Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 5
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Maroko autem I

Autor:
Zařazeno:
Ostatní státy
Napsáno:
05.12.09 22:40
Fotografií:
40
Návštěv:
2936
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Deníček o Maroku
CESTA TAM 04.09.-07.09.2009


Na každé auto vycházelo dva a půl řidiče, takže použitelných na vůz dva. Jeden z nepoužitelných měl zavázanej loket (Peťan předstíral nemoc) a druhej byl na řízení levej jako šavle (já, šedesátkou bych do Maroka nedojeli snad ani letos).

Cesta k trajektu trvala tři dny.
První noc jsme jeli v kuse, kdo neřídil ten spal, pak se jelo celý den a večer spalo na pláži u malého městečka pod Barcelonou. Společně jsme se tam navečeřeli, dali pivko, trošku slivovičky na desinfekci, někdo se pokoupal v moříčku, někdo jen poseděl a počučel. Byla tma, foukal příjemný teplý většík, moře vonělo solí, rybáři s čelovkama na hlavách chytali na pláži nevímco. A hajdy na kutě. Natáhli jsme si plachtu, na ní karimatky a spacáky. Noc byla klidná, dobře se spalo.
K ránu, ještě byla tma, mě vzbudila hrozivá tíha, nefoukalo, byl klid a dusno. Rozlepím oči a nad náma se honil šílenej sekec mazec, hrozně nízko. Vypadalo to jak z nějakýho sci-fi filmu, převalující se černá černota nad náma i celým mořem až do nedohledna. Jen nad nedalekým městečkem, kde svítilo pouliční osvětlení, bylo vidět jak se snaží vyklubat den. V životě jsem nic takovýho neviděla. Chvíli jsem na to čučela, tajil se dech, a přemýšlela jestli ostatní nevzbudit. Vypadalo to, že se ten černý mrak na nás každou chvíli sesype. Všichni spokojeně oddechovali. Čekala jsem až se to hne, ale nic. Vyselo to nad náma jak ranec ulítlej včel a hučelo jak v úle. Nakonec jsem vykoukala, že se to pomalilinku sune k moři, a za čas usla.
Vzbudila jsem se za svítání, když se kluci pláží rozeběhli k moři na koupání. Ranec černoty vysel v dálce nad mořem a bylo vidět jak tam nadává, co se do moře vejde. Chviličku jsem se kochala východem slunce nad městečkem, krásně to malovalo, pak taky vzala plavky a hurá do vln. Snídaně a šup, jede se dál.
Celou cestu nás provázel nad mořem noční mrakodrak, který řádil jak černá ruka a který tam až do odjezdu z Evropy zůstal.
Poslední spaní v Evropě bylo na kopci v opuštěné a zdí obehnané velikánské zahradě, kusanec od Málagy, přes kterou se v noci proháněli auta a zvířata. Na spaní jsme se vyřádkovali zase na plachtu a spali pod širákem. Večer Peťu vzbudil toulavej pes, kterej ho očuchával. Tak se lekl, že vyskočil i se spacákem a pes utek. Nikdo jinej se nevzbudil, tak se Peťa zase zavrtal a dospal na jedno oko.

Další den se dojelo k trajektu, přeplul průliv a hranice.
Už u trajektu se nám začal věnovat nějakej rádobypeníze a tahal nás do přepravní kanceláře. Našli jsme si jinou, levnější. Loď vyjížděla hned, takže nás honili jako blázny. Rychle honem, popojet a zastavit, papíry, zase popojet a zastavit, a už jsme skoro na lodi a něco nám ruplo v autě. Vjeli jsme do katamaránu, auto se hřálo. Místní chlápci ho přikurtovali a nás vyhnali nahoru na palubu. Bylo to tam luxusní a čisté. Prosklenej výhled nám umožnil sledovat vyplouvání z přístavu, dobře se sedělo a kochalo na měkoučkých sedačkách jak v obejváku. Venku na zádi se přes žbrndlení dalo sledovat výtlakový motory, jak přidávají na obrátkách. Jeli jsme 40km/h.
Bylo třeba vyplnit nějaké papíry kvůlivá hranicím, tak jsme si sedli a psali. Na stolech byli pytlíky, kdyby se někomu udělalo nedobře. Loď se rozvášnila a doslova letěla po vlnách, při chůzi se úplně ztrácela pod nohama a né všichni jsme se cítili nejlépe. Následky to mělo naštěstí jen na jednom z nás, ostatní se drželi statečně zuby nehty, i nehty za zuby. S podivem, když jsem si sedla víc na příď, se mi udělalo míň nedobře, na rozdíl od sezení uprostřed lodi, což se vymykalo veškerý naší logice.

Vyjeli jsme z lodi a zase byli ve Španělsku, ale tentokrát v Africe, zaplatili jsme si loď do Ceuty.
Mno a jak jsme vyjeli, tak jsme dojeli. Rozbilo se nám tentýoný, rozvodový kolo k vodní pumpě a alternátoru, což zapříčinilo, že auto nejedlo. Nejelo další asi tři hodiny, kdy se řezalo, vrtalo, šroubovalo, drátovalo a spousty dalších -alo. Snad zázrakem v tento nejezdící okamžik pracovali u celnice dělníci na turniketech, takže byla k dispozici vrtačka včetně elektřiny.
Celníci, dělníci, přiloďující se pasažéři nás měli jako pouťovou atrakci a vlastně i my je. Tak jsme viděli jak dělníci budují elektřinu u turniketů nebo jak se na celnici dělá prohlídka osobáku nebo drsný pohled paní celníkové nebo pana celníka projíždějích autem nebo na motorce kolem porád dokola. Nebo jak jsme si půjčili kus plotu, aby nám neujelo auto nebo jak jsme cpali celníkovi pívo, které nechtěl. A jak se na druhém autě taky opravovalo a vypli jim tam proud, až jsme ještě museli dobíjet baterku.
Bylo vše opraveno a zpojízdněno. Maťo prostě zaválel a osvědčil se jako polní mechanik na jedničku. Jede se dál.
Afrika tu už byla cítit. Architektura se trošku změnila, jiné klima, jiné rostliny. Ale pořád Španělsko.

Teď hranice a máme to za sebou a jsme tam.
Příjezdem k hranicím jsme už pocítili, že všechno bude jinak. My holky už na sobě měly dlouhé sukně a haleny s dlouhým rukávem, jak se na pořádný arabky patří. Vytáhly jsme ještě šálky, přehodily je přes hlavu a čekaly, co bude.
Arabáč nám ukazoval kam máme najet, žádná uniforma nic. Civilista, který se pasoval na našeho průvodce přes hranice. Pomohl nám všechno vyřídit (dovyplnit papíry a nechat dát razítko do pasu v kanclu) a chtěl za to peníze. Bylo to jediný místo, kde jsme byli ochotni platit bez většího smlouvání, abychom to měli brzo za sebou. Vše v závěru proběhlo bez velkých komplikací. Jako zajímavost nám měřili teplotu, protože ve Španělsku je TA chřipka. Trvalo to asi hodinu.

Jo a víte co teď frčí v Německu na WC? Maj samomycí záchody. Spláchnete, zezadu od nádrže s vodou vyleze takový udělátko těsně nad záchodový prkýnko a prkýnko se začne motat dokola až se celý pod tím udělátkem omyje. To bylo pro nás Slovany pozdvižení. ..nojó Němci.
Hned jsem naznala, že až budou děti, tak že je nebudu vozit na metro a jezdící schody do Prahy, jako nás vozili rodiče, ale na samoomývací záchodky do Německa.;o)))
05.12.2009

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (0)
 
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Xhb77
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝Dana.trala˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy5
 
Venus Trade and Tours