naší lokality San Nicoló směrem do vnitrozemí. Proč právě tam ? Z jediného prostého důvodu – v Itálii je velký problém sehnat otevřený supermarket v neděli. Otevřeno mají jen ty větší obchody a pokud náhodou narazíte v neděli na otevřenou regionální prodejničku, můžete si být jisti, že ceny budou dosti vysoké a výběr zboží mizerný. Obrovský ViboCenter na via Aeroporto jsme našli bez problému a zaparkovali ve stínu přízemních garáží. Udělali jsme nákup za 132€ , během kterého jsme v supermarketu potkali 2 české rodiny s dětmi. I když jsem z CZ vezl zásuvkové italské redukce na 220V, potřeboval jsem koupit ještě další. Měli jich tam skutečné mraky a ty nejdůležitější stály od 1,5€ do cca 2€. Při cestě zpět do San Nicoló jen cinkaly lahve kalábrijského vína Ciró rosso, na které jsem se tolik těšil.
Vybalili jsme nákup, do mrazáku nastrkali maso se zmrzlinou a rozbalil jsem papírovou basu, kde bylo 24 lahví piva Peroni, které jsem urychleně přemístil do ledničky.
Následně jsme odjeli na Capo Vaticano, které bylo od nás asi 4km jízdy. Belveder nord jsme trefili bez problému a odkazovala na něj malá cedulka, kterou jsme nepřehlédli. Čekal jsem nával, ale na, do pěti prstů parkovacích míst nestál vůbec nikdo a celý belveder jsme měli jen pro sebe. První pohled z více jak 100m vysokého belvederu nad mořem byl opravdu nezapomenutelný pro toho, kdo byl na Capo Vaticano poprvé a chytil perfektní počasí jako my. Slunce se odráželo hluboko pod hladinou od hrubého bílého písku a moře tak hrálo neuvěřitelnými tyrkysovými barvami, že přecházel zrak Po hladině se pohybovala nejrůznější plavidla od šlapadel, kajaků až po motorové čluny. Na divokých plážích pod mysem vystupovali z lodiček hrstky lidí, kteří se kochali modrým rájem Tyrhénského moře.
Kromě krás fantastických výhledů nás rovněž zaujal neutěšený pohled na skromnou sošku panenky Marie, která se na belvederu nalézala úplně zastrčená pod úrovní vyhlídkových cest a její okolí bylo zaházeno odpadky, které několik týdnů nikdo neodvezl. Jak se později ukázalo, odpadky nebyly odvezeny během celého našeho pobytu u Capo Vaticano a dost možná nejsou odvezeny ani dodnes.
Belveder sud a jeho vyhlídkové cesty byl mnohem větší a i přes poledne tam byly otevřeny 2 skromné, ale opravdu pěkné venkovní minirestaurace, kde jste se mohli posadit na židličky, dát si něco k pití a pozorovat moře. Pohled na patrně nejznámější kalábrijské pláže Grotticelle a Salamite byla lahůdka pro oko a pokud jste zrovna neletěli v helikoptéře, těžko jste hledali lepší výhled na tyto 2 pláže.
K večeru jsme se opětovně odebrali pomalým tempem do pizzerie La Notte, kde pro tentokrát zvítězila pizza se skromným názvem Locale.

Tropea a Grotticelle

Další den na nás čekala velká výzva a tou byla dopolední návštěva města Tropea. Bylo pondělí a do Tropea jsme projížděli přes Santa Domenica, což byla trochu větší vesnice. V Domenica byla spousta stánků se vším možným a především se zeleninou a tak jsme úplnou náhodou objevili pravidelný pondělní trh, který se tam konal.
Městem Tropea jsme se na 1 a 2 rychlostní stupeň pozvolna prokodrcali až do jednosměrky Lungomare Marineria Tropeana, kde jsem nechal auťák bez problému na neplaceném parkovišti přímo pod skálou s kostelem Chiesa di Santa Maria dell'Isola – nejvýraznější dominantou města. Vedle bylo placené parkoviště, které po 9 ráno zelo prázdnotou a nebylo tam jediné auto. Z úrovně mořské hladiny jsme po docela dosti schodech postupně vyšplhali přímo do centra města. Okamžitě na nás padla atmosféra tohoto sedmi tisícového města, které bych jen narychlo přirovnal k orlímu hradu, vypínajícího se na skále nad mořem. Patrně ty nejhezčí pohledy na Tropeu najdete na reklamních snímcích z letadla směrem od moře, ale pokud jste se rázem ocitli uprostřed centra, obestřelo vás to pravé kalábrijské dění, které dávalo tušit, že to nejlepší přijde až později. Procházeli jsme městem křížem krážem a nasávali jeho energii. Mnoho dlouhých minut jsme strávili pouhým pohledem z vyhlídky z „orlího hnízda“, která byla několika desítek metrů nad mořskou hladinou na samém konci korza Vittorio Emanuele. Na veřejné pláži spiaggia Rotonda se v průzračné vodě koupalo několik desítek lidí a kam člověk dohlédl, viděl jen tyrkysovou barvu moře. Přesto, že bylo dopoledne, mnoho krámků mělo již otevřeno a my doslova na každém kroku zakopávali o svazky červené cibule Tropeana a o Nduju. Nduja di Spilinga je kalábrijská regionální specialita. Jde v podstatě o velice pikantní hrubý mazací salám, který má mnoho podob. Asi ten nejlepší byl balený a provázkem uvázaný ve velkém střevě. Tato varianta se dala koupit i vakuovaná, kterou jsme nakonec dovezli i do republiky. Mnohem četnější však byly nejrůznější roztodivné skleničky, které od nápisu Nduja oscilovaly až po Bomba la Capo. Což dávalo již tušit, že bude potřeba za rohem dokoupit hasící přístroj.
Po příjezdu z města jsme popadli naše nafukovací matračky a jeli se mrknout, jak vypadá vyhlášená pláž Grotticelle. Zaparkoval jsem bez problému na placeném parkovišti za 1€ na hodinu, protože se mi neplacené místo nechtělo ve vedru vůbec hledat. Na pláži bylo již o poznání více lidí, než na naší Tonicello, kde jsme měli plážový servis slunečník se 2 lehátky.
Odcházeli jsme nakonec po více jak 3 hodinách s pocitem, že se nám pláž líbila. Směrem k parkovišti nás zaujal jediný veřejný sprchovací automat za 0.5€ , který vás odsolil před vstupem do vašeho vozu.
Již se začalo šeřit a my se vydali na procházku od pláže Tonicello směrem na sever k Torre Rufa. Ušli jsme po pláži Tonicello a Fiorina několik set metrů a zastavil nás těsně před Torre Rufa resort s názvem Roller Club, kde byly 3 jazyčné cedulky se zákazem vstupu do privátní oblasti, společně s ostrahou, která pokukovala opodál.

Parghellia

V úterý dopoledne jsme se opět vydali směrem k městu Tropea, ale tentokrát jsme ho nechali za zády a skončili na kukandu na plážích Michelin v Parghellia. Byli jsme překvapeni krásou těchto pláží a pro další den bylo rozhodnuto, že si sem vezmeme naše oblíbená lehátka a slunečník, který jsme pro tyto případy vláčeli z CZ.
V podvečer jsme po zkušenostech z předchozího večera již nepokoušeli Roller Club, ale vydali se na opačnou jižní stranu pláží Tonicello a Tono směrem k mysu Capo Vaticano. Cestou jsme minuli asi 2 nebo 3 téměř prázdné kempy a jeden opravdu velký luxusnější resort Solemare. Posezení na kamenech útesů přímo pod Capo Vaticano s pohledem na zapadající slunce, lehce čoudící Stromboli a rybáře s pruty byla skutečná odměna tohoto končícího nádherného dne.

Capo Cozzo

Před koupačkou na krásných plážích v Parghellia jsme se rozhodli, že se zajedeme ještě na skok mrknout do Marina di Zambrone. Na severní straně pláží Marina di Zambrone se nachází malý výběžek do moře, který se jmenuje Capo Cozzo. Pokoušeli jsme se k němu dostat od pláží z Marina di Zambrone a skončili jsme vždy ve stráních v nějakých privátech, kde jsem se nakonec dal do řeči s jednou Italkou, která uměla anglicky a vysvětlila mi, že Capo Cozzo je privátní území se zákazem vstupu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se chci jen mrknout z Capo Cozzo na moře a ona my následně vysvětlila cestu, jak se dostat na divoké pláže, které se nacházely severně pod Capo Cozzo. Cesta byla krkolomná, kolem pěkně šustily ještěrky a v trávě jsme dávali bacha, abychom nešlápli na nějakého hada. Bylo tam pár vyšlapaných cestiček, které nás postupně dovedly až ke srázu, kde byla udělaná prašná cesta s dřevěným zábradlím a občasnými schody. Pohled na divoké pláže a rozeklané moře skalisky byl fascinující. Na bílém písku se povalovala hrstka lidí a někde v dáli nebylo vidět ani živáčka. Zírali jsme na tu nádheru a já udělal foťákem několik snímků, ze kterých se prostě nedal vybrat ten nejlepší. Vracet pro lehátka do auta se nám v tom hicu moc nechtělo, tak jsme s určitým pocitem viny odjeli na pláže v Parghellia.

Pumpaři od Zlaté podkovy

Plánovali jsme večerní návštěvu města Tropea, před kterou jsme si dopoledne zajeli do asi 25km vzdáleného Briatico. Cestou nazpět jsem natankoval naftu u pumpy Esso, která byla na hlavní silnici mezi Marina di Zambrone a Parghellia. U této pumpy jsem následně tankoval ještě jednou, ale už bych tam asi nejel. S některými lidmi si prostě nepadnete do oka ani na podruhé. Když jsem tam byl poprvé, tak mi pumpař ani neodpověděl na pozdrav, což jsem zprvu přisuzoval náhodě a přesto jsem mu na závěr vysolil 1€éčko do ruky. Při placení kreditkou uvnitř, pak měl další člověk vše jiné na práci, než moji platbu a na pozdrav rovněž neodpověděl. Při mé druhé návštěvě mi opět ta samá obsluha u stojanu neodpověděla na buon giorno. Po zasunutí pistole do nádrže pak ona osoba začala šmrdlat přední okno stěrkou, což mne mile překvapilo. Italovi přede mnou ale ošmrdlal i zadní okénko. Mého si ani nevšiml, i když bylo pomalu na špachtli, jaký tam byl nános vápencového prachu. Tentokrát jsem neplatil kreditkou, ale 200€ bankovkou, kterou prosahával a okukoval ve svitu slunce. Když jsem řekl arrivederci, myslel jsem tím sbohem a nikoliv nashledanou. Odpověď jsem nedostal. Po vystoupení z vozu jsem si pak všiml, že mi pumpař nedovřel dvířko od nádrže . . .

Večerní Tropea a Vecchio Forno

Při příjezdu do Tropey jsme „mazácky„ zaparkovali v Discesa Marina Vescovaldo, což byla ulice, kterou jste se z hlavních silnic mohli dostat k přístavu. Parkovali jsme v snad nejprudší zatáčce z Tropey, kde byly možná 3-4 parkovací místa. Bylo to celkem strategické místo, protože odtud vedlo pár schodů nahoru a ocitli jste se v samém historickém centru. Zatáčka byla opravdu velice výživná a k přelomení delšího auta moc nescházelo. Během krátké doby při našem odchodu a večer při příchodu jsem tam viděl couvat několik dodávek, které si prostě jen blbě najely a vůbec nemuselo jet nic proti. Když pak něco jelo, situace byly pro náhodné pozorovatele natolik komické, že by se o nich i Blesk rozškrabal na své úvodní stránce v okurkové sezóně.
V podvečerní Tropee při zapadajícím rosso slunci jsem možná udělal ty naše nejlepší fotky města. Jak už to v Itálii bývá, ten pravý život nastává až se setměním s nenápadným rozžhnutím žlutavých zaprášených lamp. Procházeli jsme uličkami a naslouchali každému došlápnutí tvrdého podpatku, které se rozléhalo historickým centrem a vdýchávali jižanskou syrovou atmosféru pohody. Naše kroky večerním městečkem plné vůní restaurací nás pomalu zavedly k pizzerii Vecchio Forno, o kterou bych ani nezakopl, kdyby mi ji nedoporučil Dopr.
Myslel jsem, že vchodem vejdu dovnitř, ale oni právě vyndavali do úzké uličky prapodivné omlácené židličky, stolky a na ně omšelé karmínové igelitové ubrusy. Brzo jsme pochopili, že to je prostě vše a přátelský úsměv obsluhy se nás zdvořile zeptal, zda-li jsme due. Usadili jsme se na oněch oprýskaných, nepohodlných a vrzajících židličkách u stolku v uličce a objednali si.
Pizza Vecchio Forno vypadala netradičně, byla pěkně propečená, se zapečenou Ndujou a měla nepopsatelnou chuť. Přesto, že ve složení byl psán česnek a tuňák, nic takového jsem tam necítil. Byl to kulinářský speciál, který nevynikal jedinou surovinou, ale celek byl až k nevíře dokonalý. Při objednávání pizzy Prosciutto pro ženu se mne poprvé v Itálii zeptali, zda-li chceme variatnu pizzy rossa či bianca.
Čím déle jsme seděli na rozvrzaných židlích v úzké uličce, tím více na nás dýchalo kouzlo kalábrijské jednoduchosti, kroucených lamp a oprýskaných omítek nad námi, po kterých se plazily a visely roztodivné divoké elektrické rozvody. Ještě jsme neměli dojedenou polovinu pizzy a kolem nás v uličce proběhl zmatený pes. Vzápětí někdo za rohem nastartoval skútr, kterému po pár metrech jízdy s rozléhajícím se práskotem upadl výfuk a dokonale to tam začudil. Nikdo nehnul ani brvou, nikdo se nad ničím nepohoršoval a všem bylo jasné, že to k téhle atmosféře prostě patří. Odcházet se nám nechtělo . . . a pak jsem to pochopil . . . při placení již další lidé stáli opodál a čekali na naši rozvrzanou židli v těsné a omlácené uličce, přičemž luxusnější restaurace v okolí zely prázdnotou.
Vecchio Forno – tato kultovní pizzeria byla pro nás jedním z největších gastronomických zážitků, které nás doposud v Itálii provázely.
Rozloučení s večerní Tropeou bylo velice silné a pohled na dominantu Chiesa di Santa Maria dell'Isola v téměř zapadlém slunci rosso di Spilinga byl stěží popsatelný. Odjíždět směr Capo Vaticano se nám vůbec nechtělo . . .

Výšlap po okolí

Již několikátý den bylo jasné počasí. Když se objevil nějaký mrak, ihned beze stopy zmizel. Rozhodl jsem se, že provedu dopolední pěší výšlap po okolí. Žena mi řekla, ať si jdu sám, že půjde k moři. Vyrazil jsem pouze s foťákem v tričku, šortkách a sandálech na boso. Stal jsem se tak záhy objevitelem slepých uliček, kdy jsem střídavě končil svou pouť v oranicích, opunciových hájích či několikametrovém rákosu za pokukování místních zemědělských starousedlíků. Ani jsem neměl naplánovaný takový lán cesty a chtěl jsem jen udělat pár fotek ze severní strany mysu směrem na San Nicoló. Všechny cesty, které jsem tam našel, však končily vysokou trávou, všude šustily ještěrky a kdo ví co ještě a já nevěděl kam šlapu. Toho jsem se v sandálech na boso docela bál a nakonec to vůbec neriskoval.
Hlavně jsem se na horkou trampotu nepřipravil jediným douškem vody v PETce, či pětieurovkou v kapse. Bylo fakt pěkně a krkolomná cesta mi přes veškeré útrapy odsejpala a já se nakonec rozhodl, že pěšky opětovně navštívím oba belvedery na Capo Vaticano. Tak se i stalo. Na belvederu nord jsem byl kolem poledne opětovně úplně sám. Po chvíli přišla žena, se kterou jsem se na vyhlídce párkrát minul a tak nějak zkoumavě jsme po sobě občas pokoukli. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se jí, zda-li hovoří italsky a ona mi odpověděla, že je z Německa. Následně jsme po pár slovíčkách přešli na angličtinu a ptali jsme se odkud jsme, co tam děláme a tak všelijak. Říkala mi, že právě kouká na její rodinu dolu, která tam pluje na lodičce a že včera dělali horolezecký výstup od hladiny moře na skály mysu Capo Vaticano. To jsem tedy opravdu koukal a podivoval se nad vitalitou některých lidí v tom vedru. Já ji zase vysvětloval, že moje žena zůstala v 4 km vzdáleném apartmánu a že se radši šla koupat do moře. S úsměvem a pohledem na fascinující tyrkysovou scenérii jsme se rozloučili, abychom se o pár minut později opětovně potkali na druhém belvederu sud.
Nevzít si sebou jediné € jsem silně podcenil, protože jsem měl pěknou žízeň a neskutečnou chuť na pivo, které stálo na stole návštěvníků restaurace belvederu sud, kteří vyvonění od stolu zírali na pláže Salamite a Grotticelle. Upocený a od oranic zaprášený jsem vzal do ruky mobil a zatelefonoval ženě, aby mi dala do mrazáku ty 2 akční 0.66 l Tuborgy, které jsem koupil v supermarketu. Vidina ledového piva mne hnala z belvederu sud nazpět a byl jsem pevně rozhodnut, že si stopnu auťák. Problém byl v tom, že byla siesta a během 4km mého poklusu po silnici, kde vedrem pomalu tekl asfalt, neprojelo jediné auto !! To první jelo už jen malý kousek před odbočkou z hlavní k našemu apartmánu. To už jsem nestopoval, protože jsem měl tunelové vidění, kdy přede mnou bylo ledové pívo a kolem jen fialovo. . .

Návštěva města Scilla

Trochu jsme zvažovali výlet do města Scilla, které bylo od nás asi 90km jízdy, kousek od Sicílie, ale nakonec jsme přeci jen vyrazili. Cestu do Scilla jsme absolvovali po pseudodálnici A3, kde během pár minut jízdy nastala výluka, která se nakonec ukázala být výlukou poslední, protože nekončila ani po 30km jízdy, když jsme vjížděli do města Scilla. Již při cestě tam jsem se rozhodl, že tudy nazpět již v žádném případě nepojedu, protože jsem jel vnitrozemím s kamionama, který jely v úzkém omezení 60.
Po 9 dopoledne jsem bez jakéhokoliv problému zaparkoval přímo v centru města na náměstí, těsně vedle aut městské policie, čímž jsem byl poněkud překvapen.
Scilla je staré rybářské město a jeho návštěvu určitě nevynechejte. Bylo pěkné vedro a my po rozkoukání po uličkách kolem náměstí v centru si to nasměrovali směr hrad, který se na skále vypínal nad mořem jako pevnost a směrem do vnitrozemí majestátně přehlížel 5tisícové město. Vstupné bylo jen 1.5€ na osobu a v ceně byla velice pěkná brožurka o městě včetně mapky, kde a co naleznete. Z hradu byly nádherné výhledy na velkou městskou pláž s průzračnou vodou, kde bylo například možné krásně vidět síťové bariéry proti medůzám.
Celé město jste měli jak na dlani, včetně přilehlého přístavu na severní straně a starých rybářských domků za přístavem. Na hradě byla moc pěkná fotogalerie důležitých událostí z města, kde bylo například možné vidět různé klimatické kontrasty či velké slavnosti.
Pobřeží Sicílie jste měli před sebou jako na dlani, stejně tak, jako trajekty, které směřovaly do přístavu Messina. Z hradu jsme seběhli k plážím, kde se nacházelo několik restaurací a kaváren. Tam jsme si konečně dali vynikající kafe Barbera, žena zmrzku a něco k pití. Potom jsme si došli omrknout staré rybářské domky a vrátili se zpět k zaparkovanému autu.
Silnici na pobřeží jsem tak nějak intuitivně trefil bez navigace a tak jsme se alespoň chvíli kochali pobřežní jízdou po SS18 směrem na vesnici Favazzina a město Bagnara Calabra. Tam nás pobřeží definitivně opustilo, protože dál už byly jen skály a SS18 nás nasměrovala do vnitrozemí.
Projeli jsme městem Palmi a u San Ferdinando jsme míjeli velký nákladní přístav. Směr jsem držel na Nicotera a netrvalo dlouho a objevila se cedule se zákazem vjezdu, s tím, že oblast je neprůjezdná. Na příšernou dálnici se mi vůbec nechtělo a tak jsem to prostě risknul. Dojeli jsme asi 5m vysokým rákosem k jakémusi mostku, který byl v rekonstrukci. Zákaz vjezdu se nakonec ukázal být planým poplachem a osobák jsem prosmejk mezi položenýma panelama na mostku přes nějakou komáří líheň v rákosu za vřískotu kvákajících žab, které byly pěkně naštvané, že jim tam zase někdo jede :-)
Bylo vyhráno a za chvíli už na nás pokukovala na kopci Nicotera. Přijel jsem do města a snažil se najít centrum. Vjel jsem do jedné z uliček a v tu chvíli proti mne 2 auta, která mne neskutečně vytroubila. Italové pustili volant a řidič i spolujezdec, křičeli za staženýma okýnkama Mama Mia, Mama Mia a střídavě se chytali za hlavy a koukali na mou SPZ. Pak jsem to pochopil . . vjel jsem do jednosměrky . . . Konfliktní situace trvala zlomek sekundy a pak jsme to tam všichni se vzájemnými úsměvy a Čiao skrz otevřené okénka vymanévrovali. Prohlédli jsme si kus centra a vydali se nazpět. Cesta nazpět nás opětovně zavedla do oné jednosměrné uličky , ale tentokrát tím správným směrem. Bylo nám velice divné, že bychom oba přehlédli jednosměrku a tak jsme si náš předchozí vjezd do zákazu vjezdu pořádně prohlédli. . . . žádná cedule tam nebyla . . . .

Klaxon v Itálii

Používání klaxonu v autě je v jižní Itálii mnohem častější než na severu či u nás. Když se tam nějaký čas pohybujete, vypozorujete určitý mechanismus chování většiny místních řidičů. Asi tím nejzásadnějším je, že u nás se dává klaxon někomu se slovy „ty debile!“ a u nich „bacha jedu!“ Oční kontakt se šoférem, který se přibližuje například ke křižovatce je pro ně velice důležitý a jezdí se dosti často se staženými okénky, jednou rukou venku a v sandálech na boso a ne tak, jako u nás s kouřovými skly za tucání hip-hopu s otočenou kšiltovkou na tykvi a náušnicí v uchu. Několikrát jsem dostal klaxon, když jsem z vedlejší přijížděl na hlavní a nekoukal na přijíždějící auto, přesto, že jsem ho viděl periferně a koukal již někam jinam. Pak jsem tuto nepsanou konvenci začal dodržovat a bylo vše v pořádku.
Když někdo odbočoval z hlavní doleva na vedlejší, dostal ze zadu také klaxon. To proto, že proti němu jela ještě auta a ten za ním mu tak vytroubil „bacha, ještě tě oprásknu, než odbočíš, protože se tam vejdu“ . Rovněž se pravidelně troubilo v zatáčkách, do kterých nebylo přes rákos či opuncie vůbec vidět.
O chování řidičů v Itálii by se toho dalo napsat skutečně mnoho. Kromě troubení bylo dalším zajímavým prvkem blikání na dálnici. Čím jižněji jste se pohybovali, tím více jste si mohli všimnout, že Italové mnohdy kilometry jízdy po dálnici zbytečně blikají. Někdy nedají blinkr vůbec a jindy ho prostě zapomenou vypnout. Pokud někdo blikal v rychlém pruhu za Vámi, nebylo to většinou z toho důvodu „kliď se, chci tě předjet !“.
S tím částečně souviselo i zařazení se po předjetí, kdy někteří lážo-plážo na úplně volné dálnici jeli po dělící čáře prostředkem pruhů několik kilometrů. Mnohdy si vás ani nevšimli, dokud jste je neprotroubili :-)
Jízda autem v sandálech na boso a se staženými okénky byla pro mne v kalábrijských klikatých uličkách a silnicích naprostým relaxem a ve svém okolí jsme se takto naprosto běžně pohybovali jako Italové v místních obouchaninách, kde karosérie jejich vozů nepodléhala módním vlivům a motor pracoval metodou náhodných výbuchů.

Rozloučení s Kalábríí

Náš konečný den se pomalu, ale jistě blížil. Začali jsme balit a večer pak sedli k našemu sezení pod rákosovým slunečníkem a dívali se na Stromboli. Najednou vrzla naše malá branka a u apartmánu se objevili Antonio se Svetou. . . Přišli se s námi rozloučit. Rozloučení bylo tak silné, že k slzičkám na obou stranách nechybělo daleko. . . .
Ráno jsme nastartovali auto a následně provedli comeback v Agricola San Germano u města Cassino. Byli jsme zde asi dobře zapsáni, protože pesan nás už opětovně vítal a mladý černoch se smál a do ruky mi strčil vychlazenou plechovku piva se slovy, že to české bylo výborné . . . . Větší radost mi opravdu nemohl udělat :-)
Ihned jsme zajeli do Cassino do supermarketu Archi koupit si nějaké potraviny na další den. Večeři jsme si chtěli dát v nějaké pizzérce a toto se stalo naším podvečerním hororem, kdy jsem najezdil v dopravní špičce po městě Cassino 43 km po ulicích, než jsme našli otevřenou restauraci !! Semafory za zelenými stromy v zapadajícím slunci jsem spíše tušil, než viděl a skútry mě trvale opráskávaly zleva i zprava.
Tu otevřenou jsme našli na výpadovce z města až v 19:30. Zela naprostou prázdnotou, i když jsem tam možná zahlédl tak 200 míst k sezení včetně bazénu s lehátky. Během naší večeře zde nebylo jediných hostů kromě nás. Odjížděli jsme asi ve 20:30 a míjeli jsme se s 1 autem, ve kterém seděli 4 lidé. Zda-li šli na večeři se už nedozvíme . . .

Lago di Garda - Lazise

Naše poslední cílové místo, město Lazise u Lago di Garda jsem si nechával jako třešínku na dortíku naší letošní dovči. Lazise má možná o něco větší historické centrum než některá městečka na východním pobřeží Lago di Garda a je přecpáno kavárničkami a fantastickými restauracemi.
Ubytko jsme měli zajištěno v albergo Renata, což byl strategicky postavený hotýlek jen pár metrů od centra města. Přesto, že měl jen 2*, měl klimu, která byla tichá a nevypínala se s odchodem z pokoje. Nevýhodou však byla chybějící, byť malá lednička.
Po příjezdu jsme šli k jezeru kolem kempu Lazise a omrkli si hned vedle malý přístav. Vedle přístavu se na pláži ve sladké vodě jezera koupalo poměrně dost lidí a my se po pár krocích posadili do restaurace Café Classique, která byla vyvýšená nad hladinou jezera. Ženě jsem objednal capuccino a sobě pak tuplák piva do sklenice, což se záhy ukázalo jako odporný vyvětralý a předražený Haineken. Postupně z nás začala opadávat únava z cesty a po opuštění restaurace nás na typické jezerní promenádě neminula velká zmrzka, která tála rychleji než bylo naše blízání jazyků. Kontakt s hladinou jezera byl na každém kroku, kdy jste se mohli posadit na různé lavičky a třeba jen tak civět na jezero a hory za ním vzdálené. Vál vítr Ora, což je nejčastější z více jak 20 pojmenovaných větrů na Lago di Garda. Ora je teplý silný vítr od jihu, který ustane mávnutím proutku se setměním nad jezerem.Tak se i stalo, rozžhly se žlutavé lampy a nádherné městečko se začalo plnit životem. Restaurace, které měly před pár hodinami ještě zavřeno, praskaly ve švech, všude vonělo servírované jídlo, cinkaly příbory, či se ozýval křik dětí. Korzama chodily davy lidí a oproti jihu zde bylo hodně slyšet Němčinu a Holandštinu.
Pro naši poslední večeři jsme zvolili klidnější místo než bylo centrum a to restauraci Esperia, která se nacházela na Localitá Taoli přímo u jezera. Velké škeble se salátem, pizza a džbánek Bardolino rosso, byla výborná večeře a my se záhy ponořili do života malého, ale nádherného městečka.Chodili jsme sem a tam a vsávali do sebe tu pohodu, která nás obklopovala v podobě famózní lázeňské atmosféry, kterou Lago umí tak pěkně naservírovat.
Za chiesa san Nicoló směrem k jezeru se začala ozývat hlasitá hudba. Na břehu jezera stály hloučky lidí v oblecích, smáli se a vcházeli dovnitř, kde se snoubila opravená historická ruina s futuristickou svatební výzdobou. Hrála tam živá kapela a byl to pěkný rachot. Pak jsme zahlédli nevěstu se ženichem a tak nám bylo jasné, že je to večerní pokračování jejich svatby. Jako náhodný kolemjdoucí jsem tam vešel, nikdo mne odtud nevyhazoval a nikdo mne nic nezakazoval. Svatebčanům bylo opravdu co závidět. Jen jsem se rozhlédl a v tichosti zase odešel. Potom jsme jen velice pomalu odcházeli na hotel a nemohli se vůbec rozloučit s letošní Itáliií s vidinou ranního odjezdu směr Brenner.

Odjezd domů

Jako již tradičně jsme si na okno auta zapomenuli nalepit rakouskou dálniční známku. Na poslední pumpě před Brennerem jsme tak učinili a po projetí velkou mýtnicí ve Vipiteno začli následně sjíždět k Innsbrucku. Nad Innsbruckem bylo krásné počasí a horské velikány byly jak na dlani. Pumpy 17.7. v neděli na dálnici byly pěkně nacvaklé a tak jsme nakonec neplánovaně sjeli v Rakousku za Innsbruckem z dálnice opět ve Wattens k naší již známé Agipce, kde jsme si trochu oddechli. I když kafe bylo Lavazza, tak do toho pravého italského mělo hodně mil daleko. Nafta byla opětovně levnější jak v Itálii na dálnici a my se vydali směr Mnichov a Regensburg. U Regensburgu jsme to už nevydrželi a zastavili u restaurace, kde jsme si dali pravé bavorské vepřové šnycly přes celý talíř s hranolkama.
Doma u Litoměřic jsme byli za vítání našich 2 pesanů a babičky před půl pátou odpoledne.
Tachometr ukazoval 4735 ujetých km a mé první kroky vedly do ledničky . . . . .



Zvláštní poděkování těm, díky kterým jsme se letos ocitli v Kalábrii:

Dopr: Za jeho fantastické cestopisy, rady a postřehy
http://www.cestujeme.name/registrace.php?view=detail&id=554

Alien.Jarda: za jeho fotografie z Kalábrie a stránky http://www.ausonia.estranky.cz/

Kirscha: za přátelství a držení palců
http://www.cestujeme.name/registrace.php?view=detail&id=996


To, co jsem měl naplánováno, ale nevyšlo to:

Zungri
Serra San Bruno
Pizzo Calabro
Solano Superiore
Přejezd na východní pobřeží k Jónskému moři

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (8)
 
16.07.14 07:42 Borin7 (nepřihlášený uživatel) 176.12.115.***
Hezky napsany cestopis.Taky bych se tam rad nekdy podival
29.12.12 17:57 brnolowcos
Super článek ,rád také vzpomínám na naši dovolenou v roce 2008. Pokud máte zájem mám také pár poznatků a domů zde : http://www.brnolowcost.estranky.cz/clanky/vase-nizkonakladova-dovolena-clanky/italie---kalabrie-2 008-autem--5000-km-za-10-dni.html brnolowcost
31.07.12 23:53 Ivanka (nepřihlášený uživatel) 85.135.15.***
Moc prima čtení, také jsem se zde proklikala z jiných diskusí. Jedeme v pátek, tak jsem hezky namotivovaná:-)).
31.07.12 22:44 Petr (nepřihlášený uživatel) 78.45.214.***
Ahoj, úžasný článek, i když trochu staršího data. Nicméně jsem se na něj dostal z jiné diskuse. Připomněl jsem si naši loňskou cestu do Kalábrie (Capo Vaticano, Tropea a okolí) a na Sicílii. Popis chování italů, řízení v Itálii, nákup potravin a podobně. Vše jsme prožili a moc rád na to vzpomínám. Letos zkoušíme sever kolem Lago di Garda. Někdy se vrátím kouknout na vaše stránky znovu. Díky za připomenutí :)
28.01.12 23:56 Iva (nepřihlášený uživatel) 178.40.155.***
Ahoj,super clanok. my sme v Kalabrii boli 3 leta po sebe a chceme sa vratit aj tento rok. Najprv sme boli v Scalei, sice fajn ale tahalo nas to juznejsie a teraz jazdime uz len tam Capo vaticano a Tropea , je to tam nadherne a nejde to nevratit sa tam zas a zas. Jazdime cez cestovku www.kalabria.biz vedie to pani Jurikovai, co tam zije uz niekolko rokov.A je to ta cez ktoru ste urcite cestovali aj Vy. Vzdy nam nasla to co sme hladali, ma v ponuke vela peknych apartmanov priamo pri mori. A vzdy nam so vsetkym ochotne pomohla. Odporucila nam restauracie, vylety, obchody. No a ta priroda tam a ciste more, to sa neda opisat. To sa musi zazit. Takze Kalabriu naozaj odporucam. Zatial je to najkrajsia oblast co sme v Europe objavili a to sme predtym jazdili Grecko, Chorvatsko, Spanielsko..
16.11.11 09:21 Lucelle
Skvělé povídání, ke kterému se určitě ještě mockrát vrátím. Díky
02.10.11 16:57 radunka
Můj 1. čtený cestopis, na těchto stránkách, jsem přečetla jedním dechem a skoro jsem tam byla s vámi.
29.09.11 21:48 Věra
Paráda, moc hezky napsaný cestopis. Díky za něj.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
MM4rm
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝HonzaH˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy1
Galerie23
Hotely8
Taverny1
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours