Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 4
Ochrana osobních údajů
© 2006 Cestujeme Evropou

Dalmácie 1974

Autor:
Zařazeno:
Chorvatsko
Napsáno:
16.11.09 15:40
Fotografií:
9
Přečteno:
3466
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 16:00
27 °C
Jasno rozsáhlý prach
Z, 3.6 m/s
Na čtyřech kolech po Jugoslávii
Aneb původní, upravený dokument z doby, kdy vycestovat mimo dostupný socialistický sektor znamenalo neskutečné zážitky za hranící všedních dnů.

Byl jsem tehdy ještě hodně mladý a svobodný a žil jsem tak jako všichni v této republice běžnými starostmi,které přinášel život.V rámci socialistického sektoru jsem chodil po ukončeném studiu do práce a snil o dálkách,které mi byly zapovězeny.Každý rok jsem si naspořil trochu peněz a rezervoval část dovolené, abych se mohl podívat někam do ciziny.Jednou k Balatonu,podruhé na Mazury,jindy zase k Černému moři.Okruh cestování byl sice omezený,ale člověk poznával, porovnával,chválil i kritizoval, shromažďoval pěkné dojmy,někdy i suvenýry,ale nakonec se ze všeho nejraději vracel domů ke své práci,kterou měl rád,k přátelům, které si oblíbil a k drobným starostem i radostem které přinášel život.Po každé cestě byl člověk trochu tolerantnější,problémy bral s větším nadhledem,všední starosti jej již tolik nerozčilovaly jako dříve a zjišťoval,že je potom doma ještě pěkněji.
Začátkem roku 1974 jsem se rozhodl,že si podám žádost o devizový příslib dinárů,potřebných k cestě do Jugoslávie.Všichni okolo tam již byli,všichni to vychvalují, všichni si něco přivezli.Člověk jenom poslouchá,ale nic k tomu říci nemůže,když to nepoznal.Proto raději mlčí a poslouchá.
Řekl jsem si,jestli všechno dobře dopadne,podíváš se do Jugoslávie. Začátkem března mi přišel příslib devizových prostředků od státní banky,společně i otci.To už jsem začal brát svoji cestu na Jadran vážně.Začal jsem počítat na kolik to vyjde,co budu potřebovat,začal jsem připravovat auto a vyřizovat potřebné formality.
Týden před odjezdem jsem si vyměnil peníze.Pro informaci uvádím,že jsem platil v této době za 1 nový dinár jednu korunu a třicet devět haléřů.Cena dináru se lety měnila a lidé jsou zvyklí porovnávat.Poslední den před odjezdem nastal shon,jinak řečeno cestovní horečka.Sepisovalo se a ukládalo do auta vše co bude potřeba nebo by se mohlo někdy někde hodit.
(Z odstupu dnešní doby to vypadá složitě,jako příprava na expedici,ale tehdy,když vyrazil člověk za hranice všedních dnů, přišel do zcela jiného světa a musel být soběstačný,nezávislý na nedostatečném vybavení devizovými prostředky.Dnes je vše jednoduché,člověk si vezme peníze nebo kartu,batoh na záda a jede třeba hned.)
Druhý den ráno jsme vyjeli.Od Prahy k Bratislavě je to zhruba 400 kilometrů.(Tady musím opět poznamenat,že přes jiné západní státy se cestovat nesmělo,proto ta objížďka.) Cesta se začala odvíjet.Před Brnem jsme zaregistrovali zcela nový úsek dálnice,po kterém cesta rychle ubíhala,podobně za pár hodin před Bratislavou.Díky těmto úsekům se cesta podstatně zrychlila a my jsme byli nedlouho po poledni v Bratislavě. Rozhodli jsme se pokračovat dále.
Na hranici v Rusovcích byl frmol.Spousty aut různých značek a všichni chtěli rychle na jih.Celníci měli tolik práce,že nestačili rozdávat razítka.První na kterého jsme připadli,ještě neotevřel naše pasy a již nám začal naznačovat,že ho zdržujeme.Tak jsme byli bleskově v Maďarsku.Stačili jsme si ještě zakoupit povolení pro nákup benzínu,drobnou kartičku za 150 forintů,kterou jsme při překročení hranic po průjezdu Maďarskem na opačné straně opět odevzdali.
Začalo se slunce sklánět k západu a my jsme dorazili k Balatonu.530 km je pro někoho málo,pro jiného moc,ale mě to stačilo k tomu,abych nemohl celou noc spát.
Musel jsem si vzít k ránu prášek na spaní s konstatováním,že od příštího dne budu jezdit maximálně kolem 300 km za den.
( Tady musím dodat,že Škodou 100 to bylo cestování poměrně únavné ,dnešní Octávií ujedete dvojnásobek v pohodě bez větší únavy.)
Ráno vysvitlo slunce na nebi bez obláčku,ačkoli u nás poprchávalo a vydrželo pršet po celé léto.Přeplavili jsme se autem přes nejužší část jezera v Tihany a pokračovali jsme po jižní straně Balatonu přes Kaposvár k jugoslávským hranicím.
Na hraničním přechodu Barcz proběhlo vše rychle,přejeli jsme most přes Drávu a zastavili na celnici Terezino Polje.Vypadalo to tu opravdu jako za Marie Terezie.
Celník svlečený do půl těla si nesl přes rameno na vahách dva dřevěné džbery s vodou od blízké studně a začal se u celnice omývat.Pak nás pozval dál,natiskl razítko do pasu,podíval se do kufru i za sedadla a bylo vše vyřízeno.
Vyměnili jsme si šeky za peníze a rozjeli se po poklidné vesnici směrem do Daruvaru,kde prý žijí krajané.Z Virovitice do Grubišného Pole jsme museli jet asi 5 km po polní cestě plné kamení,ale byla to první a poslední špatná cesta v Jugoslávii v místech kudy jsme projížděli.Jinak tam byli silnice s kvalitním pevným povrchem.
Daruvar Leží ve zvlněné vrchovině Papuk.Ve městečku i okolí vládne klid.Bylo to možná tím,že byla zrovna neděle,ale bylo tam všude moc pěkně a čisto.Okolní lesy, louky i vesničky odpočívaly na slunci.Zastavili jsme na náměstí a vydali se na první prohlídku městečka.Prošli jsme náměstí a hlavní ulicí dolů a zase nahoru,prohlédli si výklady.Bylo tam mnoho pěkných věcí,většinou západoněmecké výroby,všelijaké stroje,strojky,motorové pily,mopedy,vedle zase šaty a boty,ale všechno moc drahé,jak se nám zpočátku zdálo..(socialistický člověk byl tehdy udiven) Oběd v hlavní restauraci na náměstí stál 18 dinárů,ale měli jsme poznat,že u moře bude vše ještě dražší a přitom mimo sezonu.Ptali jsme se lidí ve městech na platy různých profesí.Souhrnem vyplynulo,že mají oproti vysokým cenám zboží všichni zase větší platy.Takže by vše vlastně odpovídalo standartu.
Vyšli jsme z restaurace,před námi stánek s časopisy.Samé svlečené slečny,nebo kovboji a supermani střílející ze všech úhlů.Souhrnem brak.(tady si všimněte jak mladý, socialisticky vychovávaný člověk okamžitě posoudil dle socialistické výchovy situaci jako zápornou a odsouzeníhodnou,ačkoli v podstatě vyvaleně zíral na nahé slečny jako na něco u nás zcela nepředstavitelného) O stánek dále prodávali limonádu. Úslužně mi bylo nabídnuto deci limonády,mimochodem výborné a dobře vychlazené.Zaplatil jsem ale 1,50 dináru.V tu chvíli jsem pomyslel na levné limonády u nás a zalitoval,že jsem si jich nevzal basu.Mimochodem,potkali jsme v Daruvaru jediného člověka,který uměl česky,vlastně mluvil slovensky, ale byl trochu pod parou,takže nám toho moc nevysvětlil.S tímto vyjádřením jsem měl později určitý problém.V Daruvaru existovala redakce českého časopisu pro místní usedlíky jménem „Jednota“. Tento časopis jsem složitým způsobem odebíral a tím se dozvídal co se děje na Jadranu a ve světě.Tehdejší systém dovoloval časopis odebírat.Musel jsem ale zaslat na redakci české knihy pro děti v hodnotě celoročního předplatného a za tento úkon jsem dostával pravidelně výtisky Jednoty přes českou poštu.V nadšení,že jsem také Daruvar navštívil,zaslal jsem jim můj cestopis o Jugoslávii,
nejen,že jej neotiskli,ale pobouřilo je,že jsem uvedl,že jsem se v Daruvaru a okolí nesetkal s žádným čechem,pouze slovensky mluvícím občanem a dostal jsem tehdy od nich vyčítavý velmi strohý dopis,že zkresluji situaci a snižuji české povědomí této oblasti.No zkrátka psát se musí o ožehavých věcech opatrně,neboť každý úhel pohledu může být jiný a vyplývá ze situace,která může být vždy jiná.Místní češi nahlíželi na tehdejší Československo s nostalgií a pro svoji menšinu zřejmě dělali co se dá,což prakticky ukazoval jejich časopis a nějaký mladík,který zrovna projížděl jejich působištěm a ještě v neděli kolem poledne určitě nemohl podat zasvěcený úhel pohledu.Samozřejmě jsem to postupně pochopil.
Nasedli jsme do auta a jeli směrem na Banja Luku.Od dálnice,přetínající silnici ve směru Záhřeb-Bělehrad se rozprostírala nepěkná,přelidněná rovina až k Banja Luce.
Lidé zde většinou chodí pěšky nebo jezdí na povozech a to ve velkých skupinách.Banja Luka je město nepříliš malé a nepříliš velké s jednou mešitou uprostřed.Je také známo zemětřesením,které rozbořilo velkou část města někdy na přelomu let 1969 až 70.Vše je zde opět obnoveno a život jde normálními kolejemi.Za Banja Lukou začínají hory.Několik kilometrů za městem jsme vjeli do kaňonu „Tjesno“,kde nás skály obklopovaly ze všech stran a silnice se kroutila podél řeky Vrbas v pozvolných serpentýnách.
Začalo se stmívat,proto jsme se rozhodli utábořit se na prvním příhodném místě. Zastavili jsme ve vesnici Krupa,kde se úzký prostor kolem silnice rozšířil a my jsme našli vhodné místo k rozbití tábora vedle hřiště místní školy.Brzy ráno jsme se vydali na další cestu.Cesta sledovala tok řeky Vrbas,proplétajíc se mohutnými kaňony. Nedaleko města Jajce se konalo náboženské shromáždění muslimského rázu.Lidé z měst přijížděli v autech různých značek a parkovali na nejnemožnějších místech vozovky i okolních srázů.Lidé z vesnic spěchali k místu oslav pěšky,nebo přijížděli na povozech.Všechen hluk a shon vytvářely pravý orientální mumraj.Nebylo lehké, proplést se na silnici ohraničené skalou na jedné a srázem na druhé straně,mezi shlukem lidí nedbajících na provoz.O pár kilometrů dále se objevilo konečně městečko Jajce. Řeka Pliva zde splývá do sníženého řečiště řeky Vrbas mohutnými vodopády.Nad městem se tyčí hrad, připomínající posledního bosenského krále, Štěpána Tomaševiče.Město má nádech poutního místa.Poslali jsme první pohledy a pokračovali v cestě.Po průjezdu několika bosenských měst jsme dorazili k poledni do hlavního města Bosny a Hercegoviny,Sarajeva.
Sarajevo je první velkoměsto na trase,vyznačující se pestrou směsicí obyvatelstva s orientálním koloritem muslimských čtvrtí i ruchem moderních sídlišť.Probíjeli jsme se spletí aut po víceproudé výpadovce směrem ke středu města.Když začal být provoz na hlavní třídě neproniknutelný, zaparkovali jsme auto a pokračovali pěšky.
Po třídě Maršála Tita jsme se dostali až do starého centra Sarajeva,tvořeného několika mešitami a úzkými orientálními uličkami.Uličky jsou plné rukodělných výrobců orientálního zboží,vystavujících pestrou paletu výrobků před svými krámky.
Překrásné koberce,hrající barvami i pestrými vzory se nabízejí turistovi ke koupi.Čím větší koberec,tím dražší a vše se neobejde bez nezbytného smlouvání o cenu. Prodavač mnohdy sleví,přesto na tom musí vydělat.Stačí se zastavit.Jste zváni do krámku a pobízeni ke koupi zboží.Člověk musí být skoro neurvalý,aby se zbavil dotěrného prodavače,nechce-li nic koupit. Ihned při první koupi jsem prodělal.Dřevěný vyřezávaný oslík mě stál 25 dinárů,ve státním obchodě v Dubrovníku jsem jej viděl později za 16.Ale člověk se chybami učí.Za pár dní jsem se naučil smlouvat i kupovat za přijatelné ceny.Při průchodu sarajevskými uličkami jsme se dostali okolo obchůdků s koberci,suvenýry i jinými drobnostmi až k nejzajímavější části sarajevské orientální čtvrti,k měditepcům.Viděli jsme vyrábět kalichy, šálky,podnosy,které byly nabízeny k prodeji,ačkoli ještě nebyly dokončeny. Spousty krásných věcí vznikajících doslova na koleně.Ceny opět rostou s velikostí výrobku,od 10 dinárů k 1000 i výše. Některým tepaným věcem je dodáván nádech stáří tzv.patinováním.Vyhlížejí potom jako zašlé zčernalé stříbro.Zeptal jsem se naoko hloupě jednoho výrobce,jestli neprodá zčernalé tácky levněji,když jsou již tak zašlé.Ještě za rohem jsem slyšel jeho spílání a viděl jak obrací oči v sloup k muslimským bohům.
Nazpět k autu jsme se vraceli okolo řeky Miljacka,kde nebyl tak velký pouliční ruch. Zabočili jsme opět na třídu Maršála Tita a zastavili se v zahradní restauraci na oběd.
Napadlo mne,že bych si mohl dát nějaké neobvyklé místní jídlo.Již z domova jsem si přál ochutnat chobotnici,a proto když jsem na jídelním lístku uviděl název „pljeskavica“,zajásal jsem a v domnění,že si pochutnám na nějaké plískavici,ihned jsem si jídlo objednal.Vrchní na moje dotazy zda pljeskavica značí plískavice,vážně pokyvoval hlavou a ujistil mne o správnosti mé domněnky.Velmi jsem byl překvapen, když mi bylo přineseno skopové,rozemleté a opečené ve formě placky.Na můj dotaz u vrchního mi bylo řečeno,že je to opravdu pljeskavica a nazývá se tak proto,že se jídlo musí upleskat nebo uplácat před osmažením.Podotýkám,že jsem tehdy mluvil česky s příměsí slovenštiny a ruštiny,tedy spíše slovansky a lidé kolem mne srbochorvatsky,takže k nedorozumění určitě docházelo.Co se dalo dělat,chobotnice to nebyla,ale přesto jsem si pochutnal.
Během oběda jsme pozorovali pouliční ruch na hlavní třídě.Jsou zde v provozu také naše tramvaje.Jak tak hledím na hlavní třídu,najednou vidíme tramvaj a za ní na přívěsném háku sedí dva kluci,asi ve věku osmi až deseti let.Podivili jsme se a zasmáli nápadu sarajevských kluků a co nevidíme.Za čtvrt hodiny jede jiná tramvaj zpět a kluci se opět vezou na háku opačným směrem.
Po obědě jsme se vydali zpět k autu.Propletli jsme se hustým provozem a pokračovali v cestě ve směru Mostar.Cesta je celkem náročná,ale plná krásných pohledů a hory,po celé trase k moři.Přesto tento úsek projíždí člověk poměrně rychle, v představě přibližujícího se moře.Sjíždíme do městečka Konjic na horním okraji Jablanického jezera.To už jsme v Hercegovině a naše cesta začíná sledovat řeku Neretvu.Následující scenérie patří k nejnáročnějším a zároveň k nejkrásnějším úsekům cesty po Hercegovině.Po průjezdu horskými masivy nás vítá město Mostar, hlavní středisko Hercegoviny.Protože se den chýlí k večeru,prohlížíme jen zběžně staré město a pověstný most,ze kterého skáčí odvážlivci do řeky Neretvy pro pobavení turistů,ale také proto,aby si dokázali svoji mužnost a odvahu.Míjíme starou tureckou osadu Počitelj.Hory se rozestoupily,sledují nás z povzdálí a my projíždíme úrodnou rovinou.Podél cesty prodávají soukromníci jižní ovoce.Zastavujeme a kupujeme kilo broskví.Stojí 8 dinárů a jsou přezrálé.Ihned jsme nuceni je spotřebovat.Míjíme Metkovič a Opuzen a před námi se tyčí holé pobřežní hory.Je už šero a hory vyhlížejí jako přízrak.Překračujeme pobřežní hřeben a před námi se objevuje moře.Holé skály obklopující mořskou hladinu.V šeru večera vyhlíží vše jako šedá kulisa bez života.Jsme trochu zklamáni.
Sjíždíme s hřebene k úpatí hory a v prvním kempinku nesoucím název „Klek“ rozbíjíme tábor.Jdu se ještě večer opláchnout.Zjišťuji,že voda je příšerně slaná a podaří se mi šlápnout hned v první chvíli na mořského ježka.Ihned jsem jich ulovil pár na památku.Jsme unaveni a proto brzy usínáme.Dobře se nám spí,vzduch je prosycen solí a vůněmi jižní květeny.Noci jsou poměrně teplé a rosa zde nepadá.
Jaké je naše překvapení,když se ráno probouzíme a všechno šedé dostává v raním slunci barvu.Z šedého přízraku se stává krásná,malebná krajina.Slunce začíná časně zrána pěkně připalovat.Pořizujeme první snímky.Kolem deváté hodiny platíme kemp,
/24 dinárů za 2 osoby,stan a auto/ a vydáváme se směrem n jih.Všude klid,sezona ještě nezačala.Do otevřeného okénka auta vniká spousty omamných jižních vůní. Motor si spokojeně pobrukuje.Míjíme Neum,oblíbené letovisko.Na druhé straně zálivu se zdvihají hřebeny poloostrova Pelješac.Na konci zálivu se rozprostírají ústřicová pole.Zdoláváme šíji poloostrova a přijíždíme do osady Slano.Voda je zde tak jako ve velké většině u pobřeží slaná a průhledná tak,že je vidět každý oblázek na dně.První rekreanti,většinou z NSR a Holandska,se začínají opalovat podél pobřeží.Vzduch se tetelí na slunci,objevují se před námi první cypřiše.To už projíždíme osadou Trsteno,plnou zeleně a stejně malebnou,jako další osady při cestě.Cikády je slyšet na každém kroku.Po třiceti kilometrech dojíždíme do Dubrovníku.Dubrovník je opravdu perla Jadranu.Dnes poměrně velké město je právem považováno za nejkrásnější město na jaderském pobřeží,jednak díky četným kulturním a historickým památkám,jednak díky své malebné poloze.Je zde poměrně bohatá vegetace.Staré město je obehnáno opevněním ze kterého je krásná vyhlídka na moře i okolní Dubrovník.Každá budova uprostřed starého města má historickou cenu.Vše je z vápence a mramoru,proto je v uličkách i chrámech příjemný chládek v poledním horku.Celé staré město je jedno velké tržiště.Koberce a suvenýry,jižní ovoce,zelenina,výrobky z mušlí, pestrých látek,tepané věci z mědi.Nesmí chybět ani osvěžení v podobě limonád a coca-coly.Poblíž hlavního náměstí je malý přístav,kde jsou zakotveny plachetnice i motorové čluny.Přesto je zde voda díky soli průzračná a čistá.V přístavu,ve tvrzi sv.Ivana je akvárium mořské fauny.Na hřeben tyčící se nad městem vede lanová dráha.Dubrovník je malý ráj,ale v sezoně zde musí být pravé lidské mraveniště,babylon národů.
Po poledni se vydáváme dále a jih.Se silnice vysoko ad mořem se nám nabízí krásný pohled zpět na Dubrovník.Po několika kilometrech dosahujeme oblíbených letovisek Kupari,Srebreno,Mlini.Je zde krásně a koupání je tu podobné jako všude jinde kolem.Po absolvování celého pobřeží zjišťujeme,že se většina letovisek sice něčím liší,ale v podstatě jsou si podobné.Projíždíme kolem letiště Čilipi,míjíme letovisko Herceg Novi a po několika kilometrech se naloďujeme na trajekt přes Boku Kortorskou v Kamenari.Za 20 dinárů si ušetříme 40 km jízdy.
Míjíme Tivat s blízkým letištěm a k večeru se dostáváme do Budvy.Budva,nazývána černohorská krasavice,si plně tento název zaslouží.Je to starobylé městečko na černohorském pobřeží,obehnané hradbami.V blízkosti je městská pláž Mogren.Za Budvou se vypíná ostrov Sv.Nikoly.
Vracíme se pár kilometrů zpět,kde září z výšky nádherná pláž zátoky „Jaz“ a kempu stejného jména.Na několik dní zde rozbíjíme tábor.Příští den bohužel zjišťujeme,že zátoka postrádá stín.Je zde ale písečná pláž a příjemné koupání.Na nákupy a večer za zábavou dojíždíme do Budvy.
Večerní Budva je velmi zajímavá.Osvětlené krámky lákají dovnitř kolemjdoucí.Vaří se zde pravá turecká káva a její vůně se line uličkami.Lidé korzují Budvou,všude se vznáší příjemná atmosféra.Je slyšet jemné šplouchání moře.Celé město odpočívá po horkém dni,kdy je nebe bez mráčku a slunce pořádně připaluje.Lidé odpočívají též a sbírají síly pro nový den,kdy se opět nechají připalovat na slunci od rána do večera.
Před mohutnými branami sedí ve dne malíři a vytváří uhlem portréty kolemjdoucích. Lidé se zastavují a nechávají se zvěčňovat na arch papíru.Portréty stojí 80 dinárů za kus a jsou opravdu velmi zdařilé.
Po několika dnech opouštíme kempink Jaz i Budvu a jedeme dále na jih.Míjíme osadu Bečiči a přijíždíme do Miločeru,bývalého letního sídla jugoslávské královny Marie.Naproti Miločeru se vypíná malý skalnatý poloostrůvek Sveti Stefan,spojený písčitou šíjí s plážemi na pevnině.Kdysi to byla rybářská vesnička,dnes luxusní hotelové městečko. Platí se zde vstupné 15 dinárů.Hosté tu mají přepych a pohodlí, modře vykachlíčkovaný bazén nad mořem,kasino,terasy i možnost příjemného koupání na přilehlých plážích.
Nad Svetim Stefanem vede silnice vysoko nad mořem.Kousek za Miločerem je cedule „Kemping Crvena Glavica“.Zabočili jsme do kempu a rozhodli se usadit se tu na několik dní.Ve výšce přibližně dvouset metrů nad mořem je umístěn tento kempink pod starými olivami.Je zde stín a chládek.Všechno zařízení je nové a hygienické.K moři vede několik cest.Příjemná pláž s výhledem na Sveti Stefan je propojena skalní průrvou s plážemi poloostrova.Během pobytu jsme si udělali výlet do nedalekého Petrovacu,což byl nejvzdálenější bod naší výpravy.Po několika dnech se vracíme zpět k severu.Zastavujeme se v Tivatu.Slyšel jsem,že ostrov Sveti Marko u Tivatu osídlil francouzský „Club Mediterranéé“ a vytvořil zde originální osadu pro sportovce.Směrovky nás vedou na ostrov „Cviječa“.Ostrov Sveti Mako je vzdálen asi 200 m.Vstupuji do vody,přeplavávám úžinu a jsem na ostrově.Na pobřeží nacházím mrtvou želvu,rejnoka i jiné mořské živočichy.Na druhé straně ostrova se nachází ráj sportovců.Bungalovy mají tvary afrických chýší.Na každém je nějaký název jako Damascus,Cejlon a podobně.Pod bungalovy se rozprostírá otevřená plocha, vysypaná jemným bílým pískem,který najdeme jen na severu,například u Baltického moře.Jsou zde bazény,volejbalová hřiště,různá sportovní zařízení.Po vodě plují tlusté polystyrenové desky,na kterých se opalují osadníci.Směrem do porostu vede cestička se směrovkou „Joga“.Ze zvědavosti jsem se vydal tímto směrem.Cestička končila v houští,kde byl vysekán malý plácek,na kterém byly rozprostřeny rohože pro žáky.V čele byl jakýsi stupínek pro učitele jogy.Vracel jsem zpět po opačném břehu.
Náhle jsem byl zastaven člověkem,který mne začal zpovídat.Byl to hlídač.Vysvětlil mi,že na ostrov je přístup pouze ro členy klubu a proto jej musím ihned opustit.Divil se,že mne nezpozoroval při cestě na ostrov.Slíbil jsem mu,že ostrov ihned opustím, a vše bylo v pořádku.Přeplaval jsem zpět na ostrov Cviječa.
Vraceli jsme se známými místy přes Boku Kotorskou a Dubrovník.Za osadou Slano jsme odbočili na poloostrov Pelješac.Podle zpráv zde mají žít i šakali.Docela bych tomu věřil,nikde jsem však žádného nezahlédl.Dojeli jsme do městečka Orebič a zakoupili lístky na trajekt na Korčulu.Na přístavišti čekalo již několik západních turistů.Přepychové přívěsy a rodinné volkswageny stály seřazeny na molu.Obloustlý stařec se po vykopání v moři osprchuje ve svém přívěsu a další čekání na převoz tráví pohodlně natažen na pohovce,obklopen vším komfortem.Je to někdy až protivné, pozorovat takový zbytečný přepych.S pravou turistikou má takovýto život velmi málo společného.V dáli se objevila loď.Na molu začal všeobecný ruch.Loď se přiblížila,otevřela břicho a vyklopila svůj náklad na břeh.Vozy začaly najíždět do železného kolosu.Loď pohltila všechny auta stojící na molu a ještě zbylo spousty místa.Padací most se zvedl a loď se vydala se supěním na zpáteční cestu.V dáli bylo vidět ostrov.Asi po patnácti minutách se před námi objevilo přístavní městečko Korčula.Zabočili jsme k molu a loď vyplivla motorizované návštěvníky na břeh.
Korčula patří k nejkrásnějším a nejromantičtějším jugoslávským městům. Je podobně jako Budva nebo Dubrovník obehnána opevněním,ve kterém vynikají čtyři nárožní věže.Střed města tvoří hlavní náměstí s katedrálou Svatého Marka,umístěné na vyvýšenině.Řada uliček a schodišť se rozbíhá paprskovitě od náměstí.V jedné z uliček poblíž náměstí je rodný domek Marka Pola,slavného benátského cestovatele.Ze zahrádky jeho domku se nad uličku naklánějí větve pomerančovníku a citroníku s úplně zralými žlutými a oranžovými plody.Pobřežní korzo lemují palmy datlovníků. Škoda,že pláž v nedaleké Lumbardě byla zanesena produkty ropy. Zdržujeme se celý den ve městě a k večeru se vracíme do Orebiče. Překonáváme poloostrov Pelješac na šířku a v osadě Trpanj čekáme na lodní spoj do Ploče.Ačkoli se chýlí k večeru,máme štěstí.V sedm hodin nás převáží trajekt,který jede poprvé začátkem sezony také později.Převoz trvá něco přes hodinu.V Ploči již svítí světla.
Soumrak se přiblížil a my nemáme nocleh.Otci se udělalo špatně,nemůže dýchat.
Vyhledáváme první pomoc.Podle pravidla,Čecha najdeš všude,zdravotní sestra zde sloužící pochází z Roudnice.Před dvěma roky se vdala do Jugoslávie.Otec dostává uklidňující injekci.Venku se udělal velký vítr.Začíná pršet a na obloze se objevují první blesky.Sedíme již v autě,když se strhla velká bouře.Je strašný vítr,blesky se křižují,padají kroupy s deštěm. Nepohoda přestává až k ránu.Znatelně se ochladilo, ale vzduch je čistší.Otci už je dobře a tak se vydáváme na další cestu.Potíže mu způsobily rychlé změny tlaku vzduchu před bouří.Objíždíme dva kamiony TIR.Jeden je jugoslávský,druhý albánský.Okénka jugoslávského kamionu jsou polepena nahými děvčaty,oproti tomu okénka albánského kamionu dívkami ve stejnokrojích a pionýrských šátcích typu „odvážná školačka“.Je zajímavý přístup k životu u obou národů,které jsou tak blízko sebe a zároveň tak daleko.Obojí asi hraničí s extrémností.
Z Ploče směřujeme k Makarské rivieře.podél celého masivu Biokovo jsou nádherná letoviska,kde jsou pláže tvořeny bílými oblázky a voda průzračná jako sklo.Malé osady Gradac,Zaostrog,Drvenik nebo větší centra jako Makarská.Voda je po prošlé bouřce studená,ale lidí v začínající sezoně jako much.Mimo sezonu zde musí být moc hezky.Takhle to vypadá jako o pouti.
Zastavujeme v kempu Baško Polje.Na velké ploše olivového háje je zde shromážděna celá Evropa.Člověk slyší holandsky,německy i francouzsky. Stavím stan a nacházím v trávě 5 pesetas ze Španělska.Na minci je hlava diktátora Fanka a nápis „Francisko Franco,vůdce Španělska z vůle boží“.Člověk se nad tím chtě nechtě zamyslí.Na amerických dolarech je zase nápis „v bohu činíme“ a člověk si vzpomene na válku ve Vietnamu.Asi v tom něco nesedí ale nechám to koňovi,má větší hlavu.
Baško Polje je samo o sobě jeden velký kemp.,vybavený velkým letním kinem, jídelnou,bazénem,tenisovými kurty a pro ty kteří nechtějí spát ve stanu je zde i hotelový komplex.Zkrátka vše pro turistu.Několik dní jsme se zdrželi a opět putujeme na sever.Přijíždíme do Splitu. Split je opět město samo pro sebe,se svojí historií.Je největším městem Dalmácie a zároveň hospodářským a kulturním centrem.Staré město je opevněno a přístupné čtyřmi branami.Zlatou,Stříbrnou, Bronzovou a Železnou.Uprostřed stojí Diokleciánův palác.Prohlídka všech památek zabere dosti času.Splitem začíná část trasy při pobřeží,která je méně přitažlivá svými přírodními krásami.Kaštělanská riviera,Trogir,Šibenik či Zadar,vše leží v rovině.Výjimku tvoří snad Primoštěn. Jsou to dva malebné poloostrovy.Na jednom leží město,na druhém kempink a hotelový komplex.Koupání je zde velmi pěkné.Zdrželi jme se tu den.
Poprvé jsem si dopřál chobotnice.Rybí restaurace „Villa Fenč“ upravuje pokrmy z ryb na různé způsoby.Ryby jsou ale poměrně dražší než skopové.Jedna porce je však pro dvě osoby mnoho.Porce dávají obrovské.
Projeli jsme dalmatskou rovinu a dostali se k úpatí pohoří Velebit.Krajina je zde pěknější,neboť hory tvoří přirozenou kulisu.Po příjezdu do Karlobagu jsme se rozloučili s mořem.Bylo zde až neskutečně krásně.Jakmile se člověk zapojí opět do normálního života,přestává skoro věřit,že existují na zemi takové krásy.Věří,že je to jen film,který se odvíjel ve snu.Z Karlobagu stoupá silnice ostrými serpentinami až k hřebeni pohoří.Poslední pohled na moře a okolní vyprahlé skály.Projíždíme tunelem a před námi se objevuje zcela nová,zalesněná krajina,plná zeleně.Je to tak nenadálý přechod,že jsme skoro šokováni.Za chvíli si zvykáme na nový ráz okolní krajiny.Aniž bychom to pozorovali,sjíždíme pozvolna pohoří Velebit a dostáváme se do zvlněné vrchoviny.
Přibližně po sto kilometrech dojíždíme do oblasti Plitvických jezer.Začíná se stmívat.
Chceme spatřit jezera a přitom nechceme čekat do příštího dne.Musíme si proto pospíšit.Silnice kolem jezer je velmi úzká,kroutí se v serpentinách a je plná provozu.
Zastavujeme v horní části jezer,zvané „Labudovac“.Slyšeli jsme plno rad,týkajících se parkování.Parkujeme všude pohodlně,bez placení.Snad je to tím,že už je k večeru.Slunce ale ještě nezapadlo.Přicházíme k pokladně a kupujeme lístky.Třicet dinárů jeden,prohlašuje pokladní.Čtu jen tak mimochodem na okénku pokladny ceník.“Brački nacioni“ 15 dinárů.Pokladní zaslechl náhodou jak říkám tato slova a ihned se omlouvá,že myslel,že jsme Němci.Znamená to pro nás,že bratrský národ platí polovic.Kdyby si pokladní náhodou nemyslel,že rozumím tomu co čtu,platili bychom více.
Sestoupili jsme k jezerům.Prošli jsme se kolem vodopádu po chodníčcích z bukového dřeva,prolezli jsme jeskyňkami,ale kde byl natáčen Vinetou jsme nepoznali.Opustili jsme Labudovac a vydali se k dolním jezerům.Zde byly ty hlavní krásy,které jsme hledali.Překrásné vodopády a nádherné přírodní scenérie ze všech stran.Člověk se tak zamýšlí nad tím,co krás je roztroušeno všude po světě,kolik jich asi uvidí a kolik jich zůstane ještě nepoznáno.
Opouštíme plni dojmů oblast Plitvických jezer a již pozdě v noci se dostáváme do Karlovace.Přespáváme v místním kempu.Druhý den vyrážíme časně ráno do Záhřebu.Hlavní město republiky Chorvatska je druhým největším městem Jugoslávie.
Střed města tvoří náměstí Republiky,plné obchodů,restaurací a kaváren. Záhřeb je město moderní,ve kterém jde život svými vlastními kolejemi. Opouštíme Záhřeb,jako bychom již opouštěli Jugoslávii.Ačkoli nás dělí od hranice ještě asi stovka kilometrů,
Cítíme již před námi Maďarsko,jako kůň vodu.Za půl druhé hodiny dojíždíme k pohraničnímu přechodu.Dostáváme razítka do pasu,kupujeme si kartu na benzin a opouštíme definitivně zemi plnou překrásných přírodních krás a průzračného azurového moře.
Ve městě Nagykanisza si dáváme oběd.Je to opět po dlouhé době oběd podle našeho středoevropského gusta.Skopové a ryby upravené na různé způsoby zůstaly na Balkáně.Již se těším na domov a proto s novou chutí vyrážíme kupředu.Blatenské jezero je obleženo opalujícími se naháči ze všech stran. Je tu nabito víc než na Jadranu.Balaton je středoevropanům dostupnější.Výhodné koupání je zde hlavně pro děti,neboť je zde mnohde písek a velmi mělko.Přijíždíte-li ale od Jaderského moře, nepřichází srovnání vůbec v úvahu.Proto radši pokračujeme v cestě.Večer dojíždíme do Györu. Navštěvujeme již podruhé při svých cestách na jihovýchod zdejší kempink, ale je to pořád stejné.Kempink je zamořen komáry a nikdo jim neuteče. Vniknou všude,štípají,a nedovolí člověku usnout až do půl desáté.V určenou hodinu přestanou jako když utne.Je to velmi zajímavé,ale v půl desáté nebo v deset je od komárů naprostý pokoj.Ráno balíme stan a odjíždíme.
Před polednem překračujeme hranici v Rusovcích a jsme opět doma.Jsme pěkně opáleni,plni dojmů a vzpomínek.Doma je co vyprávět a my se těšíme,že se podíváme někdy v budoucnu na Jadran zase.

Na Jadran jsem se podíval ještě dvakrát,to již však bylo se ženou a dcerou.Byly to ale již kratší výlety do Istrie a na ostrovy Kvarneru, Cres,Lošinj a Krk.Potom se situace na Balkáně zhoršila,nastaly celospolečenské změny,které se zde neobešly bez krveprolití a lidských životů a nestabilita v některých oblastech bývalé Jugoslávie přetrvává dodnes.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (0)
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
71p68
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Trochy˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy35
Galerie394
Hotely7
Diskuze6
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací