Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 5
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Velká cesta divočinou

Autor:
Zařazeno:
Švédsko
Napsáno:
30.07.11 13:32
Fotografií:
2
Návštěv:
3184
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
5 °C
Jasno
J, 5.1 m/s
JMÉNO: Martin alias Trochy mladší
VĚK: 30 let

Už dlouho jsem plánoval nějaký delší cyklistický výlet. Můj nejdelší výlet na kole byl čtyřdenní a to Greenway Praha Vídeň anebo Dunajská cyklostezka z Pasova do Melku a zpět do ČR.
Zatím k tomu nebyla žádná příležitost, protože v práci vás prostě na tak dlouho většinou neuvolní.

A tak se neočekávaně příležitost naskytla, jelikož mě vyhodili z práce kvůli nadbytečnosti a tak jsem při odchodu dostal tzv. zlatý padák neboli odstupné. Léto před dveřmi, ideální věk, zdraví a fyzička a navíc budu mít dovolenou placenou. Hurá na přípravy.

Plánoval jsem si cirka za měsíc vyrazit a tak jsem sháněl, co se dá. Za prvé kolo do pucu plus přikoupit další doplňky. Za druhé napsat seznam věcí na cestu a postupně tyto věci připravit. (seznam na konci cestopisu) Za třetí naplánovat trasu.

Když jsem měl vše připravené, vyrazil jsem na zkušební jízdu v plné polní. Doporučuji absolvovat jízd několik a to i v dešti, aby byl člověk na sto procent jistý, že vše funguje tak jak má. Stejně tak je dobré nanečisto vyzkoušet stanování. Je samozřejmě dobré se připravit i sám. Tj. celý měsíc jsem se otužoval, aby mě pak nepřekvapilo koupání v jezeře. Jezdil jsem hodně na kole nebo aspoň běhal, abych trochu rozhýbal tělo. A také jsem hodně jedl, což mi nedělalo žádné problémy. 

Cestu jsem naplánoval takto: autobusem do Dánska a odtud do Švédska na sever směr Laponsko a slavná „cesta divočinou“. Zpět pak vlakem do Dánska a do Čech opět autobusem.

Ve většině dopravních prostředcích musí být kolo zabalené, pokud tedy k přepravě kol přímo není dopravní prostředek zařízen. Ideální je krabice od nového kola, kterou vám rádi v nějakém cyklo obchodě věnují. Já si takovou krabici sehnal, kolo zabalil a nebyl žádný problém.

Jediné co jsem nezvládl, bylo přemluvit nějakého mého kamaráda, aby vyrazil se mnou. Bohužel takhle narychlo většinou nikoho neseženete. A shánět sparingpartnera přes internet je blbost, když toho člověka vůbec neznáte a měli byste s ním trávit 24 hodin denně. Nu což, budu muset jet sám. Má to i své výhody.

Den odjezdu byla středa 22. 6. 2011 v 18:00 z autobusového nádraží Florenc. Nalodění na palubu autobusu proběhlo bez komplikací a hurá za dobrodružstvím.

Jízda byla opravdu zdlouhavá, jelo se přes Drážďany a Berlín až do přístavu Rostock a trajektem do dánského Rødbyhaven. V Rødby jsme byli v 5 hodin ráno a ven do toho silného větru a zamračené oblohy se mi fakt vůbec nechtělo. Řidič autobusu mě vyložil přímo v přístavu společně s krabicí a batožinami. Měl jsem docela co dělat, abych kolo za cirka 2 hodiny v silném větru složil dohromady. Ještě že nepršelo. Vypadalo to, že jsme přijeli zrovna po dešti. Z Rødby jsem zamířil po cyklostezce směr Maribo a Nykobing Falster. Cyklostezky stejně jako všechny silnice tu většinou vedou rovně a po rovině. Nemají tu moc velké kopce, takže není čemu uhýbat. V poledne jsem dojel do Nykobing Falster a odtud jsem začal trošek bloudit. Zajel jsem si pár kilometrů, křížení cyklostezek tady mají trochu zmatené. Nakonec jsem dorazil na nádhernou pláž, kde jsem si udělal „pozdní oběd“. Pak to začalo být horší, protože se rozpršelo. Nasadit Goretex a pokračovat. Další zastávka Stubbekobing a čekání na trajekt na ostrov Bogø. Z ostrova vede na další ostrov Møn most. Začínám se plahočit a mít opět hlad. Na první den toho bylo ažaž. Hledám nocleh v mapě a nacházím kemp Monbroen blízko velkolepého mostu z ostrova Møn na Sjelland. V Dánsku bohužel kempování na divoko nefunguje a není moc míst, kde by se dalo schovat. Když jsem dorazil do kempu, přestalo pršet a dokonce vysvitlo sluníčko. Udělal jsem si véču a byl spokojený. Padla na mě únava a šel jsem spát.
Správce, který vybíral poplatek dorazil až ráno. Zaplatil jsem příjemných 80 DKK a popovídal si s ním o cestě. Ráno bylo celkem pěkně a tak jsem nasadil MP3 přehrávač a hned to utíkalo svižněji. Projížděl jsem Dánskou přírodou a venkovem. Chovají tu hodně zvířat. Hlavně koně jsou na každém kroku. Od města Køge už je to podél moře všude zastavěné. Takové velké předměstí Kodaně. Po 50 km jsem do Kodaně zdárně dojel. Cyklostezka mě zavedla až do centra, kde jsem udělal pár fotek, moc jsem neotálel a jel jsem dál. Ani jsem neviděl Malou mořskou vílu a nějak mě to netrápí. Za to jsem se stavil v supermarketu a nakoupil dánské dobroty. A fakt za to stojí. Je to drahé, ale všechno super kvalitní. Tady nemají potřebu jídlo, a předpokládám i ostatní výrobky, nějak šidit, když za to dostanou odpovídající cenu a lidi jsou na to zvyklí.
Městem projížděli školáci v ozdobených nákladních autech s transparenty a slavili konec školy a nejspíš také zdárně zakončenou maturitu. Bylo je opravdu slyšet všude. Troubili a povykovali, až jsem skoro spadl z kola.
Mimochodem v Dánsku zejména ve městech jsou k cyklistům hodně nakloněni a mají neskutečně skvěle řešené cyklostezky, všude kam se člověk podívá. Kodaň je opravdu město kol. Na každé křižovatce se za jednu červenou nashromáždí 20 až 30 cyklistů a pak jim padne zelená a všichni naráz vyjíždějí jako v pelotonu. Lidé jsou zvyklí jezdit na kole do práce a z práce, na nákupy či za zábavou. Není výjimkou potkat na kole slečnu v kostýmku s deseticentimetrovými podpatky či manažera v obleku s kravatou a lakýrkami. Na pravé noze si připevní na nohavici kolíček, aby si ji neroztrhl o řetěz, aktovku připevní na nosič a jede domů. Kola jsou také všude na parkovištích a nádražích podobně jako v Holandsku nebo Anglii. Některá jsou již zrezlá a nepojízdná, ale stojí si tu dál v moři kol.
Zeptal jsem se kolemjdoucího na směr do Helsingør a pomalu jsem začal opouštět hlavní město Dánska. Na kemp jsem narazil záhy na okraji metropole a hned se šel ubytovat. Zde už mě cena příjemně nepřekvapila jako v minulém kempu. Vyšlo mě to na 150 DKK. Kemp byl umístěn u staré pevnosti s děly. Z pláže šlo zahlédnout most Øresund vedoucí do Švédského Malmø.

Cesta do Helsingøru byla hoodně náročná. Od moře foukal neskutečně silný vítr a moje kolo prostě nechtělo jet. Myslím si, že pro cyklistu je vítr horší jak déšť. V dešti se ještě jet dá anebo se člověk schová, ale v silném větru, a když už dochází síly.  Z Helsingør do Helsingborgu jezdí trajekt každých 20 minut. Úžina je snad jen kilometr široká. Zaplatil jsem 25 DKK a byl ve Švédsku. Helsingborg jsem si moc neokoukl, což mě teď zpětně mrzí. Je to krásné historické město. Tady jsem udělal první a zároveň poslední švindl a nasedl jsem společně s kolem do vlaku směr Halmstad. Ulehčil jsem si tím 100 km po pobřeží pod plnou parou větru a docela frekventované silnici. Jsem za to i nyní rád. Vlak měl uzpůsobené vagony pro přepravu kol a nebyl jsem sám, kdo cestoval ve vlaku s kolem. Z Halmstadu jsem najel na silnici číslo 26. Příroda byla již úplně jiná. Krásná jezera a lesy a kopce ne o moc vyšší než v Dánsku. Jen silnici jsem nevybral nejlépe. Z celé mé divoké jízdy Švédskem byla tahle nejdivočejší, protože silnice se dala přirovnat ke Strakonické magistrále v některých úsecích i dvouproudé. No pro cyklistu opravdu noční můra. Blízko města Hyltebruk jsem narazil na pěkné jezero ideální pro přenocování. Zatím nejkrásnější místo na spaní. První kempování na divoko spolu s koupelí v jezeře. Brrr otužování se vyplatilo. „Hlavně aby síly stačily, už mě bolí nohy a zítra mě čeká celý den po té hrozné silnici mezi kamiony a auty.“

Mám opravdu velké štěstí. Do Jönköpingu je to 110 km po silnici č. 26, ale dneska je neděle a provoz je mírnější. I když i tak to stačilo. Ono když kolem vás svištějí auta 120 km/h nic příjemného. Mohlo to být horší. Mohli by takhle svištět kamiony a ty naštěstí dneska zůstaly doma.
Projíždím velmi příjemným městečkem jménem Hestra a potkávám v obchodě s potravinami stejného cyklonadšence jako jsem já. Paní kolem šedesátky mi líčí, jak projela na kole Španělsko a Itálii se svými dvěma psisky. No nevím, nevím jak se to psím mazlíčkům líbilo, když mi líčila také docela hustý provoz. Dala mi však pár rad, kam se podívat u jezera Vättern a kde zakempovat.
Počasí mám dnes opravdu nádherné. Před Jönköpingem jsem se zastavil u jezera, které je uzpůsobené jako místní koupaliště. Udělal jsem ve vodě pár temp a hned se šel sušit na sluníčko. Voda osvěžující až moc. Po dlouhé cestě však velmi příjemné. Děcka se ve vodě cachtají, jako kdyby byli na bazéně. Ono když tam žijete, tak si asi zvyknete. Jönköping je krásné město na jižním okraji jezera Vättern s plážemi. Centrum je klidné a pár památek s nějakým tím kostelem se také najde. Ve městě jsem potkal mladý klučiny na kole a jeden spadl a ošklivě si poranil koleno. Vytáhl jsem lékárničku a byl rád, že jsem ji zatím nepotřeboval. Moc jsme si navzájem nerozuměli, ale koleno se ošetřilo, kluci mi popřáli good luck já jim také a rozjeli jsme se po svém. Z Jönköpingu jsem přejel plynule do města Huskvarna, což nebylo pomalu ani poznat. Města jsou v podstatě spojená. Nocleh jsem si tentokrát našel za městem u jezera Vättern na opuštěném molu. Sluníčko krásně svítilo a já měl oproti Dánsku parádní náladu. Postavil jsem stan, vykoupal se a najednou šel okolo chlápek na procházce a hned se ptal kam jedu a odkud jsem. Hned jak to zjistil, začal na mě česky. Že je prý od Zlína a že se přestěhoval i s rodinou za okupace, když mu bylo 18 let. Tak jsem po dlouhé době pokecal zase česky.

Kolem jezera Vättern vede cyklostezka „runt Vättern“ a na této cyklostezce jsem strávil další asi 3 dny. No abych nepředbíhal. Další den jsem navštívil turistické městečko Gränna. Všude samý suvenýr. Hojně navštěvované místo. Hlavně také kvůli výchozímu bodu na ostrov Visingsö. Rozhodl jsem se, že se tam také podívám. Trajekt jezdí každou půlhodinku. Ostrov je celkem placka. Za návštěvu však stojí. Je tam zřícenina nejstaršího hradu ve Švédsku Slottsruin z 12. století, krásný kostel a moc pěkná cyklostezka udělaná speciálně pro cyklisty. Z Gränny jsem jel dál po staré silnici do města Ödeshög a odtud přímo do národního ekoparku Omberg. Vždy se vyplatí zastavit se v infocentru ve městě a zjistit dostupné informace o okolí. Většinou tam najdete i mapu s cyklostezkami, které v automapě nenajdete. Ekopark Omberg byl krásný především díky rozeklanému pobřeží. Následovalo město Vadstena, kam to zbývalo necelých 25 km. Já však díky objíždění hlavní silnice najel kilometrů 40. Cyklostezka nemusí být vždy jen zkratka! Ale stálo to za to. Cesta vedla přes švédské farmy a usedlosti a krajina byla o mnoho lepší než na hlavní silnici. Člověk pak nespěchá a má čas se rozhlížet po okolí a vstřebávat krajinu. Slunce pálilo, krém na opalování byl nezbytný. Avšak cesta přes pole a lány má i své mouchy. Přímo hejna malých mušek se mi nalepilo na namazané tělo a já splňoval veškeré parametry kvalitní mucholapky. Ruce, nohy, obličej. Dneska jsem potřeboval do kempu se sprchou a horkou vodou. Ve Vadsteně jsem nafotil ještě pár fotek historických budov a už jsem spěchal do nedalekého kempu. Kemp vyšel na 180 SEK a já byl spokojen. Po ubytování jsem se zastavil v supermarketu a nakoupil jídlo jak na večeři, tak i na další den. Jinak Švédové jsou opravdoví gurmáni a mají nepřeberné množství nových chutí. Za to bych utratil klidně majlant. A hlavně po sportu chutná vždycky. 

Název města Motala má svůj velký význam, protože jsem se tam „motal“ jako vůl. Když jsem pak narazil na pláž, neváhal jsem a na hodinku vzdal mé bloudění. Po osvěžující koupeli to jelo zase lépe. Nakonec jsem cestu našel a jel vstříc severnímu konci jezera Vättern, které opět symbolicky zakončuje město. Askersund Odtud jsem si cestu naplánoval do Karlskoga. Měl jsem dvě možnosti, buď jet po vedlejší dlouhou oklikou a nebo jet opět po hlavní. Nechtělo se mi ani jedno. Nakonec jsem vymyslel poslední 3. možnou variantu. Vzít to přímo a to rovnou přes „divočinu“ po soukromých cestách. V mapě byly sotva vidět. Bál jsem se, ale nakonec jsem to prubnul. Cestou jsem zjistil, že má mapa není až tak podrobná, jak jsem si myslel. Vzal jsem to odhadem a intuicí, sledoval tachometr a porovnával to s měřítkem v mapě a skončil jsem v malém národním parku u jezera. Našel jsem tam krásné místo tzv. rastplatz, který je určen pro veřejnost. Najdete tam přístřešek, gril, lavičky, pilu, sekyru a spoustu dříví. Pravidla jsou takový, že přenocovat tam člověk může jen jednu noc a dříví které spálí musí znovu přinést a naštípat. U nás by taková místa být nemohla, poněvadž by se rozkradla a zničila.  Nocování bylo super. Usínal jsem však celý nervózní, jestli jsem se teda ztratil nebo ne. Uvidím druhý den.

Stále modré nebe bez mráčku a opravdu horko. Projíždím přes chatařskou a rybářskou oblast. Les a jezera. Krásné scenérie. Jinak po takových soukromých cestách nepotkáte asfaltku. Jsou to trochu lépe udržované lesní cesty. Pro kolo ideální. Teda pro to mé. Se silničním bych se sem neodvážil. V Karlskoga jsem se moc neohřál, další velký město s pěkným kostelem. Vyrazil jsem dál na sever po silnici č. 205. Vedro bylo už nesnesitelný a tak jsem zastavil u jezera, abych se schladil. Po vykoupání jsem šel ještě kus do lesa po cestě a uviděl losa. Stál asi 10 metrů ode mě a okusoval listy ze stromu. Asi minutu jsem ho pozoroval, než jsem se pohnul a los utekl. Neměl jsem s sebou v tu chvíli ani foťák. Přesto nezapomenutelný zážitek. Opravdu velký zvíře jako kůň. Kdyby to nabral směrem ke mně, tak uteču já. Po dalším úseku jsem začal cítit pravé koleno a tak jsem zastavil v jedné vesnici a dal si odpočinek a uzeného lososa. Potraviny mají v korunách stejně drahé, jako máme my, akorát se to pak musí znásobit kurzem 2,5. Utábořil jsem se opět u jezera na divoko. Koleno jsem namazal mastí, spolkl tabletky Wobenzymu a šel spát. ¨
Divoká jízda, divokou přírodou. Tento den jsem potkal za celý den tak 20 aut a asi 2 vesničky. Pak už byla jen příroda a příroda. Na konci cesty jsem měl docela problém najít místo k přenocování. Díky tomu jsem najel asi o dvacet kilometrů navíc. Zakempoval jsem až v osm a udělal večeři a začalo pršet. Naštěstí jsem stihl všechno uklidit. Další den jsem si naplánoval voraz v městečku Rättvik u jezera Siljan. Projel jsem městem Leksand na jihu Siljanu a pak už jsem byl v Rättviku. tento den jsem najel pouze 50 kilometrů, abych si mohl společně s kolenem trochu odpočinout a v kempu si dát všechny věci zase do kupy a vyprat si. Na tachometru mám v Rättviku něco málo přes 1000 km. Tuším tak polovina cesty. Kemp v Rättviku není moc klidný, protože je pátek a druhý den v sobotu se koná velká přehlídka amerických vozů „Classic car week“. Do kempu dorazilo mraky lidí a krásný auta. Hned dělám spoustu fotek. Kravál vydržel až do půl jedný, takže nic moc velkej relax to nebyl. Aspoň jsem si vypral a uklidil. A taky jsem si skvěle navařil v kuchyňce. Oběd, večeři a ještě oběd do kastrůlku na další den. Můj vařič je spolehlivý, ale je to přeci jenom na dlouho. Už mi docházela kartuše od Colemana a tak jsem si v Rättviku dokoupil novou. Primuse. Říkal jsem si, že je to poslední větší město na dalších pět dní, tak to radši koupím. V Rättviku je asi 600 metrů dlouhé molo vedoucí do jezera Siljan. Je to snad nejdelší jezerní molo na světě. Na každém prkně je vyryto jméno sponzora, který stavbu mola podpořil. Na konci mola je travnatý ostrůvek s lavičkami, kde se můžete pokochat výhledem do okolí. Musím říct, že v Rättviku mě na chvíli přepadla myšlenka, že už to mé túrování stačí, že zážitků už mám dost a že to tady skončím. Nakonec jsem se vyhecoval a jel dál. Dobře jsem udělal. Tady teprve začala ta pořádná divočina.

Z Rättviku jsem vyrazil směr Mora po Siljans ruten. Z Mory pak na Älvdalen, poslední záchytný bod odkud jezdí vlak. Dál bych už mohl v krizi jedině tak stopovat. Celý den poprchávalo. Nebyl to žádný veledéšť, ale zato vydržel celý den. Do Älvdalenu jsem dorazil na konci dne. Ujel jsem ještě asi 10 km za a zakempoval to na odpočívadle. Měl jsem hlad jako vlk a chtěl si něco uvařit. Záhy jsem zjistil, že mi nefunguje vařič. To je jak naschvál. Kartuše mám dvě a vařič žádný. Nakrklo mě to pořádně. Od této chvíle jsem si vždy rozdělával oheň a vařil na něm.

Další den jsem jel směrem do vesnice Särna a k vodopádu Njupeskar. Nebylo mi moc dobře. Špatně jsem se vyspal, od žaludku mi bylo blbě a pobolívalo mě koleno. Taky na mě dolehlo, že jsem tak daleko a opuštěnej. Možná, že kdybych jel směrem k domovu, jelo by se mi lépe. Po celém dlouhém a náročném dnu jsem se dostal do vesnice Särna, kde mají krásný starý kostel z 16. století. Dokonce jsem si tu koupil hrneček. Do národního parku k vodopádu je to ještě 27 kilometrů, ale jsem odhodlaný to ještě dát. Když jsem dorazil do národního parku, našel jsem skvělý srub opět pro veřejnost s návštěvní knihou a veškerým zázemím okolo. Ubytování perfekt a pod střechou! Spravilo mi to náladu a šel se ještě navečír podívat ke 2 kilometry vzdálenému největšímu vodopádu ve Švédsku, vodopádu Njupeskar. Vodopád je 93 metrů vysoký a ústí v kaňonu. www.fulufjallet.nu/en Vrátil jsem se do chaty, rozdělal oheň, uvařil polévku a čaj, navečeřel se a šel spát.

Z národního parku jsem to vzal opět zkratkou po vedlejších lesních cestách. Projížděl jsem překrásnou krajinou. Samozřejmě to bylo vykoupeno kopci, které jsem musel zdolat. Koleno mě naštěstí přestalo bolet. Vždy se mi začalo hlásit až po cirka 80 ujetých kilometrech za den a dávalo mi na vědomí, že už toho bylo ten den dost. Tento den jsem poprvé viděl na své cestě stádo sobů a to už se opakovalo více méně každý den. Lidé je tu chovají jako dobytek. Sobi jsou volně puštění, nemají žádné ploty, ale jsou nejspíš označkovaný a vždy někomu patří. K večeru byl opět problém s kempováním. Jakmile se člověk jen na chvíli zastaví, okamžitě zaútočí armáda komárů, muchniček, ovádů, kousajících mušek či kravských masařek. Tady kouše snad úplně všechno. Nebýt repelentu, nedělám nic jiného, než se oplácávám, jinak by mě snad vysáli. Stan je moje jediná záchrana. Pak už je jen se škodolibostí pozoruju, jak nervózně krouží okolo a děsně je štve, že nemůžou za mnou do stanu.

„Vrcholový den“. Dnes jsem zvládnul několik vrcholů za sebou. Nejdříve jsem vyšplhal do nejvýše položené vesnice ve Švédsku Högvalen a pak vyjel na náhorní plošinu Flatruet. Z náhorní plošiny to bylo ještě 2x dolů do údolí a opět strmě vzhůru a nakonec jsem dorazil do Ljungdalenu. A moje nohy to zvládly. Jsou jedničky. Z Ljungdalenu jsem posilněn vydatným obědem, který bych nazval „mišmaš ICA“(ICA je jeden z velmi častých švédských supermarketů), popojel ještě asi deset kilometrů k jezeru Storsjö. Když jsem vyjížděl z Ljungdalenu, bylo to okouzlující. Za prvé na mě vykouklo sluníčko, které se v podstatě od Rättviku schovávalo za mraky. Z vesnice začala krásná asfaltka, další optimistická věc. A tady v těch končinách nepotkáte skoro žádný auto. Navíc jsem měl plný pupek a doplněnou zásobu vody. S vodou to bylo vůbec obtížný. Na opuštěné daleké cesty jsem si radši bral o jednu 1,5 l lahev navíc. Dohromady jsem měl kapacitu 4 l vody. Když je horko a terén je kopcovitý, vypijete to jako nic. Naštěstí jsem měl sebou čistidlo vody s názvem TRAMP. Stačilo nabrat vodu z jezera, zamíchat lžičku z červené tuby, pak počkat hodinu a zamíchat lžičku z modré tuby a voda byla zbavena všech nečistot a mikroorganismů. A docela pitná bez chuti a zápachu. Nocoval jsem u řeky proudící do jezera Storsjö. Několikrát se tu vystřídali rybáři – muškaři. Švédsko je opravdu rybářská velmoc. Na každém kroku tu je nějaké jezero, které je určené hlavně pro rybáře a rybářskými kempy s veškerým servisem se to tu jen hemží. Myslím, že zítra dorazím již někam hodně blízko Östersundu, hlavního města Jämtlandu a dám si opět voraz jako v Rättviku. Už mám zase dobrou náladu, jen těch komárů neubývá.

Vyspal jsem se do růžova a pokračoval v cestě. Po asi šedesáti kilometrech po úžasný nový asfaltce bez aut jsem zabočil opět na lesní cestu, abych to vzal zkratkou. Zkratka to byla asi o 15 km. Zatím byly lesní cesty vždy zpevněné a uježděné a jelo se po nich dobře. Tato vypadala ze začátku stejně. po cirka 20 kilometrech se změnila lesní cesta v hluboký štěrk. Noční můra každého cyklisty. Zatím nejhorší silnice ve Švédsku a já ji projel! Úsek asi 20 kilometrů byl na mapě značen jako rašeliniště a nejspíš proto to místní vyřešili takhle. Chvílemi se opravdu nedalo vůbec jet. Nadával jsem statečně. Zkratka opravdu stála za to. Pachtil jsem se tam celý den. Taky do toho začalo pršet a pršelo asi hodinku celkem vydatně a tak jsem byl schovaný na verandě jedné chalupy. Když jsem dorazil na konec, byl jsem opravdu rád. Po hlavní už mě čekaly pouze 4 kopce do Myrvikenu. Našel jsem zatím nejlevnější kemp pouze za 75 SEK. Kemp asi po 5 dnech, nádhera. Noci jsou tu v létě již bílé a tak mi dělalo problém usnout. Povedlo se.

Další den jsem hned po ránu vyměnil sjetý řetěz za nový a pokračoval. Östersund. Hlavní město Jämtlandu s asi 60 000 obyvateli. Město odkud pojedu vlakem zpět. Mohl jsem to zapíchnout už tady. Na cestě jsem si říkal, že se rozhodnu podle stavu kola, mého zdraví a předpovědi počasí. Zajel jsem na informace i na hlavní nádraží a zjistil jsem, že počasí bude skvělé přesně týden a přeprava v rychlíku do Stockholmu a Kodaně je možná pouze se zabaleným kolem. Zajel jsem tedy do jediného cyklocentra ve městě a domluvil si tam krabici. Zdraví i kolo se zdálo OK a tak jsem nakonec ve Švédsku ještě zůstal a chystal se na můj cíl – „Cestu divočinou“. V Östersundu jsem nakonec nezůstal a pokračoval jsem v cestě na sever přes Krokom do Lillholmsjö, kde jsem se ubytoval v kempu. Potkal jsem zde sympatického Švéda na motorce pocházejícího ze Stockholmu. Vyprávěl mi jeho cestu na kole se svou přítelkyní, která vedla z jejich hlavního města až na Gibraltar. Vidím, že nejsem samotný šílenec na tom světě a to mě uklidnilo.  Další den prý pojede stejnou cestou jako já a tak se potkáme na cestě. Plán byl, jet do Norska do městečka Nordli a odtud zpět do Švédska do Gäddede, kde narazím na „cestu divočinou“ a po ní až do Vilhelminy.

Nevím, co to do mě vjelo, ale dnes jsem ujel opravdu maraton na kole. 160 kilometrů přenádhernou krajinou. Hranice s Norskem jsou zde asi jako když přejíždíte ze středočeského kraje do libereckého. Cedule a nic víc. Cesta byla úžasná, zasněžené vrcholky hor se odrážely v průzračném jezeře. Chvílemi jsem si připadal jako Forest Gump. Švédové tuto cestu nazývají Fiskevägen. Je to úsek z Krokomu ve Švédsku až do norského Namsos. www.fiskeveien.com nebo www.hotagen.com/fishingparadise.html
Vystoupal jsem jeden horský pas a šel si odpočinout do příkopu. Hned první motorka, co mě míjela, začala zastavovat. Motorkářovi jsem ukázal, že je vše v pořádku a radši jsem vstal a pokračoval v cestě. Taková událost se mi ve Švédsku stala celkem třikrát, což je velmi příjemné zjištění, že kdyby vám opravdu něco bylo, tak vám každý pomůže. V Čechách je to na silnicích o dost horší. V Čechách vás spíš na silnici skoro srazí sami. Mluvím bohužel z vlastní zkušenosti. I když si myslím, že to spěje k lepšímu a že spoustu Čechů si kolo oblíbilo a jezdí se čím dál tím víc. Nakonec jsem přijel opět na hranice se Švédskem, to už koleno opět zlobilo a to dost. Asi jsem to přepískl. Utábořil jsem se na pláži u jezera přímo na hranicích.

Od hranic do Gäddede to už bylo tak max.5 kilometrů. Počkal jsem než otevřou krám v osm hodin, nakoupil vše potřebné na cestu a konečně jel po cestě, kterou jsem někde v Jönköpingu považoval ještě za sen. Oproti předpovědi počasí začalo hodně pršet a já se na cestě schoval pod most. Přestalo za hodinu a bylo již celý den pěkně. Cestou jsem se zajel podívat na Ankarede kapel. Najel sem si asi 14 km navíc a za moc to nestálo. Jeden kostelík jako každý jiný a rádoby sámská vesnice. Jel sem dál, a když už síly nestačily, zastavil jsem na jednom odpočívadle. Tam sem si přečetl o jedné pěkné túře v národním parku, který se nachází 4 km odtud. V tomto kraji se také vyskytuje největší jeskyní komplex ve Švédsku. Do jeskyň se může smrtelník podívat pouze s průvodcem objednaným v Gäddede. Já se chtěl pokochat akorát pohledem zvenčí a tak se vydal k jednomu ústí jeskyně jménem Korallgrottan. Vybavil jsem se akorát vodou a opalovacím krémem, čehož jsem po kilometru urputně litoval. Zapomněl jsem si totiž vzít repelent. Tady byla asi moje nejhorší zkušenost a setkání s komáry ve Švédsku. Lítali všude okolo a sedali si dokonce i za chůze kam mohli. Jakmile sem se zastavil, měl jsem jich deset na každé noze a ruce a dalších deset mi poletovali před obličejem. Plácal jsem okolo sebe jako pominutý a úplně zapomněl na překrásné okolní scenérie. Když jsem dorazil na místo, byl jsem už celkem vzteklý. Udělal jsem pár fotek a pomalu útěkem se vracel zpět do základny. Po odpoledních 8 kilometrech vyčerpávajícího treku k ústí jeskyně jsem se rozhodl již dále necestovat a usídlit se u jezera zde.

Na tento den jsem se připravoval asi tři předchozí, jelikož jsem měl vyšlápnout na horu Stekenjok. Nakonec jsem horu zdolal a nebylo to tak horký, jak to vypadalo. Nejlepší je se na nic nepřipravovat a jet. Nakonec ani nevíte, že jste vyšlápli takovej kopec. Stekenjok už se nachází na Laponské straně. Skvělý pocit být v Laponsku.  Po cestě dolů to ubíhalo rychle. Zastavil jsem se opět v sámské vesnici Fatmomake, která však stála opravdu za to. Je to jedna z posledních sámských vesnic, kde ještě žijí Sámové ve starých příbytcích. Z půlky je vesnice dělaná jako skanzen a z půlky je to prostě vesnice. Nejvíce jsou pravděpodobně živi právě z turismu. Odpoledne jsem přijel do Saxnäs, odkud jsem si plánoval pěší túru do Borgafjäll. Našel jsem parádní ubytování. Poprvé v hostelu pod střechou. Cena stejná jako za kemp v Rättviku, tj. 195 SEK. Moc hostů neměli a tak jsem měl obrovskou koupelnu a kuchyň jen pro sebe. Na večír začal slejvák a já sledoval déšť za oknem svého pokoje a byl spokojený.

Brzo ráno jsem se vydal na túru. Výhledy byly fantastický. Na cestě rostly morušky. (něco jako borůvky u nás) Cestou jsem zjistil, že se má rezervace v autobuse úplně nepovedla a že budu muset jet o den dříve. Hold nemůžu jít celou 18ti kilometrovou trasu do Borgafjäll a budu se muset vrátit a ještě dnes urazit 90 kilometrů do Vilhelminy. Můj cíl na tomto pěším výletě se stal vyhlídkový bod vysoko na skále, odkud jsem měl nádherné výhledy až do Borgafjällu. Cestou jsem musel překonat i úsek, kde na mě útočili dva ptáci. Nejspíš tam někde měli vejce. Oháněl jsem se batohem a ptáci to nakonec vzdali. Ušel jsem tak 10 km tam a zpět. V poledne jsem zarezervoval v hostelu vlak a sedl opět na kolo. Tentokrát jsem moc nezastavoval a uháněl cestou necestou do Vilhelminy. Za mnou se přehnala obrovská černá mračna. Bouřka, které jsem ujel na kole. Takovou jsem tu ještě nezažil. Byl jsem rád, že jsem tomu utekl. Do Vilhelminy jsem přijel v 8 večer. Zajel jsem rovnou do kempu. Vlak do Östersundu má jet zítra v 8:30 hod. ráno.

Ráno jsem byl nedočkavý a tak jsem si ještě prošel Vilhelminu a udělal pár fotek. V půl devátý jsem nasedl do vlaku i s kolem. (zde je kolo povolené) Vlak je dělaný spíše jako turistická atrakce než jako dopravní prostředek. I proto byl docela drahý. Vlak jezdí v sezoně 2x denně z Gällivare do Östersundu a zpět. Zastavuje na zajímavých místech a ke každému takovému místu včetně vlakových zastávek dostanete výklad jak ve švédštině tak i v angličtině. Zastavuje i na polárním kruhu. Tam kde jsou přestávky si můžete objednat dopředu i jídlo a pití. Kafe je na palubě samozřejmostí. Vlak mě stál i s kolem necelých 400 SEK. V porovnání rychlík z Östersundu do Stockholmu a dále do Kodaně mě vyšel na 1 100 SEK. Když jsem dorazil do Östersundu, hned jsem zamířil do prodejny kol. Krabici měli pro mě již nachystanou, pomohli mi odmontovat některé části a zbytek jsem si již udělal sám. Kolo bylo zabalené. Krabici jsem nechal na nádraží v úschovně společně s batožinami a šel jsem postavit stan. Stanoval jsem asi 100 metrů od nádraží u malého parkoviště ve městě. Nikdo neřekl ani popel a přespal jsem až do rána. Přes noc byl opravdu neskutečný vítr, takový vítr jsem tu ještě nezažil.

Druhý den jsem nacpal kolo do vagonu a konečně ze mě spadl stres jako obrovský těžký balvan. Byl jsem rád, že to hlavní jsem už zvládnul. Ve Stockholmu jsem přestoupil až neočekávaně hladce. Vlak do Kodaně odjížděl ze stejného nástupiště. Rychlovlak jezdí 200 km v hodině a tak jsme svištěli docela rychle. V kodani jsem byl v sedm večer. Autobus mi odjížděl ve 23:00. Autobusové nádraží hned vedle vlakového, takže opět moc tahání nebylo. Autobus byl natřískaný, nebylo ani jedno volné místo, ale Čech jsem tam byl kupodivu v celém autobuse sám. Do Prahy jsem dorazil v pravé poledne 14.7. Na jednu stranu jsem byl rád, že to mám za sebou a na druhou byla škoda, že moje velké dobrodružství právě skončilo.

Fakta:
• od 22.6. do 14.7. 2011
• najeto 2 200 km
• 21 dní
• denní průměr 115 km
• max. za den 160 km
• min. za den 55 km
• útrata 20 000 Kč

seznam věcí:
stan: Ferrino – Spectre; dvouvrstvý stan pro jednu osobu, ultralevý, skvěle se skládá
spacák: Marmot – Never Summer; péřový spacák
karimatka: nafukovací
vařič: Coleman F1 Lite
kartuše: Coleman 500
ešus, hrnek, lžíce, vidlička, švýcarský nůž, utěrka, houbička, zapalovač, jar,
mapy, blok, tužka, doklady, bankovní karta, peníze, pojištění
foťák, baterky, náhradní XD karta, mobil, nabíječka, MP3 přehrávač
krém na opalování, repelent proti komárům, krém na ruce, mýdlo, ručník, 4 hotelový šampon sáček
kořenky (4x – sůl, pepř, kari, paprika), čaj, iontový nápoj Isostar
2x kolíčky, klubko provázku, zubní pasta, kartáček, baterka
endiaron, voltaren, wobenzym, jodisol, fenistil, paralen, ibuprofen, náplasti, lékárnička, coldrex
toal.papír, kapesníčky
pytlačka, placatka alkoholu
helma, brýle s výměnnými skly, rukavice, boty SPD, montpáky, iambus klíče, lepení, olej, řetěz, nýtovač, 2x duše, centrální klíč, brzdové špalky, brzdové lanka, lanka do přehazovačky, měrka řetězu, lepící páska, zadní a přední světlo, 4x brašna na kolo, tachometr, zámek na kolo (ve Švédsku není potřeba), pumpička, lahev, pláštěnka na kolo, 2x gumicuk,
boty, žabky, plavky, oblečení, návleky na boty proti dešti
jídlo kupovat cestou

(Fotografie k cestě naleznete ve fotogalerii)

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (2)
 
23.08.11 19:00 HonzaH
Tak to tedy opravdu smekám. Dovedu si úplně představit ten jediný hotel na cestě s pozorováním deště z jeho pokoje po útrapách celého dne . . .
01.08.11 18:39 hancaM
Hmm, takže pěkná dřina:-) Ale zážitky to jsou na celý život. Závidím odvahu se do takové cesty pustit, ale nezávidím tu jízdu sólo... Ráda jsem si to pročetla a věřím, že to musel být balzám na duši cyklistově, díky:-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
HG74V
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝Trochy˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy35
Galerie388
Hotely7
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours