Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 6
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Nádherný Istanbul

Autor:
Zařazeno:
Turecko
Napsáno:
03.10.10 09:47
Fotografií:
34
Návštěv:
5170
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Přišel den "D". Odjíždíme do Prahy a budeme spát u mé kamarádky Liby na Vinohradech. Naše navigace "Karel" nás spolehlivě dovedla přímo až před dům Liby, ale bohužel nebylo kde parkovat. Pražáci si všechno blokli a bylo to omezeno jakýmsi modrým pruhem. Nakonec to chvíli obíhání po Vinohradech a hledání volného místa jsme to přece jen v modré zóně zanechali a modlili se, abychom nedostali před odletem "flastr" od místní policie. S tou jsme měli už co dělat, když můj muž, domnívající se, že není vidět, střihnul křižovat na červenou. Ozvalo se za námi šílené troubení a hrozící policistka byla vykloněná z okna služebního auta a moc láskyplně nevypadala. Říkala jsem si, tak to je tak za litr, ale policisté nás jen předjeli a zmizeli v uličkách Prahy. Můj muž jen podotkl, že mají v Praze přece jen ale hodné policajty. :-)) Liba nás přivítala s otevřenou náručí a večer jsme poseděli u ní na terase se skleničkou vína v ruce. Ráno jsme vyrazili směr Praha Ruzyně.
Je nutno podotknout, že jsem měla již asi tři dny před odjezdem menší střevní problémy, protože informace, že poletíme s tureckýma aerolinkami přece jen udělala své. Byla jsem ale mile překvapená. Nejenže nás vítaly milé a usměvavé letušky, ale měli jsme na výběr ze svou jídel, jako předkrm uzeného lososa, hlavní jídlo jsme si objednali na turecký způsob, takže kebab s kuskusem a jako dezert byl americký sýrový koláč. Vše velmi dobré a chuťově sladěné. Automatické bylo rozdání vody v plastovém, jakoby jogurtovém kelímku s víčkem. Z nápojů pak co kdo chtěl. Ke kávě pak oříšky a co mě překvapilo a zprvu jsem to nechápala, všichni turečtí pasažéři dostali pouze vodu a oříšky ke kávě. Pak mi to došlo. Asi ještě dozvuky ramadánu. Letěli jsme dvě a půl hodiny. Přistáli jsme a přivítalo nás modré nebe s venkovní teplotou okolo 28 stupňů Celsia ve stínu. Znovu upozorňuji, že jsme cestovali na divoko, tzn. bez cestovní kanceláře, takže už jen vyzvednutí kufrů na letišti bylo dobrodružství. Vše bylo ale perfektně označené a nebyl tudíž žádný problém. přestože kolem se vyskytovalo několik naháněčů do „svých“ autobusů a za cestu do hotelu chtěli 25 euro, trvali jsme na svém, že chceme jet taxíkem. Dorazili jsme na stanoviště taxíků a věděli, že je třeba předem usmlouvat cenu za jízdu. Bylo domluveno, že nás doveze do hotelu The best town za cca 20 euro. Nasedli jsme a náš taxikář se ještě přes telefon ujistil, kdeže se ten náš hotel nachází. Vezl nás chvílemi po dálnici, chvílemi po šutrové polňačce, ale po chvíli jsme najeli už na okruh podél moře a bylo na co se dívat. Asi po 30 minutách jsme zastavili u našeho hotelu. Ještě než jsem stihla vystoupit, recepční z hotelu nám odnesl kufry a my měli chvíli, rozkoukat se kolem. Vstoupili jsme do hotelu a recepční nás zavedl do výtahu, aby nám ukázal náš pokoj. Hotýlek byl docela malý, čítal asi jen deset pokojů. Náš pokoj jak se ukázalo, byl v prvním patře, menší, ale útulný, čistý, s balkonkem, klimatizací, satelitem, plazmovou televizí, krásně ustlanými postelemi, čistou koupelničkou se sprchovým koutem, kde byly zase samozřejmostí miniatury šamponů, sprchových gelů, mýdel, tyčinek do uší a koupacích čepic, a denně měnící ručníky a osušky. Cena za pokoj byla předem domluvená na 50 euro za noc pro nás dva včetně bufetové snídaně. Zamlouvala jsem ho přes již už vícekrát vyzkoušenou firmu na stránkách www.booking.com a vše bylo opravdu jak se dohodlo. Mohu vřele doporučit. Sprcha bylo to, co jsme teď potřebovali. Recepční nám ještě po chvíli donesl naše dva téměř prázdné kufry a dvě láhve orosené vody. Do Istanbulu jsme odlítali z Prahy v poledne a teď bylo okolo páté odpoledne, jelikož čas v Istanbulu je v jiném časovém pásmu a je posunutý o jednu hodinu dopředu. Po sprše jsme se vydali na průzkum okolí hotelu a Luděk prohlásil, že jsem nemohla pro náš hotel vybrat strategičtější místo než máme. Bydleli jsme ve staré části Istanbulu ve čtvrti Serkeci, v tzv. Zlatém rohu, asi 50 metrů od nádraží a stanoviště proslulého Orient Expresu. Zírala jsem s otevřenou pusou, což u mě není dost obvyklé, abych byla nějakou dobu totálně němá. Auta z levé i z pravé strany, do toho se kolem přehnala nová moderní tramvaj a téměř se mi otřela o nohu, řidiči troubili, vzájemně na sebe hrozili , aby v zápětí s úsměvem projeli celou džunglí aut a lidí. Nikomu se ale nikdy nic nestalo, aspoň my žádnou nehodu za celou dobu neviděli.
Nemám ráda velká města, ale tady jsem byla doslova ohromena a nebojím se říct – omámena a očarována velkoměstem, čítající podle neoficiálních odhadů asi 20 miliónů lidí. Vystoupili jsme na nedaleký nadchod, abychom viděli co nejlépe. Pod námi se rozprostírala rušná křižovatka, naproti přes úžinu se vypínal Galatský most, nad námi zase pro změnu okouzlující panorama paláce Topkapi, na levé straně tzv. Nová mešita a spice bazar. Ozvalo se mé bříško a vydali jsme se do ulic dát si něco dobrého k snědku. Předesílám, že mě Luděk strašil, že kromě jehněčího, které já , jako ovečka ve znamení berana prostě nejím, nic jiného celou dobu ani neuvidím. Přijala jsem toto sdělení jako nucenou odtučňovací kůru. Vše bylo ale jinak. Veškeré vůně orientu se mísily s vůněmi kebabu a to jak jehněčího, tak samozřejmě kuřecího, spousta zeleniny chutně upravené, vůně grilovaných ryb a ovoce. Zkrátím to, protože už teď mi zase tečou sliny. Bylo to celé úžasný kulinářský výlet a odtučňovací kůra se prostě nekonala. Po dobré večeři jsme v boční uličce, pár metrů od našeho hotýlku objevili „čajovnu“, kde se podávalo mimo jiné i dobré místní pivko „Efes“. Sedělo se buď venku na polštářích, což nám maximálně vyhovovalo a my mohli pozorovat čilý městský ruch, nebo případně uvnitř u stolů na židličkách. Samozřejmostí byly všudypřítomné obrazovky a právě probíhajícím fotbalovým utkáním, které se odehrávalo takřka denně. Koneckonců místní lidé docela radostně reagovali na zprávu, když se ptali, odkud jsme a já řekla že z Čech a že bydlíme nedalo rodiště Milana Baroše, byli opravdu nadšení. Teda jen ti, co fandili Galatasarayskému klubu. Horší bylo, když jsme narazili na někoho, kdo fandil jinému istanbulskému klubu. Milan má v Istanbulu úžasnou pověst a je miláčkem místních. Popíjeli jsme pivko a mě se chtělo na malou stranu. Šla jsem za číšníkem, sympatickým mladým klukem a ptala se ho, kde mají toalety. Postavil se na chodník, rozpřáhl ruce a řekl mi anglicky : “Madam, vy můžete kdekoliv!“ Tímto mi doslova vyrazil dech. Když viděl můj zděšený obličej, začal se smát a ukázal mi na schody vedoucí do patra a tam že jsou toalety. Vyběhla jsem schody a následoval další šok. Domnívala jsem se, že v patře jsou pouze toalety, ale pořádně jsem se mýlila, protože v patře sedělo asi 50 chlapů a pozorovali právě probíhající fotbalové utkání. Musela jsem přejít celou místnost, čímž se zvědavé pohledy přítomných z místní obrazovky stočily mým směrem jejich oči mě projely jako rentgen.. Červená jsem možná byla až na zadku. Zařekla jsem se, že příště už tam nejdu, i kdybych se měla počůrat. Notně unavení z Efesu i cesty jsme se po nějaké době přesunuli do hotelu a nechali si zdát o pohádce z tisíce a jedné noci.
Ráno jsme se dohodli, že vyrazíme do mešity “ Aya Sofya“ a následně pak na návštěvu „Modré mešity, jelikož obě byly od sebe kousek. Odděloval je pouze park, kde byl – světe div se – v celém parku wifi internet free. Nechápala jsem už vůbec nic. Aya Sofia se majestátně prsí především svou obrovskou kopulí o průměru cca 32 metrů v průměru. Čímž je Aya Sofya, čili chrám Boží Moudrosti světoznámá stavba v zátoce Zlatý roh v Istanbulu. Jedná se o jednu z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská patriarchální bazilika byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě. Já lítala s foťákem jako zběsilá, zatímco můj muž se dohadoval s ochrankou, která ho nechtěla vpustit dovnitř. Musel vyndat vše z batohu, aby se ukázalo, že na dně má stativ, který se jim prostě nezamlouval, takže musel zůstat u ochranky a mohli jsme si ho vyzvednout až po prohlídce. Když jsme Ayu Sofyu opouštěli , byli jsme už němí oba. Taková krása a rozlehlé prostranství s námi prostě zamávaly dokonale. V parku jsem si dala u prodavače ve stánku lisovanou šťávu z granátových jablíček a zase se budu opakovat, ale nemělo to chybu. Úžasná hořko sladká chuť tomu všemu dala doslova korunu. Blížili jsme se k „Modré mešitě“, ale při vstupu na nádvoří jsme si to velmi rychle rozmysleli. Byla neděle, pravé poledne a lidí kolem jako máku. Rozhodli jsme se, nechat si ji na některé následující ráno. Modrá mešita je nejznámějším symbolem Istanbul hned po Ayi Sofyi, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret. Byla postavena roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Poloha mešity vysoko nad vodami Marmarského moře,její stavební řešení i výzdoba představují vrchol osmanské architektury. V interiéru mešity zaujmou čtyři mohutné rýhované pilíře nesoucí hlavní kupoli, stovky červenobílých modlitebních koberečků, pět řad barevně zasklených oken. Obložení stěn modrými fajánsovými dlaždicemi, které daly mešitě přívlastek "modrá". K mešitě přiléhá i Muzeum koberců a kelimů. Nedaleko je také Mauzoleum Sultána Ahmeda I.
Vrátili jsme se cestou necestou, uchození, ale šťastní zpátky do hotelu , dopřát si sprchu a vyrazit někam na oběd. Luděk navrhl, že bychom mohli jít do přístavu. Nebyla jsem proti, osvěžená sprchou jsem byla ochotná absolvovat celou trasu klidně znovu. Dorazili jsme do přístavu a hned se nás ujal jeden z naháněčů místních restaurací, kteří se předháněli v tom, vtáhnout vás právě do té své. Vcelku dobrovolně jsme se vtáhnout nechali a objednali si velkého čertstvého platýze na grilu. Společnost nám dělaly jen loďky, narážející na vlnky v přístavu a kroužící racci, čekající, že někde nějakému rybáři přece jen kousek rybky odpadne. Hned vedle byl úžasný a hlučný rybí trh. Nabídka byla až neuvěřitelná a já je zírala, jaké ryby se dají vůbec připravit k jídlu. A že jsem jich do této doby viděla už docela dost druhů. Po jídle se nás číšník zeptal, zda chceme jet na prohlídku Bosporu na lodi, jelikož si všiml, že pošilhávám po nedaleko kotvící malé bárce. Ukázala jsem na bárku a on řekl, že to není problém, že domluví jízdu i cenu. Stalo se. Na palubu nám ještě donesl mísu ovoce, mě kávu a Luďkovi pivo a mohli jsme vyrazit. Jen my dva, kapitán a strojník v jedné osobě. Nemělo to opět chybu. Kolem nás proplouvaly až neuvěřitelně blízko různě veliké trajekty a rybářské bárky, míjely se opravdu velmi těstě, až jsem se několikrát připravovala na skok do vody, protože mi bylo jasné, že tohle nelze s naší bárkou vybrat. Kapitán to ovšem bravurně vybral. Jen mě sem tam docela slušně ošplouchla vlna, jelikož jsem na palubě, vystlané polštáři prostě ležela a užívala si to plnými doušky. Jezdili jsme po Bosporu dvě hodiny. Jediné negativum bylo to, že nám v kameře došla baterka, takže vše je zachyceno pouze na fotografii a v naších myslích. S hlavou v oblacích jsme se vrátili do hotelu. Tak byl za námi další den. Navečer jsme se vydali opět do ulic a Luděk si od pouličního čističe bot nechal vyčistit ty své. Nutno podoktnout, že po tomto zásahu byly takřka k nepoznání. Najednou kolem začaly kroužit policejní jednotky v kordonech, muži zákona se samopaly u pasu mi docela naháněli strach. Netušili jsme co se děje. Seděli jsme opět v naší oblíbené čajovně a vše jen z dálky pozorovali. Policisté kroužili kolem jako vlaštovky. Pak jsme zjistili pravou příčinu věci. Hrálo se zrovna velmi důležité utkání mezi FC Galatasaray a FC Istanbul BSB. Ulice vzápětí vymetené a všichni fandili buď doma nebo v restauraci. Ten den bylo co oslavovat, FC Galatasaray vyhrála 3:1 a věřte nebo ne, všechny tři góly dal místní bůh – Milan Baroš! Na druhý den ho byly plné noviny a já neodolala a jedny zakoupila. Spalo se mi po tomto vítězství, které jsme dokoukali na obrazovce v hotelu sladce.
V pondělí jsme se rozhodli pro nákupy ve Velkém bazaru, jelikož v neděli je bazar zavřený. Už jsme odmítali chodit byť už jen třeba 1 km pěšky napříč starou částí a rozhodli se vyzkoušet místní tramvaje. Obkoukali jsme jak místní vcházejí na nástupiště pomocí turniketu, kam vhodí určitý žeton a pak jezdí, kam se jim zachce. Koupili jsme ve stánku žetony, jeden stál cca 15 Kč a vyrazili. Děsila mě představa jet v tom vedru v přeplněné tramvaji , ale opět jsem se mýlila. Přestože jsme tam byli nacvaklí jako sardinky, uvnitř byla klimatizace a příjemná vůně, takže cestování tramvají po Istanbulu se mi pak stalo koníčkem. Jezdili jsme kam to šlo. Dorazili jsme do Velkého bazaru a Luďkovi bylo jasné, že to nebude se mnou jen tak. Byla jsem ve svém živlu a dohadování s místními o cenách mi dělalo čiré potěšení. Unavení a uchození jsme sedli ke stánku s kebabem. Vyfasovaili jsme každý svou pitu s masíčkem a k tomu – zase pro mě překvapení – automaticky zatavený vlhký ubrousek na ruce a balenou vodu v kelímku. Po odpočinku jsme opět vyrazili do davu, jelikož jsme chtěli najít obchůdek s kávou, kterou Luděk už několikrát při svých návštěvách Istanbulu navštívil a dovezl tu pro mě nejlepší kávu na světě. Prodírali jsme se a viděli to tak, že káva už asi nebude, ale v tom jsem se ptala místního prodavače koření, jestli netuší, kde je kýžený obchůdek s kávou a on se usmál a ukázal a nedaleký protější stánek s pražírnou kávy. Byli jsme u cíle. Koupili jsme 8 kg a vyrazili do hotelu. Večery v naší čajovně byly kouzelné a tak ani ten pondělní jsme nemohli vynechat. Nutno podotknout, že to možná vypadá, že jsme chodili jen tam, ale není to tak. Vyzkoušeli jsme různé taverníky a hospůdky, ale stejně večer na závěrečné pivko zabloudili opět k čajovně. Před tím však jsme vyrazili ještě tramvají prozkoumat Galatasarayskou stranu. Nasedli jsme do přeplněné tramvaje a libovali si, jak po dvou zastávkách všichni vystoupili a my si konečně sedli. Bohužel to byla pro danou tramvaj konečná a rozjela se tejným směrem, odkud jsme před chvíli přijeli. Nezbývalo, než přesednout a jet opět směr Galatský most a tam přesednout na tramvaj, co jela na Galatskou stranu. Procházeli jsme se kolem moře a pozorovali místní lidi a hemžení lodí a nasávali vůni moře. Tady byl snad ještě větší šrumec a chaos, než ve staré části. Tento večer byl poslední v Istanbulu a my se měli v úterý odpoledne vrátit do Prahy. Přiznám se, že se mi fakt nechtělo opustit to nádherné a živé město. V čajovně jsme dali poslední Festos, na rozloučenou s Istanbulem vodní dýmku a když nám číšník při loučení říkal, že se zase další večer uvidíme, se slzami v očích jsem mu musela oponovat, že opravdu už ne, že letíme další den domů. Snad příští rok. Popřál nám šťastnou cestu a že nás opět někdy rád uvidí. Byla to fráze? Možná… Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné. Ráno jsme rychle po snídani ještě jeli tramvají k „Modré mešitě“, dokud jí opět nebudou okupovat návštěvníci. Bylo tam kromě nás jen pár Japonců, takže jsme si to užili. Zpátky jsme jeli opět tramvají a vystoupili úmyslně o zastávku dále u Galatasarayského mostu a šli ještě omrknout tzv. Novou mešitu. Moc času už nezbývalo. Dorazili jsme na hotel v jedenáct dopoledne, ještě následovala rychlá sprcha a instrukce od našeho recepčního na cestu tramvají a metrem na letiště. Chtěli jsme vyzkoušet vše. Musím říct, že jsme to zvládli úžasně a nebyl nikde žádný problém, z tramvaje jsme jen přesedli na metro a to nás dovezlo až téměř do odbavovací haly letiště. Opět úžas. Cesta trvala stejnou dobu jako taxíkem a cena? Každý jsme zaplatili cca 30,- Kč za cestu z hotelu až na letiště. Fakt síla. Najít náš let nebyl problém, zbavili se kufrů vonících kávou při odbavení a pozorovali lidi kolem. Cesta letadlem byla stejně příjemná jako ta do Istanbulu, akorát asi smutnější. Opět výběr ze dvou jídel a samé dobroty, jak jinak. Přistáli jsme v Praze a já už teď vím, proč mě to tak táhlo celé roky do Istanbulu, proč jsem to město měst chtěla poznat. Nedá se to ani vyjádřit slovy, jaký obdiv k němu cítím a jak se mi chvějí ruce, když píšu své vyznání snad největšímu městu na starém kontinentu. Prostě příští rok tam musím být zase. Musím cítit ty vůně, vidět ty lidi, popíjet Efes, poslouchat pětkrát za den zpěv mezuínů, svolávajících věřící ke mši, vidět kopule mešit ve stínu zapadajícícho slunce, prostě já tam zase musím… musím být v nádherném Istanbulu, na který nikdy nazapomenu.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (4)
 
18.10.10 14:42 hancaM
Také díky za nádherný popis návštěvy Instanbulu, určitě to muselo být bezvadné a z cestopisu je ta vůně orientu cítit:-) Trochu je škoda, že jsi nevložila fotečky přímo do textu, ale jinak je to fakt super!
11.10.10 09:10 Trochy
Přečetl jsem si se zájmem tvůj cestopis vyjadřující nadšení pro Istanbul,zcela tě chápu,podobné nadšení jsem zažíval při návštěvě také.
08.10.10 22:13 flower
Edit, dakujem za nadherny cestopis. Ano, presne si vystihla tepajucu silu Istanbulu, jeho omamnu krasu, v poslednom odstavci je povedane vsetko. Tak a nabuduce Princes Islands.
03.10.10 09:48 editea
Fotky i popisky doplním..slibuji..nestíhám...a moc děkuji dodatečně Flower za instrukce před cestou ...:-))
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
k5UG6
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝editea˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy9
Galerie12
Videa17
Hotely8
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours