Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 4
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Maroko autem II

Autor:
Zařazeno:
Ostatní státy
Napsáno:
05.12.09 22:45
Fotografií:
40
Návštěv:
4476
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Deníček o Maroku
MAROKO 04.09.-26.09.2009 03:00
..kávu si osladím o trochu víc


„Vyřknutí jména této země ve mně vyvolává cosi zvláštního, úžasného až magického. Představuji si sám sebe obklopeného hromadou banánů a pomerančů, černošské děti pobíhají okolo a hází po sobě vyzrálým šťavnatým mangem. Právě ke mně přichází velbloud, řeknu vám, je to ale krasavec, a nenápadným pohozením hlavy, co jsem pochopil jako nabídku, abych se mrknul k druhému hrbu, mi cosi chce naznačit. Jdu tam a padám do mdlob – hrb je ozdoben pípou s nápisem Staropramen 10°. Velbloud se vesele chichotá a nijak mu nevadí, že začínají pršet kokosové ořechy.“
..toť citace úvodních slov informací o Maroku (redakci zaslal David Stuchlík) z knížky Evropou bez peněz vydané v Praze 1990 Romanem Kasalem v nákladu 120 tisíc výtisků, 1. vydání, autor ing. Petr Hlubuček, vytiskly novinářské závody MÍR s.p., závod 4, svázal TOMOS s.p. a cena 34,-Kčs. Tato knížka je prvním průvodcem vydaným po revoluci (17.11.1989).
Co se v Maroku od doby sepsání této knížky nezměnilo je, že chleba stojí 1-1,5DH a 1,5l vody 3-5DH. V Maroku se prostě zastavil čas.
Ještě přidám citaci podnebí: „Maroko má na severu středomořské podnebí, ve vnitrozemí je počasí suché, nesaharské. Nejvýhodnější období k návštěvě je březen-květen a říjen-listopad, kdy jsou pro cestování přijatelné teploty. V letních měsících může teplota na jihu Maroka vystoupit až na 50°C ve stínu, což je skutečně na cesty příliš nepříjemné.“
K počasí ještě dodám, že v Evropě ve Španělsku bylo při cestě tam i zpět tepleji, než na severu Maroka.


Nebudu rozepisovat do detailů, co jsme kde přesně dělali, jak přesně probíhala cesta a který den jsme kde byli. Vezmu to v rychlíku a pak se zaměřím na konkrétní, co mě upoutalo.
Takže trasa: Ceuta (ještě Španělsko, ale už v Africe), Tétouan, Chefchaouen, Ouezzane, Fés, Azrou, (cedry, opice), Er-Rachidia, (oáza), Erfoud, (poušť Erg Chebbi), Er-Rachidia, Tineghir, (kaňony: Gorges du Todra, Gorges du Dades), Ouarzazate, Taliouine, Asni, Imlil, (nejvyšší hora Jbel Toubkal), Asni, Marrakech, Safi, (Atlantik, mušle), El-Jadida, Casablanca, Tanger, Tétouan a Ceuta. ..to si na mapě najdete.
Co je třeba si uvědomit a bylo nám to několikrát omíláno, že Maroko je svobodná arabská země, kde není třeba se bát pohybovat samostatně, dokonce ani svým vozem. V Maroku potkáme muslimy, ale také židy a křesťany. Všichni tu žijí společně, jeden vedle druhého. K víře a náboženství je velká tolerance.
Společné mají zahalování. Co jsme postupem času odkoukali, tak nejde o zahalování, které by bylo přikázáno jen vírou, ale i o to, že v Maroku sluníčko doslova pálí a na kůži bodá jemnými jehličkami. My jsme také dobrovolně chodili zahalení od hlavy až k patě a schovávali se před sluníčkem. Maročané nechodí vůbec odhalení, ani když je pod mrakem, vždycky jim kouká zpravidla obličej a dlaně. Sami jsou ale tolerantní, takže i některé místní ženy chodí s odhalenými vlasy a v kalhotách. Nejde o to se bát ukázat křivky těla, ale o to neukazovat tělo jako takové a obnažovat ho. Popnuté rifle nejsou problém, ale kraťasy tu neexistují. Nejdokonalejší jsou k oblékání ty jejich šaty od hlavy až pod paty neboli jakési noční košile s kapucí. Jsou volné, vzduch v nich proudí a tím pádem v nich není takové vedro a i na tělo je to příjemnější, protože kůže není spalována sluncem a není třeba se mazat krémem s UVama.
Říká se, že Arabové jsou čuňáci, jak někde žena něco vystrčí (kus ruky, nohy, nedejbože ramena), tak už se třeba ve frontě nenápadně lepí nebo na vás sahaj. Tak jsme byli oblečené od hlavy až k patě a fungovalo to.



Na venkov nebo do velkého města?
Maroko a jeho pravou kulturu poznáte na venkově. Přesně tam najdete to, co hledáte.
Velká města určitě stojí za shlédnutí, ale nám s průvodcem stačilo bohatě jedno. Honil nás medinou pořád tam a zpět, od krámku ke krámku. Nechtěli jsme nakupovat. Prodejci nás tahali za rukávy k nakupování a jemu nadávali, když jsme odcházeli. Pořádně nám ani neukázal památky a spěchal.
Velká města jsou zdegenerovaná civilizací a turistama, ztrácí to to pravé kouzlo. Je to jako byste přijeli do Prahy nebo do Brna a mysleli si, že přesně tohle je Česká republika. Není.
Průvodce jsme potřebovali jen přes hranice, ve velkých městech a na oázu s obydlenou kazbou. Na venkově nepotřebujete nikoho, všechno je tak malé, že se všude vyznáte. A proč vůbec průvodce? Protože ať máte podrobnou mapu čehokoliv a ztratíte se, tak vám prostě nikdo neukáže, kde zrovna jste. I místní policie vám dá průvodce. Dělat průvodce je pro ně prostě kšeft, jde to jen za peníze. Velkým pomocníkem na cestě pro nás bylo GPS, s kterým jsme se krásně orientovali po Maroku, do měst jsme s ním nechodili.
Mediny velkých měst jsou jako bzučící úly. Úzké uličky a cestičky, nahuštěné krámky. Každý človíček tam má svůj úkol, ale při tom se vidí, jak se lidé objímají a líbají na pozdrav a jejich zářivé oči, povídají a povídají, rozkládají rukama, dotýkají se a zase si podají ruce. Tady jsou hodně vidět i ženy a nezahalené s vlasy v drdolu a v popnutých riflích. Smějí se, povídají si, oči také plné jiskřiček a nakupují. Uprostřed je mešita. Tam nás nenechají ani pořádně kouknout, je to jejich svatostánek, né pouťová atrakce. I negativa se tu najdou. Průvodce nás tahá po krámkách a my nechceme nakupovat, chceme památky a on se na nás zlobí a my na něj taky. Chvátá a my ho prosíme, ať je pomalejší a on pořád chvátá a kluci se málem ztratili. Vidíme, že nás už potřetí vede tou samou uličkou a je uraženej. A na parkovišti nám zhulenej kluk chce prodat hašiš. Když několikrát říkáme ne a odjíždíme, tak nám kope do auta. Už nás to fakt nebaví. Děti žebraj a ženská žebrá, nic jim nedáme a ona nám plive na auto.. ..a dost! Tady se nám ani Vážky, papírky na balení cigaret, neosvědčili. Dali jsme je muži, který nás provedl po své keramické dílně, ale dle jeho uvážení jsme nakoupili málo, tak s nima švihl o zem, když jsme odcházeli. Tím pro nás končí velký města. To byl Fés.
Naštěstí jsme se pak s podobným přístupem nesetkali. Nasazujeme růžové brýle, energie funguje a vše plyne jak má, příroda volá.
Vesnice jsou vstřícné. Sem tam děcko zažebrá o bombony nebo o peníze, ale nedáváme nic. Dáváme jen větší sumu dětem, které nám chtějí prodat za fufník pletený velbloudy z palmovýho listí, takovej obchod se nám líbí, něco za něco. Praská nám vejfuk a během půl hodiny je od arabů v autodílně zavařenej. Tady se dá bez problému najít i internetová kavárna. Lidičky v nás vidí peníze, ale nic nám nevnucujou, je to přirozenější, jen se o nás příjemně starají, když nakupujeme. Jsme moc spokojení. Už navštěvujeme jen vesnice a malá městečka, kde i nakupujeme vodu, potraviny a suvenýry. Všichni se usmívají a vše je jak má být. Tady nám arabové otevírají srdce a jiskra přeskakuje i k nám a podáváme si ruce a usmíváme se, dotýkáme a zvou nás na čaj i bez obchodování. Tady se cítíme doma.
Jinde jsme rozdíly neviděli, snad jen na horách, kde o celou horskou chatu se starali jen muži, takže tam i uklízeli, což se normálně nevidí, vždy tuto práci dělají ženy.
Marocký venkov je pro naše oko velice zaostalý. Domy jsou někdy jen uplácané z bláta, ale čeho si nejde nevšimnout, jsou na nich i satelity. Maročané na venkově nemají potřebu dokonalosti a podobnosti pro naše oko se standardem jakési hygieny, úpravy zevnějšku nebo modernizace jako je splachovací záchod, kanalizace, pračka, vysavač, nové auto, make-up, Adidasky a podobně. Jim stačí to, co mají. To dovedou ke svému obrazu spokojenosti, čistoty a hojnosti. Všechno tam má svůj řád a je to důmyslný systém, který funguje.

Maroko je země obchodníků a řemesel.
Je to země mužů. Muži komunikují s vnějším světem. Vidíte je všude a kolikrát je dřív slyšíte než vidíte. Prodají vám i to, co nechcete, takže si domů s vítězoslavným úsměvem spokojeně vezete sbírku polodrahokamů nebo fosílií, kterou jste koupili za super výhodnou cenu ounlyforjůů.
Muže také vidíte, jak sedí celý den před domem na slunci. Prostě jen sedí a nic nedělají. Jsem si ale jistá, že v hlavě rozmítají nad složitou filozofickou otázkou života, vesmíru a vůbec.
Abych nekřivdila, tak muže jsme viděli pracovat, né že ne. Bývají viděni v různých dílnách, kde opravují auta, svařují nebo vyrábějí cihly, dlažbu i keramiku. Také jsou hodně vidět otevřená krejčovství, kde muž sehnutý nad šicím strojem kouzlí „šaty pro princezny“.
Marocké ženy buď prostě nevidíte nebo se většinou „proplíží“ kolem zdi a zmizí v domě a nebo si někde něco čuchní sami nebo v houfu. Jsou zpravidla zahalené a s cizinci nekomunikují. Ženy komunikují se světem vnitřním, s rodinou, se svými známými, sousedy a obchodují mezi sebou. Ženy pořád uklízejí, vymetají, drhnou, práší koberce, jednou za týden společně perou venku v prádelně, chodí si na trh, vaří.
Obchod bývá většinou za peníze, ale často je vidět nebo i nabízen obchod směnný.
V Maroku se žebrá, hodně děti, ale i dospěli. Dítě si vedle vás stoupne a kouká a usmívá se a čeká. Vždycky dokáže čekat dýl jak vy, takže je třeba ho vyhnat, odejít nebo odjet. Peníze jsme nikomu nedávali. Když už jsme někomu někde něco dali, tak to bylo vždycky něco hmotného a za něco, třeba za ubytování, kde jsme byli spokojení nebo k dobrému kšeftu, kde jsme vysmlouvali pro všechny dobrou cenu a nebo třeba na památku turistovi (Američanovi Tomovi, do kterého jsme se zamilovali na Toubkale, prožili s ním několik dnů a nakonec jsme ho i odvezli do Marakéše. ..odpusť nám Tome, že jsi byl rychlejší jak my a upil´s doušek Francovky neboli Alpy, určitě teď budeš zdravej až do smrti.).

Hygiena.
Špatný. V Maroku může být ve vodních tocích červinka, nedoporučuje se žádné divoké koupání, natož pití, ani v horách. My se vždycky jednou za tři dny pořádně umyli v kempu. Jinak v průběhu cesty se na ledabylé mytí používala pitná nebo v kempu nabraná voda užitková z kohoutku nebo vlhčené ubrousky z domu. Záchody zpravidla nebyly, ale všude byla příroda, takže hurá za kamen.

Jídlo a pití.
Jídlo jsme si vezli s sebou a vařili si po cestě sami. V kempu nám vždycky nabídli večeři, tak jsme si nechali navařit tajiny, kuskusy a kebaby. Jejich jídelníček je vynikající, doporučujeme vyzkoušet tamní speciality. Nikdo z nás z večeří v kempu střevní nehody neměl, není se čeho bát.
Na pití jsme kupovali jen vodu balenou. Různé šťávy z lisovaného ovoce se nedoporučují, protože mohou být ředěné vodou kohoutkovou, která může zrychlit krok. Na co nelze zapomenout jsou jejich mátové čaje ovoněné směsí dalších různých bylin a tolik oslazené až přemýšlíte, kde že ta máta je. Čeho se vyvarujte je káva, která se dá koupit při cestě. Nic ošklivějšího jsme nepili, rádoby něco rozpustného s mlékem, co otáčí nehty na nohou. Hledejte jen kavárny s presovačem nebo si kafe vezměte raději z domu a uvařte sami. Není nad to si po ránu zazpívat u čerstvého šálku: „Kávu si osladím o trochu víc.“



Tak byli jsme tam nebo ne?
Maroko je zvláštní země, setkává se tu mnoho kultur, žijí tady muslimové, křesťani i židé. Snad možná právě proto je tato země tak zvláštní. Maroko nás tak všechny pohltilo, že jsme nikdo nevěděli který den právě je, kolikátý den cestujeme (i když se to denně omílalo), kolik je hodin (čas se posouvá sice o dvě hodiny „nebo o jednu?“:-P a je v celém Maroku stejný, ale i tak si není člověk pořád jist, ať se na to soustředí jak chce). ..nevíte proč, jak, kdy, kde, prostě nic. Po cestě Marokem jsme potkávali různé jiné expedice (Čechy, Poláky, Francouze, Američany), které měly stejné problémy. Všichni Marokem dalo by se říct až bloumali ve snech. Kultura je prostě tak jiná, lidé žijí úplně jinak, jinak komunikují, všechno je vzhůru nohama, nic nefunguje podle naučeného, jste prostě jinde, malincí a jakoby až nahatí. Člověk do této země jede po nastudování cestopisů a poslechnutí všech rad bez ochranného štítu, netuší, co čekat a vlastně se snad i bojí. Na cestu do Maroka je třeba si připravit pokoru, vstřícnost, otevřenost a hlavně si připustit, že doopravdy bude všechno jinak a že nejde srovnávat s našimi navyklými životními standardy a vlastně s čímkoliv.
Byli jsme tam a byl Ramadán a oni se pořád modlej. Zahaleká muezín z hlásný trouby a všichni se seběhnou do mešit a modliteben, zmizej a nějakou dobu není nikde živáčka. Před modlitebnou jsou vidět vyrovnané boty skoro přes celou silnici. Je posvátné ticho, jen z modlitebny se ozývá odříkávání v arabské hatlamatilce. Jo a ta hatlamatilka při modlení je uhrančivá a od kolemjdoucího araba i docela sexy. Tak poslouchám to brumlání a leze do mě klid a mír. Nevím jestli to bylo tím Ramadánem, ale ti Arabáči byli docela fajn. Když už už to vypadá, že vám jeden zvedl žluč, tak se za čas objeví jinej, pozve vás na čaj, chce si poklábosit a představte si, po vás nich nechce a ani vám nic nechce prodat. Tak sedíte, povídáte a jste jako v ráji. Vždycky chtějí vědět, jestli máte s ženou syna a když řeknete ne, tak jestli máte děti. ..je to milý, prostě jiná kultura.
Bylo nás devět, čtyři kluci v jednom autě a v druhým tři ženy a dva muži. A asi tak to i vypadalo. My ženy s muskejma jsme byli bráni jako velká rodina. Chlapi byli vousatý a vlasatý, takže se Arabům moc líbili, a se jim i líbilo, že maj s sebou tři ženy. Zdáli jsme se jim tím blízcí, takže zpravidla nebyl problém. A tím, že jsme byli v Maroku autem a byli jsme při cestování na Maročanech nezávislí, tak jsme si s nimi byli rovni.

Všechno bylo doopravdy jiné a uhrančivé.
Cedrový les s opičkami pošmakujícími si při krmení na chlebu a řapíkatém celeru z našich rukou, studené duny po dešti s mokrým pískem bez živáčka, sbírání všebarevných kamenů ve vyschlých korytech řek, horská chata v 3207m n.m. schovaná před ledovým fujavcem v sedle drápů čtyřtisícových vrcholů, lehké vlny oceánu šumící si přílivem s vyvrhlou hroudou medůzy, hrsti škeblí, oblázků a mušlí na osamělé pláži, místní teplé gurmánství voňavé exotiky lebedící si na chuťových pohárcích, děti žebrající bombony a dirhami a prodávající datle a velbloudy upletené z palmových listů a jezdící na našem snowbordu, zahalené vystrašené spěchající ženy, nicnedělající usmívající se muži, vzrušující smlouvání při obchodování s čímkoliv až šimrá v břiše, kozy na stromech a v pustinách spásající snad i kamení, udření a žízniví oslíci a muly naložení až po okraj na poušti i v hoře, mňoukající mokrá roztřesená koťata v loužích při slejváku, krev z řeznictví v odpadní vodě plazící se po cestě mezi podrážkami našich bot a nahaté visící půlky jehněčího plné much, šperky prodejcem vysypané z ošatky do prachu cest a vyber si, kde se vzal tu se vzal stánek při cestě cedrovým lesem i s rozbitou keramikou, marihuanová pole nahoře pod horou tančící si ve větru, puberťáci prodávající kostičky hašiše a na uvítanou hned při první zastávce jedna kostka prezentforjůů, z kopců valící se děsivé hnědé řeky přes brody silnic z kraje hned pod kolena a hloubš, kempy snad na každém rohu s otevřenou náručí teplé večere a nezávadné vody na umytí a bezpečí nejen pro vaše auto, zalepené ruce sladkou šťávou fíkových plodů, vynikající opuncie zapíchané v jazyku a prstech, šťavnaté datle a osvěžující granátová jablka čerstvě natrhaná do našich rukou při procházce oázou, ledová Coca Cola a tavená Veselá kráva skoro v každé vesničce, rozličné čerstvě pečené chlebové placky každý večer na pultě pekáren a medící plná pusa lahodné karamelové pidiroládičky naducáno ořechy, nevěříc vlastním očím rozbité okno našeho auta po tůře na vedlejší kopec, motorem přehřátá hysterická kočka vytažená ďourou po blinkru z našeho auta pohozená v pustině bez naší síly zabít, autorita policie zobrazená v usměvavém náčelníkovi arnoldovského typu s otevřeným srdcem a přání pěkné noci (ženská kolena se podlamují, muži v myšlenkách prohodí: To je frajej.), nalezený ukradený mobil hned druhý den ráno v rukách udivených nás všech, úhledně poskládaná sláma ve stohách a neuvěřitelně držící snad celý stoh na vozech, déšť překvapující skoro celých čtrnáct dnů naší cestu i v poušti, ten voňavý někdy až nechutně přeslazený mátový čaj a ty koberce, ty by jim fakt šly. ..jen si ještě vzpomenout, bylo toho plnými doušky každý den, každou hodinu, každou minutu.
Tak tam jsme všude byli a teď tu sedím a nevím co dál. Těch čtrnáct dnů bylo skoro jako půlka mýho života a já nevím co s tím. Dostalo mě, chybí mi Maroko. Ten zdánlivej bordel a zmatek mi fakt přirostl k srdci. Ale všechno je jinak.
05.12.2009

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (0)
 
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
ase2a
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝Dana.trala˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy5
 
Venus Trade and Tours